Leonard GOLDBERG

Leonard GOLDBERG

Mozkové vlny

Kapitola 1

John Gladstone hodlal odmítnout sto milionů dolarů.

Suma nabízených peněz byla téměř neodolatelná, daleko větší, než očekával. Nicméně způsob platby jej rozčiloval.

Nedůvěřoval dlouhodobým slibům.

„Nuže, pane Gladstone, dohodneme se?“ otázal se Arthur Sabine, usazený za dlouhým konferenčním stolem.

Gladstone stál u velkého okna v Sabine Towers a zíral na West Los Angeles i na vzdálený Tichý oceán. Slunce zapadalo, veliký oranžový míč se pozvolna nořil do nedozírné modři vod. Jistý jeho londýnský přítel považoval západ slunce nad Pacifikem za jeden z nejúchvatnějších přírodních úkazů. Tentýž přítel mu sdělil, že Los Angeles je místem, kde se člověk nejsnáz na světě ocitne na lopatkách, ať už fakticky, nebo obrazně.

„Tak tedy?“ naléhal Sabine.

„Vaše nákupní cena je uspokojivá,“ odtušil Gladstone s anglickou úsečností i noblesou. „Nemohu však akceptovat akcie Sabineovy společnosti jako jediný způsob platby.“

Arthur Sabine v křesle významně posunul svou majestátní postavu.

„Mám vám připomínat, pane, že Sabine Financial Group je součástí Newyorské burzy cenných papírů a že naše podíly jsou zálohovány 25 miliardami aktiv?“

„Jsem si toho vědom.“

„Pak musíte také vědět, že naše akcie je dnes silná, nicméně zítra bude ještě silnější.“

„I toho jsem si vědom.“ Gladstone zevrubně prověřil každou divizi Sabine Financial Group. Disponovala rozsáhlými podíly v bankách a pojišťovacích společnostech a nyní hodlala rozšířit své zprostředkovatelské a poradenské služby na zahraničních trzích. Kromě toho se chystala za sto milionů dolarů koupit Gladstoneovu londýnskou makléřskou firmu společně s jejími kancelářemi v malajském Singapuru a v Jižní Africe.

„A konečně vás mohu ujistit,“ pokračoval Sabine, „že naše akcie bude za dva roky ještě o něco silnější.“

To byl zásah, pomyslel si Gladstone. Sabineova nabídka určovala, že žádná z akcií přijatých Gladstonem by nemohla být prodána, dokud by neuplynuly dva roky. Za dva roky se mohla přihodit spousta věcí, jež by devalvovaly hodnotu podílů, válka, recese, průmyslové či ropné embargo. Dva roky představovaly ve finančním světě celý věk, a Gladstone hodlal eliminovat jakákoli rizika. Na druhou stranu však nechtěl takovouto rybu pustit. Nabídka byla příliš dobrá a se vší pravděpodobností by se nemusela znovu opakovat.

Rozhodl se zjistit, jak dalece si může dovolit zatlačit.

„Vím, že je vaše společnost velice solidní a vaše cenné papíry skutečně silné, nicméně dávám přednost platbě těmi nejsilnějšími papíry na zeměkouli.“ Sabine nadzdvihl obočí.

„A to?“

„Americkým dolarem,“ odtušil Gladstone a čekal na Sabineovu reakci.

Sabine se pobaveně zasmál. Byl to mohutný zavalitý muž s řídnoucími šedými vlasy a kulatou tváří. Obklopen svými právníky a finančními poradci, kteří s ním hovořili tlumenými hlasy, si začal do bloku čmárat nějaká čísla.

Gladstone se znovu podíval na slunce, jež bylo nyní zpola ponořeno v oceánu. Rychle si v hlavě srovnal všechna čísla. Pokud by získal padesát milionů v hotovosti, měl by dost na to, aby vyplatil své obchodní partnery, a ještě by mohl koupit zpět rodový majetek, který rozprodaly předchozí dvě generace. Mohl by jej chvíli spravovat a žít životem gentlemana. Ne. Padesát milionů nestačí. Ovšem šedesát by mohlo. Jestliže, Gladstoneův myšlenkový proces náhle přerušila ostrá bolest v levém spánku. Pronikla do oblasti kolem oka a rozostřila jeho vidění. Gladstone sevřel okenní římsu, sužován bolestí a zděšen tím, co by mohla signalizovat.

Bolest postupně slábla a Gladstoneovo vidění se opět zcela vyjasnilo, a hlavně, necítil žádnou slabost či ochablost končetin. Úlevně si oddechl a připadal si jako člověk, jehož právě minula kulka. Jeho otec zemřel na silné krvácení do mozku, přičemž jediným varovným signálem byla krutá bolest hlavy, po níž následovala ochablost a ochrnutí. Gladstone jen zřídka trpíval bolestmi hlavy, ale pokud se dostavily, vyděsily ho k smrti. Ačkoli bolest ve spánku již zcela pominula, necítil se dobře. Opět se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit.

„Dvacet milionů v hotovosti předem,“ vyštěkl Sabine.

„Zbývajících

osmdesát

milionů

v

akciích,

neobchodovatelných dva roky.“

„Padesát milionů v hotovosti,“ opáčil Gladstone. „A zbývajících padesát milionů v akciích prodejných do jednoho roku.“

„V žádném případě!“ vykřikl Sabine a prudce potřásl hlavou. „Nepůjdeme nad dvacet milionů v hotovosti, ledaže bychom významně zredukovali svou nabídku.“

„A to jak?“ zeptal se náhle Gladstone.

„Třicet milionů předem, čtyřicet pět v cenných papírech.“

Gladstone byl v pokušení poslat Sabinea do háje, nicméně se zarazil a pokoušel se vymyslet nějaký delikátnější způsob, jak jej informovat, že je jeho nabídka nepřijatelná. Měl však potíže s formulací vhodného vyjádření, jako by mu mozek pracoval na zpomalené obrátky. Zkusil se soustředit na čísla. Třicet procent akcií…

Ne, bylo to třicet milionů v hotovosti. Nebo ne? Nebo to bylo čtyřicet milionů hotově a čtyřicet v papírech?

Gladstone si třel spánky a pokoušel se vybavit si Sabineovu poslední nabídku. „Mohl byste mi, prosím, znovu sdělit ta čísla?“

„Samozřejmě,“ prohlásil Sabine, opírající se zády o křeslo. „Celková suma by činila sedmdesát pět milionů, třicet v hotovosti a čtyřicet pět v cenných papírech.“

„Aha,“ hlesl Gladstone a očima přejížděl Sabinea a jeho právníky a poradce usazené kolem něho. Očekávali jeho odpověď. Gladstone se pokusil vymyslet protinabídku, již by mohli akceptovat. Možná třicet milionů předem. Ne, to už mu přece nabízeli. Nebo ne? Tak tedy třicet pět milionů předem. Lépe bude se jich ještě jednou zeptat. „Mohl byste zopakovat svou poslední nabídku?“

Sabine se na něj upřeně zadíval. „Jste v pořádku, pane Gladstone?“

„Je mi dobře,“ odtušil Gladstone. „Jsem jen trochu unavený. Možná by mi pomohl šálek kávy.“

Sabine luskl prsty na svého asistenta a ten vyskočil a spěchal k nápojovému baru. „Smetanu a cukr, pane?“

„Černou, prosím,“ řekl Gladstone.

Asistent nalil kávu do plastového šálku a vykročil směrem ke Gladstoneovi. „Prosím, pane.“

Gladstone se právě chystal uchopit kávu, když se vrátila bolest hlavy. Oslepující bolest znovu vystřelila ve spánku a pronikla až k oku. Pokusil se vykročit vpřed, avšak jen stěží dokázal pohnout nohou. Náhle se mu podlomila kolena a

pak už jen cítil, jak klesá na měkký koberec. Všichni se kolem něho seběhli a kdosi vykřikl: „Zavolejte záchranku!“

„Pane Gladstone, víte, kde jste?“

Leží na zádech a vysoko nad ním září světla. Není si jist, kde je. Musí to být nemocnice nebo nějaké zdravotnické zařízení. Ano, je to tak. Ta světla nahoře vypadají jako malé tympány a lidé kolem jsou oblečeni ve sterilních oděvech, chirurgických pláštích a mají pokrývku hlavy. „Jsem v nemocnici.“

„Správně,“ potvrdila dr. Karen Crandellová. „Víte, v které nemocnici?“

„Ne.“

„Jste na angioterapeutické jednotce Memoriální nemocnice,“ odvětila. „Měl jste mrtvici.“

Ó, můj bože! Mrtvici! Už je to tady. Gladstone se pokusil polknout, aby se zbavil strachu, který jej zcela zaplavil. Nedivil by se, kdyby umíral. „Mrtvici?“ opakoval s velikým úsilím.

„Přesně tak. Jedná se o krevní sraženinu uvnitř cerebrální arterie,“ vysvětlovala Karen. „Proto máte problémy s pohybem končetin v pravé polovině těla.“

Gladstone se pokusil pozvednout pravou paži, ale sotva s ní pohnul. Jsem paralyzovaný, projel mu myslí výkřik ostrý jako nůž. Stejně jako můj otec. A stejně jako on zemřu.

„Nyní musíme postupně odstraňovat sraženinu a znovu zprůchodnit arterii,“ pokračovala Karen. „Zavedeme

tenoučkou cévku do vaší femorální arterie, poté ji protáhneme aortou až do krkavice. Odtud se cévka zavede do cerebrální arterie a do cévy vstříkneme agens rozpouštějící sraženinu.“

„Jedná se, jde o operaci?“ zeptal se nervózně Gladstone.

„Ne tak docela,“ pronesla Karen a zlehka posunovala katetrem. „Provádí se to pod lokální anestezií a neměl byste nic cítit. Ve skutečnosti už máme polovinu zákroku za sebou.“ Ukázala nahoru na zářící obrazovku. „Ta úzká černá trubice postupující vzhůru je cévka, o níž jsem vám říkala.

Nyní jsme ve vašem aortálním oblouku vedoucím do krkavice.“

Gladstone se zahleděl na monitor a pokusil se soustředit na hadovitou trubici, která se pomalu posunovala vpřed.

Okolo sebe slyšel zastřené hlasy a tlumené cvakání a bzučení přístrojů. Někde za ním se otevřely a zase zavřely dveře. Pocítil tupou bolest v tříslech, trvala však pouze několik sekund a poté ustoupila.

„Jak je vám, pane Gladstone?“ zeptala se Karen Crandellová.

„Dobře,“ řekl Gladstone a letmo očima přejížděl neosobní prostředí, jež ho obklopovalo. „Kde to jsem?“

„Jste v Memoriální nemocnici.“

„Proč jsem tady?“

„Onemocněl jste,“ odpověděla Karen, aniž by toužila vše znovu detailně vysvětlovat. „A my se snažíme, aby vám bylo lépe.“

Gladstone slyšitelně polkl, jeho hrdlo bylo suché jako brusný papír. „Nepamatuji si, jak jsem se sem dostal.“

„Pamatujete si mé jméno?“

Gladstone dlouze pohlédl na ženu a poté potřásl hlavou.

„Ne.“

„Jsem doktorka Crandellová.“

„Já jsem John Gladstone.“

„Ano, já vím.“

Karen opatrně postupovala s katetrem do horní části krkavice, poté ji provlékla menšími cévami, které ústily do cerebrální arterie. Obrátila se k dr. Toddu Shusterovi, tamnímu asistentovi na neurologii, který jí asistoval.

„Vstříkněte trochu barviva, abychom zjistili sílu menších krevních cév nahoře.“

Shuster vstříkl barvivo a to se okamžitě projevilo jako bílá čára postupující podél katetru. Krevní cévy u horní části trubice byly široce rozevřené, s výjimkou zablokované cerebrální arterie. „Vypadá to dobře.“

Karen se přesunula do čela operačního stolu. „Pane Gladstone, teď je pro vás důležité, abyste během této části procedury zůstal v klidu. Rozumíte mi?“

Gladstone na ni nepřítomně zažíral. „Kdo jste?“

„Jsem doktorka Crandellová,“ znovu zopakovala Karen.

„Prosím, pokuste se nehýbat.“

Karen se vrátila na bok operačního stolu, postavila se těsně k neurologovi a očima studovala zářící monitor.

Počkala, až barvivo zjasní všechny mozkové cévy.

„Ježíši,“ zamumlal Shuster tlumeně. „Řekla jste mu tolikrát své jméno, ale on si ho pořád nezapamatoval.“

Karen nepřestávala sledovat monitor, dokud se nerozptýlil poslední zbytek barviva. „Jsem deset let profesorkou neurologie, ale nikdy jsem nezažila, že by mrtvice způsobila něco takového. Nejen že zapříčinila ochablost, ale navíc poškodila část mozku zodpovědnou za krátkodobou paměť. Tento muž si dokonale vybaví věci, které se odehrály před pěti lety, ale nedokáže si uvědomit, co se stalo před třiceti vteřinami. Podívejte.“

Odvrátila se a naklonila se nad pacienta. „Pane Gladstone, kde se nachází vaše londýnská kancelář?“

„Na Edgeware Road,“ odvětil okamžitě Gladstone.

„Jak dlouho tam působíte?“

„Téměř deset let.“

„A předtím?“

„Měli jsme malé apartmá na York Street.“

„Účastnil jste se dnes nějaké schůzky?“

„Ano. Se Sabine Group.“

„Výborně,“ pokývla Karen souhlasně. „A teď, můžete mi říci, jak se jmenuji?“

Gladstoneovy rty se pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Byl to vysoký muž s výraznými aristokratickými rysy a kšticí bílých vlasů. Jeho rty se opět pohnuly, nezformovaly však žádná slova.

„Jmenuji se doktorka Crandellová. Dr. Karen Crandellová.“

Karen se otočila k Shusterovi a promluvila k němu tlumeným hlasem. „Nuže, jak vidíte, dlouhodobá paměť je vynikající. Dokáže si rovněž docela dobře vybavit věci, které se staly před čtyřmi hodinami. Pak jej zasáhla mrtvice a poškodila mozkové spoje odpovědné za krátkodobou paměť. Nyní si dokáže zapamatovat nové věci zhruba tak na třicet sekund a poté vymizí z jeho mysli navždy. To znamená, jako by pro něho tyto věci nikdy neexistovaly.“

„Musel se mu pěkně poškodit temporální lalok,“

konstatoval Shuster.

Karen pokývla hlavou. „Nicméně zůstala nějakým způsobem ušetřena amygdalární oblast, kde je zpracovávána dlouhodobá paměť.“

„Pokud tenhle zákrok nezabere,“ pronesl šeptem Shuster, „pacient bude mít krušný život.“

„Jeho život se stane noční můrou,“ zasmušile přitakala Karen. „Bude-li jeho paměť fungovat pouhých třicet sekund, nebude schopen vést rozhovor, protože si nebude s to zapamatovat, co řekl před minutou. Rovněž nebude moct sledovat film, divadelní hru či televizní pořad, jelikož si

nevybaví, co se odehrálo minutu předtím. A ocitne-li se v nějakém novém domě, nedokáže si zapamatovat, kde je koupelna, i když ji třeba stokrát využíval. A tak by seznam mohl pokračovat stále dál a dál. Stane se vězněm své minulosti.“

„Noční můra,“ zopakoval Shuster. „Dr. Moran užil naprosto stejná slova.“

Karen povytáhla obočí. „Nevěděla jsem, že Moran tohoto pacienta viděl.“

Shuster pokýval hlavou. „Viděl pana Gladstonea na ambulanci. Když pacienta přivezli, vyšetřující lékař si podle výčtu příznaků nebyl jistý, zda jde o trauma, nebo subdurální hematom, a tak si vyžádal neurochirurgickou konzultaci. Moran konstatoval mrtvici a doporučil, aby zavolali přednostu neurologického oddělení. Dr. Bondurant potvrdil diagnózu a odkázal pacienta na angiografii.“

„Byla ztráta pacientovy krátkodobé paměti tak strašlivá jako teď?“

„V každém ohledu ano,“ odtušil Shuster. „Pan Gladstone a dr. Moran vedli zjevně dlouhý rozhovor, protože oba mají rodiny v Londýně a pocházejí ze stejných sociálních kruhů. Gladstone znal vše kolem toho, ale nedokázal si zapamatovat Moranovo jméno navzdory tomu, že mu je opakoval stále dokola.“

„Smutné.“ Karen loktem stiskla červený knoflík sousedního přístroje. Rozsvítila se malá obrazovka a

postupně se začala zaostřovat. Technicolor ukázal vnitřní stěnu arterie, v níž pulzovala krev. S každým úderem Gladstoneova srdce se vehnala krev do cerebrální arterie.

Mezi údery mohla Karen pozorovat krevní sraženinu blokující arterii.

Shuster ohromeně přihlížel. Ačkoli měl již několikrát příležitost asistovat při tomto zákroku, byl dosud fascinován onou dokonalou podívanou, již skýtal vnitřek velké cerebrální cévy. „Obraz je tak jasný, že to vypadá, jako by to snímala kamera.“

„To proto, že to bylo snímáno kamerou,“ vysvětlila Karen a pomalu posunovala katetr směrem ke krevní sraženině. „Na konci katetru je maličká kamera, která snímá obraz a poté ho přenáší na obrazovku. Za všechno může vláknová optika.“

Jak prosté, pomyslel si Shuster, obzvláště pro někoho, jako je dr. Karen Crandellová, která již dokončovala doktorát z fyziky, když se rozhodla jít studovat medicínu.

Stala se vynikající neuroložkou a vědeckou pracovnicí. A nyní jí metoda odstraňování krevních sraženin, kterou vymyslela, měla přinést slávu a rovněž bohatství. Doslechl se, že patent s katetrem byl prodán nějaké korporaci za pořádný balík. Pane bože, někteří lidé prostě mají štěstí.

Zatímco vše, co vlastnil Todd Shuster, byl stotisícidolarový dluh, aby mohl vystudovat medicínu.

„Jsme tam,“ řekla Karen a připevnila katetr ke Gladstoneovu stehnu.

Shuster pohlédl na monitor. Obraz zaznamenával vrchol trubice centimetr od krevní sraženiny. „Měl bych vám asistovat při převozu pacienta zpět na JIP?“

„Ráda bych,“ odpověděla Karen. „A jakmile tam budeme, napište prosím obvyklé instrukce a začněte s terapií streptokinázou.“

„Počáteční dávka aplikovaná katetrem by měla činit 20

tisíc jednotek, je to tak?“

„Správně. A poté následuje plynulé dávkování dvou tisíc jednotek po kapkách, a to po minutě po dobu šedesáti minut.“

„Rozumím.“

Shuster uchopil pero a zapsal si dávkování trombolytického agentu a poté zběžně přehlédl obrazovku ukazující zablokovanou arterii. Pomalé dávkování streptokinázy by mohlo odstranit sraženinu a obnovit tok krve do mozku Johna Gladstonea, uvažoval Shuster. A bude-li mít pacient štěstí, jeho mozková tkáň by se opět stala životaschopnou a obnovily by se její funkce. Pokud štěstí mít nebude, jeho život se promění v jeden nekonečný horor.

Karen si stáhla rukavice a přistoupila k Johnu Gladstoneovi. „Uvidíme se na JIP, pane Gladstone. Doufám, že to bude pro dobro věci.“

Gladstone na ni upřeně zíral. „Kdo jste?“

„Jsem vaše lékařka,“ odvětila Karen suše a vykročila ze dveří.

„Kde to jsem?“ volal za ní Gladstone.

Jak Karen spěchala prázdnou chodbou, hlasitě jí zakručelo v žaludku a ona si uvědomila, že vynechala jak oběd, tak večeři. Vyjela výtahem do hlavního podlaží nemocnice a přešla halu, která byla zcela prázdná, s výjimkou mladého španělského páru na sedačce u informační buňky.

Karen vešla do malého bufetu, kde měli otevřeno přes noc. Vzala si dietní kolu a tuňákovy sendvič, pak se vrátila halou do široké chodby. Zády zatlačila do zdvojených lítacích dveří a přešla proskleným ochozem, který spojoval hlavní podlaží Memoriální nemocnice a druhé patro Neuropsychiatrického institutu. Venku vládla temná bezměsíčná noc s těžkými závoji mlh valícími se od moře.

Karen si povzdechla a zatoužila být doma u vyhřátého krbu se sklenkou koňaku v ruce. Pohlédla na studený tuňákovy sendvič, potlačila zaklení a pokračovala dál.

Na vzdáleném konci ochozu vyskočil ze svého křesla uniformovaný strážný a zahleděl se na příchozí. Po chvíli ji poznal a pokynul jí na pozdrav.

„Ahoj, doktorko,“ zahlaholil srdečně. „Dlouhá noc, co?“

„Nejsou takové všechny?“ zeptala se Karen s pousmáním.

„Nezapomeňte, že se o půlnoci tyhle dveře zamykají.“

Karen pokývla na souhlas, když jej míjela, a připomněla si doby, kdy dveře bývaly otevřené 24 hodiny denně. To však před třemi lety skončilo, neboť zde byla zbita a znásilněna ošetřovatelka a útočník se do institutu dostal přes prosklený ochoz. Nyní byl ochoz střežen od 21. hodiny do půlnoci a dveře se bezpečně uzavíraly od půlnoci do sedmi hodin ráno. Jediná cesta do institutu vedla po půlnoci přes hlavní vrátnici, kde drželi nepřetržitou službu dva strážní.

Navzdory těmto opatřením došlo před rokem k vloupání.

Zmizely kabelky na sesterně a dlouhý seznam cenností náležejících pacientům. Místní nemocniční policie nikdy tento případ nevyřešila, nicméně každému nutila svou verzi, totiž že to musel být někdo zevnitř. Jako by to mohlo personál nějak utěšit. Neuklidnilo to nikoho, ani Karen.

Vyjela výtahem do desátého patra, kde sídlil Institut pro výzkum mozku. Když vystupovala z výtahové kabiny, zaslechla hlasitý rozhovor a smích vycházející ze vzdáleného konce osvětlené chodby. Na okamžik jí zatrnulo, zda nezapomněla na nějaký úkol nebo schůzi na oddělení.

Ne, to nejspíš ne, pomyslela. Rozhodně ne tak pozdě večer, ne ve 21.48. Pak si vzpomněla, že se její kolegové ve středu večer scházejí, aby probrali výsledky svých vědeckých a výzkumných projektů. Nikdy ji však nepozvali. Nikdy.

Karen pohrdavě mávla zápěstím, pak se otočila a kráčela do své laboratoře. Snad posté se podivila, proč ji kolegové nikdy neakceptovali jako součást skupiny.

Částečně se důvod vázal k její příslušnosti k ženskému pohlaví. Byla relativně mladá a byla to žena. A oni patřili k tomu druhu mužů, kteří nikdy nebudou s to považovat ženu za rovnocenného partnera, a to bez ohledu na její talent.

Nicméně hlavním důvodem Karenina vyčlenění byla její nezávislost. Od samého začátku požadovala, a také dostala, vlastní laboratoř a opírala se o své vlastní výzkumné projekty. Dokázala by spolupracovat s ostatními, ale pouze jako se sobě rovnými. A odmítala se podílet na pokusech, o nichž věděla, že nikam nevedou. To dohánělo její nadřízené k zuřivosti, neboť dávali přednost tomu, aby mladí vědci pracovali pod nimi. Postupně se tedy izolovala a svou výzkumnou práci prováděla nezávisle na ostatních.

Kolegové brali její existenci na vědomí jen zřídka. Ale tak to bylo také v pořádku. Její výzkum nyní probíhal dobře a to nejlepší mělo teprve přijít. K čertu s nimi, pomyslela si hořce. Ať si dělají svou práci, a já si budu dělat svoji.

Když vcházela do své malé temné laboratoře, rozhodla se Karen zatím nerozsvítit světlo. Její laborantka byla pryč, zanechala však vše, jak se patří. Pracovní stoly se leskly čistotou a na nich byly úhledně vystaveny stojany s testovacími zkumavkami. Dvě malé odstředivky byly otevřené, aby větraly. Skleněnými dvířky inkubátoru umístěného v zadním rohu vycházelo tlumené světlo a kreslilo po zdi strašidelné stíny.

Karen vešla do stísněné sousední kanceláře a vyčerpaně se sesula do otáčecí židle. Rozsvítila stolní lampu, otevřela plechovku limonády a usrkla si z ní. Sáhla přes stůl a zapnula přístroj s malou obrazovkou, která byla stejná jako na angiografické jednotce. Skopla botu a třela si bolavý puchýř, zatímco se na monitoru začal objevovat obraz.

Odhalil vnitřek cerebrální arterie Johna Gladstonea.

Sraženina byla dosud přítomna, Karen však připadala menší.

Ale jen o něco menší. Karen si povzdechla, protože si uvědomila, že pokud sraženina nezmizí během několika hodin, nezmizí již nikdy. A John Gladstone by se nikdy neuzdravil. Prožil by zbytek svého života v minulosti.

Karen vypnula monitor a přisunula otočnou židli k sousednímu přístroji, který se podobal televizi. Prakticky celá jeho přední strana tvořila obrazovku s kontrolními knoflíky a tlačítky po straně. Karen stiskla knoflík a obrazovka se ihned rozzářila. Obraz připomínal padající sněhové vločky. Pak se hlučně ozval zvuk, či spíše šum.

Pečlivě vyladila tlačítka, ale sněhové vločky přetrvávaly a šum ještě zesílil.

Karen se opřela v židli, rozladěná tím, co viděla. V

jejím posledním výzkumném projektu zdánlivě nastal před několika dny zásadní průlom, spolu s předchozím pacientem, který přijal katetr. Zaječela „Heuréka!“ tak hlasitě, že musela probudit půlku nemocnice. Ale pak se

obraz na monitoru rozostřil a od té doby zůstal rozmazaný.

Elektrické impulzy nevysílaly dostatek informací.

Telefon na psacím stole vyzváněl. Karen se ohlédla po zvuku a přisunula se k telefonu. Byl to Todd Shuster, volal z JIP. John Gladstone měl epileptický záchvat.

„Všeobecný, nebo ložiskový?“

„Ložiskový,“ odpověděl Shuster. „Jedná se především o křeče v pravé paži.“

„Začali jste s podáváním trombolytického agentu?“

„Před dvaceti minutami,“ sdělil jí Shuster. „Teď je na plynulé infuzi streptokinázy.“

Karen nervózně poklepávala prsty po desce stolu, pečlivě zvažujíc diagnostické možnosti. Epileptické záchvaty se objevují buď při cerebrální trombóze, nebo při krvácení do mozku, jsou nicméně daleko častější u hemoragických pacientů. Byla si jistá, že Gladstone prodělal cerebrální trombózu. To dokládala CT i endoskopie. Mohlo by se však ještě objevit krvácení po dávce streptokinázy. K

vedlejším účinkům patří i lokalizované krvácení, a pokud by se jednalo o tento případ, John Gladstone by mohl zemřít nebo skončit s vegetativní dystonií.

„Doktorko Crandellová?“ Shuster přerušil její myšlenky.

„Reaguje pacient stále tak pohotově a odpovídá na otázky?“

„Stejně jako předtím.“

„A pokud jde o ochablost pravé strany těla?“

„Nezměněno.“

Karen opět zaváhala. Uvažovala o zastavení infuze streptokinázy a zopakování počítačové tomografie, aby určili, zda se objevilo krvácení. To by však zabralo nejméně hodinu, trombus by zůstal na místě a blokoval průtok krve cerebrální arterií, což by zabilo více mozkových buněk a tím by se Gladstoneovy šance na uzdravení přiblížily k nule.

Karen se cítila jako lapená v pasti mezi skálou a balvanem.

„Má pacient stále záchvat?“

„Už ne,“ oznámil Shuster. „Před pár minutami jsme mu podali valium a dilantin.“

„Dobrá,“ odtušila Karen. „Pokračujte s infuzi streptokinázy a zavolejte mi, kdyby se ve stavu pana Gladstonea cokoli změnilo.“

„Rád bych příštích pár hodin zůstal na JIP.“

„Myslím, že je to dobrý nápad.“

Karen zavěsila a ještě se chvíli dohadovala sama se sebou. Vystavila pacientův život nebezpečí? Její rozhodnutí pokračovat se streptokinázou bylo riskantní, pokud trombus opravdu krvácel. Každý by s tím souhlasil. Nicméně veškerá její zkušenost a instinkt jí říkaly, že se žádné krvácení neobjevilo. Bože! Doufala, že se nemýlí.

Pohlédla na ne právě vábný sendvič na svém stole a pokusila se ignorovat mučivý pocit hladu. Ale žaludek se opět ozval, takže sáhla pro sendvič a pomalu ho rozbalila.

Pozřela malé sousto a okamžitě jej zase odložila. Tuňák byl studený a bez chuti. Rozhodla se zastavit v rychlém občerstvení cestou domů.

Odnaproti z kanceláře zaslechla Karen podivný zvuk.

Přístroj, který připomínal televizi, už nevydával podezřelé šumění. Nyní to znělo jako hejno hus, a rovněž obraz se změnil. Dosud byl na obrazovce patrný vzorec sněhových vloček, ale Karen si pomyslela, že mezi bílými tečkami vidí postavy.

Spěšně se přisunula s otočnou židlí blíž k přístroji a pozorně seřídila kontrolky. Červené světlo zablikalo. Karen stiskla knoflík a světlo změnilo barvu na zelenou. Náhle se zostřil zvuk, nyní zněl jasněji a zřetelněji. To nejsou husy, pomyslela si Karen rozčileně. To jsou lidé! Lidé, kteří hovoří! Některá slova byla zřetelná, jiná zastřená šumem na pozadí.

Karen zírala na obrazovku, neschopna uvěřit, co slyší.

To nemohlo věstit nic dobrého. Opravdu ne. Zesílila zvuk a nyní mohla slyšet věty. Kdosi žádal instrukce do nejbližší stanice metra.

Karen mohla jen doufat, že si s ní nezahrává její představivost. Nebo byl přístroj možná nějak napojen na rádiové vlny přenášené místní stanicí. Ano, to by bylo vy světlení. Ale proč by to dělal právě teď, když se to nikdy předtím nestalo?

Rychle obrátila svou pozornost k obrazovce. Stále viděla sněhové vločky, ale tmavé postavy se zdály výraznější a početnější. Velmi pomalu Karen vyladila obraz pomocí tlačítka po straně přístroje, obraz se vyjasnil a stal se zřetelnější. Byli to lidé! Muži a ženy kráčeli po širokém chodníku.

Karen se vzrušením zrychlil tep jako o závod. Bože!

Vážně se to děje? Obraz se začal rozostřovat a tmavnout.

Karen opět vyladila. Nyní mohla spatřit chodník stejně jako přilehlou ulici. Provoz byl hustý, patrové autobusy a spousta černých taxíků se pomalu posouvaly vpřed. Na druhé straně byl nějaký park.

Obraz na monitoru na okamžik zmizel, pak se vrátil, ale byl rozmazaný. Karen znovu vyladila a lidé se opět objevili.

Nyní si mohla prohlédnout jejich rysy velmi jasně. Většina mužů byla v obleku s pruhovanou kravatou. Někteří nesli kufříky a všichni měli deštníky. Mířili do širokého vchodu, nad nímž stál nápis MARBLE ARCH STATION.

Karen spadla čelist, když si najednou uvědomila, na co se dívá. Lidé. Ulice. Zvuky.

„Můj bože!“ vyjekla. „Dokázala jsem to.“

Karen nepostřehla vetřelce stojícího za ní ve stínu, který sledoval ji i obraz na monitoru. Neslyšela ani svist tupé zbraně, která jí rozdrtila lebku. Okamžitě ztratila vědomí a svezla se z otočného křesla, krvácející hlava zůstala ležet na opěradle křesla.

Nezvaný host zatápal po vypínači a zkoušel tlačítka tak dlouho, dokud nenalezl to, kterým se přístroj vypínal.

Rychle zhasl lampičku na stole a pak za použití kapesní svítilny začal prohledávat zásuvky. Nenašel v nich nic kromě per, tiskopisů a jiných kancelářských potřeb. Na stole si všiml příručního diktafonu a vzal si jej. Poté přistoupil ke kartotéce v rohu, ale její zásuvky byly uzamčeny. Potlačil nadávku a vrátil se k psacímu stolu, aby našel klíče. Z

chodby zaslechl hlasitou konverzaci, která se ozývala stále blíž a blíž. Vetřelec se přikrčil a vyčkával ve tmě. Zvuk rozhovoru se ještě přiblížil a poté ustal. Výtahové dveře se otevřely a zavřely. Zvuky zmizely.

Nezvaný host prohledal zásuvky stolu a pátral po klíčích od kartotéky, nenalezl je však. Pak se ji pokusil odemknout pomocí pilníčku na nehty, ale bezúspěšně. Z chodby opět zaslechl rozhovor.

Vetřelec rychle natáhl ruku a sundal ženiny náramkové hodinky, které rozbil svou zbraní. Jak se sklonil k ženě, aby ji vysadil do křesla, povšiml si textového editoru na stolku proti zdi. Pousmál se a došel k němu. Zbývala ještě jedna věc, kterou chtěl udělat dřív, než Karen Crandellovou pošle na věčnost.

Kapitola 2

Jmenovala se Elizabeth Ryanová. Bylo jí osmadvacet let a byla obdařena měkkými rysy, bledýma modrýma očima a dokonale tvarovanými rty. Vlasy měla vyholené a lebku operativně otevřenou. Zemřela den předtím na operačním sále.

Asistent na neurochirurgii dr. Dan Rubin pohlédl na mrtvolu a vzpomněl si na to, kdy ji viděl poprvé. Byla tak elegantní a půvabná, s žádnými vnějšími příznaky mozkového nádoru, který ji záhy zabil. Studoval její mramorově bílou pleť, nyní chladnou jako led, a opět si pomyslel, jak je to tragické, když zemře mladý člověk. Je to zatraceně nefér. Nicméně život není fér. Poznal, že to je tvrdá dřina.

Rubin zíral do ostře osvětlené pitevny s jejími bíle vykachlíčkovanými stěnami a osmi stoly z nerezové oceli, seřazenými v řadách po dvou. Nedokázal pochopit, jak si někdo může vybrat stát se patologem a být trvale ve styku se smrtí, úpadkem a rozkladem. Pohlédl na mrtvoly na stolech a patology, kteří je pitvali. Taková práce připadala Rubínoví nezáživná a fádní. Vzrušoval jej pravý opak, totiž ono

každodenní drama vytvářené na operačním sále. A právě tam Rubin nyní toužil být. Jediným důvodem, proč se ocitl na pitevně, bylo tvrdé a neúprosné pravidlo stanovené dr.

Christopherem Moranem, primářem neurochirurgie v Memoriální. Kdykoli zemřel některý z Moranových pacientů, člen jeho operačního týmu se musel účastnit pitvy, aby zodpověděl patřičné otázky, a ještě důležitější bylo poznat příčinu smrti a okamžitě o ní podat hlášení Moranovi.

Rubin pohlédl na nástěnné hodiny: bylo 10.02. Pokud bude pitva postupovat rychle, mohl by asistovat při rizotomii, kterou má dr. Moran na programu v poledne.

Rubin se ohlédl, když se k němu přiblížila žena v zeleném nemocničním plášti. Byla mladá a drobná, s dlouhými kaštanovými vlasy, zelenýma očima a bezchybnou pletí, s výjimkou pih, jimiž byl poprášen její nos a tváře.

Rubin si odkašlal, aby si pročistil hrdlo. „Jste doktorka Blalocková?“

„Ne,“ řekla Lori McKayová a usmála se na něj. „Jsem doktorka

McKayová,

spolupracovnice

doktorky

Blalockové.“

„Já jsem Dan Rubin,“ představil se s vědomím, jak hloupá byla jeho otázka. Joanna Blalocková byla ředitelkou forenzní patologie v Memoriální. Tou nemohla být dvacetiletá dívka s pihami.

Lori přistoupila blíže a zkoumala jmenovku na Rubínově plášti. „Tak vy jste asistentem na chirurgii?“

„Přesně tak,“ potvrdil Rubin a přemítal, jakou pozici zastává tato žena na zdejším oddělení. Pravděpodobně odborná asistentka studující postgraduál. Byla příliš mladá na to, aby byla právoplatným zaměstnancem. „Pracujete tady dlouho?“

Loriiny oči se zúžily. Nenáviděla, když ji lidé posuzovali na základě jejího mladistvého vzhledu. „Jsem pomocnou vědeckou pracovnicí a na fakultě působím čtyři roky. Je to dostatečně dlouho?“

„Myslím, že ano,“ prohlásil Rubin a ignoroval ostří v jejím hlase.

„Takže nyní, když máme jasno, pojďme se podívat na vaši pacientku.“

Lori si navlékla gumové rukavice a pečlivě si je uhladila na prstech. Po očku nepřestávala zkoumat operatéra. Byl starší než většina místních zaměstnanců, přinejmenším kolem pětatřicítky, a pohledný, s hranatou čelistí a vlnitými hnědými vlasy. A bez snubního prstýnku na ruce. Obrátila se k mrtvému tělu a zaměřila se nejprve na chirurgický otvor v lebce a mozek uvnitř. „Jak jsem pochopila, zemřela právě na začátku operace.“

Rubin přitakal. „Mapovali jsme mozek, abychom určili, kolik tkáně kolem nádoru je bezpečné odstranit. Stačili jsme pouze přiložit kovové svorky.“

Lori viděla provádět mapovací proceduru při několika příležitostech během studia medicíny. Otřásla se, když si připamatovala, jak se to dělalo. Pacient byl při vědomí, pouze pod lokální anestezií, a elektrický stimulátor se aplikoval na různé přilehlé oblasti kolem tumoru, aby se určilo, jaké části mozku se odeberou. Lori si vybavila pacienta s nádorem v temporálním laloku, který si předříkával jména svých dětí. Když byla v určitém místě stimulována spánková oblast, jeho řeč se zkomolila a nemohl si na jména vzpomenout. To signalizovalo, že příslušná oblast je důležitá pro řeč a paměť, a tudíž nemohla být chirurgicky odstraněna. Tehdy se to Lori zdálo dost barbarské, ale šlo pouze o způsob, jak přesně vytvořit mapu, která by vymezila hranice, co lze a co nelze odstranit.

Procedura se považovala za bezpečnou bez nějakého skutečného rizika. Lori si však pomyslela, že tak jako u všeho v medicíně ani tady není nikdy nic jisté.

„A náhle ji zachvátily křeče,“ přerušil Rubin její myšlenky. „Bezdůvodně.“

„Nějaký důvod tam byl,“ opáčila Lori. „Mám na mysli, že jsme nestimulovali mozek, jelikož se nám to nezdálo v pořádku,“ upřesňoval Rubin.

„Ach tak,“ pronesla Lori, jako by považovala jeho poznámku za nedůležitou.

„Podívejte,“ řekl Rubin ostřejším hlasem, „skutečně nešlo o smrt zaviněnou chirurgickým zákrokem.“

„Každá smrt, která nastane na sále je chirurgickou smrtí,“ odpálila ho Lori.

„Nenaleznete chirurgickou příčinu, která by to všechno vysvětlovala,“ trval na svém Rubin.

„To nikdy nevíte, že?“

Rubin pohlédl na nástěnné hodiny s přáním, aby už byla pitva u konce. Netrpělivě podupával nohama, protože nesnášel plýtvání časem. Kde sakra vězí dr. Blalocková?

„Proč trvali na tom, aby tento případ prováděl forenzní patolog?“

„Protože pacientčin otec a strýc jsou velká zvířata v oblasti práva a nesmějí nabýt přesvědčení, že Elizabeth Ryanová zemřela na operačním stole.“

„Do prdele,“ sykl Rubin. Obecně neměl rád právníky, a ty, kteří zneužívali úřední moci, zvláště. Považoval je za supy. „Nešlo o žádné zanedbání nebo lajdáctví.“

„To nikdo netvrdí.“

Ale snaží se o to, přemítal Rubin, proto, aby mohli ukřižovat skvělého chirurga. Znovu se mu zrak zatoulal k hodinám. „Jak dlouho bude pitva trvat?“

„Nevzrušujte se,“ poradila mu Lori. „Pitvy vás mohou mnohému naučit.“

„Já vím,“ řekl Rubin. „Jen jsem chtěl v poledne asistovat dr. Moranovi při rizotomii.“

„Nemyslím, že to stihnete.“

Lori pomalu obcházela tělo. Začala u hlavy a zkoumala její zevnějšek. Neshledala na ní nic mimořádného s výjimkou otvoru v lebce, v němž byl vidět mozek sevřený stříbrnými svorkami. Lori se přesunula směrem k břichu a ohanbí, aniž by zaznamenala nějakou abnormalitu. Zastavila se u nohou Elizabeth Ryanové a obzvlášť pozorně si prohlédla osvalení stehen a lýtek. „Běhala?“

Rubin pokrčil rameny. „Nevím. Proč?“

„Protože má nohy svalnatější než paže.“

Rubin přehlédl její nohy a znovu pokrčil rameny.

Svalstvo končetin přece nemá co dělat s její smrtí. „Opravdu rád bych se zúčastnil té rizotomie,“ řekl více pro sebe než pro Lori.

„Od Joanny Blalockové se během dvaceti minut naučíte víc než z tuctu operací, o nichž celý den mluvíte,“

zamumlala Lori a zkoumala mozoly na chodidlech.

To určitě, chtěl už odpovědět Rubin, ale udržel jazyk za zuby. Nezáleželo na tom, co si myslela, nicméně on na operaci nehodlal chybět. Pokud šlo o rizotomie, byl Christopher Moran čaroděj. Chirurgové na celém světě sledovali a kopírovali jeho techniku.

Dvojité dveře vedoucí do pitevny se se zhoupnutím otevřely a vešla překvapivě atraktivní žena. Měla měkké aristokratické rysy a světlé blond vlasy pevně stažené dozadu a sepjaté jednoduchou sponkou. Jakmile přistoupila blíž, Rubin se pokusil odhadnout její věk. Hádal jí něco přes třicet. Zajímalo ho, co je zač.

Lori sledovala jeho upřený pohled a oznámila mu: „To je dr. Blalocková.“

Rubínový oči se rozšířily. Forenzní patoložky, které navštěvovaly medicínu, byly řízné mohutné ženy s hlasem nakřáplým od přílišného množství cigaret. Na této ženě však nic mohutného nebylo. Přes operační oděv měla krátký bílý plášť, ale i tak mohl Rubin říci, že měla úžasné tělo.

Napadlo ho, jestli se mu mozek kvalitou vyrovná.

Joanna Blalocková pokynula Lori na pozdrav a obrátila se k lékaři. „Vy musíte být dr. Rubin.“

Rubin soustředil svou pozornost a napřímil se. „Ano, madam.“

„Z kanceláře dr. Morana volali, že se k nám připojíte,“

sdělila mu Joanna a sáhla po gumových rukavicích. „Musíte mi prominout zpoždění, ale zdržela jsem se na poradě.“

„Myslel jsem si to,“ lhal Rubin.

„Dobrá.“ Joanna si prohlédla rentgenové snímky a pak se podívala na tělo Elizabeth Ryanové. „Prosím, dr. Rubíne, seznamte nás stručně s případem.“

Rubin si odkašlal. „Jedná se o osmadvacetiletou ženu, která si stěžovala na celkovou úpornou bolest hlavy.

Prohlédl ji dr. Evan Bondurant a objevil mozkový nádor.

Následně byl informován dr. Moran a operace odhalila vysoce maligní gliom. Když jsme prováděli mapování mozku, pacientku náhle zachvátily křeče. Její vitální funkce rapidně poklesly a nám se je nepodařilo navrátit do normálu.“

„Prohlédli ji ještě jiní odborníci na operačním sále?“

„Dva,“ odpověděl Rubin. „Kardiolog konstatoval, že šok neměl srdeční příčinu. Pak ji viděl dr. Bondurant, který se domníval, že by pacientka mohla trpět určitým typem encefalopatie.“

Joanna pokynula směrem k Lori. „Podívej se, jestli dr.

Bondurant zapsal do zmapovaného schématu nějakou poznámku.“

Lori zběžně prolétla mapu, pak znovu, až našla, co hledala. „Tady to je. Přečtu vám tu poznámku slovo od slova. ‚Pacientka vyšetřena a prověřena. Šok a záchvat nejspíše způsobeny akutní toxickou encefalopatií. Příslušné testy a biopsie by mohly odhalit možnou příčinu. Budoucí diskuse s dr. Moranem a diktát kompletní konzultace později.‘“

Joanna se obrátila k Rubinovi. „Jaké testy chtěl dr.

Bondurant provést?“

Rubin pokrčil rameny. „Tuto část debaty jsem neslyšel.“

Joanna pronesla tichou poznámku na adresu Bondurantovy konzultace s Moranem. Pak se znovu podívala na rentgenové snímky. „Předpokládám, že ty kovové svorky ohraničují oblast tumoru určenou k odstranění.“

„Správně,“ odtušil Rubin.

„Jak jsou vkládány?“

„Pomocí sponkovačky.“

„A jak hluboko?“

„Jen několik milimetrů.“

„To by nemělo způsobit žádné poškození, že?“

„Ne, madam.“

Joanna začala pomalu obcházet tělo a pečlivě sledovala všechny vnější znaky. Ta dívka bývala krásná, pomyslela si Joanna, štíhlý pas, ploché břicho a svalnaté nohy. Obzvláště lýtkové svaly byly výrazně vymodelovány. Na hýždích měla drobně vytetovány propletené iniciály „NY“. Joanna rychle přešla k dívčiným chodidlům a prohlížela si mozoly a puchýře, jako by předpokládala, že je tam najde. „Byla dobrá baletka?“

„Cože?“ zeptal se Rubin vytržen ze zamyšlení.

„Byla to dobrá baletka?“ opakovala Joanna.

„Nevěděl jsem, že dělala balet.“

„Ptal jste se?“

„Ne.“

„To jste měl,“ odtušila Joanna. „Znalost pacientova zaměstnání a jiných činností může být při stanovování diagnózy někdy velmi prospěšná. Baletky například poletují vzduchem, provádějí všechny možné gymnastické figury a občas upadnou a udeří se do hlavy. Tudíž u baletky s úpornými bolestmi hlavy bych nejdříve pomyslela na subdurální hematom zaviněný pádem.“

„Výborně.“ Rubin pokyvoval hlavou, ale přitom si myslel, že ta dívka neměla subdurální hematom, ale mozkový nádor. A ten nezavinil žádný zatracený pád. Přelétl její svalnaté nohy a upamatoval se, že se Lori McKayová dotazovala, zda dívka nebyla běžkyně. „Mohu se vás zeptat, jak víte, že byla baletkou? Takové svaly na končetinách se mohou vytvořit i vlivem běhu nebo joggingu.“

„Je to možné, ale nepříliš pravděpodobné,“ namítla Joanna a ukázala na ně. „Můžete si všimnout, že dolní partie jsou zcela osvalené, ale hýžďové svalstvo je nejvyvinutější.

Běžci mají nejosvalenější stehna, baletky hýždě, protože při tanci tráví nejvíce času na špičkách, což primárně procvičuje lýtkové svaly a rovněž to způsobuje rozvoj hýžďového svalstva. Jelikož baletky tančí na špičkách, mívají též mozoly pod nártními klouby a výrazné puchýře, jaké vidíte i na tomto těle.“

Lori si povzdechla. Zaznamenala všechny záchytné body, které vyjmenovala Joanna, ale nebyla schopna si je poskládat dohromady. Baletka, zatraceně, žádná běžkyně.

„A žila v New Yorku,“ pokračovala Joanna. „Mohla být členkou Newyorského baletu.“

Rubin překvapeně zamrkal. „Jak to víte?“

Joanna ukázala na malé tetování na hýždích. „Má vytetovaná písmena NY.“

Rubin se zasmál a zavrtěl hlavou. „To je logo newyorských Yankeeů, které nám pouze říká, že byla velikou fanynkou jejich týmu.“

Joanna se také zasmála. „Což znamená, že pravděpodobně žila v tomto městě a rovněž tam pracovala.“

Lori se natáhla pro pacientčinu kartu a otevřela ji na první straně. Rychle prolétla osobní data Elizabeth Ryanové a poté pokývla směrem k Joanně. „Byla profesí baletka a její domovská adresa je v New York City.“

Rubin na Joannu podezíravě hleděl a přemítal, zdali forenzní patoložka měla informace o Elizabeth Ryanové již dříve. Možná navštívila nějaké baletní představení nebo viděla někde nějakou její fotografii.

Lori postřehla nevěřícný pohled na lékařově tváři.

„Myslím, že tu máme nevěřícího Tomáše, Joanno.“

Joanna se na Rubina lehce usmála. „Myslíte si, že jsem mohla o pacientce něco vědět předtím, než jsem začala se zkoumáním jejího těla?“

„To jsem neřekl,“ bránil se Rubin.

„Ale myslel jste si to.“

Rubin rozhodil rukama a obrátil dlaně vzhůru. „No dobrá.“

„Nuže, pokusme se vás přesvědčit, že jsme ženy na svém místě,“ opáčila Joanna a zkoumala lékařovo předloktí, poté jeho obličej a obočí. „Vím o vás něco, dr. Rubine?“

„Víte, že jsem neurochirurg.“

„Ještě něco?“

„Ne.“

„Takže jsem vás nikdy předtím neviděla ani nezkoumala vaši minulost, je to tak?“

„Správně.“

„Souhlasíte, abych vám sdělila pár věcí, které o vás vím?“

Rubin pokrčil rameny. „Jistě.“

„Když jste navštěvoval vysokou školu, přidal jste se k námořnictvu. Odvedli vás, ale nezapadl jste, takže jste se nejspíš často rval. Nakonec vás osvítilo a stal jste se důstojníkem. Myslím, že jste byl u námořnictva přinejmenším osm let, než jste se rozhodl vrátit se na školu a přihlásit se na medicínu.“

Rubin zíral na Joannu ohromen přesností jejích informací. „Jak to všechno víte?“

„Pozorování,“ řekla prostě Joanna. „Věděla jsem, že jste byl u námořnictva, kvůli vybledlému tetování na vašem předloktí, které znamená Vždy věrný, což je samozřejmě motto námořníků. Pravděpodobně jste byl odvedencem, protože obvykle se tetování vidí u odvedenců, nikoli u důstojníků. Jste dostatečně bystrý a dobře se vyjadřujete, a těchto schopností byste nemohl nabýt u námořnictva. Takže je logické předpokládat, že jste se k nim přidal, když jste vypadl ze školy.“

„Jak si můžete být tak jistá, že jsem k nim nenastoupil po škole?“ zeptal se Rubin.

„Protože s vysokoškolským diplomem byste nastoupil službu jako důstojník,“ opáčila Joanna. „Jizvy kolem vašeho obočí svědčí o prodělaných rvačkách, do nichž jste se bezpochyby dostal jako poddůstojník nebo prostý mariňák.

Tuším, že pocházíte z odlišného prostředí oproti ostatním odvedencům, a právě to bylo příčinou oněch bitek.“

„Ježíši,“ sykl Rubin tiše a jeho oči se upřely na Joannu.

„Jak víte, že jsem se stal důstojníkem?“

„Nosíte se jako důstojník, váš postoj, vaše představování, vaše mluva. A opět, vaše inteligence.“

Joanna ukázala na vybledlé tetování na Rubínově předloktí.

„Předpokládám, že jste se pokusil nechat si tetování laserem odstranit poté, co jste se vrátil do školy. Možná tehdy, když jste se dozvěděl, že jste byl přijat na medicínu.“

„A když jste tvrdila, že jsem byl u námořnictva nejméně osm let?“

„Váš věk,“ řekla Joanna. „Jste nejméně o osm let starší než vaši kolegové. Potřebujeme tudíž něčím vyplnit tu osmiletou mezeru. Tím musela být vaše služba u námořnictva.“

„A vyhrál jste většinu těch vašich rvaček,“ přizvukovala Lori.

„Jak si tím můžete být tak jistá?“ zeptal se Rubin.

„Protože jedinými znaky vaší účasti v těch bitkách jsou sem tam jizvy v obočí,“ vysvětlovala Lori. „Nemáte přeražený nos ani nějak viditelně rozštěpené rty. To jsou znaky mužů, kteří více vyhrávají, než prohrávají.“

Rubinovy oči těkaly z jedné ženy na druhou. „Cítím se, jako by mi šlo o život.“

„Musíte nám prominout, dr. Rubine,“ řekla Joanna a se smíchem přihlížela lékařovu ohromení. „Ale jak vidíte, tohle nás živí. Jsme k tomu vycvičené. A myslím, že jsme se dostaly na vrchol, protože minulý večer nás pozvali na setkání Sherlocka Holmese.“

Rubin svraštil obočí. „Setkání Sherlocka Holmese?“

Joanna přitakala. „Jde o společnost obdivovatelů Sherlocka Holmese. Scházíme se dvakrát do měsíce a pokoušíme se následovat příkladu světoznámého detektiva.

Je to velká zábava a rovněž nám to pomáhá v našem profesním životě. Učí nás to pozorovat a dávat naše pozorování do souvislostí a vazeb.“

„A dr. Blalocková nás ostatní samozřejmě převyšuje o hlavu i s kloboukem,“ dodala Lori.

Joanna kompliment ignorovala. „To je důvod, proč jsem vás provedla tímto malým cvičením. Nyní je čas naučit vás, jak pozorovat. Musíte vše pečlivě sledovat a dávat obzvláštní pozor na cokoli neobvyklého nebo abnormálního.

Pokaždé, když budete vyšetřovat pacienta, vzpomeňte si na

baletčiny nohy a tetování na vašem předloktí. Vzpomeňte si, že máte pozorovat. To z vás udělá lepšího chirurga.“

„Zapamatuji si to,“ řekl Rubin upřímně.

Joanna popošla zpět k operačnímu stolu a prohlédla si mozek mrtvé. „Řekněme tedy, že byla podrobena kompletnímu předoperačnímu vyšetření.“

Rubin přisvědčil. „Byla v dokonalé zdravotní kondici, s výjimkou tumoru. Objasnili jí, že musí podstoupit operaci.“

„A prvním příznakem, že má Elizabeth Ryanová potíže, byly náhlé křeče na operačním stole.“

„Správně.“

„Nikdy předtím neměla žádný záchvat, je to tak?“

„Ano.“

Joanna si prohlížela mozek skrz otvor v lebce. „Stalo se tam něco, co způsobilo záchvat. Ale co?“

„Možná že to byla ta toxická encefalopatie, o které psal dr. Bondurant,“ přemítal Rubin.

„To je velmi obecný termín,“ prohlásila Joanna, „který pouze říká, že cosi zhoubného poškodilo mozek. Přičemž jsou stovky věcí, které to mohly udělat.“

Rubin se zeptal: „Existuje nějaký způsob, jak zúžit seznam možných diagnóz?“

Joanna přitakala. „Ať už tento syndrom vyvolalo cokoli, působilo to velmi rychle. Musíme tudíž hledat akutní příčinu. Pomohlo to nějak?“

Rubin pokrčil rameny. „Nepříliš. Nemyslím si však, že to vyvolala ta operace. Dokonce jsme ani nestimulovali mozek, když se to stalo.“

„Něco jí přivodilo akutní křeče a smrt,“ přemítala Joanna. „Ale co?“

„Možná tumor,“ podotkl Rubin.

Joanna potřásla hlavou. „Ten jí nemohl přivodit náhlé křeče, a určitě by ji nemohl zabít. Nicméně –“ Přerušila se vprostřed věty a znovu důkladně probírala problém, aby se ujistila, že v jejím úsudku nejsou žádné trhliny.

„Předpokládejme, dr. Rubine, že by nastal náhlý tlak na tumor.“

„To by mohlo vyvolat záchvat,“ řekl Rubin. „Ale nemohlo by ji to zabít.“

„Záleží na tom, co vyvolalo tlak,“ upozornila Joanna.

Rubin se na ni úkosem zadíval a úporně se snažil přijít na odpověď. Ale v jeho mysli zůstalo prázdno.

„Hovoříme tu o katastrofické události,“ naváděla jej Joanna na stopu. „Mohlo by to být něco, co náhle vyvolá nitrolebeční tlak a usmrtí.“

Rubínový oči se rozzářily. „Mohlo by to být cerebrální krvácení.“

„A proč by začala krvácet?“

„Tumor mohl narušit cévu.“

„Velmi správně, dr. Rubine,“ poblahopřála mu Joanna.

„Ještě z vás uděláme patologa.“

Rubin si v zamyšlení olízl rty. „Myslíte, že k tomu došlo?“

„To je předpokládaná diagnóza, která se nejlépe hodí.“

Rubin přikývl na souhlas. „Je to tak prosté a přímočaré.“

„A to mi právě vadí.“

„Proč?“

„Protože tady nevídáme jednoduché a přímočaré případy.“

Dveře do pitevny se se zhoupnutím otevřely a vstoupila mladá sekretářka. Postavila se na špičky a hledala Joannu, a jakmile ji spatřila, pospíšila si k ní.

„Dr. Blalocková,“ řekla sekretářka bez dechu, „dr.

Murdock právě volal a prosí, abyste se dostavila do Institutu pro výzkum mozku. Řekl, že je to naléhavé.“

„Řekl proč?“

„Ne, madam.“

Joanna se obrátila k Lori a Rubinovi a přemítala o svém nabitém programu po většinu dne. „Budeme muset posunout tuto pitvu na čtvrtou hodinu odpoledne. Vyhovuje vám to, dr. Rubine?“

„Žádný problém,“ odtušil Rubin potěšen, že bude mít možnost účastnit se v poledne rizotomie.

Joanna si stáhla rukavice a rychle kráčela ke dveřím, sekretářka krok za ní. „Nenaznačil dr. Murdock, proč mě tak neodkladně potřebuje?“

„Ne, madam. Ale myslím, že to vím.“

„Tak buďte kamarádka a prozraďte mi to!“

Sekretářka se zastavila a zadívala se na Joannu.

„Neslyšela jste, co se stalo na BRI?“

„Ne,“ odpověděla Joanna netrpělivě. „Co?“

„Dr. Karen Crandellová spáchala sebevraždu.“

Kapitola 3

Joanna vystoupila z výtahu a vešla do Institutu pro výzkum mozku. Policista mající službu ji poznal a zběžně jí zasalutoval.

„Poručík Sinclair vás očekává u požárního východu,“

řekl a zvedl žlutou pásku ohraničující místo činu.

Joanna se sklonila, prošla pod páskou a pospíšila si do chodby. Minula otevřené dveře, ignorujíc sekretářky a techniky, kteří tu okouněli a čekali, že se o sebevraždě Karen Crandellové dozvědí něco víc. Joanna se podivovala, proč ji potřebují tak naléhavě, když se jedná o sebevraždu. A proč je tu Jake Sinclair? Je to nejlepší detektiv losangeleského oddělení vražd a zvou jej jen k obtížným, vysoce náročným případům. Něco muselo být špatně.

Vpředu se u požárního východu otevřely dveře a v nich se objevil Simon Murdock, děkan lékařského centra. V

chodbě zahlédl Joannu a vykročil k ní.

„Děkuji, že jste se dostavila tak rychle,“ pronesl Murdock.

„Má to něco do činění se sebevraždou Karen Crandellové?“

„Ano,“ přisvědčil Murdock a rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že není na doslech nikdo další. „Myslím, že potřebujeme vaši pomoc.“

„Proč?“

„Abyste dokázala, že smrt dr. Crandellové byla sebevražda,“ odvětil tiše Murdock. „Zdá se, že to váš poručík Sinclair vidí jinak.“

Joanna se pro sebe usmála výrazu „váš poručík Sinclair“. Bylo všeobecně známo, že Jake Sinclair a Joanna jsou milenci a před rokem spolu začali bydlet. Což Simona Murdocka rozčilovalo, a ani se to nesnažil skrývat.

Neschvaloval ten vztah, protože cítil, že detektiv zdaleka nedosahuje takového společenského postavení jako Joanna.

Joannu by zajímalo, zda měl vůbec ponětí, jak vzrušující je život s Jakem Sinclairem. „Poručík má na podobné věci opravdu dobrý nos.“

„No, tentokrát se zatraceně plete,“ sdělil jí Murdock.

„Tvrdošíjně odmítá přijmout důkaz, který dokládá, že jde o sebevraždu.“

„Jaký důkaz?“

„Dopis na rozloučenou.“

Joanna musela souhlasit. Dopis na rozloučenou bývá zpravidla solidní důkaz, který lze obtížně vyvrátit. „Jake musel najít ještě něco jiného.“

„Pokud tomu tak je, nepodělil se o to ani se mnou, ani s ostatními lékařskými odborníky,“ pronesl Murdock a znovu se ohlédl přes rameno. „Možná budete mít více štěstí.“

„Nejdřív se tu porozhlédnu a pak s ním promluvím.“

„Dobře,“ odtušil Murdock souhlasně a dotkl se její paže.

„Joanno, pokuste se prosím vynést co nejlepší konečný verdikt, abychom příliš nesešli z té správné cesty.“

Joanna mu věnovala dlouhý pohled. „Půjdu po takové cestě, na kterou mě přivedou důkazy.“

Murdock si zhluboka povzdechl. To nebyla odpověď, již chtěl slyšet. Obrátil se ke dveřím nouzového východu a zamířil ke schodišti.

Joanna se zastavila u zábradlí a zírala do úzké šachty podél schodiště. Byla široká necelý metr, tedy právě dost na to, aby tudy propadlo tělo. Na podlaze o devět metrů níž bylo vidět tělo ženy oblečené do zeleného lékařského pláště.

„Víte, kdy skočila?“ zeptala se Joanna.

„Nejsme si jisti,“ řekl Murdock. „Ačkoli to muselo být po osmé večer, protože tehdy dr. Crandellová informovala operátora, že je na angiografickém oddělení.“

„A kdy je opustila?“

„To právě teď vyšetřujeme.“

Joanna si pozorně prohlížela schody a zábradlí a pátrala po krvi či jiných známkách, které by mohlo zanechat padající tělo. Žádné nebyly. Prohlédla si silné betonové zdi a strop. Joanna si pomyslela, že kdyby Karen Crandellová během svého pádu ječela, nikdo by ji neslyšel.

„Hlídá někdo v noci nouzový východ?“ zeptala se Joanna.

Murdock potřásl hlavou. „Pokud je mi známo, tak ne.“

„A co úklidová četa?“

„Ti přicházejí v sedm ráno,“ odpověděl Murdock.

„Právě uklízeči objevili tělo.“

Joanna sešla dolů a přistoupila k ležícímu tělu. Jake Sinclair dokončoval ohledávání Karen Crandellové. Klečel na kolenou a studoval ženiny nehty, dlaně a náramkové hodinky. Pak se přesunul k jejím chodidlům a upřeně na ně zíral.

„Vidíš něco zajímavého?“ zeptala se Joanna.

„Možná.“ Jake k ní letmo vzhlédl a poté zaměřil svou pozornost opět na chodidla Karen Crandellové. „Za minutu budu u vás.“

Joanna pokynula na pozdrav dr. Girishi Guptovi, výzkumnému pracovníkovi, který stanul opodál. „Jak se vede, dr. Gupto?“

„Velmi dobře,“ odpověděl Gupta formálně. „Je příjemné vás vidět.“

„Doufám, že vám nevadí, když se mrknu na váš případ.“

„Ovšemže ne. Vždy jsem si cenil vašich znalostí a úsudku.“ Gupta byl podsaditý zavalitý muž, který se narodil v New Delphi, nicméně vyrůstal i studoval v Londýně.

Hovořil se snobským britským akcentem. „Domnívám se však, že zde máme jednoznačně co činit se sebevraždou.“

„Poručík Sinclair má, zdá se, jiný názor,“ vmísil se do hovoru Murdock.

Jake se postavil a oprášil si kalhoty. „Vadí mi jedna zásadní věc.“

„A to jaká?“ domáhal se odpovědi Murdock.

Jake věnoval Murdockovi tvrdý pohled, neměl rád toho muže ani tón, jakým hovořil. Zhluboka se nadechl, aby zadržel hněv, a poté ukázal na šachtu podél schodiště.

„Padala příliš malým prostorem.“

„Takže?“

„Proč by chytrá žena, která chce spáchat sebevraždu, skočila do tak úzkého prostoru, jako je tenhle?“ zeptal se Jake. „Musela vědět, že je reálná šance, že se při svém pádu udeří o zábradlí nebo schody, což by mohlo narušit její pád, a ona by mohla skončit ošklivě zraněná, ale ne mrtvá. Proč by to dělala, když mohla snadno vyjít na střechu a skočit deset pater dolů? Proč nešla najisto?“

„To je stěží přesvědčivý důkaz,“ ušklíbl se Murdock a obrátil se na Joannu. „Považujete to za důležité?“

Joanna přitakala. „Ta úzká šachta vadila i mně.

Nemyslím si, že by Karen Crandellová riskovala, že bude její pád utlumen a ona zůstane naživu se strašlivým zraněním hlavy nebo míchy. Nezapomeňte, že to byla vynikající neuroložka. Poslední věc, po které by toužila, by byla skončit s kvadruplegií, nebo ještě hůře s hemiplegií.

Pokud byla rozhodnuta se zabít, myslím, že by bývala skočila ze střechy, aby měla jistotu, že zemře.“

Joanna si natáhla gumové rukavice a poklekla na zem, aby prozkoumala zmrzačené tělo. Dříve přitažlivá tvář Karen Crandellové byla pokřivená, rty nepřirozeně stažené a zkroucené. Zkrvavený týl hlavy odhaloval mozek a rozdrcené kosti, u fraktury zela malá kaluž krve. Karenina levá paže byla zle zlomená, sklíčko náramkových hodinek rozbité. Joanna si je lupou pozorně prohlédla. Hodinky samozřejmě už nešly. Poté se Joanna přesunula k chodidlům. Noha s botou byla ohnutá v nepřirozeném úhlu kvůli komplikované zlomenině. Roztříštěné konce kosti holenní i lýtkové trčely ven. A opět byla u rány jen malá loužička krve. Joanna se postavila a naposledy se podívala na tělo.

„Nuže?“ zeptal se Murdock úzkostlivě.

„Tak za prvé, zemřela v 21.28,“ prohlásila Joanna, zatímco si stahovala rukavice.

„Jak to víte?“ opět se otázal Murdock.

Jake ukázal na rozbité hodinky na Karenině zápěstí.

„Zastavily se ve 21.28.“

„To znamená tehdy, kdy skočila,“ řekl Murdock k potvrzení důkazu.

„Když dopadla na zem,“ upřesnil Jake.

„A já souhlasím s poručíkem Sinclairem,“ pokračovala Joanna, „že to nebyla sebevražda.“

Murdock povytáhl obočí. „Což zakládáte na onom úzkém prostoru, do něhož skočila.“

„Zakládám to na množství krve, které jsem viděla.“

Joanna popošla k tělu a špičkou boty mu ukazovala: „U

otevřené lebky a fraktury lýtka by měla být spousta krve.

Krev by měla přímo prýštit z těchto zranění, ale tak tomu není.“

„Proč je to tak zásadní?“ zeptal se Murdock.

„Protože z masivních ran nekrvácejí pouze mrtví lidé.“

Murdock otevřel ústa. „Tvrdíte, že byla mrtvá předtím, než dopadla na zem?“

„Je to nesporně možné.“

Přispěchal Gupta a začal zkoumat malé kaluže krve.

Povzdechl si, neboť si uvědomil, že opomněl tento důležitý nález. Skutečně by tam mělo být více krve. Pokusil se zamyslet nad tím, proč tomu tak není. „Třeba se udeřila do hlavy, když padala dolů, a utrpěla šok.“

„Pak by stejně odevšad krvácela,“ prohlásila Joanna.

„Obzvláště z roztříštěné lebky, která rozdrtila mozek.“

Gupta s tímto argumentem souhlasil a proklínal se, že opomněl tak důležité vodítko.

„To ještě není žádný důkaz, že se tu nehraje podle pravidel,“ oponoval Murdock. „Nikdy by to neobstálo před soudem, nebo dokonce při soudním ohledání mrtvoly. A pak existuje dopis na rozloučenou. To přece nemůžete jen tak ignorovat.“

„To je pravda,“ připustila Joanna.

Murdock se obrátil k Jakeovi. „I vy, poručíku, musíte přiznat, že není pochyb o zanechání dopisu na rozloučenou.“

„Záleží na povaze toho dopisu,“ odtušil Jake. „Pojďme se na něj podívat.“

Murdock a Gupta si pospíšili ke schodišti a brali schody po dvou. Jake a Joanna se loudali za nimi, aby si mohli nerušené promluvit.

„Murdock skutečně stojí o to, aby to byla sebevražda, viď?“ zeptal se Jake tiše.

„Je to lepší než vražda, tedy pokud jde o Memoriální,“

zašeptala Joanna.

„Proč?“

„Protože pokud by to byla sebevražda, média by to nazvala tragédií a celá záležitost by byla během jednoho dvou dnů zapomenuta. Jestliže jde o vraždu, tisk celou záležitost rozmázne a takový skandál poškodí na dlouhou dobu reputaci Memoriální. Už vidím palcové titulky: Další vražda v Memoriální.“

Jake přitakal a vybavil si pět vražd, které se v průběhu let v Memoriální odehrály. Všechny spáchali šílení doktoři nebo ještě šílenější sestry. Byly to tvrdé oříšky, zatraceně těžké případy k vyřešení. Jake si znovu uvědomil, že šlo o pět vražd, a měl neodbytný pocit, že Karen Crandellová bude šestá v pořadí. „V každém případě bude mít tvůj šéf co dělat, aby odstranil následky škody.“

„Povídej mi o tom.“

Joanna se zadívala na Simona Murdocka, jenž byl řadu schodů před nimi. Neměla ho ráda ani mu nevěřila, protože dovedl být tak bezohledný a navíc to byl muž dvou tváří, na druhou stranu musela připustit, že na to má do určité míry právo. Během dvaceti let proměnil Memoriální v jedno z největších lékařských center v zemi. V současné době je považována za nejlepší nemocnici na západ od Mississippi, se zářnou reputací, co se týče péče o pacienty i pronikavý, objevný výzkum. Teď by však její image mohla být poněkud poskvrněna, což Murdock rozhodně nehodlal připustit. Musel něco udělat, aby Memoriální nemocnici ochránil.

Jake se zastavil a sáhl po útržku papíru na dalším schodě. Podržel ho proti světlu a pečlivě ho zkoumal.

„Co je to?“ zeptala se Joanna.

„Kousek papíru utržený ze zápisníku.“

„Myslíš, že je to důležité?“

„Pravděpodobně ne,“ řekl Jake, ale stejně si ho vložil do kapsy u košile.

Opět začali stoupat po schodech nahoru a jejich paže se třely o sebe. Oba mezi sebou cítili přímo elektrické výboje a oba pomysleli na tutéž věc. Dokonce i po deseti letech mezi nimi chemie stále působila.

Joanna sledovala očima cestu před sebou, ale periferním viděním pozorovala Jakea. Když se s ním poprvé setkala, připadal jí tak zatraceně hezký, nyní se jí však zdál ještě přitažlivější. Jake Sinclair byl vysoký muž s širokými rameny a drsnou vizáží. Měl vystouplé lícní kosti a pronikavé šedomodré oči. Husté vlasy měl sčesány dozadu a, obzvláště na skráních, byly již prokvetlé šedými pramínky. Na bradě se táhla bledá, dobře zahojená jizva, jíž si všimla většina lidí, zejména ženy. Propůjčovala mu nebezpečný vzhled.

Dveřmi nouzového východu vešli do chodby. Murdock a Gupta na ně čekali.

„Tam je její kancelář,“ ukázal Murdock nalevo.

„Vydržte chviličku,“ požádala Joanna a poté kráčela chodbou po pravé straně. Přešla k masivním dveřím a zatlačila na otočný knoflík. Otevřely se snadno.

„Co to dělá?“ zeptal se Murdock.

„Ujišťuje se, jestli nejsou dveře vedoucí na střechu zamčené,“ odpověděl Jake. „Pokud by byly, měli bychom důvod, proč vaše doktorka použila schodištní šachtu místo toho, aby skočila ze střechy.“

Murdockova tvář se rozjasnila. „Takže se tedy také domníváte, že je to sebevražda.“

„Neztrácejte naději,“ poradil mu Jake.

Joanna se opět připojila k ostatním a oznámila: „Dveře na střechu nejsou zamčené.“

„Všiml jsem si,“ konstatoval suše Jake.

Poté následovali Murdocka chodbou ke Karenině výzkumné laboratoři. Na vysoké kovové stoličce za pracovním stolem seděla drobná žena středního věku se světlou pletí a havraními vlasy. Ve tváři měla otřesený výraz.

Murdock pokynul rukou směrem k ní a řekl: „To je Ann Novackova, výzkumná laborantka dr. Crandellové.“

Joanna přistoupila k otřesené laborantce a položila jí ruku na rameno. „Jak to zvládáte, Ann?“

„Nepříliš dobře,“ odtušila Ann sotva slyšitelným hlasem.

„Mohla byste se tu zdržet o trochu déle? Možná budeme mít nějaké otázky, s nimiž byste nám mohla pomoct.“

„Pomohu, jak jen budu moct,“ řekla Ann a odvrátila se, neboť jí do očí vstoupily slzy.

Joanna následovala skupinku do Kareniny kanceláře.

Byla přeplněna knihami a časopisy a rozsáhlou kartotékou.

Nacházely se tu dva stoly. Větší z nich byl zasypán papíry a za ním byla zastrčena otočná židle. Na menším stole stály dva přístroje s velkými čtvercovými obrazovkami. Joanna předpokládala, že se jedná o nějaké typy monitorovacích zařízení.

„Kde je ten dopis na rozloučenou?“ zeptal se Jake.

Murdock přistoupil k menšímu rohovému stolku, na němž byl textový procesor. „Tady.“

Jake si prohlížel zprávu na obrazovce. Stálo tam: Nic mi nevyšlo. Nic.

Život už pro mě nemá cenu.

K. C.

„Očividně velmi nešťastná žena,“ prohlásil Murdock.

Jake obrátil oči v sloup a přemítal, zdali je Murdock opravdu tak naivní, jak se snaží působit. „To toho zrovna moc nenapsala.“

„Nicméně je to vzkaz,“ trval na svém Murdock.

„Mohl to napsat kdokoli.“

„Ale je to v její kanceláři a na jejím textovém procesoru.“

„Budiž,“ zamumlal Jake nepřesvědčeně. Přešel k velkému stolu a pozvedl nakousnutý sendvič. „A co tohle?“

Murdock s rozpačitým výrazem zíral na sendvič. „To je sendvič.“

„Uhm,“ přitakal Jake a přešel ke dveřím. V pozdvižené ruce držel sendvič a volal na laborantku. „Bylo tohle včera na stole dr. Crandellové?“

„Když jsem odcházela, tak to tam nebylo,“ odpověděla Ann.

„A kolik bylo hodin?“

„Kolem půl sedmé večer,“ odtušila Ann po krátkém zamyšlení. „Zrovna jsem mluvila s dr. Crandellovou, předpokládaly jsme, že se sejdeme, abychom utřídily nějaká výzkumná data. Ale volala mi, aby mi sdělila, že se zdržela na jedné naléhavé konzultaci a že se ještě cestou na chvíli staví na angiografickém oddělení. Řekla mi, abych šla domů.“

„A jste si jistá, že ten sendvič na jejím stole nebyl?“

„Určitě.“

Jake se obrátil k Joanně. „Co si o tom myslíš?“

„Řeknu ti to za minutu.“ Joanna přistoupila ke kovovému odpadkovému koši a podívala se dovnitř. Vytáhla roztržený celofánový obal se štítkem a zběžně si jej prohlédla. „Karen měla ten sendvič z našeho bufetu. Mají tam nonstop kvůli personálu, který drží noční službu.“

„Takže,“ Jake skládal střípky informací dohromady, „konzultovala případ nějakého pacienta, pak šla na angiografii. Potom si koupila sendvič a odebrala se do své laboratoře.“

„To je nejpravděpodobnější sled událostí,“ souhlasila Joanna. „Koupila si sendvič cestou zpět.“

„A to mi právě vadí,“ dodal Jake a položil sendvič zpátky na stůl.

„Vadí vám sendvič?“ zeptal se Gupta rozpačitě. „Jo, doktore. A řeknu vám proč.“ Jake začal s rukama za zády přecházet sem a tam. „Tak se přece nechová někdo, kdo hodlá spáchat sebevraždu. Nejde se podívat na pacienta, pak si koupí sendvič, přinese si ho do kanceláře, ukousne si a najednou si řekne: Ježíši, myslím, že se zabiju. Ani náhodou, doktore. Tak to nechodí.“

Murdock pokrčil rameny. Pro něj se to stále jevilo jako sebevražda. Domníval se, že detektiv vybírá triviální útržky důkazů, aby svou teorii opět zvrátil k vraždě.

Jakmile Joanna vrátila celofánový obal zpět do koše na odpadky, spatřila nějaký kožený předmět pod nohou stolu.

Sklonila se, aby si jej lépe prohlédla. „Jakeu, to je její kabelka.“

„Je v ní něco?“ zajímal se Jake.

Joanna ji rychle prohledala. „Rtěnka, klíče, pouzdro s kreditními kartami a ještě nějaká hotovost.“

„Takže nešlo o loupež,“ uzavřel Jake.

„Možná že nemohl kabelku najít,“ podotkl Gupta.

„Možná,“ pronesl Jake nepřesvědčivě.

Poté, co Joanna odložila kabelku na stůl, zadívala se na černou kůži otočné židle. V rozhraní mezi sedákem a opěradlem zad byla jakási lesklá rýha. Sehnula se a dotkla se jí. Pocítila vlhko a lepkavost jakoby od lepidla. Joanna pohlédla na své prsty. Byly potřísněny tmavou krví.

„Jakeu!“ zvolala a zvedla ruku.

Jake spatřil krev a pospíšil k ní. „Řízla ses?“

Joanna potřásla hlavou. „Ta krev byla mezi sedákem a opěradlem té židle.“

Jakeův pohled těkal ze zakrvácené ruky k židli a zpět.

Jeho tvář náhle ztvrdla. „Hajzl! Věděl jsem to! Věděl!“

„Co jste věděl?“ zeptal se Murdock, aniž by pochopil, co krev znamená.

„Byla to vražda,“ oznámila mu Joanna. „Někdo jí rozbil lebku, když seděla na té židli. Nejspíš zemřela právě tady.“

Murdockův obličej zbledl. „Jste si jistá?“

„Je-li to její krev,“ odtušila Joanna, „pak jsem si velice jistá.“

„Ta krev bude její,“ dodal Jake s přesvědčením a přešel k otočné židli.

„Sedí tady na židli a kabelku si položí pod stůl. Přitom si ukousne kus sendviče a pak ho odloží. A právě v té chvíli ji vrah udeří do hlavy. Nechá ji tam sedět nejmíň minutu nebo dvě.“

„Jak víte, že tam zůstala chvíli sedět?“ zeptal se Gupta.

Jake ukázal na místo mezi sedákem a opěradlem židle.

„Je tu dostatečné množství její krve. Takové krvácení vyžaduje nějaký čas.“

Gupta si zamyšleně mnul bradu. „Proč by ji tam nechával sedět?“

„Třeba něco hledal.“ Jake vytáhl kapesník a otevřel všechny zásuvky stolu. Vše se zdálo uklizeno a uspořádáno.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by je někdo prohledával.

Přešel ke kartotéce a vyzkoušel zásuvky. Byly uzamčeny a nenesly stopy násilného vniknutí.

„Nic neukazuje na loupež,“ prohlásil Jake nakonec.

„Nicméně z nějakého důvodu ji tu nechal chvíli sedět, než ji přenesl k požárnímu východu a shodil dolů. Možná to bylo potom, co zfalšoval ten dopis na rozloučenou.“

Joanna přikývla, zatímco si v duchu rekonstruovala zločin. „A důvod, proč ji shodil šachtou u požárního schodiště, spíše než by ji svrhl ze střechy, byl ten, že schodiště bylo blíž. Karen nebyla žádný drobeček, a on by musel vléct její tělo chodbou a potom po schodech nahoru na střechu, což by trvalo dost dlouho, protože by nesl váhu mrtvého těla.“

„A tím by zvýšil možnost, že ho někdo uvidí,“ dodal Jake. „Ten chlapík nebyl žádný idiot.“

„Pohledná lékařka zavražděna,“ zamumlal Gupta tiše.

„Dnešní svět skutečně není pěkné místo k žití.“

„To nebyl nikdy,“ prohlásil Jake a ještě jednou se rozhlédl po kanceláři, zdali mu něco neuniklo.

Murdock si rezignovaně povzdechl. „Co mám říct tisku?“

„Pravdu,“ opáčila Joanna. Prohlížela si Murdocka a pomyslela si, jak rapidně během uplynulého roku zestárl.

Jeho vlasy byly najednou tak bílé a vrásky v jeho aristokratické tváři tak hluboké. „Chcete-li získat nějaký čas, mohl byste prostě oznámit, že se její smrt vyšetřuje.“

Murdock si znovu povzdechl. „To by jen oddálilo nevyhnutelné.“

„To je pravda.“ Joanna si nemohla pomoci, aby necítila lítost nad Murdockem, který musel čelit dalšímu skandálu v Memoriální. Pozvedla zrak k nástěnným hodinám: bylo 11.25. Přistoupila k umyvadlu, smyla si krev z rukou a pak si je osušila. „Musím běžet. Za pět minut mám přednášku.“

„Doprovodím tě,“ nabídl se Jake a uchopil ji za paži.

Když procházeli chodbou, zeptala se Joanna: „Budeš mě později potřebovat?“

„Určitě,“ přisvědčil Jake. „Tahle nemocnice je pro mě země neznámá. Někdo mě jí musí provést krok za krokem.

Především potřebuju znát všechny zvyklosti a režim nemocnice, a kde kdo byl nebo měl být minulý večer v devět dvacet osm.“

Joanna mu věnovala dlouhý pohled. „Myslíš si, že to udělal někdo odsud?“

„Možná.“ Jake očima přelétl místo činu. Obešli je a přistoupili k výtahu. „Mimochodem, nebudu dnes večer doma.“

„Proč ne?“

„Dostali jsme tip na násilníka, který rád používá své oběti, jakmile to s nimi skoncuje, místo terče ke střelbě.“

Joanna se otřásla. „Buď opatrný, Jakeu.“

„To je mé druhé jméno.“

Jake stiskl tlačítko u výtahu, ohlédl se do chodby a přemítal o všech střípcích v mozaice důkazů, které zatím znal. Někdo si dal spoustu práce, aby zahladil stopy. „Karen Crandellová toho chlápka, který ji oddělal, znala.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Matení důkazů.“

Joanna na něj pohlédla úkosem. „Jak matení důkazů vypovídá o tom, že Karen znala svého vraha?“

„Přemýšlej,“ naléhal Jake, „a potom mi řekni, proč pachatel zahlazuje stopy.“

„Aby skryl důkazy,“ odtušila Joanna po krátké odmlce.

„Je to způsob, jak vzbudit zdání, že žádný zločin nebyl spáchán, a pachatel by nebyl dopaden.“

„A proč si pachatel myslí, že by mohl být dopaden?“

Joanna se na okamžik zamyslela a potom odpověděla: „Protože ví, že by stopa mohla vést k němu. Takže se domnívá, že bude podezřelý, dokonce první podezřelý.“

Dveře výtahu se otevřely a Joanna nastoupila do prázdné kabiny.

„A teď, máš-li tohle na mysli, mi řekni,“ zavolal za ní Jake, „jestli je obvyklé, aby existoval nějaký vztah mezi vrahem falšujícím důkazy a jeho obětí.“

„Téměř vždycky se ti dva znají.“

Jake přitakal. „Jak jsem říkal, znala chlápka, který ji oddělal.“

Dveře výtahu se zavřely.

Kapitola 4

„Vražda!“ Lori McKayová potřásla nevěřícně hlavou.

„Proč by chtěl někdo zabít neuroložku?“

„Řekla bych, že z obvyklých důvodů,“ podotkla Joanna.

„Kvůli penězům, lásce, nebo moci.“

„Jaký důvod předpokládáte v tomto případě?“

„Nemám nejmenší tušení.“

Stály v pitevně a čekaly na příchod někoho z neurochirurgie, aby mohly začít s pitvou Elizabeth Ryanové.

Byly čtyři hodiny. Místnost zela prázdnotou, všechna těla na dalších pitevních stolech byla zakryta.

„Mají nějaké stopy?“ zeptala se Lori.

„Žádné, pokud vím.“ Joanna vzhlédla k nástěnným hodinám a pomyslela na veškerou práci, kterou má před sebou. Kromě pitvy musela prohlédnout snímky, nadiktovat zprávy a vyřídit nějaké telefony. Bude ráda, když to stihne do devíti hodin.

„To musí být opravdu těžké, jestliže neexistují žádné stopy, které by vás vedly,“ podotkla Lori.

„Ale ony existují,“ ujistila ji Joanna, „jen je třeba vědět, kam se podívat a co hledat. Ale v tomto bodě všichni tápou ve tmě.“

Dveře na konci místnosti se houpavě otevřely. Vešel dr.

Christopher Moran, primář neurochirurgie, těsně následován svým doprovodem. Tvořili jej zástupce primáře, operační sestra a asistent Dan Rubin. Všichni měli na sobě zelené chirurgické obleky a roušky, které si stáhli z tváře. Skupinka přešla k tělu Elizabeth Ryanové.

„Dr. Rubin tvrdí, že víte, co se stalo s naší pacientkou na operačním stole,“ obrátil se Moran k Joanně, aniž by se obtěžoval zdvořilými způsoby. „Je to tak?“

„Znám diagnózu, která by vysvětlovala její záchvat a náhlou smrt,“ přisvědčila Joanna.

„Nechcete se o ni podělit s námi?“

Joanna se na chirurga upřeně zadívala, pobouřena jeho povýšeným tónem. „Určitě už vás to taky napadlo.“

„Odvoláváte se na to, že tumor narušil cévu a způsobil tak masivní krvácení do mozku?“

„Ano,“ odvětila Joanna. „Je to samozřejmě jenom předpoklad.“

„Doktore Beliosi,“ obrátil se Moran ke štíhlému, snědému lékaři. „Co nám vadí na této diagnóze?“

„Nic nenasvědčovalo masivnímu krvácení, pane,“

odpověděl Belios. „Kdyby tomu tak bylo, mozková tkáň kolem tumoru by zduřela. Nic takového jsme nepozorovali.“

„Přesně tak.“ Moran se otočil zpět k Joanně. „Nuže, vynasnažila byste se změnit svou diagnózu v něco pravděpodobnějšího?“

Joanna cítila, jak rudne, a věděla, že by to Moran mohl postřehnout. „Možnost krvácení do mozku je tu pořád.“

„Neslyšela jste, co právě uvedl dr. Belios?“ zeptal se jí Moran, jako by hovořil se studentkou medicíny. „Jeho zdůvodnění je natolik jednoznačné, že jsem přesvědčen, že ho určitě pochopí i patolog.“

Joanna se pokusila ovládnout hněv. Uvědomila si, že se ten arogantní operatér předvádí před svými kolegy a vychutnává si každou minutu svého představení. Zhluboka se nadechla. „Byl to náročný den. Uvidíme, co prokáže pitva.“

„Rozhodně,“ prohlásil Moran blahosklonně. „Ale dovolte mi zdůraznit, že mozková hemoragie nezpůsobí smrt, ledaže by byla masivní. A masivní krvácení způsobí zduření mozku.“

„A dovolte mně poukázat na to, že i drobná krvácení mohou zabíjet,“ vrátila úder Joanna. „Obzvláště pokud se objeví v oblasti, která kontroluje vasomotorické funkce.“

„To bývá ve velice vzácných případech,“ namítl Moran.

„A právě těmi se zde zabýváme,“ podotkla Joanna sladce. „Velmi vzácnými případy.“

Moran se narovnal v ramenou a pohlédl na Joannu. Byl to vysoký muž středního věku, ostře řezaných rysů, s výraznou, předsunutou čelistí. Měl krátké načervenalé vlasy, již mírně prošedivělé a oči jako úzké škvíry. „Dovolíte mi malou lekci z neurochirurgie, že?“

„Buďte stručný,“ opáčila Joanna stroze a znovu pohlédla na hodiny.

„Patologové si toho nemusejí být tolik vědomi,“ pronesl Moran klinickým tónem, „ale cerebrální hemoragie téměř vždycky souvisí se změnami vitálních projevů. Krevní tlak kolísá, tělesná teplota se zvyšuje. Tyto změny se u pacientky neprojevily.“

„K takovýmto okolnostem patrně nedojde, pokud se pacient dostane do šoku rychle,“ odsekla Joanna. „A v tomto případě to rychle šlo. Přechod od záchvatu k šoku byl u ní otázkou minut.“

„Dvou minut,“ souhlasně přisvědčil Rubin. „Odehrálo se to během necelých dvou minut.“

Moran se prudce odvrátil a pohledem probodával asistenta. „Tak tohle vy děláte na operačním sále? Sledujete hodiny?“

„Ne, pane,“ hlesl Rubin a sklonil hlavu. „Ale náhodou jsem právě v tu chvíli zaznamenal čas.“

„No dobrá,“ podotkl Moran uštěpačně. „Přinejmenším zastáváte alespoň nějakou funkci. Nabyl jsem dojmu, že tam prostě jen stojíte, aniž byste cokoli dělal.“

Belios potlačil uchechtnutí.

Lori odvrátila zrak, neboť pocítila soucit s hezkým asistentem a současně nenávist k Moranovi. Jakkoli byl Moran chirurg se světovým renomé, zároveň byl znám svou arogancí a despektem vůči těm, které považoval za své podřízené. Většina lidí mu šla z cesty.

„Dvě minuty nebo dvacet minut,“ pokračoval Moran.

„Hlavní je, že rozsáhlé krvácení v mozku vyvolává zduření.

A pokud se žádné zduření neobjeví, neexistuje ani silná hemoragie. Všichni souhlasí?“

Skupinka neurochirurgů poslušně přitakala.

„Nicméně existují výjimky,“ trvala na svém Joanna, „a na ty byste rovněž neměl zapomínat.“

Když se k ní Moran otočil, všimla si Joanna naběhlé žíly na jeho spánku. „Nemáte pravdu a poznáte to.“

„Zkusíme odhalit kořeny celé záležitosti,“ odtušila Joanna mile.

„Odhalujte si je na nějakém jiném pacientovi,“ obořil se na ni Moran.

„Tady dole určuji já, jaké kořeny se odhalí, ne vy,“

odsekla Joanna stejně ostře.

„Tak podívejte,“ soptil Moran. „Je to moje pacientka a já –“

„Byla to vaše pacientka,“ opravila jej Joanna, „ale teď patří patologii, ať se vám to líbí nebo ne. A pokud mi nevěříte, můžete si o tom jít promluvit nahoru k děkanovi.

Anebo ještě lépe, zavolejte právníkům, kteří zastupují rodinu té dívky. Chtěl byste jejich číslo?“

Moran zíral na Joannu se zaťatými pěstmi, neboť se jen stěží ovládal.

Členové neurochirurgického týmu zadrželi dech v očekávání Moranova tyranského výbuchu.

Zavládlo nepříjemné ticho.

Vteřiny ubíhaly.

Lori zářila vnitřním uspokojením z toho, jak se Joanna postavila Christopheru Moranovi. Setřela ho před jeho zbožňujícím publikem. Moranovi se dostalo ponaučení, že nemá na Joannu moc tlačit.

„Nuže,“ prolomila Joanna mlčení, „začíná to vypadat na lekci, že, dr. Morane?“ Nedala mu šanci, aby odpověděl, a ihned pokračovala. „Myslím, že bychom měli pokračovat v diskusi o možných diagnózách předtím, než bude provedena pitva. Souhlasíte?“ Joanna opět nečekala na odpověď. „Kdo mi tedy může předložit nějaký pádný důvod, který jasně prokáže, že tumor nenarušil cévu?“

„Mohu vám předložit stovky důvodů,“ řekl Moran se skrývanou nechutí a v očekávání příležitosti, kdy bude moci Joannu opět usměrnit.

„Potom tak, prosím, učiňte.“

„Operoval jsem řadu maligních gliomů,“ sdělil jí Moran. „Ve skutečnosti se to číslo blíží sto padesáti. A nikdy jsem neviděl žádný, který by erodoval velkou cévu.

Nikdy.“

„Já jsem to jednou viděla,“ konstatovala Joanna.

„Tady v Memoriální?“ otázal se Moran pochybovačně.

„Ne. U Johnse Hopkinse.“

Moran přezíravě mávl rukou, jako by se takový případ nepočítal. „Musíme tudíž hledat jiné příčiny, které by vysvětlovaly ten záchvat a náhlou smrt, je to tak?“

Neurochirurgická skupina s ním byla zajedno.

Moran se obrátil k asistentovi. „Doktore Rubine, řekněte nám, jaké si myslíte, že jsou diagnostické možnosti?“

„D-dobrá,“ zajíkl se Rubin, „myslím, že mohla krvácet –“

„Cože!“ neurvale jej zarazil Moran. „Přesuňte si tu svou hlavu ze zadku! Neposlouchal jste?“

„Ano, pane. Ale –“

„Žádná ale,“ opět jej přerušil Moran. „Jak byste sakra mohl poslouchat, a přitom neustále stavět hemoragii na vrchol vašeho seznamu příčin?“

„Nestavěl jsem ji na vrchol,“ rychle improvizoval Rubin. „Uvažoval jsem o ní jako o té nejnepravděpodobnější možnosti.“

Moran jej podezíravě probodával očima. „Opravdu?“

„Ano, pane,“ hlesl Rubin tiše.

Ty pokrytče! chtělo se Lori zaječet na asistenta.

Očekávala, že bývalý mariňák řekne, co si skutečně myslí.

On však hodlal být zadobře se zbytkem svého operačního týmu, zastrašen svým šéfem a dychtivý se zavděčit. Rubin pohlédl jejím směrem. Lori se odvrátila.

„Pak nám prosím objasněte, co pokládáte za nejpravděpodobnější diagnózu.“

Moran se obrátil k hubené operační sestře a luskl prsty.

Sáhla do svého pláště a vyndala malý balíček kapesníčků Kleenex. Jeden si vzal, otřel si čelo a použitý kapesníček hodil zpátky sestře.

Poté se otočil zpět k asistentovi. „My čekáme, dr.

Rubine.“

Rubin se zhluboka nadechl. „Myslím, že tumor možná tlačil na určitou oblast mozku, čímž vyvolal předzáchvatový stav. Když pacientka utrpěla šok, průtok krve v této oblasti byl silně omezen, což nakonec vyústilo v plně rozvinutý záchvat.“

Moran si třel dlaně o sebe a přemýšlel o tomto patofyziologickém mechanismu. „Proč se dostavil šok?“

„Pro to může být řada důvodů, například septikémie nebo plicní embolie.“

„Takže vy nám tu tvrdíte, že dvě samostatné záležitosti se sešly současně a způsobily záchvat?“

Rubin pokrčil rameny. „Neexistuje žádné pravidlo, které by tvrdilo, že se dvě události nemohou přihodit současně.“

Moranovy úzké rty se pootevřely, téměř jako by se usmál. „Možná máte ještě naději, Rubine.“

Dana Rubina zahřál paprsek oné mlhavé chvály.

Moran pohlédl na Joannu. „Máte nějaký problém s diagnózou dr. Rubina?“

„Proč trvat na přítomnosti dvou jevů, když postačí jeden?“ zeptala se.

„Protože ten, který jste uvedla, nenastal,“ opáčil Moran.

Joanna znovu vzhlédla k nástěnným hodinám. Bylo půl páté. Čas opravdu pokročil, pomyslela si a poté ukázala na rentgenové snímky na stěně. „Jste si jist, že vložení těch kovových svorek nemohlo vyvolat záchvat?“

„Naprosto,“ prohlásil Moran. „Svorky zasahovaly zhruba jen do hloubky dvou milimetrů. A uvědomte si, že než svorky vložíme, testujeme příslušnou oblast mozku elektrickým stimulátorem. Takže pokud by daná oblast byla náchylná k záchvatu, projevilo by se to, když jsme aplikovali stimulator.“

Joanna upřeně hleděla na snímek ukazující zadní část mozku. „Neprokázalo se něco, co by svědčilo o výskytu metastáz v míše?“

„Nic,“ řekl Moran a pomyslel si, že je to dobrá otázka.

Prodloužená mícha obsahuje vasomotorická centra a přítomnost metastáz by pochopitelně mohla vyvolat šok.

„Několik magnetických rezonancí prokázalo, že mozek byl čistý, bez metastáz.“

„Mohly to být prozatím ještě mikroskopické metastázy.“

„Ty jsou tam téměř vždycky,“ připustil Moran.

„Nezaznamenáme je na snímcích nebo během operace, ale jsou tam, a dokonce i rostou a poškozují mozek. A právě proto tito pacienti umírají.“

„Všichni nezemřou,“ přerušil jej jeho zástupce. „Někteří z vašich pacientů žijí ještě dlouhou dobu.“

„Ano. Někteří,“ řekl Moran bezbarvým hlasem a ukázal na tělo. „Začněme tedy s pitvou.“

Joanna ukázala na pacientčinu kartu. „Mám ještě jednu otázku, než začneme. V kartě jsme si povšimly poznámky, že pacientka byla vyšetřena na operačním sále Evanem Bondurantem, který uvedl jako možnou diagnózu toxickou encefalopatii.“

Moran zavrčel: „Všeobjímající diagnóza, která neříká téměř nic.“

„Navrhoval, abyste provedli biopsii a některé testy.

Můžete nám k tomu něco říct?“

Moran přimhouřil oči a zamyslel se. „Požadoval biopsii kvůli prokázání hypersenzitivní reakce nebo zánětu mozkových cév. Příliš jsem se touto diagnózou nezaobíral, jelikož hypersenzitivní reakce a záněty mozkových cév zasahují zpravidla celé tělo, nikoli jen mozek.“

„Byla biopsie provedena?“

„Pacientka zemřela dřív, než jsme ji stačili provést,“

řekl Moran a znovu kývl směrem k tělu na stole.

„Zodpověděl jsem vaše otázky, takže nyní přistupme k pitvě.“

Joanna se sklonila ke stolu a odstranila horní část lebky Elizabeth Ryanové, čímž se odhalil celý mozek. Opatrně jej uvolnila, vyřízla vcelku z lebky a položila jej na váhu.

„Normální váha,“ oznámila.

Lori upřeně hleděla na tělo dříve hezké ženy. Horní část lebky byla pryč, kraniální oblast byla prázdná. Její skalp stažen a nyní jí zakrýval téměř celé čelo. Už nevypadala jako lidská bytost. Lori obrátila pozornost k sousednímu nerezovému ocelovému stolu, na němž Joanna zkoumala mozek.

„Na základě hrubého prozkoumání se tumor jeví omezen na kortex,“ právě říkala Joanna. „V tvrdé pleně mozkomíšní nenalezeny žádné metastázy.“

„Řízněte do té zatracené věci,“ vyjel netrpělivě Moran.

Joanna provedla pečlivou sérii řezů, než odhalila kancerózní oblast. Pomalu řízla do tumoru. Byl pevný a tuhý, bez jakýchkoli známek krvácení. „Žádná hemoragie,“

hlesla tiše.

„Řekla jste žádná hemoragie?“ otázal se hlasitě Moran.

„Žádná hemoragie,“ zopakovala.

„Příště poslouchejte toho, kdo má víc zkušeností než vy,“ dodal Moran úsečně. „Můžete se lecčemu přiučit.“

Otočil se a s neurochirurgickým týmem v patách opustil pitevnu.

Kapitola 5

Jake pozoroval pacienta na pojízdném lůžku, kterého převáželi na angiografické oddělení. Byl to starý muž, téměř kost a kůže, s kapačkou v žíle. Jakmile se automatické dveře otevřely, Jake nahlédl dovnitř a spatřil lékaře a sestry shromážděné kolem operačního stolu. Hned u nich se nacházel velký přístroj s připojenými monitory. Dveře oddělení se za lůžkem ihned zavřely.

Jake se zeptal: „Co přesně tam dělají?“

„Hlavně koronární angiografii,“ odpověděla Joanna.

„Vezmou tenký pružný katetr a zavedou jej do arterie v tříslech. Potom jej plynule táhnou vzhůru ke koronárním arteriím a pomocí maličkého balónku rozšíří zúženou cévu.“

„To funguje opravdu dobře, co?“

„Na chvíli,“ podotkla Joanna. „Ale časem se arterie znovu zablokuje a procedura se obvykle musí opakovat.“

Jake přemýšlel o celé proceduře a uvažoval, kolik bolesti je s ní spojeno. Nebylo to jen zapíchnutí nějaké jehličky, jak se domníval. „To znamená, že tohle oddělení využívají především kardiologové?“

„Správně.“

„Co tam potom dělají neurologové?“

„Odstraňují krevní sraženiny v mozku.“ Joanna popsala, jak se pružný katetr zavádí do cerebrální arterie, která je zablokována trombem. „Potom katetrem vstříknou agens rozpouštějící sraženinu a céva se znovu zprůchodní.“

Jake si mnul bradu a pokoušel se představit si celý proces, který se odehrával v mozku. „Jak sakra vědí, kde jsou ty sraženiny?“

„Využívají fluoroskop a barvivo, kterým záření neprojde,“ vysvětlovala Joanna. „Kromě toho mají maličkou kameru umístěnou na konci katetru, která jim umožňuje správně vidět do arterie. Je to téměř, jako bys sledoval televizi. Obraz je opravdu dobrý.“

„Ježíši,“ zamumlal Jake, jako vždy ohromen tím, co už medicínská technologie dokáže. „Kdo to vymyslel?“

„Karen Crandellová,“ odpověděla Joanna a vzpomněla si na přednášku zavražděné neuroložky. „Přednášela tady v Memoriální zhruba před šesti měsíci o svém novém objevu.

Bylo to strhující, Jakeu, naprosto strhující.“

Jake vytáhl svůj zápisník a začal jím listovat. Když našel, co hledal, pohlédl na nástěnné hodiny. Bylo devět hodin dopoledne. „Podle techniků z angiografie opustila Karen Crandellová místnost kolem deváté večer. Takže si představme, že je devět večer, a pokusme se zmapovat posledních osmadvacet minut života dr. Crandellové.“

Jake se rozhlédl po levé a potom po pravé straně dlouhé chodby. „Kudy bychom se měli dát, až odejdeme z oddělení?“

„Vpravo,“ oznámila Joanna. „Tam je nejbližší výtah.“

Jake se svižnou chůzí vydal tím směrem. Karen Crandellová šla nejspíš rychle, pomyslel si. Bylo pozdě a ona chtěla dokončit práci, která na ni čekala. A musela mít poměrně dost práce, protože jinak by se neobtěžovala s obstaráváním sendviče.

Došli k výtahu a Jake stiskl knoflík.

„Pozdě večer by měl výtah dorazit rychle, je to tak?“

zeptal se.

Joanna přisvědčila. „Tak během minuty nebo dvou.“

„Zastavila by se cestou na toaletě?“

„V žádném případě,“ prohlásila Joanna s přesvědčením.

„Nepoužila by veřejné záchody, když měla k dispozici soukromé pro pracovníky BRI.“

„Čeho?“ zeptal se Jake, jelikož neporozuměl zkratce.

„BRI. To je zkratka Institutu pro výzkum mozku,“

vysvětlila Joanna. „Co je tak důležitého na tom, jestli se zastavila na toaletě?“

Jake pokrčil rameny. „Jen se pokouším zaznamenat každou vteřinu jejích posledních osmadvaceti minut.“

„Myslíš jejích posledních dvaceti minut.“

Jake potřásl hlavou. „Nikoli. Dvaceti osmi. Její rozbité hodinky se zastavily v devět dvacet osm, vzpomínáš?“

„To znamená, když dopadla,“ podotkla Joanna.

„Nicméně důkazy svědčí o tom, že ji někdo oddělal o pět až deset minut dříve. Takže když opustila angiografické oddělení, měla před sebou zhruba dvacet, nikoli dvacet osm minut života.“

„Dobrá připomínka.“

Výtahové dveře se otevřely a oni nastoupili do kabiny plné upovídaných studentů medicíny. Studenti se náhle ztišili, když spatřili jmenovku na Joannině dlouhém bílém laboratorním plášti. Stálo tam: JOANNA BLALOCKOVÁ, M. D., PROFESORKA FORENZNÍ PATOLOGIE.

Jake zíral na indikátor pater a přemítal o tom, že těch dvacet minut bylo pěkně našlapaných. Karen Crandellová musela dojít z angiografického oddělení k výtahu, potom zaskočit do bufetu pro sendvič, přejít přes ochoz do Neuropsychiatrického institutu a nakonec se odebrat do BRI.

Poté do své laboratoře, kde rozbalila sendvič a kousek si ho uždíbla. Spousta úkonů během dvaceti minut.

Výtahové dveře se otevřely do přecpané vstupní haly.

Davy lidí proudily různými směry. Někteří kráčeli k hlavnímu vchodu, jiní mířili k výtahům, pár směrem k informační tabuli. Jejich rozmanitá konverzace zněla jako nepřetržitý hukot.

„Kudy?“ zeptal se Jake.

Joanna jej uchopila za paži. „Bufet je vpravo.“

Prodírali se davem na druhé straně haly a poté zahnuli do krátké chodby, která vedla k „lítačkám“.

Joanna ukázala dopředu. „Projdeme těmi dveřmi a jsme v doktorském bufetu. Tam si zašla pro sendvič.“

„Musela stát frontu nebo delší dobu čekat?“ zeptal se Jake.

„Pravděpodobně ne,“ odtušila Joanna. „V devět večer tu nebývá plno. Musela jen popadnout sendvič a podepsat potřebný formulář.“

„To nemohlo zabrat více než pár minut.“

„Pokud vůbec.“

Jake se podíval na své hodinky. Uběhlo osm minut.

„Kam vede ten prosklený ochoz?“

„Zpátky do haly.“

Přešli halu, minuli výtahy a veřejné telefonní budky a dorazili k dalším dveřím. Prošli jimi a vstoupili do proskleného ochozu, který byl jasně ozářen ranním sluncem.

Venku byla obloha bez mráčku, vyloupl se chladný a svěží den.

Jake vytáhl svůj zápisník a začal se jím probírat. „Ochoz hlídají mezi devátou večer a půlnocí. Potom se dveře zamknou až do příštího rána. Vyslechli jsme strážného, který měl té noci, kdy došlo k vraždě, službu. Uvedl, že toho večera byl na ochozu opravdu slabý provoz. Přibližně tucet lidí, převážně sester a pomocníků. Všichni v uniformě a všichni s identifikační jmenovkou.“

Jake ještě jednou zkontroloval čas. „Zastavili jsme se tu proto, že si strážný pamatoval, že tudy Karen Crandellová prošla. Prohodili spolu pár slov.“

„Co znamená pár slov?“

„Asi třicet sekund nebo tak nějak. Pojďme dál.“

Vešli do Neuropsychiatrického institutu a přistoupili k dvojici výtahů.

Joanna stiskla knoflík u výtahu. „Víš, Jakeu, to, že lidé, kteří té noci prošli ochozem, měli bílé pláště se jmenovkou, zase tolik neznamená. Takové věci se obstarají snadno.

Zvenku sem mohl bez problémů proklouznout kdokoli.“

Jake se zlehka pousmál. „A co kdybych ti řekl, že každý, kdo té noci mezi devátou a dvanáctou prošel ochozem, byl ženského pohlaví?“

Joanna zamrkala. „Víš to jistě?“

„Strážný mi to řekl sám od sebe. A byl si tím zatraceně jistý.“

„Pak náš vrah té noci nepřišel ochozem,“ prohlásila Joanna přesvědčeně.

„Přesně tak,“ souhlasil Jake. „Tu vraždu nespáchala žena. Ženy zabíjejí nožem, jedem nebo někdy zbraní, ale nemlátí lidi přes hlavu. Tak to udělá chlap.“

„A jedině chlap by odnesl mrtvé tělo a shodil je šachtou požárního schodiště dolů.“

„Ano, to taky.“ Jake obrátil další list svého zápisníku.

„Strážný si pamatuje, že viděl Karen Crandellovou kolem půl desáté.“

Joanna přimhouřila oči. „To je trochu pozdě, ne?“

„Ano, nicméně strážný si nebyl časem úplně jistý.“ Jake otočil další stránku. „Takže vrah té noci nepřišel ochozem.

To znamená, že jediná cesta ven vedla hlavním vchodem, který je hlídaný po celý den. Každý musí zapsat svůj příchod i odchod.“

Joanna rychle zvažovala jednotlivé možnosti. „Možná vyšel ven požárním východem.“

Jake potřásl hlavou. „Pokud se otevřou venkovní dveře, spustí se alarm. A ten se neaktivoval.“

„To nevypadá na práci nějakého narušeného pacienta, že?“ Jake opět zavrtěl hlavou. „Šílenci se neobtěžují se zahlazováním stop vraždy. Kašlou na to.“

„A je nepravděpodobné, že by vrah strávil noc v institutu a počkal na ráno, až se otevře ochoz.“

„Ani náhodou. Vrah se snažil dostat pryč, jak nejdříve to šlo.“

Výtahové dveře se otevřely a oni nastoupili do prázdné kabiny. Joanna stiskla knoflík do desátého patra.

„Vraťme se k těm, kdo zapsali svůj odchod z institutu po půl desáté,“ řekl Jake a obrátil další stránku. „Bylo jich deset. Čtyři lékaři, kteří jsou tu zaměstnaní na plný úvazek, a šest psychiatrů-externistů. Farelli prověřuje těch šest.“

Joanna se při zmínce o Lou Farellim pousmála, seržant z oddělení vražd byl Jakeovým partnerem už více než deset let. „Jak se Farellimu vede?“

„Líp,“ odpověděl Jake. „Nějakou dobu ho trápila těžká bronchitida.“

„Už zase?“ řekla Joanna znepokojeně.

„Dostává ji každý rok, přesně jako hodinky.“

Výtah se zastavil v šestém patře. Dveře se otevřely, ale nikdo nenastoupil. Po chvíli se opět zavřely a výtah začal stoupat.

„Pamatuješ si, kdo byli ti čtyři zaměstnanci?“

„Všichni z BRI,“ odtušil Jake. „A všichni se mezi devátou a půl desátou zdržovali na desátém patře.“

Joanniny oči se rozzářily. „Máš čtyři podezřelé.“

„To bych si přál,“ řekl Jake kysele.

„Proč nejsou podezřelí?“

„Protože každý z nich má železné alibi.“

Výtah se zastavil a dveře se otevřely. Jake zkontroloval čas na svých náramkových hodinkách. Uplynulo sedmnáct minut. Vrah musí čekat v její kanceláři.

Když vystupovali, Jake se podíval do chodby vedoucí k laboratoři Karen Crandellové. Oblast byla dosud úředně zajištěna jako místo činu. Uniformovaný policejní důstojník hlídal přede dveřmi laboratoře.

Jake se obrátil k Joanně. „Jakmile skončíme s výslechy, rád bych, abys mi pomohla seznámit se s některými přístroji v kanceláři oběti.“

„Možná bys měl požádat Kareninu laborantku.“

„Už se stalo, ale příliš mi nepomohla.“

Prošli chodbou směrem od Kareniny laboratoře.

Všechny dveře byly zavřené. Nezaslechli nic kromě klapání svých podpatků na dlážděné podlaze.

„Je to tu strašidelné, nezdá se ti?“ komentoval prostředí Jake.

„To proto, že víš, že se tu zkoumají lidské mozky. To působí jako strašák téměř na každého.“

„To si myslím,“ řekl Jake. Bylo v tom však něco víc. Na tomto místě mu vadilo ještě něco jiného.

Došli k masivním dřevěným dveřím s mosazným štítkem, na němž byl vyryt nápis: EVAN BONDURANT, M. D.

ŘEDITEL, INSTITUT PRO VÝZKUM MOZKU

„Stručně jsem s tím chlapíkem mluvil včera pozdě odpoledne,“ podotkl Jake. „Vrátil se z vědeckého sympozia v Santa Monice, kde byl společně s ostatními. Právě on mi řekl, že všichni čtyři zaměstnanci byli v BRI mezi devátou a desátou té noci, kdy došlo k vraždě. Podle záznamu v knize na recepci zapsali všichni svůj odchod deset minut po desáté.“

„A každý z nich má skálopevné alibi?“

Jake přikývl. „Podle Bonduranta byli všichni pohromadě, což znamená, že si to mohou dosvědčit navzájem.“

„Pak je to opravdu solidní alibi,“ musela souhlasit Joanna.

Jake se ušklíbl. „Pokud všichni čtyři nelžou.“

Vstoupili do prostorné přijímací místnosti. Stěny zdobily vkusné akvarely a exotické rostliny. Sekretářka za kulatým psacím stolem pečlivě zkontrolovala Jakeův policejní odznak a průkaz a poté je zavedla do ředitelské kanceláře.

Za Jakem a Joannou se tiše zavřely dveře.

Evan Bondurant stál zády k nim a zrovna krmil ryby ve velikém akváriu za svým psacím stolem. Pohlédl přes rameno a vybídl je: „Posaďte se, prosím. Hned budu u vás.“

Pak opět věnoval pozornost rybím závodům sem a tam akváriem.

Joanna a Jake usedli do pohodlných kožených křesel za leštěným mahagonovým stolem. Kancelář byla skvěle zařízena, parkety místy pokrývaly perské koberečky, vzadu stála kožená pohovka a starožitný kávový stolek vykládaný stříbrem. Šlo rozhodně o tu největší kancelář, jakou Joanna v Memoriální kdy viděla, byla dokonce větší než Murdockova.

Pohlédla na zadní stěnu, jež byla poseta zarámovanými diplomy, oceněními a osobními fotografiemi. Jedna velká fotografie zachycovala Bonduranta a Christophera Morana na jakési maškarní party. Byli oděni do černých plášťů a na hlavách měli klobouky s chocholem. Oba se opírali o vycházkové hole se stříbrným kováním.

„Podívejte, jak ty ryby vyrážejí vpřed a vzad jako na povel,“ řekl Bondurant, stále obrácený zády. „Provádějí to naprosto jednotně, v dokonalé souhře. Jak myslíte, že to mají zařízeno, Joanno?“

„Půjde pravděpodobně o instinkt.“

„Také si myslím.“ Bondurant pokračoval v sypání krmiva do akvária. „A jelikož podle definice je instinkt vrozený model aktivity, můžeme říci, že ryby zdědily tento typ chování po svých předcích. Takže něco v rybím mozku diktuje, aby reagovaly právě tímto způsobem, pokud jsou ohrožovány. Dané chování je předáváno z generace na generaci. Je to podobné jako dědičná paměť.“

„Tvrdíte, že ryby mají dědičnou paměť?“ zeptala se Joanna.

Bondurant si oprášil rybí krmivo z prstů. „Proč by se měly lišit od jiných živých tvorů? Pes umí štvát a lovit, kočka se umí sama od sebe plížit, aniž by se tomu museli jakkoli učit. Jedná se o zděděné formy chování.“

„Tento druh chování je nicméně opravdu primitivní,“

podotkla Joanna.

„Ano?“ zasmál se Bondurant vlídně. „Je primitivnější než zděděné chování osoby, která zabila Karen Crandellovou?“

Jake, náhle zaujat, vzhlédl od svých poznámek. „Vy si tedy myslíte, že většina vrahů se rodí s instinktem zabijáka?“

„Někteří velmi dobří vědci se domnívají, že to lze předpokládat,“ řekl Bondurant. „Tvrdí, že pokud se podíváte na rodinné zázemí většiny zabijáků a projdete čtyři nebo pět generací, naleznete tam překvapivý počet vrahů. Můžete sem tam objevit i nějakého světce či kněze, ale násilné, kriminální živly převládají.“

Jake pokývl. Vždycky byl přesvědčen, že vrazi se jako skrznaskrz zlí a odpudiví už narodili. „Vědci věří, že vrazi dědí schopnost zabíjet?“

Bondurant potřásl hlavou. „Dědí sklon, tendenci, a je-li dán vhodný stimul, zabíjejí. Můžete si to představit jako zděděné pudové či nutkavé chování.“

„A co předem promyšlené vraždy?“ namítla Joanna.

„Počáteční rozhodnutí k vraždě je činěno na základě impulzu,“ odpověděl Bondurant. „Nějaký stimul způsobí, že se hluboce zakořeněné impulzy probudí k životu. Ona promyšlenost má co do činění s plánováním, jak a kde vraždu spáchat.“

„Už to někdo dokázal?“ zeptala se Joanna.

„Ne,“ prohlásil Bondurant a sáhl pro ubrousek, aby si očistil ruce. „Ale jednoho dne k tomu dojde.“

Joanna o tom přesvědčena nebyla, ovšem diskutovat s Evanem Bondurantem bylo obtížné, neboť patřil k světově proslulým expertům na neurofyziologii paměti. Jako ředitel BRI nastoupil před šesti lety, kdy si institut vedl dost špatně a chyběl mu jakýkoli zjevný záměr. Jeho reputace upadala, finanční zdroje vysychaly. Bondurant okamžitě všechny propustil a vybudoval si nový tým složený z odborníků kvalifikovaných na poli paměti. V průběhu dvou let se BRI stal světově uznávaným centrem pro výzkum paměti. Jeho reputace vzrostla; dolary na výzkum přitékaly. Proslýchalo se, že tým je na dosah získání Nobelovy ceny. Jeho největším cílem bylo dešifrovat lidský paměťový mechanismus, aby se tento poznatek mohl aplikovat na léčbu Alzheimerovy choroby a dalších forem demence.

Bondurant se vecpal do otočného křesla za psacím stolem a sklopil si opěradlo. Byl to zavalitý muž blížící se padesátce, s mohutným břichem a dvojitou bradou. Tvář měl kulatou a bez vrásek, byl holohlavý s výjimkou několika pečlivě sčesaných pramínků. „Řekněte mi, jak vám mohu pomoci s vyšetřováním.“

„Začněme s minulostí Karen Crandellové,“ vybídl jej Jake a obrátil na čistý list ve svém zápisníku.

Bondurant sáhl pro dýmku a začal ji pěchovat tabákem.

„Karen byla velice bystrá a chytrá žena, kterou jsme přizvali

do svého týmu před čtyřmi roky. Nabídku přijala. Byli jsme potěšeni. Dokonale zapadla.“

„Co myslíte tím zapadla?“ zeptal se Jake.

„Pochopíte, až vám povím o její minulosti,“ pokračoval Bondurant. „Karen začínala jako fyzik a propracovala se k doktorátu ve vláknové optice. Během studií se začala zajímat o přenos mozkových vln a rozhodla se přestoupit na medicínu. Jejím cílem bylo naučit se vše o mozku, aby mohla aplikovat své poznatky o přenosu elektrických vln na mozkové funkce. V podstatě se stala lékařkou proto, aby mohla provádět neurologický výzkum.“

Jake obdivně potřásl hlavou. „Musela mít mozek velikosti náklaďáku.“

„Tak nějak.“ Bondurant pokračoval: „Nicméně dokončila postgraduální studia na Harvardu a zůstala tam jako výzkumný lékař. Každému bylo hned jasné, jak je skvělá. Její výzkum byl opravdu mimořádný. Obdržela nabídky připojit se ke špičkovým lékařským centrům v zemi, ale ona se rozhodla setrvat na Harvardu. Dokud ji Christopher Moran nepřesvědčil, aby se stala součástí našeho týmu v Memoriální.“

„Nevěděla jsem, že je Moran členem BRI,“ přerušila jej Joanna.

„Ale ano,“ přitakal Bondurant a pečlivě si zapaloval dýmku. „Moran je samozřejmě primářem neurochirurgie v Memoriální, ale projevuje vášnivý zájem o lidský paměťový mechanismus. V BRI tráví pouze určitý podíl svého času, ovšem jeho přínos je pro nás velmi důležitý. Ale to jsme odbočili. Pojďme se vrátit k příběhu Karen Crandellové.“

Bondurant potáhl z dýmky a vydechl obláček modrého kouře. „Karen tedy přišla do Memoriální a zdálo se, že dokonale zapadne. Veškeré naše úsilí směřuje k porozumění mechanismům lidské paměti. Jak si můžete domyslet, v celé neurofyziologii není nic tajemnějšího než proces, jímž se projevuje lidská paměť. Víme tolik, že záleží na přenosu elektrochemických impulzů. Zjednodušeně řečeno, paměťový mechanismus pracuje jako počítač. Přijímá a přetváří informace a poté je ukládá, aby mohly být později znovu využity. A stejně jako u počítače vše závisí na systému elektrických obvodů. Pokud se v daném obvodu něco pokazí, například kvůli Alzheimerově chorobě –, paměťový mechanismus se naruší a pokřiví. Kdyby se vám nějak podařilo obvody opravit, mohli byste u těchto pacientů paměťový mechanismus znovu obnovit. A právě to je cílem našeho výzkumu, obnovit elektrické spoje, které se pokazi ly. Věřím, že toho můžeme dosáhnout pomocí léků.

Moran se domnívá, že jedinou cestou je implantace silikonového čipu do mozku. Bratři Ruddovi, s nimiž se zakrátko seznámíte, jsou přesvědčeni, že jednou dokážeme intravenózně aplikovat maličké počítače, které budou vydávat příkazy do mozku a udělají celou práci za nás.“

Jake věnoval Bondurantovi nechápavý úsměv. „Hodlají někomu vstříknout do krve počítač?“

Bondurant přitakal, aniž by úsměv opětoval. „Už mají detailně vypracované plány, jak to udělat.“

Jake a Joanna si vyměnili rozpačité pohledy.

„Nuže,“ pokračoval Bondurant, „vytvořili jsme ideální tým, který by nalezl řešení problémů s pamětí. Naším plánem bylo pracovat společně a integrovat své projekty, abychom získali co možná nejlepší způsob, jak opravit paměťové obvody. První rok šly věci dobře, ale pak se Karen dožadovala stále větší a větší nezávislosti na ostatních. Odmítala diskutovat o své práci, dokud nebyla publikována. Zřídkakdy navštěvovala naše porady, a pokud ano, nikdy nehovořila o svých poznatcích. Časem se stala samotářkou věřící, že pouze její cesta je ta jediná správná.

Dospělo to tak daleko, že se nám vyhýbala a my jsme se vyhýbali jí.“

Joanna se zeptala: „Probíral s Karen někdy někdo její chování?“

„Pokoušeli jsme se, ale ona jednoduše pokrčila rameny a sdělila nám, že se jí nejlépe pracuje samotné.

Mimochodem i proto nebyla přítomna na mítinku v BRI té noci, kdy byla zavražděna. Odmítala se zúčastňovat schůzek, na nichž se probíralo, jak pokračují naše výzkumy.“

„Zní to téměř paranoidně,“ namítla Joanna.

„Jak se to vezme,“ řekl Bondurant. „Ona však nebyla ani v nejmenším labilní, rozhodně nic nenasvědčovalo o duševní chorobě. Musím říct, že její práce byla vynikající.

Publikovala v těch nejlepších časopisech a byla zvána do lékařských center po celé zemi, aby přednášela o svém výzkumu. A pak přišel objev endoskopického zařízení pro rozpouštění cerebrálních trombů, který vyvolal celosvětovou senzaci, a vlastně ji působí dosud.“

„Na

tomto

projektu

se

nepodíleli

žádní

spolupracovníci?“ zeptala se Joanna.

„Žádní,“ odpověděl Bondurant. „Karen získala veškeré uznání a lví podíl z peněz.“

Jake pozvedl hlavu. „Řekněte mi něco o těch penězích.“

„Když se nějaký objev z BRI prodá vnější korporaci, peníze plynou přímo do BRI a jsou rozděleny mezi institut a tvůrce tohoto objevu.“ Bondurant se jemně zhoupl v křesle, které pod jeho vahou zaskřípělo. „Zahrnují se v to jak peníze za patentová práva, tak i podíl ze zisku z jakýchkoli prodaných produktů.“

Jake se sám pro sebe pousmál, když si uvědomil, že peníze bývají v pozadí většiny vražd, ať už v akademickém světě nebo mimo něj. „O jaké částce se tu teď bavíme?“

Bondurant se na chvíli zamyslel a poté odpověděl: „Vyplatili jsme pět set tisíc dolarů za patent, přičemž předpokládaný zisk z prodeje je pět set tisíc každý rok.“

„A jak se tyto peníze budou dělit?“ zeptal se Jake.

„Půl na půl,“ řekl Bondurant. „Padesát procent BRI, padesát Karen Crandellové.“

Jake si pomyslel, že je to spousta peněz. Víc než dost, aby to byl důvod někoho zabít. „Kdo získá Karenin podíl po její smrti? Její dědicové?“

Bondurant potřásl hlavou. „Veškerý zisk zůstane v BRI.“

„A kdo kontroluje finance BRI?“

„Já,“ řekl Bondurant bez jakýchkoli rozpaků.

„Karenini dědicové by si mohli činit nárok na její podíl,“ vstoupila do rozmluvy Joanna.

„Klidně mohou,“ prohlásil Bondurant. „V Karenině smlouvě je jasně uvedeno, jak se má se ziskem naložit. A Karen ji podepsala v přítomnosti svědků.“

„Má každý v BRI takovou smlouvu?“ otázal se Jake.

„Naprosto stejnou,“ opáčil Bondurant.

„Takže,“ rychle shrnul situaci Jake, „byla vynikající, samotářka a nespolupracovala se svými kolegy.“

„To je přesné ohodnocení.“

„Nicméně neměla žádné skutečné nepřátele.“

„Pokud vím, tak ne.“

„Nikdo jí nevyhrožoval?“

„O nikom jsem neslyšel.“

Jake nalistoval novou stránku v zápisníku. „Pojďme se vrátit k tomu večeru, kdy byla dr. Crandellová zabita. Vy a tři kolegové z vašeho týmu jste byli v BRI zhruba do deseti večer, je to tak?“

„Správně.“

„Mohl byste mi popsat činnost vaší skupiny mezi osmou a desátou?“

„Samozřejmě.“ Bondurant se na chvíli odmlčel, aby si znovu zapálil dýmku. „Dorazili jsme krátce před osmou hodinou na jednu z našich informačních besed. Během prvních třiceti minut jsem představil nějaké své výzkumy.

Pak si vzal na dalších třicet minut slovo Christopher Moran.

Bratři Ruddovi využili zbývající hodinu, asi tak mezi devíti až devíti padesáti. Potom jsme odešli.“

Jake opět nahlédl do svého zápisníku. „Ale vy jste podepsal odchod z budovy deset minut po desáté. Co jste dělal těch dvacet minut?“

Bondurant pokrčil rameny. „Byl jsem na toaletě, zašel do našich kanceláří, jestli nemáme nějaké vzkazy, a podobně.“

„Využívali bratři Ruddovi během své prezentace diapozitivy?“ zeptala se Joanna.

Bondurant přitakal. „Ano, a také filmovou promítačku.“

„Místnost tedy byla zatemněná,“ domyslela si Joanna.

Bondurant opět přisvědčil. „Ale celou hodinu jsme spolu mluvili. Mohu vás ujistit, že jsme byli všichni přítomni.“

Jake obdivně pohlédl na Joannu. Nikdy by ho nenapadlo uvažovat o prezentaci s promítáním v tmavé místnosti. Na to se mohl zaměřit pouze akademický lékař, jako Joanna.

„Je to vlastně informační diskusní skupina, takže se tam vedla spousta řečí,“ dodal Bondurant. „Nikdo nemohl –“

„Vraťme se k té promítačce,“ přerušil ho Jake. „V

místnosti, kde míváte schůzky, je promítací kabina?“

„Ano,“ odpověděl Bondurant.

„Otevírá se do místnosti, nebo ven do chodby?“

„Tak i tak.“

„Kde se nachází konferenční místnost?“

Bondurant ukázal západním směrem. „Na konci hlavní chodby.“

Jake to odhadoval na nejméně třicet nebo pětatřicet metrů od Kareniny laboratoře. Kdyby byl vrah v promítací kabině, musel by běžet třicet nebo pětatřicet metrů, aby zabil oběť, poté ji na pár minut usadil do židle, pak ji shodil šachtou požárního schodiště a nakonec utíkal zpátky do kabiny. Vše by mu zabralo tak sedm osm minut. Přičemž osm minut byla příliš dlouhá doba na to, aby se vzdálil od běžícího projektoru a rozprouděné debaty. Nicméně jistá možnost by to byla…

Jake zavřel zápisník a postavil se. „Pojďme navštívit bratry Ruddovy.“

Bondurant se s jistým úsilím zvedl ze svého otočného křesla. „Musím vás varovat, že Ruddovi jsou poněkud excentričtí. Ale jsou to mimořádní vědci se skvěle vyladěnými mozky.“

„Skvěle vyladěnými,“ zopakoval si Jake pro sebe a představoval si přitom, jak by vypadal typ mozku, u něhož by se uvolňovaly závity.

Jake a Joanna následovali z kanceláře Bonduranta ztichlou chodbou k laboratoři bratrů Ruddových. Nápis na dveřích zněl: NANOLABORATOŘ

ALBERT RUDD, M. D., PH. D.

BENJAMIN RUDD, M. D., PH. D.

Na dveřích byl připevněn papír s naškrábaným vzkazem: JSME V KONFERENČNÍ MÍSTNOSTI.

„Co znamená slovo ‚nano‘?“ zeptal se Jake, jakmile sem dorazili.

„Nano je miliardtina něčeho,“ vysvětlil Bondurant.

„Nanogram je miliardtina gramu. Nanometr miliardtina metru. Například virus měří něco přes sto nanometrů.“

„Co se ještě dá měřit v nanometrech?“

„Skoro všechno,“ odpověděl Bondurant. „Kdybyste dokázal podle svého přání seskládat jednotlivé atomy tak, abyste vytvořil submikroskopickou kytaru, její struny budou dlouhé pouhých padesát nanometrů.“

„Už to někdo zkusil?“ zeptal se Jake.

„Někdo už ji vytvořil,“ odtušil Bondurant a pokynul hlavou dopředu.

„Oni

opravdu

zkonstruovali

submikroskopickou kytaru, která hraje.“

Jake a Joanna se loudali vzadu a tlumeným šeptem spolu rozmlouvali.

„Tohle měl Bondurant na mysli, když hovořil o aplikaci počítačů do krevního řečiště?“ zeptal se Jake. „Mluvíme tu o setsakramentsky miniaturním počítači?“

„Řekla bych, že ano,“ zašeptala Joanna.

„To přece ani není možné.“

„Pro vědu už nic není nemožné, Jakeu. Nic.“

Vstoupili do rozlehlé konferenční místnosti. Uprostřed stál mahagonový stůl obklopený pohodlnými čalouněnými otočnými židlemi. Někdo právě odpočítával: „Devadesát čtyři, devadesát pět, devadesát šest.“

Na podlaze vpředu prováděl nějaký mladý muž kliky.

„Devadesát sedm, devadesát osm.“

Bondurant si hlasitě odkašlal.

„Devadesát devět, sto.“

Mladý muž rychle vyskočil, aniž by byl, navzdory namáhavému cvičení, nějak výrazně zadýchán.

„A, Evane, co se děje?“

„Tihle lidé potřebují mluvit s tebou a s tvým bratrem,“

oznámil mu Bondurant.

„Máme moc práce. Budou si muset domluvit schůzku.“

„To je poručík Sinclair a doktorka Blalocková,“ řekl Bondurant. „Vyšetřují smrt Karen Crandellové.“

Mladý muž ztěžka vzdychl, aniž se nějak snažil zakrýt rozčarování. „Jak dlouho to bude trvat?“

„Uvidíme,“ prohlásil Jake chraplavě.

„Hej, Benjamine!“ zavolal mladík. „Chce s námi mluvit policie.“

„Potřebuju ještě minutu, Alberte,“ ozval se hlas z promítací kabiny.

Jake si zběžně prohlédl mladého muže před sebou.

Albert Rudd byl přesný opak toho, co očekával. Muž kolem pětatřicítky, trojúhelníkový obličej, prořídlé blond vlasy a velmi široké čelo. Zaráželo však především jeho vyvinuté svalstvo. Mohutné bicepsy napínaly rukávy bílého trička a jeho postavu těsně obepínaly vybledlé modré džíny, pod nimiž se rýsovaly výrazné stehenní svaly. Vypadal, jako by trénoval sedm dnů v týdnu.

Na Ruddově levé paži si Jake povšiml malého, ale výrazného tetování v podobě červeného písmene A uvnitř modrého kruhu.

Albert Rudd sledoval směr detektivova pohledu.

„Zajímáte se o tetování, poručíku?“

„Pěkná červená,“ konstatoval Jake.

„Tento speciální odstín byl dovezen z Číny,“ řekl Rudd.

„Je mnohem jasnější než červená, která se v Americe obvykle vidí. My jsme ji samozřejmě nejdříve testovali na hepatitidu, AIDS a syfilis, než jsme dovolili, aby nám ji aplikovali do kůže.“

„Objevil se někdy nějaký případ AIDS, u něhož by se prokázalo, že nákazu způsobilo tetování?“

Rudd pokrčil rameny. „Pokud vím, tak ne. Ale jsem si zatraceně jistý, že bych nechtěl být tím prvním.“

Jake pokračoval v prohlížení Ruddovy paže a uvažoval, jak je neobvyklé nalézt tetování u lidí z vyšší společenské vrstvy. Nedivil by se, kdyby to mělo nějaký speciální význam. „Co znamená to A?“

Rudd se široce pousmál. „Vidím, že jste se ještě nesetkal s mým bratrem.“

Dveře promítací kabiny se otevřely a vyšel z nich Benjamin Rudd. Jake a Joanna se nemohli ubránit tomu, aby vyjeveně nezírali. Benjamin a Albert Ruddovi byli identická dvojčata, jež nebylo možno od sebe rozeznat. Totéž tělo, tatáž tvář, dokonce i stejně učesané vlasy. Jediný rozdíl mezi nimi tvořilo jejich tetování. Albertovo tetování obsahovalo červené A, Benjaminovo pak červené B.

Bondurant představil Jakea a Joannu Benjaminu Ruddovi, který se neobtěžoval potřást si s nimi rukama, nebo aspoň kývnout na pozdrav.

Bratři se v naprosté shodě posadili do křesla, natáhli nohy a opřeli se zády.

„Tak jo,“ začal Albert. „Ptejte se.“

„Jo,“ dodal Benjamin. „Zahajte palbu, ať to máme za sebou.“

Jake pomalu listoval stránkami svého zápisníku a snažil se na bratrech vypozorovat nějaké známky nervozity. Žádné však nenalezl. Lehce se pohupovali v křeslech, paže složeny na hrudi. Jake teď neviděl na tetování, takže nemohl říci, který bratr je který. Dokonce i jejich hlasy a projevy chování byly totožné. „Jak dobře jste vy dva znali Karen Crandellovou?“

„Nikdo ji neznal dobře,“ rychle zareagoval Albert. „Od prvního dne představovala osinu v zadku. Nechtěla diskutovat o své práci nebo se podílet na nějakém společném projektu. Ve všem byla zatraceně tajnůstkářská.

Vážně myslím, že byla paranoidní.“

„Přesně tak,“ souhlasil Benjamin. „Nejprve jsme její divné chování přičítali faktu, že je nová a snaží se zvyknout a najít si cestu, ale nebylo to tak. Nešlo o stud. Byla to skutečná paranoia.“

„Jo. Pořád se ohlížela přes rameno,“ dodal Albert.

„A časem to bylo ještě horší,“ pokračoval Benjamin.

„Izolovala se pořád víc a víc, dokonce se už ani neúčastnila našich výzkumných setkání nebo seminářů. Možná se obávala, že by se ostatní mohli dozvědět, co dělá a o čem přemýšlí. A to by pro ni bylo asi strašné.“

„Tedy, nemyslete si o nás nic špatného,“ řekl Albert.

„Její nápady byly zatraceně dobré. Ta ženská měla mozek, ale hodlala všeho nejspíš dosáhnout bez nás.“

Joanna přimhouřila oko. „Ale některé věci, na nichž pracovala, se pořádně osvědčily.“

„Jako například?“ zeptal se Albert.

„Katetrové zařízení pro rozpouštění krevních sraženin v mozku.“

„Klinická hračka,“ odsekl Albert přezíravě. „A kromě toho ta technika není nová. Podobné zařízení bylo sestavené před pěti lety k rozrušení sraženin v koronárních arteriích.“

„Koronární katetr však v sobě neměl miniaturní televizní kameru,“ namítla Joanna.

„Pouhá hračička,“ řekl Albert. „To je jen malá ryba ve srovnání s tím, o co tu skutečně usilujeme.“

„Hovoříte o dešifrování paměťového mechanismu?“

„Přesně tak,“ odtušil Albert. „Karen by bývala mohla být důležitou součástí projektu. S její kvalifikací v oblasti přenosu impulzů nám mohla pomoct určit a zaznamenat elektrochemické spoje paměťového mechanismu.“

„Ale ona sama by nedokázala modifikovat ani opravit mozkový elektrický obvod,“ přizvukoval Benjamin. „To by vyžadovalo implantaci silikonového čipu nebo aplikaci nanopřístroje.“

Joanna se pousmála. „Implantace silikonového čipu do pacientova mozku je poněkud neúčelná, nemyslíte?“

„Ne, pokud máme co do činění s Alzheimerovou chorobou,“ prohlásil Benjamin. „Ale upřímně řečeno, jsme daleko za silikonovými čipy, které nejsou nic víc než soustava střípků skla. Zabýváme se teď studiem polotuhých gelů, které jsou stokrát menší než silikonové čipy. A jednoho dne možná budeme schopni vpravit tyto gely do mozku.“

Bondurant se přidal: „To také byl jeden z Kareniných projektů. Ona a Christopher Moran pracovali společně na polotuhých gelech, dokud se nerozkmotřili.“

„Ale to stejně není ta pravá cesta,“ pokračoval Benjamin. „Opravdový průlom nastane, když zdokonalíme nanopřístroje.“

Jake se naklonil dopředu a připomněl si, že termín nano znamená jednu miliardtinu. „Jak dostanete přístroj nebo zařízení do jedné miliardtiny z jeho obvyklé velikosti?“

Albert upřeně zíral na Jakea, překvapen, že je nějaký detektiv obeznámen s nanotechnologií. „Musíte myslet v rámci atomů, které jsou nejmenšími komponenty nějakého objektu. Necháte-li mě sesbírat jednotlivé atomy a přeskupit je tak, jak chci, mohl bych miniaturizovat téměř cokoli.

Vezměme si například logo IBM. S využitím atomového mikroskopu bych mohl přeskupit atomy v písmenech IBM a redukovat velikost loga na tloušťku jedné miliardtiny. Totéž mohu udělat s mapou světa.“

„Takže sestavíte tyto přístroje atom po atomu?“ zeptal se Jake.

„Přesně tak,“ odpověděl Albert. „Chtěl byste to vidět?“

Jake přitakal. „Máte nějaký obrázek?“

„Film.“

Albert se zvedl ze židle a spěchal do promítací kabiny.

O chvíli později zavládla v konferenční místnosti tma a film se objevil na plátně. Obraz byl černobílý a zrnitý, Jake však rozeznal na plátně nějaký malý objekt. Vypadal jako malinká kotva.

„Díváte se na cytoplazmu uvnitř jedné lidské buňky,“

pronesl za Jakém jeden z bratrů. „Všimněte si toho malého objektu zhruba na úrovni třetí hodiny na ciferníku směrem ke středu buňky. To je nanopřístroj cestující cytoplazmou.“

„Z čeho je ten přístroj vyrobený?“ zeptal se Jake a ohlédl se přes rameno do tmy. Viděl světelný paprsek vycházející z projektoru, ale nedokázal rozeznat žádného z bratrů.

„Je to struna z uhlíkových atomů o délce přibližně osmi set nanometrů,“ řekl jeden z bratrů. „Ta malá věcička na konci zařízení je pohon, který jej postrkuje buňkou.“

Joanna užasle hleděla na plátno. „Jaký druh paliva využívá?“

„ATP.“

To je úžasné, pomyslela si Joanna. ATP, adenosintrifosfát, je hlavním zdrojem energie pro veškeré lidské buňky. Ruddovi využili vlastní buněčné palivo k pohonu nanopřístroje. „Mohli byste použít toto zařízení k doručení nějakého léku do určené buňky,“ přemýšlela nahlas.

„Nebo bychom mohli přidat dráty a tranzistory a přestavět je na elektronický mozek.“

„Jako maličký počítač, který se může kamkoli dopravit,“ zamumlala Joanna, dosud ohromena ukázkou vědy, kterou právě zhlédla.

„Naprosto přesně,“ řekl jeden z Ruddových. „A s vhodným softwarem bychom mohli s takovými nanocomputery dokázat, cokoli bychom si zamanuli.

Například bychom je mohli aplikovat do mozku a tím znovu obnovit a řídit libovolnou část elektrického obvodu.“

Joanna zvolna přitakala. „Což by vám umožnilo zprovoznit poškozené oblasti mozku.“

„Právě to máme v plánu.“

„Mluvíte ale o něčem, co je vzdálenou budoucností, že?“ otázala se Joanna.

„Ne tak vzdálenou, jak si myslíte.“ Světla se rozsvítila.

Jake se rychle zadíval dozadu konferenční místnosti.

Jeden z bratrů Ruddových stál u okna promítací kabiny; druhý z ní vycházel. Jake neviděl jejich tetování, takže nemohl určit, který je který. Obrátil se k Evanu Bondurantovi a zeptal se: „Na tenhle film jste se dívali té noci, kdy byla zavražděna Karen Crandellová?“

„Ano,“ odpověděl Bondurant. „Ale trvalo to mnohem déle.“

„Jak dlouho?“

„Asi tak dvacet minut.“

„Během promítání jste seděli tady u toho stolu?“ optal se Jake.

Bondurant přisvědčil. „Já tady, Christopher Moran seděl přímo proti mně.“

„A Ruddovi?“

„Vzadu, tam, kde zpravidla bývají,“ opáčil Bondurant.

„Benjamin byl v kabině, Albert hned u ní.“

A ve tmě, chtělo se Jakeovi dodat, kde je nemůžete od sebe rozeznat. Zrak mu padl na Alberta Rudda a červené A na jeho paži. „Vždycky během promítání stojíte vzadu?“

„Jo,“ okamžitě odpověděl Albert. „Zezadu líp vidím.“

Jake vstal, oči stále upřeny na bratry Ruddovy. „Měla Karen Crandellová nějaké nepřátele, o nichž jste věděli?“

Ruddovi zavrtěli hlavou.

„Nevyhrazoval jí někdo?“

Ruddovi opět zamítavě potřásli hlavou.

Když se Joanna postavila, zeptal se Jake: „Máš k nim nějaké otázky?“

„Jen pár,“ odpověděla Joanna a pohlédla do bledě modrých očí bratrů Ruddových. Byly chladné jako led.

„Kdy jste naposledy viděli Karen Crandellovou naživu?“

„Ráno předtím, než byla zabita,“ ihned odpověděl Albert. „Míjeli jsme se v hale. Odvrátila hlavu, jako bychom tam ani nebyli.“

„Ano, byla skutečně sladká,“ dodal Benjamin břitkým hlasem. „Had by byl přátelštější.“

Bratři na sebe pokývli.

Joanna je teď mohla vidět pouze z profilu. Vůbec by se nedivila, kdyby mezi nimi probíhal nějaký signál či tajemné poselství. „Užívá někdo v BRI pravidelně požární východ?“

„My,“ odpověděl Albert. „Benjamin a já běháme po schodech z BRI do přízemí a zpátky. Rádi to dvakrát opakujeme, je to naše kardiovaskulární cvičení.“

„Děláte to pravidelně?“

„Každé

poledne,“

odtušil

Albert.

„Nikdy

nevynecháme.“

A někdy možná i v noci, pomyslela si pro sebe Joanna.

Odvrátila se a užuž se chystala odejít, když tu se obrátila zpět s poslední otázkou. „Vídal se některý z vás s Karen soukromě?“

Albert povytáhl obočí. „Myslíte jako rande?“

„Myslím jako rande.“

„Ale jděte!“ vyhrkl Albert. „Byla přece úplně mimo náš ročník.“

„Mimo, úplně mimo,“ důrazně se přidal Benjamin.

„Nejméně o deset let,“ dodal Albert.

„Možná i víc,“ přisvědčil Benjamin a pak se podíval na svého bratra. „Umíš si představit strávit s ní noc?“

Albert vydal dosti drsný zvuk připomínající zvracení.

Jake se v duchu zasmál. Joanna se dotkla citlivého místa. Ani se nedivil, že to bratry vyvedlo z míry. „Fajn, děkujeme za váš čas,“ řekl Jake a uchopil Joannu za paži.

„Cestu zpátky už najdeme.“

Jake a Joanna kráčeli chodbou těsně u sebe a hovořili tlumenými hlasy.

„Proč jsi vyrukovala s tím rande?“ zeptal se Jake.

„Jenom jsem to tak plácla,“ řekla Joanna.

„Ty nejsi typ, který jen tak plácá.“

Joanna se ušklíbla. „Vadilo mi, jak moc bratři na Karen Crandellovou nasazovali. Hraničilo to s nenávistí.“

„Takže si myslíš, že by v tom mohla být vášeň a chtíč?“

„Po chamtivosti to bývá hlavní důvod k vraždě.“

Jake se zaškaredil. „Ale pořád tu ještě zůstává ten desetiletý věkový rozdíl mezi ní a Ruddovými.“

„Jenže ona byla svobodná, atraktivní i velice chytrá,“

podotkla Joanna. „A společná práce někdy vede k neobvyklým vztahům.“

„Takže ty jsi přesvědčená, že tam něco bylo?“

Joanna pokrčila rameny. „Jsou to jen domněnky.“

„Nemáme nějaké všichni?“

„Ale i kdyby měli nějaký krátký vztah, neznamená to, že bychom Ruddovy mohli obvinit z vraždy.“

„Ale ani je to nezbavuje viny,“ kontroval Jake. „Tyhle bratry od sebe nerozlišíš, a ve tmě konferenční místnosti mohl jeden z nich vyklouznout a zavraždit Karen Crandellovou. Druhý mohl zůstat vzadu a během promítání udržovat konverzaci za oba. Ani Bondurant by nepoznal žádný rozdíl.“

„Museli by zamaskovat nepřítomnost jednoho z bratrů asi tak na deset minut,“ prohlásila Joanna zamyšleně. „To je dlouhá doba na to, aby ses ztratil ze schůze.“

„Možná že nešlo o deset minut,“ podotkl Jake. „Ti chlápci jsou v ohromné kondici. Kterýkoli z nich mohl doběhnout z konferenční místnosti do laboratoře Karen Crandellové za dvacet sekund, praštit ji po hlavě, asi tak minutu ji tam nechat sedět a pak ji shodit šachtou požárního schodiště a běžet zpátky do konferenční místnosti, všechno by zvládl za pět minut nebo i rychleji.“

„Ale proč by ji chtěli zabíjet?“

„Řekni mi proč, a já ti řeknu kdo.“

Došli ke Karenině laboratoři a zastavili se.

Jake se ohlédl do chodby a pak řekl tlumeným hlasem.

„Něco mi na těch Ruddových vadí.“

„Co?“

„Ty silácké kecy společně s jejich svaly, tetováním a upnutými džínami, které nám mají ukázat boule v rozkroku.“

Joanna se ušklíbla. „Myslíš, že jsou perverzní?“

„Možná,“ přitakal Jake a škrábal se přitom vzadu na krku. „Na něco se zeptám. Existuje nějaký způsob, jak při pitvě zjistit, jestli někdo praktikoval perverzní sex?“

Joanna se na chvíli zamyslela. „Někdy najdeš podivné objekty na neobvyklých místech. Anebo pokud jde o S/M

praktiky, můžeš vidět jizvy či neobvyklé typy zranění.“

„Až budeš provádět pitvu Karen Crandellové, zaměř se na to, prosím.“

Prošli kolem policisty, který zde hlídal, a vstoupili do laboratoře. Laborantka prohlížela zásuvky malého kovového stolku v rohu.

„Jen si vyklízím své osobní věci,“ řekla Ann Novacková a podívala se na ně. Její tvář působila velmi unaveně, oči celé červené.

Joanna přistoupila k laborantce a jemně se dotkla jejího ramene. „Musí to pro vás být velice těžké.“

Ann smutně přitakala. „Byla tak dobrá šéfka a tak dobrý člověk. Budu mít štěstí, pokud najdu práci u někoho aspoň z poloviny tak příjemného.“

„Už jste si začala hledat nějaké místo?“

„Ještě ne.“

„Jsem si jistá, že by se pro vás v BRI něco našlo.“

Annina tvář náhle ztvrdla. „Ach, už mi tu nabízeli místo. Karen nebyla mrtvá ještě ani den, a oni se mi snažili namluvit, jak úžasně bych se hodila pro jejich projekty.

Nechtějí však mě. Ve skutečnosti jim jde o Kareninu práci a

její nápady. Aby získali její výzkumná data, udělali by cokoli, a tím myslím opravdu cokoli.“

Joanna si přitáhla kovovou stoličku a posadila se k laborantce. „Řekněte mi všechno o její práci, a o co jim jde.“

Ann se odvrátila. „Nejspíš bych vám neměla říkat vůbec nic.“

„Velice by nám to pomohlo,“ přemlouvala ji Joanna.

Ann se na židli rozpačitě zavrtěla. „Tihle lidé by mohli zařídit, abych nějakou další práci získávala jen velmi obtížně.“

„To, co nám sdělíte, neopustí zdi této místnosti,“

naléhala Joanna.

Ann ještě několik vteřin váhala a pak zvolna přikývla.

„Začalo to po Karenině příchodu sem. Jednali s ní spíš jako s poskokem než jako s rovnoprávným členem, v jednom kuse na ni tlačili, aby dělala jejich práci a podílela se na jejich projektech, a ona se tomu zpočátku podřizovala.

Domnívám se, že to vnímala tak, jako že se musí osvědčit.

Nicméně navzdory obrovské práci, kterou vykonala, ji nikdy opravdu nepřijali mezi sebe. Jen ji využívali a ona z toho začala být unavená.“

„Bylo nám řečeno, že ty projekty vznikaly společným úsilím všech vědců,“ řekla Joanna.

„Cha!“ přinutila se Ann ke smíchu. „Jejich idea spolupráce spočívala v tom, že jim patří všechny projekty, včetně Kareniných.“

„Jistě jí projevili za její práci nějaké uznání.“

„Samozřejmě,“ ušklíbla se Ann. „Ale jen když se jim chtělo, a zpravidla v malých dávkách.“

„A jednali s ní tak všichni?“

Ann přikývla. „Ale Moran byl nejhorší. Hodil jí projekty na stůl a okamžitě se řítil zpátky do nemocnice, aby se podíval do něčí otevřené lebky. Pak se v sedm nebo v devět vrátil do BRI a dožadoval se podkladů a dat.“

„Vypadá to, jako by byl úplný tyran.“

„A nadto vzteklý.“

„Jak dlouho tu nehoráznost Karen snášela?“

„Asi rok a půl,“ opáčila Ann. „Pak ale přišla poslední kapka, kterou pohár přetekl. Panebože! Ta zuřila! Nazvala bratry Ruddovy těmi nejpodvodnějšími parchanty a řekla jim to rovnou do očí.“

Joanna si přisunula stoličku blíž. „Řekněte nám o té poslední kapce, kvůli které přetekl pohár Kareniny trpělivosti, a nevynechejte žádný detail.“

„To je na delší vyprávění.“

„Nikam nespěcháme.“

Ann se zhluboka nadechla. „Už jste někdy slyšela o nanotechnologii?“

Joanna přitakala. „Vše se miliardkrát zmenšuje.“

Ann pokývla souhlasně hlavou. „Je to ta nejohromnější věc v současné vědě. Časem způsobí převrat v celé medicíně. Je to natolik zásadní, že prezident Clinton předtím, než opustil svůj úřad, podepsal Národní nanotechnologickou iniciativu, díky níž ročně do výzkumných fondů poplyne přes pět set milionů dolarů.

Samozřejmě že BRI má takové postavení, aby mohl čerpat patřičné výhody. Měli v plánu využít nanotechnologie k léčení veškerých mozkových poruch, od mozkových nádorů po Alzheimera. Karen hrála důležitou úlohu kvůli svým schopnostem zmapovat elektrické spoje v mozku.

Nicméně návrh byl předložen a BRI obdržel grant ve výši dvou milionů dolarů ročně po dobu pěti let. Hovoříme tedy o deseti milionech dolarů.“

„Bože!“ hlesla Joanna, překvapena velikostí té částky.

„To musel být každý štěstím bez sebe.“

„Každý kromě Karen,“ řekla Ann. „Víte, Karenino jméno na grantu nebylo.“

„Počkejte chvíli,“ zarazila ji Joanna užasle a napadlo ji, zda jí něco neuniklo. „Myslela jsem, že jste říkala, že Karen byla klíčovým hráčem tohoto výzkumu.“

„To byla.“

„Pak proč tedy vypustili její jméno z návrhu na grant?“

„Protože jej podával Bondurant a Moran a Ruddovi kontrolují veškeré finance,“ řekla Ann prostě. „Každý pětník by musel projít jejich rukama, což by jim poskytovalo absolutní kontrolu nad projektem a nad Karen Crandellovou.“

Joanna potřásla hlavou a přemýšlela, jak by zareagovala, kdyby někdo takhle jednal s ní.

„Karen musela explodovat jako rozbuška.“

„Rázovala sem a tam a mrskala vším možným o zeď.

Nikdy dřív jsem ji neviděla v takovém stavu.“ Ann se při vzpomínce na ten výbuch zadívala do stropu. „Hrozila výpovědí, a dokonce zavolala do novin a poskytla jim svůj příběh. Ale neodešla. Druhý den ráno přišla do práce úplně klidná a vyrovnaná. A tehdy mi oznámila, že už s ostatními nebudeme dál spolupracovat. Prohlásila, že už pro ně nehne ani prstem, a slovo dodržela. Karen získala vlastní výzkumné granty a svou práci publikovala již výhradně pod svým jménem.“

„Jak na to reagoval Bondurant a ostatní?“

„Zuřili jako blázni,“ odtušila Ann. „Jak už jsem říkala, Karen věděla, jak zmapovat mozkové elektrické spoje, a tohle oni pro své nanoprojekty opravdu potřebovali.“

„Ale my jsme se právě setkali s Ruddovými, a vypadá to, že jejich nanovýzkum slibně pokračuje,“ opatrně namítla Joanna.

„Ukazovali vám svůj film, že?“

„Ano.“

„Ukazují to každému, kdo je ochotný se dívat,“

konstatovala Ann suše.

„Takže Karen ho viděla?“

„Slyšela o něm,“ řekla Ann, „ale neudělalo to na ni žádný dojem. Především podle Karen není aplikace nanopřístroje do lidské buňky nic tak úplně nového. Minulý rok ji provedla skupina vědců na Cornellu. Ruddovi okopírovali jejich techniku. Kromě toho aplikace nanopřístroje do buňky pod elektronovým mikroskopem je jedna věc, ale dopravit jej do té správné mozkové buňky u živé bytosti je úplně něco jiného. Právě proto potřebujete mapu elektrochemických spojů, kvůli tomu byla Karenina práce tak důležitá. Ona pro ně takovou mapu sestavovala.“

„Dalo by se tedy říct, že Karenina práce byla základem celého projektu?“ otázala se Joanna.

Ann se krátce zamyslela, a teprve pak odpověděla. „Je to jako řídit auto odsud do New Orleansu. Bez automapy to můžete, nebo nemusíte zvládnout, záleží na míře vašeho štěstí. Ovšem s automapou se tam dostanete v co možná nejkratším čase.“

„Jak takovou mapu sestavovala?“

„Většinu údajů získala díky katetrovému zařízení, které vytvořila pro rozpouštění krevních sraženin v mozku. V

katetru byly maličké přijímače a vysílače, které dokázaly detekovat a přehrávat elektrické impulzy vytvářené v mozku.“

„Kolik z té mapy bylo hotovo, než Karen zemřela?“

Ann pokrčila rameny. „Nemám tušení.“

Spustil se ventilační systém a vzduch začal proudit. Ann si usrkla ze šálku studenou kávu.

„Mám pro vás ještě jednu otázku,“ obrátil se Jake na laborantku. „Chci, abyste si ji pozorně vyslechla, než mi odpovíte.“

„Jistě.“ Ann se naklonila dopředu a zbystřila pozornost.

„Kdyby byly zmapovány všechny elektrické spoje v mozku, mohl by někdo, kdo se zajímá o nanotechnologii, mít důvod zabíjet, aby mapu získal? Byla tak cenná?“

Ann se vědoucně zasmála. „Odpověď zní, ano, a více, než si dovedete představit. Znamenalo by to zisk Nobelovy ceny.“

Jake pokýval hlavou. Postupně to do sebe začínalo zapadat. „Měla jste možnost podívat se na přístroje v kanceláři dr. Crandellové?“

„Ano, a dosud jsem je nepochopila,“ řekla Ann. „Jak začnu točit s knoflíky, tak získám jenom šumy a zrnění na obrazovkách. Musí to být typem monitoru, ale já nevím, co je to za typ.“

„A co ta třetí, plochá mašina?“

Ann vstala ze židle. „Ta je bez problémů. Je to videorekordér.“

„Jsou v něm nějaké obrázky?“

„Ano, ale vůbec je nedokážu pochopit.“

„Pojďme se tam podívat.“

Ann je odvedla do kanceláře Karen Crandellové. Vše vypadalo stejně, jako když tu byla Joanna naposled, s výjimkou spodní zásuvky kartotéky, která byla teď otevřená.

Joanna na ni ukázala. „Je tam něco zajímavého?“

Jake potřásl hlavou. „Dvě knihy cestovních šeků a nějaké osobní věci.“

„Nechyběly žádné cestovní šeky?“

„Ani náhodou,“ prohlásil Jake. „To nebyla loupež, alespoň pokud jde o peníze.“

Ann zapnula videorekordér. Objevil se čistý, jasný obraz. Ukazoval vnitřek šedavé trubice, kterou blokovala červená hmota.

„Už jsem ten obrázek viděla,“ řekla Joanna. „Karen ho předváděla na své přednášce před šesti měsíci. Jedná se o cerebrální arterii blokovanou sraženinou.“

Obrátila se k Jakeovi. „To je obrázek snímaný katetrovým zařízením, které vymyslela Karen.“

„Správně,“ souhlasně přitakala Ann. „Taky si ho pamatuju z přednášky. Jen ta sraženina vypadá jinak.“

Náhle se obraz ztratil a na obrazovce se objevily neurčité černobílé útvary. Obraz se postupně zaostřoval.

Objevili se lidé kráčející po širokém chodníku. Hovořili tlumenými hlasy.

„Co to sakra je?“ zeptal se Jake.

„Nevím přesně,“ odpověděla Joanna s očima upřenýma na obrazovku.

Na obraze byl nyní vidět nejen celý chodník, ale i přilehlá ulice přetížená dopravní zácpou. Většinu vozidel představovaly černé taxíky. V pozadí zatroubil nějaký klakson. Kodrcal se tu i velký autobus.

Joanna ukázala na obrazovku. „Tyhle patrové autobusy se vidí v Anglii.“

„A jezdí se tam vlevo,“ přidal se Jake.

Obraz se na okamžik rozostřil, ale pak se opět ustálil.

Nyní mohla Joanna rozeznat nějaké lidi mířící k rozlehlému vchodu, nad nímž stál nápis MARBLE ARCH STATION.

„To je Londýn,“ prohlásila Joanna. „Je to stanice metra poblíž Hyde Parku.“

Obraz se vytratil a místo něho se objevily objekty připomínající sněhové vločky. Pak byla obrazovka znovu prázdná.

Jake se poškrábal vzadu na krku. „Co má sakra co dělat to video Londýna s dr. Crandellovou?“

„Možná si s sebou vzala videokameru,“ dohadovala se Ann. „Byla tam minulé léto na dovolené.“

„To by mohlo být vysvětlení,“ řekl Jake, poté přešel ke kartotéce a otevřel jednu zásuvku po druhé. Všechny byly prázdné. „Teď už nám jenom zbývá vysvětlit, co se stalo s výzkumnými daty dr. Crandellové. Její kartotéku někdo vybílil.“

„Ti zmetci,“ zavrčela Ann. „Nakonec dostali, co chtěli.“

„Vyšetříme to,“ prohlásil Jake a uchopil Joannu za paži.

Když odcházeli, Joanna se ohlédla přes rameno na vypnutou obrazovku. Něco se jí na tom londýnském videu nezdálo. Něco jí tam vadilo, jen nedokázala říci co.

Kapitola 6

Joanna ukázala na sérii rentgenových snímků rozvěšených po vykachlíčkované stěně pitevny. Z různých úhlů představovaly pohled na krk a hrudník Karen Crandellové.

„Co si myslíš o její krční páteři?“

Lori McKayová si pozorně prohlížela rentgenové snímky. „Vypadá velmi dobře. Žádné zlomeniny ani dislokace.“

„Vadí ti to?“

Lori se na snímky znovu podívala a pokrčila rameny.

„Negativní nález zpravidla příliš neznamená.“

„Zkus se na to podívat z hlediska ženy, která se zřítí devět metrů dolů a dopadne přímo na temeno hlavy,“

nabádala ji Joanna.

„Takový pád by způsobil mnohočetnou dislokovanou frakturu krční páteře,“ odpověděla Lori okamžitě.

„Ale to se nestalo, což znamená, že na temeno hlavy nedopadla.“

Lori zkontrolovala rentgenové snímky lebky, které byly pořízeny z různých úhlů. Zkoumala je dlouho. „Vidím dvě různé zlomeniny. Ta první je rozsáhlá otevřená fraktura v týlní oblasti. Druhá pak kompresní fraktura nahoře na temeni.“

„A o čem to svědčí?“

„Že došlo ke dvěma samostatným traumatickým událostem.“

„Taky si myslím. A kromě toho existuje ještě další důkaz, který podporuje tuto teorii ‚dvou úderů‘.“

Joanna zpravila Lori o krvi na sedadle otočné židle v kanceláři Karen Crandellové. Prokázalo se, že šlo o Kareninu krev. „Myslíme si, že ji někdo praštil do hlavy, když seděla u psacího stolu, o čemž svědčí určité množství krve na té židli a fraktura u temene lebky. Vrah ji pak shodil šachtou požárního schodiště, aby vražda vypadala jako sebevražda. Jsem přesvědčena, že dopadla dozadu na hlavu a krvácela kvůli zlomenině týlní kosti.“

„To sedí,“ souhlasila Lori, zatímco si znovu prohlížela rentgenové snímky lebky. „Někdo si dal spoustu práce, aby zamaskoval vraždu, že?“

„A skoro se mu to povedlo.“

„Nějaké podezření, kdo to udělal?“

„Zatím ani ťuk.“

„Bylo by fajn, kdyby se objevil nějaký očitý svědek.“

„Na to příliš nespoléhej.“

Joanna poodstoupila od pitevního stolu a podívala se do otevřeného trupu Karen Crandellové. Tělo bylo rozříznuté od kosti prsní po stydkou, všechny orgány vyjmuty a zevrubně prozkoumány. Karen se těšila pozoruhodně dobrému zdraví, absolutně zdravé plíce a dobře průchodné koronární arterie. Mohla žít dalších padesát let. V oblasti genitálií nebyly nalezeny žádné anomálie, např. jizvy, cizorodá tělíska nebo něco jiného, co by svědčilo o perverzních sexuálních praktikách.

Ale to by byl i tak výstřel do vzduchu, pomyslela si Joanna, bez nějakého konkrétního důvodu. Co když se Karen a Ruddovi nenáviděli navzájem? Existuje přece spousta důvodů, proč někoho nenávidět, nejen sex nebo nefungující milostný vztah, ačkoli to by nám pomohlo. A skutečnost, že se Ruddovi pokoušejí působit jako chlapáci, zase tolik neznamená. Los Angeles je plné lidí, kteří se vydávají za něco, co nejsou.

„Mimochodem,“ přerušila Lori tok Joanniných myšlenek, „prohlédla jsem si snímky mozku Elizabeth Ryanové.“

„A?“

„Bohužel nic,“ prohlásila Lori trpce. „Nebyl tam ani náznak krvácení. Tu a tam jsem viděla určité maličké, přesně ohraničené skvrnky, což byly pravděpodobně artefakty.“

„Zkus ty testy opakovat.“

„Dobře.“

„A co její nádor?“ zeptala se Joanna, zatímco zkoumala vnitřní stranu Kareniných stehen, zda nenajde stopy po zranění. Žádné však nenalezla.

„Po čertech maligní,“ oznámila Lori. „A rozšířil se daleko víc, než jak naznačovala MR. Zemřela by během pár měsíců, i kdyby se operace zdařila.“

„No tak to Moran alespoň zkusil.“

„To je asi tak všechno, co poslední dobou dělal,“ řekla Lori nesouhlasně.

Joanna vzhlédla. „Co tím myslíš?“

„Vytáhla jsem si karty všech mozkových nádorů, které Moran za poslední dva roky operoval,“ odpověděla Lori.

„Chtěla jsem vědět, jestli se tam vyskytly nějaké jiné případy náhlé smrti na operačním stole.“

Joanniny oči zajiskřily. „Začínáš myslet jako detektiv.“

„A to je dobře, nebo špatně?“

„Dobře. Co jsi objevila?“

„Žádná jiná náhlá úmrtí,“ oznámila jí Lori. „Ale jeho úspěchy by se neměly tak vynášet do nebe.“

„Raději si to ještě jednou ověř,“ poradila jí Joanna.

„Moranova úspěšnost s maligními gliomy patří ve světě k těm nejlepším.“

„To bylo dřív,“ namítla Lori. „Jeho první dva případy byly zjevně vyléčeny. Třetí žil více než dva roky.

Předpokládám, že právě díky nim si vysloužil svou pověst.

Nicméně od té doby jsou jeho výsledky srovnatelné s

kýmkoli jiným. Většina Moranových pacientů během pár měsíců umírá.“

„Ale kromě Elizabeth Ryanové nejde o žádná další náhlá úmrtí, je to tak?“

„Ano.“

Joanna pokrčila rameny. „No, byl to dobrý nápad a stál za vyzkoušení.“

„Možná že mělo význam to vyzkoušet, ale myslím, že některé lidi to dost naštvalo.“

„Koho?“

„Morana,“ řekla Lori a bezděky snížila hlas, ačkoli nikdo kromě nich nebyl v doslechu. „Dan Rubin mi řekl, že se Moran nějak dozvěděl, že jsem zkoumala všechny jeho staré případy, a zuřil jako blázen. Očividně nemá rád, když někdo strká nos do jeho věcí.“

„To je dost špatné,“ řekla Joanna hluše.

„Může způsobit opravdové problémy, Joanno.“

„To já taky.“

Joanninou myslí probleskl obrázek Christophera Morana. Nikdy ho neměla ráda. Byl jedním z těch lidí, které nemáte rádi hned od prvního okamžiku, kdy se s nimi setkáte. Fungovalo to dávno předtím, než se dozvěděla, že je to arogantní tyran zvyklý utlačovat a ponižovat lidi kolem sebe, jemuž to prochází.

Joanna pohlédla na Lori a spatřila v její tváři výraz obav. „Nedělej si s Moranem starosti.“

„Nejde jen o to,“ připustila Lori zdráhavě a zhluboka se nadechla, než se rozhodla pokračovat. „Přemýšlela jsem, jestli bych si měla vyjít s Moranovým asistentem, s Danem Rubinem.“

„Požádal tě o schůzku?“

„Ne, ale udělá to.“

„Chceš s ním jít na rande?“

„Ano.“

„No tak jdi do toho.“

„Ale Moran se to dozví a bude si myslet, že se s Danem scházím proto, abych mohla slídit na neurologii.“

Joanna se rozesmála. „No když se naskytne příležitost…“

Lori v legraci dloubla Joannu do ramene a rovněž se rozesmála. „Mluvím vážně.“

„Já přece taky,“ řekla Joanna. „Pokud chceš chodit s Danem Rubínem, scházej se s ním. Nenech si Moranem diktovat, co máš nebo nemáš dělat.“

„Ještě jedna věc mě drží zpátky,“ připustila Lori a ještě více ztišila hlas. „Zástupy svobodných jsou tady v Memoriální opravdu dotěrné a vlezlé. Každý ví všechno o každém a strašně rádi se šíří o tom, kdo s kým co má. Pokud začnu chodit s někým z nemocnice, budou to druhý den všichni vědět. Což nesnáším. Můj soukromý život je moje osobní věc, a chci, aby to tak zůstalo.“

„Nezdá se mi, že by zrovna Dan Rubin byl ten typ, který každému všechno vykládá.“

„Možná do toho tedy půjdu,“ řekla, dosud ne úplně přesvědčená, Lori. „Šíří se tu jen samé klepy a fámy.

Vlezeš s někým do postele, a detaily budou všeobecně známé do čtyřiadvaceti hodin.“

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“

„Zatím ne. A ráda bych, aby to tak zůstalo.“ Lori zvolna potřásla hlavou. „Panebože! Když si vzpomenu na některé věci, které jsem slyšela o jiných. Tady nemůžeš nic udržet v tajnosti.“

Joanniny oči se zúžily. „Neslyšelas něco o soukromém životě Karen Crandellové?“

„Ale ne,“ vyhrkla Lori, „mluvím o mladších adeptech.

Pod čtyřicet.“

Joanna nenucené navázala. „A co bratři Ruddovi?“

„Chachacha!“ zajíkala se Lori smíchy. „Slyšelas o tom taky, ne?“

„O čem?“ zeptala se Joanna rychle. Loriina tvář zvážněla. „Vážně to není moc legrační. Říká se, že jeden z bratrů si vyšel s mladou, pohlednou rentgenovou laborantkou. Byl okouzlující a vtipný. Měli ohromnou večeři v nějaké honosné restauraci v Beverly Hills. Když dorazili k němu domů, zmizel v pokoji a o chvíli později se vrátil i se svým bratrem. Oba jen v trenkách ke kolenům.

Pokoušeli se ji přesvědčovat, jak by bylo skvělé, kdyby si to s nimi oběma rozdala současně.“

„Proboha,“ zaúpěla Joanna. „Co udělala?“

„Sebrala se a vypadla odtud, jak nejrychleji mohla.“

„Chytrá holka.“ Joanna si připomněla Jakeův postřeh, že by mužná, až silácká vizáž bratrů Ruddových mohla evokovat zálibu v perverzním sexu. „Myslíš, že mají rádi prasárničky?“

„Neřekla bych, že je jejich chování normální. Ty ano?“

„Dobrá, ale žádné drsné pomůcky, kůže nebo S/M

praktiky?“

„O ničem takovém jsem neslyšela,“ konstatovala Lori se vzrůstajícím zájmem. „Proč?“

„Jen ze zvědavosti,“ opáčila Joanna vyhýbavě. „Pojďme se podívat na Karenin týl.“

Otočily tělo Karen Crandellové na břicho a začaly zkoumat její hlavu a krk. Celá zadní strana lebky byla změtí zcuchaných vlasů, mozku a roztříštěných kostí.

„Podívej se na tu masivní otevřenou frakturu,“

komentovala Joanna. „Většina týlní kosti je buď pryč, anebo pronikla do mozku a rozdrtila ho.“

„Tady musela dostat největší ránu,“ dodala Lori.

„Kolik škody dokáže napáchat pád z výšky devíti metrů!“

Lori ukázala na bílou práškovitou substanci, kterou byla pokryta celá oblast zlomeniny. „Co myslíš, že je to za látku?“

Joanna sáhla pro lupu a pozorně zkoumala frakturu a oblast kolem ní. „Ten bílý materiál tvoří malé granule a vločky. Domnívám se, že jde buď o sádrovou omítku, nebo o nátěrovou barvu schodiště, na něž dopadla. Prověříme to.“

„To by mohl být jasný důkaz, že dopadla na týl, nikoli na temeno hlavy.“

„Nevypovídá to však nic bližšího o osobě, která to udělala.“

Joanna se přesunula k temeni hlavy oběti. Zde byla fraktura rovněž zřejmá, ale ne tak rozsáhlá. Pokožka hlavy roztržena, kost kompresně zlomena. Joanna mohla spatřit krev a uvolněné úlomky kosti, nicméně mozek byl dosud zakryt lebkou.

Joanninu pozornost upoutala tenká hnědá tříska. Byla asi centimetr dlouhá s nerovnými okraji. Joanna ji pinzetou opatrně vyňala z kosti, kde uvízla. Pak našla další, o trochu delší a o něco tmavšího hnědého odstínu.

„Co je to?“ zeptala se Lori.

„Nemám zdání,“ odpověděla Joanna. „Ale být by to tam nemělo.“

Kapitola 7

Marci Gwynnová ležela na operačním stole se zavřenýma očima, protože nechtěla vidět lékaře a sestry ani nástroje, které budou používat k otevření její lebky.

Proč se mi to děje? ječelo jí posté v mozku. Proč mi to Bůh dělá?

Znovu se modlila, aby už brzy mohla z té strašlivé noční můry procitnout.

„Marci, jak se daří?“ ptala se sestra.

„Všechno v pořádku,“ lhala Marci a toužila přitom utéci a skrýt se někde, kde by ji nikdo nenašel.

To však teď nebylo možné. Paže i tělo měla připásány ke stolu, dokonce i hlava byla znehybněna v pevné pozici jakýmsi svěrákem.

„Zvládnete to,“ chlácholila ji sestra.

Ne, nezvládnu, chtěla říci Marci. Budou mi operovat mozek a já můžu skončit ochrnutá, slepá nebo mrtvá anebo se stovkou dalších věcí, které byly na tom papíru, kde jsem podepsala souhlas s operací.

„Musím vás teď katetrizovat, Marci,“ oznámila jí sestra.

„Cože?“

„Musím zavést malou cévku do vašeho močového měchýře,“ vysvětlila sestra. „Potrvá to jen chvilku.“

Marci pocítila, jak jí zvedá a roztahuje nohy, čímž odhaluje oblast jejích genitálií. Pevně sevřela oči a snažila se zadržet slzy, které se jí však stejně vyřinuly z očí. Slyšela své tlumené vzlyky, a pokoušela se přestat.

„Dám vám něco na uvolnění, Marci,“ pronesl za ní anesteziolog.

Marci otevřela oči a vzepjala se, aby se ohlédla, ale vše, co viděla, byl pár rukou, jež svíraly nějakou malou skleněnou ampulku. Pak ucítila dole něco mokrého a studeného. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že sestra dezinfikuje její genitálie. Leží nyní vystavena celému světu.

Tempo na operačním sále se zrychlilo. Sestry předávají sem a tam podnosy s nástroji. Lékaři v pláštích a s rouškami si navlékají gumové rukavice a domlouvají se tlumenými hlasy, jimž Marci nerozumí. Periferním zrakem nahoře zahlédne operační mikroskop značky Zeiss. Marci se zachvěje, když si vzpomene, na co se používá. Dr. Moran jí vysvětloval, jak použije mikroskop k odstranění jejího mozkového nádoru.

Pocítila náhlou bolest mezi nohama a poté tupý tlak v močovém měchýři. Marci se pokusila zvednout hlavu, aby se vyprostila z pout, v nichž byla uvězněna, ale sotva se pohnula. Cítila, že jí něco připevnili ke stehnu. Pak jí nohy jemně položili zpět na operační stůl. U vedlejšího stolu si Marci povšimla jakéhosi lesklého stříbrného nástroje. Byl velký a vzbuzoval respekt. Zajímalo by ji, na co se užívá.

Její pozornost se zaměřila na vysokého chirurga, který se blížil k operačnímu stolu. Ruce v rukavicích tiskl dlaněmi k sobě.

„Jsem dr. Belios, zástupce primáře neurochirurgického oddělení,“ řekl a pohlédl na rentgenové snímky rozvěšené na stěně. „Vzpomínáte si na náš včerejší rozhovor?“

Marci přitakala, ačkoli ve skutečnosti nevěděla, kdo to je. V průběhu několika dnů se v Memoriální setkala s tolika doktory, kteří představovali jen nekonečnou řadu tváří, jež kolem ní prošly, a nikdy už je nespatřila.

Zástupce primáře ukázal na lékaře, který stál vedle něho. „To je dr. Rubin, který mi bude asistovat. Musíme vyčistit oblast, kde se povede řez, což je důležité, abychom získali čisté a sterilní operační pole.“

Marci strachem ztuhla. „Kde je dr. Moran?“

„Připravuje se na operaci,“ řekl jí Belios. „Bude tu hned.“

Marci pocítila chladnou tekutinu, jíž jí důkladně potírali obnaženou pokožku hlavy. Uvědomila si, že je úplně holohlavá. Noc předtím jí ostříhali její husté hnědé vlasy a poté celou lebku vyholili. Když to prováděli, Marci plakala, neboť to chápala tak, jako by ji zbavovali důležité součásti její ženské podstaty. Byla však natolik chytrá, že si s sebou přinesla paruku, která věrně připomínala její pravé vlasy.

Takže když ji její rodiče a snoubenec Chip Kennedy přišli políbit na dobrou noc, spatřili krásnou Marci, nikoli vyholenou ošklivku. Chip jí na polštáři nechal čtyřlístek pro štěstí.

Štěstí, přemýšlela Marci stísněně, jestlipak se už nevyčerpalo? Vždycky měla štěstí. Vždycky. Narodila se do bohaté rodiny v Nové Anglii. Její život byl jedním nikdy nekončícím privilegiem, soukromé školy, soukromé kluby, soukromé plány. Byla hezká, chytrá a vždycky měla kolem sebe více chlapců, než aby věděla co s nimi. Po studiích přijela do New Yorku, kde se stala asistentkou šéfredaktorky Cosmopolitanu. Záhy ji blízký přítel přesvědčil, že by se mohla stát skvělou modelkou. Marci tuto myšlenku zpočátku odmítala, protože se jí zdálo, že by ji tato bezduchá profese začala brzy nudit. Ale pak se, z určitého rozmaru, rozhodla, že zkusí, zda by se jí modeling nezalíbil, a podepsala smlouvu s prominentní agenturou. Během jednoho roku se stala topmodelkou žijící v Los Angeles s honorářem 500 dolarů za hodinu.

Pak začaly bolesti hlavy. Marci se nejdřív domnívala, že jsou způsobeny rozrušením a nervozitou související s přípravami její svatby s bankéřem Chipem Kennedym.

Bolesti hlavy byly však stále intenzivnější a delší. Když jí ochabla levá noha, pochopila, že je něco velice v nepořádku.

Byla u dvou lékařů, pak jí diagnostikovali mozkový nádor a

doporučili jí zajít k dr. Christoperu Moranovi. Marciino štěstí se vytratilo.

„Marci, teď vám na lebce vyznačíme popisovačem určitou linii. Jasné?“ oznámil Belios.

„Ano,“ zašeptala Marci a opět pocítila bodnutí strachu v těle. Věděla, co bude následovat. Nůž! Vyznačená čára měla chirurgovi ukázat, kudy vést řez.

Marci cítila pero popisující její hlavu. Zdálo se, jako by vedlo od ucha k vrcholu hlavy. Proč povedou tak dlouhý řez? Je ten nádor tak velký?

„Auu!“ vykřikla Marci, když jí ostrá bolest pronikla pokožkou. Potom přišla další bodavá bolest. Byl to pocit, jako by se jí měla rozskočit hlava. „Prosím, přestaňte!

Prosím!“ úpěnlivě prosila.

„Už jsme skoro hotovi,“ řekl Belios. „To jsme jen vpravili lokální anestetikum.“

Marciino srdce bilo v hrudi na poplach. Její strach prudce vzrostl, když si uvědomila, co bude následovat.

Aplikovali lokální anestetikum, protože ji v první fázi zákroku potřebovali udržet při vědomí. Museli určitým způsobem zmapovat její mozek, neboť nádor se nacházel těsně u paměťové oblasti. Bylo nutno určit, co mohou vyříznout a co nikoli, a museli otevřít její lebku, aby tuto mapu nakreslili.

V operačním sále náhle zazněla klasická hudba. Marci to připomínalo Beethovenovu Devátou symfonii. Pokud ji měla uklidnit, nepodařilo se to. Namísto toho v ní tato hudba vyvolala pocit osudovosti a zkázy.

Dveře operačního sálu se se zhoupnutím otevřely a vstoupil Christopher Moran. Sestra přispěchala s gumovými rukavicemi, které držela nahoře široce rozevřené, takže do nich mohla jeho ruka snadno vklouznout.

Moran pohlédl přes rameno na linie zakreslené na hlavě Marci Gwynnové. „Váš spodní řez je příliš nízko,“ nevrle zavrčel na Beliose. „Neprovádíme tady transplantaci mozku, pouze odstraňujeme třícentimetrový nádor.“

„Ano, pane,“ hlesl Belios. „Ale použil jsem dostatek lokálního anestetika, takže není žádný problém vyznačit řez výše, pokud si přejete.“

„Překreslete tu zatracenou čáru,“ nařídil Moran.

Belios si pospíšil tak učinit, ale předtím se ještě ujistil, že je oblast nově vyznačené linie plně znecitlivěna.

Moran zkontroloval rentgenové snímky na stěně a poté chirurgické nástroje vedle operačního stolu. Uspokojen, že je všechno v pořádku, se obrátil k Marci. „Jak se cítíte, mladá dámo?“

„Mám hrozný strach,“ řekla Marci třesoucím se hlasem.

„Na to máte právo,“ ujistil ji Moran, „nicméně to skvěle překonáte. Za pár minut budete tvrdě spát.“

Marci přikývla, dosud strašně vyděšená, ale s Christopherem Moranem se cítila trochu víc v bezpečí. Líbil se jí způsob, jak se o ni staral, přímočaře, bez zbytečných cirátů. Jiní specialisté, s nimiž se setkala, projevovali porozumění a soucit, ale nedávali jí příliš mnoho naděje.

Všichni tvrdili, že jsou její vyhlídky velice chabé. Pouze Moran jí řekl, že má reálnou šanci přežít. Pouze Moran se zmínil o občasných případech gliomu, kdy pacient nejen přežil, ale zdál se i vyléčen. Nabídl jí naději, jíž se ona držela vší mocí jako tonoucí stébla.

„Skalpel,“ pronesl řízně Moran.

Marci pocítila tlak na vrcholu hlavy, poté vjem teplé tekutiny stékající k jejímu uchu.

„Hemostatikum,“ přikázal Moran.

Marci vnímala jakési škubání v pokožce hlavy, ale nejednalo se o skutečnou bolest. Znovu se dostavil silný záškub, bez bolesti. Marciiny svaly se začaly uvolňovat.

Napjala se v očekávání strašlivé agónie, ta však nenastala.

Možná ani nenastane. Třeba se její štěstí vrátilo.

Marci náhle zaslechla vysoké pronikavé kvílení plynového motoru. Cítila tlak a intenzivní vibrace probíhající její hlavou. Zaplavila ji hrůza, když si uvědomila, co se děje. Rozřezávali jí lebku.

Kapitola 8

Joanna nalila kávu do dvou plastových šálků a jeden podala Jakeovi. Sáhla pro instantní smetanu a pohlédla na nástěnné hodiny v odpočívárně chirurgického oddělení.

Bylo 1.20. „Moran by tu měl být každou chvíli.“

„To jsi říkala před dvaceti minutami,“ odtušil Jake.

Joanna pokrčila rameny. „Věci na operačním sále nejdou vždycky podle předepsaného plánu, obzvlášť když provádíš operaci mozku.“

Jake hlučně usrkl kávu a pokoušel se představit si, jaké by to bylo, kdyby operovali jeho mozek. Dokázal si v duchu vytvořit obrázek operace slepého střeva, trhání mandlí, dokonce i transplantace. Ale mozek! Pochyboval, že by někomu dovolil, aby mu řezal v hlavě. „On dělá jenom mozkovou chirurgii?“

„Ponejvíc,“ odpověděla Joanna. „Je světově uznávaným expertem na odstraňování některých druhů nádorů.“

„Kolik bere?“

„Slyšela jsem, že začínal na deseti tisících, a účtuje si i víc, záleží to na typu zákroku.“

„No teda! To je spousta peněz!“

„A taky spousta náročné a emocionálně vyčerpávající práce,“ kontrovala Joanna. „Je to jako kráčet po visutém laně bez záchranné sítě. Stačí jedno malé zakolísání, a katastrofa je na světě.“

Jake si zběžně prolétl operační rozvrh, který visel na stěně poblíž automatu na kávu. Moran měl provádět jednu kraniotomii v osm ráno a další ve dvě odpoledne, což mu hodilo dobrých 20 000 dolarů, minimálně. To není špatný denní výdělek, pomyslel si Jake.

Otočil se zpět k Joanně. „Vsadím se, že s takovýmto operačním plánem netráví příliš času v BRI.“

„Nanejvýš pár hodin denně,“ usoudila Joanna.

„Což znamená, že nám nejspíš moc nepomůže.“

„Možná viděl něco, čeho si ostatní nevšimli.“

„Jo,“ prohlásil Jake skepticky. „A možná prasata začnou lítat.“

„Děláš vůbec nějaké pokroky?“

„Jediné, co se mi daří, je vždycky uvíznout v nějaké zatracené slepé uličce.“

„Ty stopy tam jsou,“ řekla Joanna, „jenom nejsme dost chytří na to, abychom je viděli.“

„Dobře, já ti popíšu ty uličky, v kterých jsem se ztratil, a ty mi řekneš, jaké stopy tam vidíš.“

Jake vytáhl zápisník a začal v něm listovat. „Začněme s šesti

externími

psychiatry,

kteří

pobývali

v

Neuropsychiatrickém institutu v době, kdy byla Karen Crandellová zavražděna. Čtyři z nich byly ženy, takže je můžeme vyloučit. Pokud jde o zbývající dva, jeden z nich je čtyřiasedmdesátiletý muž s rozedmou plic, který potřebuje berle, aby se mohl pohybovat. Druhý psychiatr je muž středního věku, ale podepsal odchod v devět třicet. V

žádném případě tedy nemohl shodit dolů tělo v devět dvacet osm.“

„Takže ti zbývají čtyři zaměstnanci BRI,“ přemýšlela Joanna nahlas.

„Kteří všichni mají solidní alibi.“

Jake obrátil další stránku. „Abychom začali od základů, prověřili jsme její finanční a majetkové poměry. Měla příjem sto čtyřicet tisíc ročně, deset tisíc v bance, dům v hodnotě šesti set tisíc, půl milionu v investicích a důchodové pojištění.“

„Nějací dědicové?“

Jake se lehce pousmál. „Na to jsme také mysleli.

Koneckonců její smrt by případnému dědici vynesla přes milion dolarů.“

„A?“

„Její jediný blízký příbuzný je vzdálený nevlastní bratr kdesi na východě,“ řekl Jake a zavřel zápisník. „Když jsme ho informovali o Karenině smrti, chtěl vědět jenom to, jestli ho zmínila ve své poslední vůli. Když se dozvěděl, že ne, zařval ‚Do prdele!‘ a praštil nám s telefonem.“

Joannu z mužova cynismu zamrazilo. „Co se stane s Kareniným tělem?“

„V závěti stojí, že má být zpopelněno.“

„A s jejím majetkem?“

„Všechno připadne Memoriální nemocnici k založení neurologické nadace.“

Joanna dopila kávu a plastový šálek hodila do koše.

„Opravdu jsi ve slepé uličce.“

„A žádní podezřelí,“ dodal Jake trpce.

„Ale ty jednoho podezřelého máš.“

„Koho?“

„Osobu, která vybílila Kareninu kartotéku.“

Jake si mnul bradu. „Ta krádež mi nesedí. Bylo to příliš čisté a elegantní, bez jakýchkoli stop slídění nebo prohledávání.“

„Možná vrah přesně věděl, kam se podívat,“ dohadovala se Joanna. „Třeba nemusel nic prohledávat.“

„V tom případě, proč si vzal všechno?“ přemítal o problému Jake. „Velká kartotéka byla prakticky prázdná, s výjimkou několika katalogů a podobných věcí. A jak sakra dostaneš všechny ty spisy ven z kanceláře, aniž by tě někdo viděl? Uvědom si, že zmizely té noci, kdy došlo k vraždě.

Nikdo by je nemohl nepozorovaně pronést kolem policejní hlídky.“

„Což znamená, že jsou pravděpodobně dosud v BRI.“

„A to nás přivádí zpátky ke čtyřem zaměstnancům BRI, kteří se zdržovali v institutu v době vraždy Karen Crandellové.“

„A všichni mají solidní alibi.“

„Do prdele,“ ulevil si Jake. „Honíme se za vlastním ocasem.“

Dveře do přípravny se otevřely a vřítil se jimi Christopher Moran. Přes zelený chirurgický oděv měl bílý laboratorní plášť. Chirurgická pokrývka hlavy byla úplně propocená.

„Vy jste poručík Sinclair?“ otázal se Moran úsečně.

„Ano,“ odpověděl Jake.

„Vezměte to, jak nejrychleji to půjde,“ pokračoval Moran, aniž by vzal na vědomí Joannu. „Mám za dvacet minut na programu další kraniotomii.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ řekl Jake a zběžně si jej změřil. Moran byl vysoký muž s energickou tváří a pánovitým vystupováním. Očividně byl zvyklý mít vše pod kontrolou.

„Předtím, než začneme, poručíku, mohu prohodit pár slov s dr. Blalockovou?“

„Poslužte si.“

Moran se obrátil k Joanně a upřeně se na ni zahleděl.

„Existuje nějaký důvod, proč se vaše asistentka probírala kartami všech mých pacientů?“

Joanna chirurgovi pohled vrátila, zatímco rychle přemítala o nějaké omluvě pro Lori McKayovou. „Čelily jsme náhlé smrti na operačním sále, kterou jsme nedokázaly vysvětlit. Za těchto okolností procházíme veškeré podobné neurochirurgické případy, zda se tam nevyskytla nějaká další náhlá úmrtí. Pokud by tomu tak bylo, hledáme společné jmenovatele.“

„Jako například téhož operatéra?“

„Jako například téhož operatéra.“

„Naznačujete, že to byla má vina?“ otázal se Moran s pohledem upřeným na její tvář.

„Vůbec ne,“ opáčila Joanna vyrovnaně, aniž se nechala zastrašit. „Jde pouze o protokol, který dodržujeme v případě náhlých úmrtí na operačním sále. Sledujeme všechny možné příčiny včetně anestetik, léků, procedur nebo čehokoli jiného, co by nás mohlo přivést k řešení.“

„Aha,“ pronesl Moran nevěřícně.

„Jsem ráda, že to chápete,“ prohlásila Joanna potěšené.

„Protože my si s vyšetřováním nedáme pokoj, dokud nenalezneme odpověď.“

Žíla na Moranově spánku naběhla, ale ovládl se. Prudce se obrátil k Jakeovi. „Mohl byste začít?“

Jake zběžně sledoval Moranovu řeč těla. Operatér stál zády k Joanně, paže upjatě zkříženy na prsou. Mezi oběma panovalo skutečné napětí a zášť. Jakea by zajímalo, co je způsobilo. „Doktore Morane, řekněte nám, kde jste byl mezi osmou a desátou té noci, kdy byla zavražděna Karen Crandellová.“

„Účastnil jsem se mítinku v BRI,“ promptně odpověděl Moran. „Sešli jsme se chvíli před osmou, tím myslím já, Evan Bondurant a Ruddovi. Skončili jsme krátce před desátou.“

„A během té doby nikdo neopustil místnost?“

„Pokud si vzpomínám, tak ne.“

„A co Ruddovi?“ zeptal se Jake.

Moran se na okamžik zamyslel a pak potřásl hlavou.

„Ne, byli tam po celou dobu. Benjamin byl v promítací kabině, Albert stál vedle u okna.“

„Světla byla po většinu času zhasnutá, je to tak?“

„Ano.“

„Jak jste je tedy ve tmě mohl vidět?“

„Neviděl jsem je,“ odtušil Moran, „ale slyšel.

Benjaminův hlas vycházel z kabiny, Albertův zvenčí.“

„Jak jste dokázal rozeznat jednoho od druhého?“ zeptal se Jake, neboť si připomněl, že hlasy dvojčat byly tak podobné, že je nedovedl rozlišit, obzvláště ve tmě.

„Vím, kam míříte,“ prohlásil zlehka Moran. „Jejich hlasy jsou zcela shodné a občas je nemožné je rozeznat. Ale když někdo hovoří uvnitř promítací kabiny, dodá to jeho hlasu určitou ozvěnu. A právě takový tón jsem zachytil.

Díky tomu jsem poznal, že hlas vycházející z kabiny patří Benjaminovi.“

Jake přikývl, třebaže si nevybavoval žádnou ozvěnu v hlase vycházejícím z kabiny, a že mu sluch sloužil zatraceně dobře. V duchu si poznamenal, že musí znovu prozkoumat akustiku konferenční místnosti.

Jake otevřel zápisník a začal v něm listovat. „Kdy jste naposled viděl Karen Crandellovou živou?“

„Ráno toho dne, kdy zemřela,“ opáčil Moran. „Viděl jsem ji z dálky na parkovišti.“

„Kdy jste ji naposled viděl v BRI?“

„Pár dní před její smrtí,“ řekl Moran. „Míjeli jsme se na chodbě a pokračovali každý svou cestou.“

„Žádná konverzace?“

„Vůbec žádná.“

Jake nalistoval nějakou stránku. „Podle toho, co jsme slyšeli, se takhle chovala ke všem.“

Moran přisvědčil a zhluboka si povzdechl. „Nedokázal jsem ji pochopit. Byla tak bystrá a mohla týmu tolik nabídnout, ale z nějakých důvodů si vybrala pracovat sama.

Všechno kolem ní se stalo velkým tajemstvím. Ve skutečnosti v BRI nikdo žádné opravdové tajemství nemá.

Každý ví, jaké zásadní projekty tam probíhají.“

„Myslíte si, že byla paranoidní?“ zeptal se Jake.

Moran pokrčil rameny. „Paranoidní nebo ne, zdá se, že nikdy nepochopila, že je součástí týmu. A opravdu smutné je to, že nikdy nepochopila, že nás potřebuje ještě víc než my ji.“

„Narážíte na mapování elektrochemických spojů pro paměťový mechanismus?“ zeptala se Joanna.

„Naprosto přesně,“ obrátil se Moran k Joanně, přičemž jeho výraz poněkud změkl. „Byla v tom velice dobrá. Právě pro tohle se skvěle hodila.“

„Byla její role v tomto projektu zásadní?“ zeptala se Joanna.

„Tak to ne,“ namítl Moran okamžitě.

„Navzdory jejímu katetrovému zařízení, které dokázalo detekovat a přenášet mozkové vlny?“

Moranovy oči se zúžily. Pak téměř vypadal, jako by se usmíval. „Vidím, že jste si vypracovala domácí úkol.“

„To patří k mé práci,“ opáčila Joanna.

„Nuže, odpověď na vaši otázku zní: její katetrové zařízení bylo důležité, nikoli zásadní. Dovolte mi vysvětlit proč.“ Moran se opřel o zeď, aby ulevil svým nohám. „Mohl bych udělat většinu toho, co dělala ona, když jsem na operačním sále. Nakonec při operaci mám před sebou mozek vystaven jako na dlani, a mohl bych tudíž podle libosti pořídit záznamy z jakékoli části kortexu. Stačilo by mi jenom vložit elektrody, a celý den mohu snímat a zaznamenávat mozkové vlny.“

„Ale vy máte co do činění s nemocnými mozky,“

namítla Joanna.

„Správně,“ souhlasil Moran. „Právě proto byla Karenina práce tak důležitá. Bylo by ideální, kdybychom mohli zkombinovat její katetrové zařízení s mými daty získanými při operaci.“

„Zkusil jste o tom Karen přesvědčit?“

„Tisíckrát,“ povzdechl si Moran. „Nabádal jsem ji, aby si uvědomila, jak bychom se v této věci skvěle doplňovali.

Když sem Karen nastoupila, tolik ji zaujal jeden z mých oblíbených projektů, že mě požádala, zda by se k němu mohla připojit. Já jsem byl samozřejmě velice potěšen, že budu mít dalšího vědce na palubě.“

„Jednalo se o ten projekt se silikonovými čipy a polotuhými gely, které by mohly posloužit k obnově elektrických mozkových spojů?“ zeptala se jej Joanna.

Moran přitakal. „Ten projekt je hlavním důvodem, proč jsem se do tohoto výzkumu zapojil. Kdybych dokázal obnovit elektrické spoje pomocí čipů nebo čehokoli jiného, mohl bych vyříznout mnohem širší oblast kolem mozkového nádoru, aniž bych způsobil nějaký deficit. Nádor by byl odstraněn, ale obnovený obvod by zachoval mozkové funkce.“

„Udělali jste nějaký pokrok?“ zajímala se Joanna.

„Nějaký ano,“ řekl Moran neurčitě. „Ale ona pak šla svou cestou a já svou.“

„Aha,“ odtušila Joanna a napadlo ji, jestli Moran a Karen Crandellová nebyli na práci toho druhého závislejší, než Bondurant naznačoval. „Pracovali jste s Karen ještě na nějakých jiných projektech?“

„Ještě na jednom,“ opáčil Moran. „Vždy mě fascinoval mechanismus, jímž jsou elektrické impulzy v mozku převáděny do podoby obrazů. Pokud například vidíte něco zrakem, elektrické spoje ve vašem mozku se aktivují a vytvářejí nějaký obraz. Nikdo tomuto procesu příliš nerozumí, a já jsem se domníval, že by nám Karenina kvalifikace v oboru vláknové optiky mohla pomoci objasnit, jak mozek převádí elektrické impulzy do obrazů.“

Joanna pohlédla na Morana se skeptickým výrazem.

„Myslela jsem, že se Karen zajímala především o paměťový mechanismus.“

„To ano,“ odpověděl Moran bez váhání. „A obzvláště o to, jak mozková paměť vytváří představy. Je to podobné, jako když si někdo vzpomene na nějakou minulou událost a do jeho mysli vstupují obrazy. Karen chtěla definovat elektrické spoje, které produkují tyto obrazy.“

„Mluvíte o mentální představivosti?“

„Přesně tak.“

„Jak dlouho jste na tom skutečně spolupracovali?“

zeptala se Joanna.

„Asi rok,“ odpověděl Moran. „A jak už jsem vám řekl, byl jsem potěšen. Domníval jsem se, že začínáme dělat určité pokroky.“

Jake a Joanna si vyměnili letmý pohled, neboť si vybavili slova Kareniny laborantky o tom, nakolik Karen nesnášela Morana a jeho požadavky, od samého začátku.

„Ale ona ztratila zájem,“ pokračoval Moran, „a brzy poté jsme se rozešli.“

„V dobrém?“

„Bohužel ne,“ připustil Moran. „Stranila se nás a začala být velmi náladová. Občas až vyloženě hrubá. Když musela přijít s někým z nás do styku, panovalo v ovzduší vždycky velké napětí. A zase musím dodat, že to byla obrovská škoda, protože toho mohla tolik nabídnout.“

„Převládal u ní tedy poměrně silný pocit nepřátelství,“

přemítala Joanna.

„Hořkost je lepší slovo,“ podotkl Moran.

„Vůči komu?“ zeptal se Jake náhle.

„Vůči nám všem, v různé míře,“ dodal Moran zamyšleně. „Nicméně si myslím, že nejvíce hořkosti cítila k Ruddovým.“

„Nějaký konkrétní důvod?“ otázal se Jake.

„Jeden zásadní,“ odpověděl Moran. „Uvědomte si, že sice nemusel být jediný, nicméně byl rozhodující.“ Odmlčel se, aby si protáhl krk a záda, a poté pokračoval. „Ruddovi měli přislíbený

grant

na

výzkum

nanopřístrojů.

Nanopřístroje lze nejlépe definovat jako –“

„Víme, co jsou nanopřístroje,“ přerušil jej Jake.

„Přejděte k důvodu té hořkosti.“

„Grant byl potvrzen a plynulo z něj obrovské množství peněz.“ Moran jim sdělil, že Rudddovi vypustili jméno Karen Crandellové z výzkumného grantu, a vylíčil jim, jak zuřila a jak ji to ponížilo, když se o tom dozvěděla.

„Myslím, že mohu poctivě říct, že od této chvíle Karen Ruddovy nenáviděla. Mluvím o skutečné nenávisti.“

„A oni ji rovněž nenáviděli?“ zeptal se Jake.

„To se musíte zeptat Ruddových.“

Dveře do přípravny se rozlétly a objevila se v nich hlava sestry z jednotky intenzivní péče. „Doktore Morane, Marci Gwynnová dostala křeče a její krevní tlak klesá.“

Christopher Moran vyběhl ze dveří.

Kapitola 9

Interkom na stole Simona Murdocka se hlasitě rozezvučel. Murdock stiskl tlačítko a zeptal se sekretářky: „Co se děje?“

„Je tady dr. Doyle.“

„Počkejte pár minut a pak ho uveďte ke mně.“

„Ano, pane.“

Murdock uvolnil tlačítko a podíval se do diáře. Bylo 10.30 a na programu měl schůzku s dr. Davidem Doylem z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku. Rychle se na židli přesunul k malému počítači a zapnul ho. Čekal, než se zahřeje, netrpělivě podupával nohou a přitom přemýšlel o zprávě, kterou obdržel včera. Vysoce postavený funkcionář z NASA se s ním urgentně potřeboval sejít. Důvod nesdělil.

Obrazovka počítače se rozzářila. Murdock klikl na heslo VÝZKUMNÉ GRANTY NASA. Obrazovka zablikala, než vydala požadovanou informaci. O chvíli později se objevil stručný seznam výzkumných grantů financovaných NASA.

Dr. Karen Crandellová se nacházela na vrcholu tohoto seznamu. Její výzkumný grant měl název ÚČINKY LETU

DO VESMÍRU NA PAMĚŤ. Byl ohodnocen 200 000

dolary ročně po dobu pěti let, kdy bude výzkum dokončen.

Milionový grant, pomyslel si Murdock. A protože Memoriální měla získat 50 procent na správní poplatky, lékařské centrum přišlo Kareninou smrtí o půl milionu dolarů, což sice nebyla až tak ohromující částka, přesto však dost na to, aby mu to vadilo.

Murdock vypnul počítač. Nepochyboval, že se záhy dozví důvod naléhavé návštěvy Davida Doyla. NASA bude chtít okamžitě zrušit grant a požadovat navrácení neutracených peněz. Půl milionu dolarů, znovu problesklo Murdockovi hlavou, zatímco přemítal, zda by se nenašel nějaký způsob, jak grant zachovat.

Do dveří vstoupil po krátkém zaklepání menší podsaditý muž. Mohlo mu být něco málo přes čtyřicet, rozcuchané blond vlasy a mohutné, vystouplé břicho. Světle hnědý oblek měl značně pomačkaný, límec u košile příliš těsný.

„David Doyle,“ řekl a podal mu ruku.

Murdock jí potřásl a pak mu nabídl kožené křeslo s vysokým opěradlem. „Promiňte, že jsem vás nechal čekat, dr. Doyle.“

„Nic se neděje.“ Doyle se ztěžka posadil, ruce na koženém kufříku, který si položil do klína. „Oceňuji, že jste mě přijal tak záhy.“

„Bylo mi řečeno, že je to naléhavé.“

„To je,“ přisvědčil Doyle vážně. Otevřel kufřík a začal v něm štrachat. „Jste si vědom, že dr. Karen Crandellová pobírala od NASA výzkumný grant?“

„Máte na mysli ten, který se týkal účinků letu do vesmíru na paměť?“ otázal se Murdock.

Doylovy oči v odulém obličeji se zúžily. „Co o té studii víte?“

„Znám pouze její název.“

„Zní to nevinně, že?“

Murdock přitakal. „Nevinně, ale zajímavě.“

„Víc než to,“ pronesl Doyle temně. „Mnohem, mnohem víc.“

„Jak to?“

Doyle věnoval Murdockovi dlouhý pohled. „Všechno, co vám tu řeknu, musí zůstat důvěrné.“

„Neopustí to tuto místnost,“ prohlásil Murdock.

„Kdyby se tak nestalo, Memoriální by už nikdy od NASA neviděla žádný grant,“ varoval jej Doyle.

„Zůstane to v této místnosti,“ přislíbil Murdock.

„Název toho výzkumného grantu vyznívá tak, jako bychom u kosmonautů sledovali, jestli pobyt ve vesmíru nějak ovlivňuje jejich paměť, je to tak?“

„Ano.“

„Tak to nebyl ten důvod,“ oznámil mu Doyle. „Někteří z našich kosmonautů, kteří pobývali delší dobu ve vesmíru, začali mít problémy s krátkodobou pamětí. Z

pochopitelných důvodů potřebujeme vědět proč, jestli to trvá a postupuje.“

„Hovoříme tu o vážné ztrátě paměti?“ zeptal se Murdock.

„Je patrná, přestože nezasahuje do jejich běžného života,“ odpověděl Doyle, posléze však ponuře dodal, „alespoň ne tak dalece.“

„Vypadá to jako raný Alzheimer.“

„My neradi užíváme tohle slovo.“

„Panebože,“ hlesl Murdock a zvrátil se do křesla.

„Ať už je to jakkoli,“ pokračoval Doyle, „role dr.

Crandellové v tomto projektu spočívala ve sledování postižených kosmonautů a opětovném prověření veškerých testů, které jsme u nich provedli. To znamená CT skeny, PET skeny, MR, EEG a vůbec všechno možné. Letěla dokonce do Bethesdy, kde některé kosmonauty osobně vyšetřila.“

„Vše s negativním výsledkem, předpokládám?“

„Až do minulého týdne, kdy mi volala do úřadu a nechávala mi vzkaz, že objevila něco velice důležitého.“

Doyle si prohrábl vlasy a neobtěžoval se účes znovu urovnat. „Řekla mé sekretářce, že napsala zprávu a pošle ji během čtyřiadvaceti hodin.“

Murdock se naklonil dopředu. „Co stálo v té zprávě?“

„Nikdy jsem ji nedostal,“ řekl Doyle. „Právě proto jsem tady. Potřebuju tu zprávu. A nejspíš i někteří kosmonauti.“

„Vy samozřejmě víte, že je Karen Crandellová mrtvá.“

„Proto o tom mluvím s vámi. Potřebuju vaši pomoc v pátrání po té zprávě.“ Doyle zaklapl a uzamkl kufřík. „Kde myslíte, že by mohla být?“

Murdock si poklepával prstem na bradě a pokoušel se přijít na nějaké řešení. Existují nejméně tři možnosti.

„Zpráva se mohla ztratit poštou.“

„To je nepravděpodobné,“ okamžitě namítl Doyle.

„Veškerá naše korespondence je zasílána prostřednictvím úředně pověřené pošty.“

„Druhá možnost je, že se odeslání z nějakých důvodů zpozdilo,“ přemýšlel nahlas Murdock.

„O čtyři dny?“

„To není příliš pravděpodobné,“ souhlasil Murdock, když se nad tím zamyslel. „Pak se můžu jen dohadovat, že zpráva byla sice sepsaná, ale nikdy neopustila Memoriální.“

„Je nějaký způsob, jak si to ověřit?“

Murdock sáhl pro telefon a zavolal do kanceláře ředitele BRI. Mluvil se sekretářkou a dozvěděl se, že veškeré písemné zprávy pro BRI jsou registrovány v Memoriální.

Poté zavolal vedoucí stenografické kanceláře, která revidovala veškeré záznamy. Dozvěděl se, že minulý týden od Karen Crandellové přepisovali dvě věci. První byl dopis profesoru Harvardovy univerzity, že přijímá pozvání uskutečnit přednášku o svém katetru rozpouštějícím krevní sraženiny. A ta druhá odborný posudek na nějakého pediatrického pacienta.

Murdock zavěsil telefon. „Bohužel.“

„Ale dr. Crandellová tvrdila, že dopis nechala přepsat,“

trval na svém Doyle.

„Možná že prostřednictvím jiné služby,“ podotkl Murdock. „Někteří zaměstnanci nevyužívají našich interních služeb.“

„Pak by ten dopis musela mít u sebe na stole,“ prohlásil Doyle. „Můžeme se tam zajít podívat?“

Murdock zavrtěl hlavou. „Jedná se o místo činu a celá oblast je uzavřená a policejně střežená.“

„Nedá se to nějak obejít?“

„Ne.“

Doyle si unaveně povzdechl. „To je veliká škoda, protože teď budeme muset převést grant do nějakého jiného institutu a začít znova.“

„Přál bych si, abych vám mohl pomoct.“

„To já taky,“ řekl Doyle a zvedl se ze židle. „Je skutečně velice zlé, že je Karen Crandellová mrtvá. Kdyby byla naživu a její výsledky byly opravdu důležité, mohla získat daleko více grantových peněz, než by si vůbec dokázala představit.“

„Jak to myslíte?“ zpozorněl Murdock.

„Pokud by objevila něco významného, přesunuli bychom k jejímu projektu značné množství peněz,“

vysvětloval Doyle. „Byla by přece jediným výzkumníkem, který má pro nás něco důležitého.“

„O jakém navýšení se bavíme?“

„Zdvojnásobili bychom částku jejího grantu, to znamená dva miliony v průběhu pěti let.“

Murdock slyšitelně polkl, když si uvědomil, že by milion dolarů přešel do pokladny Memoriální jen za správu grantu. Milion dolarů tak snadno, v podstatě jako byste ho našli.

„Řekněme, že budeme schopní podívat se po zprávě Karen Crandellové, a řekněme, že výsledky budou důležité.

Existuje nějaká možnost, že by její výzkumný grant zůstal v Memoriální?“

„Bylo by to obtížné,“ řekl Doyle. „Velmi obtížné.“

„To je zlé.“

„Ale ne nemožné,“ pokračoval Doyle a pozoroval Murdockův zájem. „Samozřejmě by ten grant musel být znovu předložen ke schválení na nějaké nové objevy, přičemž výzkumník by musel být expert v oblasti lidské paměti.“

„A předpokládám, že by ten vědec musel pocházet z BRI.“

„Myslím, že tam bychom se obrátili nejdřív.“

Murdock přisvědčil. Mezi oběma panovala tichá, nepsaná dohoda.

„Pojďme se podívat do Kareniny kanceláře,“ navrhl Murdock a vstal od stolu.

Rychle opustili místnost a pospíchali chodbou k výtahu.

Murdock stiskl knoflík do hlavního vestibulu. Obrátil se k Davidu Doylovi, aby se ho na něco zeptal, ale výtah již dorazil. V kabině nestáli sami, proto si to rozmyslel a jen mlčky sledoval ubíhající čísla na indikátoru podlaží. Jakmile výtah zastavil, vystoupili a prošli vestibulem k prosklenému ochozu, který vedl do Neuropsychiatrického institutu. Na chodbě institutu si opět přivolali výtah a vyjeli do desátého patra, kde sídlil BRI. Kráčeli dlouhou chodbou, až dorazili k prostoru ohraničujícímu místo činu. Službu měl seržant Murphy, který jim ihned zastoupil cestu a nedůvěřivě si je prohlížel.

„Dobrý den, pánové. Co si přejete?“

„Dobrý den, seržante. Rádi bychom jen na okamžik mluvili s laborantkou dr. Crandellové.“

Murphy rozhodně neměl příliš chuti jeho přání vyhovět, neboť netušil, o co jde, a Ann Novacková byla důležitým svědkem při vyšetřování. Svraštil obočí a pokoušel se rozhodnout, co dál.

„Je to životně důležité,“ naléhal Murdock.

Murphy se otočil a zavolal na laborantku. „Slečno, nějací doktoři by s vámi rádi mluvili.“

Ann Novacková přispěchala a zůstala stát za ohraničením místa činu.

„Dobré ráno, slečno Novacková,“ pozdravil ji Murdock mile.

„Dobré ráno, pane,“ opětovala pozdrav Ann, když poznala Murdocka. Druhého muže, jehož kabát byl tak pomačkaný, že ji napadlo, zdali v něm nespal, však neznala.

„Chci vás požádat o laskavost,“ řekl Murdock.

„Jistě,“ souhlasila Ann ochotně a pomyslela si, že takto by se měli chovat všichni lékaři. „Ale nemohu brát nic z laboratoře.“

Murdock přitakal. „Rozumím. Chci vás jen požádat, abyste se podívala v kartotéce dr. Crandellové, jestli tam není nějaký dopis adresovaný dr. Davidu Doylovi.“ Pokynul rukou směrem k vědci, který stál vedle něho.

„Mimochodem, to je dr. Doyle z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku.“

Doyle vytáhl svůj služební průkaz a ukázal jej laborantce i policistovi. „Ta korespondence může být rovněž určena NASA nebo Výzkumnému programu NASA,“ dodal.

Ann zrozpačitěla a poté řekla: „Můžu vám rovnou říct, že v její kartotéce není nic. Žádné dopisy, granty ani cokoli jiného. Jediná věc, která tam je, jsou staré katalogy.“

„Dívala jste se pořádně?“ otázal se překvapeně Murdock.

Ann přisvědčila. „Ano, a policie také. Nic tam není.“

„Kde nechávala všechny své záznamy a dopisy?“

Ann pokrčila rameny. „Nevím.“

„Mohu vás poprosit, abyste znovu překontrolovala kartotéku?“ požádal ji Murdock. „A také se podívejte na její psací stůl, není-li tam dopis pro dr. Doyla.“

Murphy si nebyl jist, zda může laborantce dovolit, aby prohledávala stůl oběti. Uvažoval, že zavolá na stanici pro instrukce. „To není nejspíš moc dobrý nápad,“ prohlásil nakonec.

„Dobrý bože!“ vyhrkl Murdock netrpělivě. „Chceme se jen podívat, jestli ten dopis neleží na jejím stole!“

„Rychle se mrknu,“ rozhodla Ann za policistu.

Murdock za páskou sledoval Ann, jak vstupuje do Kareniny kanceláře. Rychle otevírala a zavírala všechny zásuvky kartotéky, očividně nic nenašla. Pak přešla ke Kareninu psacímu stolu a pečlivě se probírala papíry a složkami.

„Nic nesmí opustit tuto kancelář,“ připomínal jim Murphy.

„Já vím,“ odpověděl roztržitě Murdock. Teď ho zajímalo jenom to, zda je ten dopis či zpráva v Karenině kanceláři. Protože pokud ano, byli nakonec schopni jej získat, místo činu nebude přece zabezpečeno donekonečna.

„Myslím, že jsem něco našla,“ zavolala Ann.

Murphy se instinktivně otočil a pospíchal do kanceláře.

Přitom přemýšlel, jestli by to, co laborantka našla, nemohla být nějaká stopa, která by jim pomohla vyřešit vraždu.

Nepostřehl, že Murdock a Doyle podlezli pásku a následovali jej dovnitř.

Ann držela nějaký list papíru. Byl prázdný, s výjimkou rukou nadepsaného nadpisu nahoře. Stálo tam Zpráva pro NASA; nadpis byl po obou stranách opatřen hvězdičkou.

„Kde je ten dopis?“ dožadoval se Murdock.

„To je všechno, co jsem našla,“ opáčila Ann. „Viděla jsem na tom slovo NASA, tak jsem si myslela, že by to mohlo být důležité.“

„Dobrá, dobrá!“ vykřikl Murphy rozzlobeně s pohledem upřeným na oba muže. „Žádám vás, abyste odsud okamžitě vypadli! Zatraceně!“

„Když už jsem tady, třeba bychom se tu mohli rychle porozhlédnout,“ řekl Murdock a spěšně procházel papíry na stole.

Murphy uchopil Murdockovu paži a stiskl ji. „Chcete, abych vás odsud vykopal?“

„To nebude nutné,“ ustoupil Murdock a vrhl poslední pohled na papíry na stole, než byl vystrčen ven.

David Doyle stál u přístrojů po straně kanceláře. V

rukou svíral kufřík, jímž se zároveň zaštiťoval před pohledy druhých lidí v místnosti.

Ann však nyní stála ve dveřích a všimla si, že Doyle sahá za jeden z přístrojů. Téměř to vypadalo, jako by intuitivně věděl, co hledat.

„Vy taky!“ zařval Murphy na Doyla. „Vypadněte!“

Doyle rychle vyšel z kanceláře, v jedné ruce svůj kufřík, druhou ruku sevřenou, jako by v ní držel nějaký malý předmět.

Kapitola 10

Edith Eppsová, správcová bytového komplexu Oceanside Condominiums, uvedla dva detektivy ke dveřím bytu Karen Crandellové. Sáhla pro univerzální klíč a nasadila si brýle na čtení, aby se trefila do klíčové dírky.

„Proč by někdo zabíjel dr. Crandellovou?“ zeptala se.

„Proč vraždit lékařku, která dělá tak úžasný výzkum?“

„Kolem nás je spousta zlých lidí,“ řekl jí seržant Lou Farelli.

„Ale proč museli zabít ji, seržante Furillo?“

„Seržant Farelli,“ opravil ji. „Nevíme proč, ale vyšetřujeme to.“

Jo, chtělo se dodat Jakeovi, a nemáme nic. „Znala jste dr. Crandellovou?“

„Jen letmo,“ odpověděla Edith. „Obvykle už byla pryč, než jsem ráno dorazila, a většinou se vracívala pozdě večer.“

„Zaslechla jste o ní nějaké drby nebo pomluvy?“ zeptal se Jake.

Edith se chvíli zdráhala a pak ztišila hlas. „Říkalo se, že se scházela s mnohem mladšími muži.“

„O kolik mladšími?“

„Nejméně o polovinu než ona.“ Edith otevřela dveře a ustoupila stranou. „Musím tady zůstat, než skončíte s prohlídkou?“

„Ne, madam,“ řekl Jake. „Můžete si jít po své práci.

Dáme vám vědět, až budeme hotovi.“

Detektivové vešli do bytu a zavřeli za sebou dveře.

Jake vytáhl cigaretu a zapálil si. Zhluboka potáhl.

„Jak si vysvětluješ Kareniny schůzky s mladšími chlapíky?“

„Když vidím ženskou středního věku s mladým hřebcem, napadne mě, že si zaplatila gigola,“ odpověděl Farelli.

„Prověř to,“ nařídil Jake. „Promluv s nočními vrátnými.

Na takové věci mají sakra dobré oči.“

Prošli vstupní halou s bílou mramorovou podlahou a vstoupili do prostorného obývacího pokoje. Luxusní světle béžový koberec, stěny s futuristickými obrazy. Veškerý nábytek byl z kůže a chrómu a vypadalo to, že je zhotoven na objednávku. Celou zadní stěnu tvořily prosklené posuvné dveře, jimiž se vcházelo na balkon, z něhož byl krásný výhled na modrý Pacifik.

„Máš představu, kolik to stálo?“ zeptal se Farelli.

„Nejmíň šest set tisíc,“ odpověděl Jake.

Farelli tiše hvízdl. „Šest set klacků za jeden zatracenej byt.“

Přistoupili k velkému baru a prohlíželi si lahve.

Většinou likéry a vína, a většina lahví dosud plná.

„Pila jenom společensky,“ komentoval Jake.

„Jestli vůbec,“ zapochyboval Farelli a rozkašlal se, když vdechl kouř z Jakeovy cigarety.

Jake ji rychle típl v porcelánovém popelníku. „Promiň.

Zapomněl jsem na tvou bronchitidu.“

„Sakra! Nechce to přestat,“ zlobil se Farelli a zahleněné hrdlo mu zachvátil nový burácivý nápor kašle. Nakonec odběhl za bar a napil se vody rovnou z kohoutku.

Jake čekal, až se kašel uklidní. Farelli se vrátil do práce příliš brzy, vůbec se mu nelíbilo, jak jeho partner vypadá.

Farelli byl menší podsaditý vousáč s živým úsměvem.

Normálně měla jeho tvář téměř růžovou barvu. Nyní vypadala bledá a ztrhaná. Nicméně Farelli byl i s polovinou svých sil pohotovější a bystřejší než většina policajtů ve své nejlepší kondici. Tvrdý a odolný chlap, který něco vydrží. V

boji by si ho každý přál mít na své straně.

Farelli si ještě jednou odkašlal, aby si pročistil hrdlo.

„Jdeme na to.“

Vešli do velké kuchyně. Vše tu bylo uklizené a čisté, žádné sklenice nebo nádobí v dřezu. Lednice plná drahých delikátních jídel, včetně velkých lahví s vodou dovezenou z Francie. V nástěnném kalendáři byly zaznamenány plánované návštěvy kadeřníka a manikérky. Den její vraždy byl prázdný.

Potom prohledali koupelnu obloženou mramorem.

Zapuštěná kruhová vana a samostatný prosklený sprchový kout. Naprosto unikátní toaleta, neboť na dně mísy byl namalován modrý pták.

Farelli zíral skrz vodu na toho ptáka. „Ježíši! To snad není pravda!“

Jake se zaujatě probíral věcmi v domácí lékárničce.

Zubní pasta, kartáček, projímadlo, vatové tamponky. Tři lahvičky léků na předpis, Demulen, Darvocet a Synthroid.

Jake si opsal jejich názvy, z každé lahvičky vzal po jedné pilulce a vložil je do obálky.

„Objevils něco?“ zeptal se Farelli.

„Ne, jen nějaké pilulky. Dám je na rozbor.“

Farelli si přidřepl a otevřel skříňku pod umyvadlem.

Byly v ní lahve se šamponem, vlasové kondicionery, pleťová mléka a dóza s parfémovaným pudrem. Sáhl pro krabičku vložek značky Kotex a prozkoumal ji. Pod první vložkou bylo deset dvacetidolarovek. Farelli přikryl peníze vložkou a vrátil krabičku na místo.

Jake se jemně pousmál. „Zatraceně dobrá skrýš.“

„Ta nejlepší,“ dodal Farelli. „Muži se v tom neradi hrabou.“

Krátká chodba je zavedla do honosné ložnice. Podívali se pod matrace a pod polštáře, ale nic nenašli. Ani pod postelí nebylo nic. V celé jedné stěně byla vestavěna šatní skříň s posuvnými dveřmi. Farelli rychle prošel oděvy a prozkoumal vnitřek bot. „Nic,“ zamumlal Farelli a zavřel posuvné dveře.

Jake seděl na okraji postele a prohledával noční stolek.

Navrchu stála mosazná lampička a krabička papírových kapesníčků Kleenex. Otevřel zásuvku a spatřil výtisk románu Smrtelné nebezpečí a pod ním poslední číslo Journal of Neurology. A pod ním objevil dvě videokazety.

„No vida, kdo by to byl řekl?“

Farelli se po něm ohlédl. „Co to je?“

Jake pozvedl dvě pornokazety. „Tohle, Debbie v Dallasu a stále populární Superman a slečna Kitty.“

Farelli přistoupil blíž a prohlížel si obaly videokazet.

Debbie v Dallasu představovala krásnou blondýnku v obtažených džínách a těsném tričku, kterou osahává nadržený kovboj. Na obálce kazety Superman a slečna Kitty byl muž oblečený v černé kůži držící bičík nad submisivní nahou dívkou.

„Co si myslíš o Supermanovi?“ zeptal se Jake.

„Bičík a samá kůže, tipoval bych to na S/M,“ řekl Farelli.

Jake se poškrábal za uchem. „Je to pořád divnější a divnější.“

„Jak to myslíš?“

Jake pověděl Farellimu o dvojčatech Ruddových a o tom, jak se oni a Karen navzájem nenáviděli. Zmínil se o Joannině postřehu, že ta nenávist byla natolik intenzivní, že by mohla souviset s vášní, a o tom, že vizáž bratrů Ruddových by mohla evokovat zálibu v perverzních praktikách. „A teď objevíme, že Karen Crandellová měla ráda perverzní sex.“

Farelli o tom chvíli přemýšlel a pak přitakal. „Ti placení mladí samci by s ní mohli provozovat taky něco takového.“

„Podívej se na poskytovatele erotických služeb v západní čtvrti a zjisti, kteří z nich provozují převážně perverzní sex.“

„Jasně.“

„Pojďme se podívat do její knihovny.“

Knihovna Karen Crandellové byla téměř stejně tak velká jako její ložnice. Jedna stěna byla poseta zarámovanými certifikáty, oceněními a diplomy. Podél zbylých tří stěn se táhly police plné svázaných ročníků časopisů, periodik a odborných příruček. Uprostřed místnosti stál velký leštěný stůl. Za ním visela kostra a poblíž byla kartotéka.

„Ty si vem ty police,“ řekl Jake a pustil se do zkoumání papírů na Karenině stole. Byly tam hlavně dopisy od kolegů a přátel, některé osobní, v jiných se probíraly vědecké záležitosti, jimž Jake nerozuměl. Ležel tam nějaký tištěný rukopis redigovaný červeným perem a ručně psaný výzkumný návrh určený Národnímu institutu zdraví.

Jake otevřel zásuvky psacího stolu a začal se prohrabávat kancelářskými a psacími potřebami.

Farelli metodicky prohledával každou polici, aby měl jistotu, že se mezi nebo za knihami a časopisy nic neskrývá.

Přistoupil k polici plné osobních věcí a upomínek. Žlutý motýl zatavený v plastové krabičce. Miniaturní Eiffelova věž. Velký oblázek s nápisem „Corfu“, napsaným tuší.

Potom Farelli sáhl pro velké album fotografií. Rychle jím listoval, dokud nenarazil na fotografii atraktivní ženy s distingované působícím mužem středních let. Pod ní bylo vytištěno „Karen a Paul, Paříž 1994“. Farelli si spěšně prohlédl zbývající fotky. Vzadu alba objevil koláž z barevných fotografií. Nahoře četl nápis MAŠKARNÍ BÁL

BRI. Farelli se zaměřil na velkou fotografii uprostřed stránky. „Mají bratři Ruddovi řídké blond vlasy a trojúhelníkové obličeje?“

„Ano,“ opáčil Jake. „Proč?“

„Raději se na to pojď podívat.“

Jake přistoupil blíž a zahleděl se na fotografii, kterou mu Farelli ukazoval. Zobrazovala Karen Crandellovou v kostýmu Kleopatry. Ruddovi vypadali jako římští otroci, oblečeni jen do bederních roušek a sandálů. Klečeli u Kareniných nohou, každý z nich svíral její kotník. Všichni se usmívali.

„Parchanti!“

„Všichni působí opravdu přátelsky, viď?“ poznamenal Farelli.

Jakeův zrak sklouzl na jinou fotografii na stránce. Byli na ní Bondurant a Moran, oba s kloboukem a ve fraku, opírající se o vycházkovou hůl. Pod tím fotka Bondurantovy sekretářky převlečené za čarodějnici. „Máš tušení, kdy se to fotilo?“

„Nevidím žádné datum,“ řekl Farelli. „Ale nemůže to být tak dlouho.“

„Jak to víš?“

„Protože jsou všechny fotografie řazené chronologicky, a stránka předcházející tomu maškarnímu bálu je z roku 1999.“

Jake si znovu prohlédl fotografii Karen Crandellové a dvojčat. „Ta fotka nám toho říká hodně, viď?“

„To jo,“ souhlasil Farelli. „Například že ty římské kostýmy byly sladěné a naplánované společně. Ona i bratři se museli domluvit dávno před plesem, v čem půjdou. A řeknu ti, že ti tři si byli velice blízcí. Příležitostní známí takové věci nedělají.“

„Byli si víc než blízcí,“ řekl Jake a ukazoval přitom na klečící bratry Ruddovy. „Všimni si, jak jsou jejich nosy a ústa u Kareniných nohou. To je obrázek vládkyně a jejích otroků.“

„A ty chlapce to taky těší,“ dodal Farelli.

„Pěkně nám to ladí se Supermanem a slečnou Kitty.“

„A možná taky se službami těch mladých samců.“

Farelli si podrbal strniště na bradě. „Dvojčata budou samozřejmě popírat, že by byli nerozlučnou trojicí.“

„To klidně můžou.“ Jake sáhl pro fotografii a vytrhl ji z alba. „A když už budou v tom, můžou nám vysvětlit tu fotku.“

Jake si vložil snímek do kapsy a zároveň si uvědomil, jak Joanna mazaně odhalila možný sexuální vztah mezi obětí a Ruddovými. Ženy jsou v tomhle mnohem lepší než muži.

Jake přešel k rozsáhlé kartotéce. Začal otevírat zásuvky a pečlivě přitom prozkoumával jejich obsah. Horní zásuvka byla plná lékařské korespondence a osobních dopisů. Druhá obsahovala výzkumné granty, hlášení a rovněž pololetní zprávy pro NIH a NASA. Veškerý její výzkum souvisel se studiemi paměťového mechanismu. Ve spodní zásuvce byly hrubé koncepty vědeckých rukopisů a výzkumných projektů, některé psány rukou. Jake znovu rychle prošel ty spisy a povšiml si, že veškeré výzkumné návrhy a výstupní pošta jsou fotokopie, zatímco příchozí dopisy byly originály.

Jake zabouchl zásuvku a pohlédl na Farelliho. „Někdy mi to opravdu nezapaluje příliš rychle.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Farelli.

Jake se posadil na okraj stolu. „Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal, že kartotéka v kanceláři Karen Crandellové byla prázdná?“

„Ano.“

„A že jsme věřili, že ten chlápek, který ji praštil po hlavě, zároveň vybílil její kartotéku v kanceláři?“

Farelli pokrčil rameny. „Zní to logicky.“

„Nemyslím, že se to stalo takhle,“ pokračoval Jake.

„Teď jsem si tady prošel její kartotéku; je plná jejích vědeckých a výzkumných prací. Granty, hlášení, dopisy, všechno. Veškeré výstupní materiály jsou fotokopie, zatímco příchozí dopisy jsou originály.“

Jake se odmlčel, aby umožnil Farellimu strávit novou informaci. „A uvědom si, že Karen Crandellová byla opravdu paranoidní, z dobrých důvodů. Její kolegové už ji přelstili dřív, a ona věděla, že to udělají znovu.“

Farelliho oči se rozzářily. „Strašně se bála, že jí ti bastardi něco ukradnou, proto si všechno přenesla domů do téhle kartotéky. Prázdnou kartotéku v kanceláři v Memoriální si nechala jen pro případ, že by se někdo pokusil dostat se k materiálům.“

„Přesně tak.“

„Takže když krvácela na židli, pachatel se zkoušel dostat do zamčené kartotéky, proto objevili hoši na místě činu malý škrábanec na zámku.“

Jake přikývl. „Pokoušel se zdolat ten zámek, proto ji nechal čtyři nebo pět minut sedět na židli. Snažil se najít to, pro co přišel.“

Farelli si silně odkašlal. „A vsadím se, že to stejně nenašel.“

Jake namířil oba ukazováčky na kartotéku. „A já se vsadím, že motiv vraždy Karen Crandellové leží v jedné z těch zásuvek.“

„Ale jak se hodláš přebrodit vším tím vědeckým svinstvem?“

„O to se ani nebudu pokoušet,“ řekl Jake. „Na to si najmu nějakého experta.“

Kapitola 11

Joanna se vrátila ze své přednášky v Nemocnici svatého Bernarda až téměř ve čtyři hodiny. Simon Murdock na ni čekal a netrpělivě přecházel po forenzní laboratoři.

„Joanno,“ přivítal ji. „Konečně. Už jsme se báli, že se vám něco stalo.“

„Dvě píchlé pneumatiky,“ vysvětlila Joanna znechuceně a pohodila kabelku na stolek. „Ne jedna, ale hned dvě, na přecpané dálnici.“

„Bouchly vám pneumatiky?“ zeptal se Murdock znepokojeně.

„Jenom jsem normálně píchla,“ zopakovala Joanna.

„Zavinil to nějaký idiot, který na silnici vysypal náklad hřebíků.“

Posadila se na kovovou stoličku, shodila si boty z nohou a třela si bolavá chodidla. „Co vás přivádí k nám dolů?“

„Chci požádat o velikou laskavost,“ řekl Murdock.

„Řekněte mi, o jakou laskavost jde, a já vám řeknu, zdali to pro vás mohu udělat.“

Murdock začal znovu přecházet po místnosti, ruce spojené za zády. „Karen Crandellová dělala jistou vysoce utajovanou práci pro NASA. Je to natolik delikátní, že k nám poslali jednoho ze svých nejvyšších úředníků, s nímž jsem se dnes ráno setkal. Nemohu vám o tom říct příliš mnoho, snad jen, že to souviselo s kosmonauty a bylo to mimořádně důležité. Karen byla s určitou částí tohoto projektu hotova a hodlala odeslat NASA poštou zprávu o svém pokroku. Nikdy ji však neobdrželi a potřebují ji.“

Joanna na něj úkosem pohlédla. „A jak se to týká mne?“

„Věříme, že je ta zpráva v Karenině kanceláři, a my si ji musíme prohlédnout, aniž by ji viděl kdokoli jiný.“

„Vyloučeno,“ prohlásila Joanna rezolutně. „Je to místo činu a nic se tam nesmí přinášet ani odnášet pryč.“

„My už jsme se tam byli podívat.“

„Cože!“ Joanna málem vyletěla ze židle. „Jen jsme se tam letmo rozhlédli.“

Murdock pověděl Joanně o laborantce Karen Crandellové, která na jejich žádost spěšně prohlédla kancelář. „Potom na nás zavolala, že našla něco důležitého, takže jsme všichni vtrhli do kanceláře. Ukázalo se to však bezcenné. Podíval jsem se na stůl, ale neviděl jsem nic, co by se týkalo NASA. Úředník NASA neviděl rovněž nic.“

„Porušili jste zákon tím, že jste tam vnikli,“

konstatovala Joanna stroze. „Dopustili jste se trestného činu.“

„Bylo to neúmyslné.“

„To není omluva.“

„Já vím, já vím.“ Murdock zvolna pokýval hlavou, předstíraje nesouhlas se svým jednáním. Ve skutečnosti se tím vůbec netrápil. Jediné, co chtěl, byla zpráva pro NASA.

„Copak tam nehlídal dveře žádný policista?“ ptala se Joanna. „Jak jste se přes něho dostali?“

„Když laborantka zavolala, že něco našla, vběhl do kanceláře,“ vysvětloval Murdock. „Podlezli jsme pásku a šli za nimi dovnitř. On samozřejmě zuřil a vyhrožoval, že nás odtud vykope.“

„Máte štěstí, že vás nezavřel.“

„Vím, že se mé jednání zdá neomluvitelné,“ pokračoval Murdock, „ale mám k němu důvod. NASA chce z Memoriální učinit jedno ze svých hlavních výzkumných center, což by nám vyneslo miliony a miliony dolarů. Hodně však záleží na tom, co je v Karenině zprávě. Její výsledky rozhodnou, jestli NASA všechny ty miliony do Memoriální pustí.“ Joanna zaváhala. „Jedná se o materiál, který je dosud součástí vyšetřování. Neexistuje možnost, jak ho odtamtud dostat.“

„Nemusí se dostat pryč,“ řekl Murdock. „Jenom potřebujeme vědět, jestli tam ta zpráva je, nebo není.

Můžeme si ji vzít později, až nebude místo policejně zajištěné.“

Joanna znovu zaváhala. „Musím si o tom promluvit s poručíkem Sinclairem.“

„Mohla byste vynechat skutečnost, že jsem neoprávněně vstoupil do Kareniny kanceláře?“ požádal ji Murdock.

„Pokusím se to zahrát do autu.“

Dveře do forenzní laboratoře se rozlétly a dovnitř vběhla Lori McKayová. Spěchala k Joanně.

„Už jsi slyšela –?“ Lori se zarazila uprostřed věty, když si uvědomila Murdockovu přítomnost.

„Co jsem měla slyšet?“ zeptala se Joanna.

„Marci právě zemřela.“

„Do háje,“ hlesla Joanna.

„Jaká Marci?“ vyptával se Murdock.

„Marci Gwynnová,“ obrátila se k němu Joanna. „Byla pacientkou Christophera Morana, který ji operoval, aby odstranil vysoce maligní gliom.“

Z Murdockovy tváře se vytratila barva. „Další?“

„Další,“ přisvědčila Joanna. „Teď tu máme dvě mladé ženy s gliomem, které zemřely na operačním stole nebo krátce poté.“

„Je tam nějaká společná příčina?“ zeptal se Murdock s obavami v hlase.

„Nemáme vůbec žádnou příčinu,“ opáčila Joanna a pak se obrátila k Lori. „Myslela jsem, že byla Marci stabilizovaná.“

„Vůbec ne,“ řekla Lori. „Její krevní tlak pořád kolísal.

Přivolali odborníky z kardiologie a plicního, aby zjistili,

jestli nemá plicní embolii, arytmii nebo něco takového, ale nikdo nic neobjevil.“

„Pokračovaly ty záchvaty?“

Lori potřásla hlavou. „Měli je pod kontrolou pomocí dilantinu a valia, ale EEG zůstávalo abnormální a chaotické.

Neurologové se domnívali, že změny na EEG mohly vyvolat metabolické abnormality nebo možná nějaká atypická reakce na léky, ale to jsou jenom domněnky.“

„Provedli rozbor krve na přítomnost nějakých drog?“

„Dvakrát,“ řekla Lori. „A v obou případech se potvrdila přítomnost jen těch léků, které tam měly být. Navíc žádná látka v její krvi nemohla vyvolat záchvat nebo šok.“

Joanna si unaveně povzdechla. Všechno, co měli k dispozici, byly otázky bez odpovědí, a dvě mrtvé pacientky.

„Takže,“ shrnula situaci, „máme tu dvě mladé ženy s gliomem, u nichž se dostavil náhlý záchvat, poté šok a nakonec smrt, bez nějaké zjevné příčiny.“

„Máte vůbec nějakou představu, co k tomu mohlo vést?“ zeptal se Murdock.

„Dokonce ani náznak,“ opáčila Joanna a obrátila se zpět k Lori. „Opakovali jste ten s barvivem na vzorcích Elizabeth Ryanové?“

Lori přikývla. „Vzorky jsme znovu očistili, pak jsme aplikovali barvivo, a všechny ty maličké skvrny, které jsme původně viděli, zmizely. Půjde o nějaký artefakt.“

„Co snímky z elektronového mikroskopu?“

„Pracuje se na tom.“

Joanna se otočila k Murdockovi. „Vůbec netušíme, co se to tu děje.“

„Určitě musejí existovat nějaké společné jmenovatele,“

řekl Murdock.

„Tak to ano,“ souhlasila Joanna. „Obě byly ženy, obě měly maligní gliom a obě operoval Christopher Moran.“

„Ale to nejsou příčiny.“

„Neptal jste se na příčiny, žádal jste společné jmenovatele.“

Joanna zírala do prázdna a pokoušela se přijít na možné příčiny. Muselo to být něco akutního, něco, co nemohlo vyvolat žádnou změnu, která by byla patrná pod mikroskopem.

Pohlédla na Lori. „Prověř všechny léky, které obě pacientky přijímaly. Obzvlášť mě zajímají léky, které mohou reagovat s nějakými jinými a způsobit poškození tkání. Pokud nepochodíš, obvolej farmaceutické společnosti a poptej se, jestli nemají nějaké zprávy o atypických reakcích na léky, které byly podávány našim pacientkám.“

„Myslíš, že ty záchvaty a šok vyvolala nějaká droga?“

zeptala se Lori.

Joanna pokrčila rameny. „Jenom tipuju.“

Murdock hlasitě vydechl. „Přesně tohle teď Memoriální vůbec nepotřebuje. Dvě neobjasněná úmrtí na operačním sále a navíc odporná vražda. Média budou mít velký den.“

„Možná poskytne nějaké odpovědi ta druhá pitva,“

zadoufala Joanna.

Murdock začal znovu přecházet po místnosti a pak se prudce otočil. „Kdo bude provádět pitvu té druhé pacientky?“

„Ten, kdo bude mít příští službu,“ řekla Joanna.

„Rád bych, abyste ji dělala vy.“

Joanna zrozpačitěla. „Už jsem dost pozadu se svou prací, Simone. A zrovna teď jsem na pokraji sil.“

„Pokládal bych to za laskavost.“

„Dobře,“ souhlasila Joanna neochotně a přemítala, zda vůbec bude mít někdy čas na práci, která se jí vršila na stole.

„Zařídím si to.“

„Skvělé.“ Murdock se podíval na hodinky a zamířil ke dveřím. „Zavolejte mi co nejdříve, jakmile budete mít nějaké výsledky. A prosím, promluvte se svým poručíkem o té pohřešované zprávě.“

Lori počkala, až se za ním zavřou dveře, a potom se obrátila k Joanně. „Občas je ten Simon Murdock docela milý člověk.“

Joanna se slabě pousmála. „Jenom když po tobě něco chce.“

Lori znovu pohlédla ke dveřím, aby měla jistotu, že jsou opravdu zavřené. „Možná nebudeš u té druhé pitvy sama.“

„Co tím myslíš?“

„Christopher Moran si chce přizvat nějakého externího neuropatologa, který se zabývá mozkem.“

„Víš, kdo to je?“

Lori se na okamžik zamyslela. „Někdo z Yale… Oliver, nevím, jak dál…“

„Oliver Burns,“ dodala okamžitě Joanna. „Je vynikající.“

„Nevadí ti, že si sem přivedou někoho zvenku?“ zeptala se Lori.

„Vůbec ne.“

„Předpokládám, že ho taky požádají, aby posoudil pitvu Elizabeth Ryanové.“

Joanna pokrčila rameny. „Pokud Oliver Burns dokáže najít něco, na co jsme nepřišly, sláva mu.“

„Já bych se zjevila, obzvlášť kdyby mi neřekli předem, že přijde někdo zvenku.“ Lori vyndala třešňové lízátko a začala je rozbalovat. „Ale dneska člověk nemůže očekávat slušné chování.“

Joanna věnovala Lori dlouhý pohled. „Jak ses o tom všem dozvěděla?“

„Od Dana Rubina.“

„Scházíš se s ním?“

„Tak nějak.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že spolu zatím nespíme.“

„Být tebou, držela bych se od Dana dál, pokud budeš v nemocnici,“ upozornila ji Joanna. „Nerozčiluj Morana víc, než nezbytně musíš.“

„Kašlu na něj. Kvůli mně mu pacientky neumírají.“

Joanna se pousmála Loriině odvaze, ačkoli by ji zajímalo, jak by mu čelila tváří v tvář. „Jen si dej pozor.“

„To mám v plánu.“ Lori si vložila lízátko do pusy a začala je lízat. „Zatím se nám tu kupí práce. Máme před sebou dlouhou noc.“

Joanna přikývla a vzpomněla si na dvě hodiny ztraceného času s píchlými pneumatikami. „Nějaké vzkazy?“

„Spousta.“ Lori sáhla do kapsy dlouhého bílého laboratorního

pláště

vyndala

hromadu

zpráv.

„Připravena?“

„Jedem.“

„Zaprvé,“ pohlédla Lori na růžový proužek papíru, „od FBI přišla analýza těch hnědých úlomků, které jsme vytáhly z lebky Karen Crandellové. Tvrdí, že je to dřevo, pravděpodobně leštěný dub.“

Joanna přimhouřila oči, jak přemítala o vražedném nástroji, který mohl vrah užít. Dubová židle by byla na rozmach příliš těžká, nicméně dubová stolička či lampa jsou lehké dost. „Domnívají se, že to pochází z nábytku?“

„To je taky moje domněnka,“ řekla Lori a odložila proužek papíru. „Ale oni o tom přesvědčeni nejsou, protože našli malé kousíčky kovu, které ulpěly na té dřevěné třísce.“

„O jaký kov se jedná?“

„Slitina stříbra,“ odpověděla Lori. „Zajímalo je, jestli oběť neměla nějakou dřevěnou sponku zdobenou stříbrem, když ji vrah praštil po hlavě.“

Joanna se zamyslela. „Nevzpomínám si, že bych viděla nějakou sponku.“

„Ani já ne. Ale zapadalo by to do sebe, ne?“

„Jedině pokud najdeme tu sponu.“

Joanna zavřela oči a zkusila si v duchu představit, jak se vražda odehrála. Tupý předmět roztříští Kareninu lebku, přičemž zároveň rozdrtí sponku, kterou má ve vlasech.

Několik úštěpků sponky se zarazí do její lebky, jiné se rozlétnou kolem.

Joanna otevřela oči. „Ráda bych, abys prohlédla Kareniny šaty, které jsou uložené v márnici. Hledej úlomky dřeva nebo stříbra. Dej si načas, vezmi si lupu a prohlížej je při dobrém osvětlení. Jakmile s tím skončíš, ty šaty vyluxuj a to, co získáš, prozkoumej pod mikroskopem.“

„A co Karenina kancelář?“

„O to se postarám já.“

Lori rychle přečetla další vzkaz. „Volal poručík Sinclair. Potřebuje s tebou mluvit, ale může to počkat do večera.“

„Pokud se večer domů dostanu,“ zažívala Joanna.

Lori se široce usmála s lízátkem po straně úst. „Musí být pěkné, když vedle tebe každou noc spí takový kus chlapa. Pohodička.“

Joanna jí úsměv vrátila. „Pokud očekáváš detaily, žádné ti neposkytnu.“

Lori zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslela. Myslím, že musí být skvělé cítit se tak bezpečně. Víš, že se ti nikdo nevloupá do bytu, a když to někdo zkusí, bude prosit boha, aby to byl nikdy neudělal.“

„Je to pohodička,“ připustila Joanna. „Měla bys to vyzkoušet.“

„A s kým?“

„S tím ex-mariňákem, který teď pracuje na neurochirurgii v Memoriální.“

Lori cítila, že se červená, a honem se podívala na další telefonický vzkaz. „Asi před hodinou ti volal švagr. Říkal, že je to důležité a že s tebou potřebuje mluvit co nejdříve.“

„Nezmínil se o čem?“

„Jen že s tebou potřebuje mluvit o tvé sestře Kate a Jean-Paulovi, nebo tak nějak.“

„Ano, ano,“ řekla Joanna spěšně. „O jejich synovi Jean-Claudovi.“

„Správně. Jean-Claude,“ zopakovala Lori.

Joanna pohlédla na nástěnné hodiny. Bylo půl páté, což znamená, že v Paříži je půl čtvrté ráno. Joanna zírala na hodiny, neboť ji zaplavil velmi nepříjemný pocit. Z Francie vždycky volala Kate, nikdy ne její manžel archeolog. A nikdy ne v tak časnou ranní hodinu. „Neříkal, že je něco v nepořádku?“

„Ne, ne.“

„Nechal telefonní číslo?“

Lori zavrtěla hlavou. „Říkal, že musí běžet, ale že ti zavolá, hned jak bude moct.“

Joanně náhle pokleslo srdce. Něco se stalo Kate nebo Jean-Claudovi. Anebo oběma. Muselo to tak být. Proč by jí jinak Katein manžel volal v tak nekřesťanskou hodinu?

Joanna spěchala k telefonu a rychle vytočila Kateino číslo do Paříže. Telefon vyzváněl. A vyzváněl. A vyzváněl.

Po dvacátém zazvonění Joanna zavěsila. „Něco se stalo,“

tiše si řekla pro sebe a obrátila se na Lori. „Jsi si jistá, že nenechal žádné telefonní číslo?“

„Určitě ne,“ opáčila Lori. „Ale mám-li být upřímná, nerozuměla jsem všemu, co říká. Mluvil tak překotně, jako by musel rychle končit.“

Něco se stalo, znovu si pomyslela Joanna. Cítila to v kostech. „Když bude volat zpátky, přijď pro mě. A ať určitě počká.“

„Spolehni se,“ ubezpečila ji Lori. „Kde budeš?“

„Provádět pitvu Marci Gwynnové.“

„Sakra,“ procedila Lori mezi zuby. „My tady vážně strávíme noc.“

Joanna se řítila Sunset Boulevardem a zatáčky brala příliš rychle. Kličkovala mezi vozidly, dosud v zajetí obav o Kate a Jean-Clauda. Navzdory půl tuctu volání Kate v Paříži nezastihla, a Katein manžel již nezavolal.

Joanna pohlédla na čas na přístrojové desce svého BMW. Bylo 20.05 losangeleského času, to znamená, že v Paříži je 7.05. Proč nejsou doma? ptala se Joanna už posté.

Hlasitě si povzdechla; cítila se bezmocná a nevěděla, co dál.

Pitva Marci Gwynnové se přesunula na zítřek, kdy dorazí Oliver Burns. Ona a Burns měli provádět pitvu jako tým, což bylo pro Joannu dobře. Ale kdyby musela odletět do Paříže kvůli Kate a Jean-Claudovi, Oliver Burns by pitvu musel provést sám. A kdyby se to Simonu Murdockovi nelíbilo, no, co se dá dělat.

Dorazila na příjezdovou cestu k rozsáhlému bytovému komplexu a zaparkovala na svém místě poblíž hlavního vchodu. Spěšně minula dopisní schránky a zamířila si to cestou vysypanou oblázky, která vedla do dvora se zahradou. V tlumeném světle spatřila postavu stojící u jejího bytu. Když došla blíž, uviděla rovněž kufr a na něm sedícího malého chlapce.

„Kate!“ Joanna se rozeběhla a bouřlivě objala svou sestru. „Co tady pro všechno na světě děláš?“

„Rozhodla jsem se navštívit svou milou sestru.“ Kate byla hezká bruneta, která by mohla být považována za Joannino dvojče, kdyby nebyla o pět let mladší. „Nevolal ti můj manžel?“

„Volal, ale nenechal žádný vzkaz,“ řekla Joanna a znovu Kate objala. „Měla jsem o vás takový strach. Myslela jsem, že se stalo něco strašného.“

„Ale ne, jsme v pořádku.“

Joanna pocítila, že ji někdo tahá za sukni. Shlédla dolů na pětiletého chlapce s hladkými hnědými vlasy. Rychle poklekla a políbila ho na tvář. „Jean-Claude, ty jsi opravdu velice hezký mladý muž.“

„Merci, teto Joanno,“ řekl a políbil ji na obě tváře.

„Tolik jste mi chyběli,“ pokračovala Joanna. „Také se vám po mně stýská?“

„Och, beaucoup, teto Joanno,“ řekl Jean-Claude. „A taky mi chyběl můj kůň. Je tu ještě?“

„Samozřejmě. Na stejném místě, kde jsi ho nechal.“

Joanna se zvedla a odemkla dveře. Jean-Claude se vřítil dovnitř a zamířil si to do kuchyně. „Vidím, že se pořád zajímá o kovboje a indiány.“

„Ach bože, víc než kdy předtím,“ řekla Kate. „A ještě se to zhoršilo potom, co jste ho s Jakem vzali na rodeo, když jsme tu byli posledně.“

„Rodeo byla opravdu velká zábava,“ zavzpomínala Joanna. „Pamatuješ, jak Jake zařídil Jean-Claudovi setkání s tím jezdcem?“

„Myslíš starého Webba Stevensona,“ pronesla Kate s protáhlým texaským přízvukem.

Joanna v údivu potřásla hlavou. „Nemůžu uvěřit, že si pamatuje jeho jméno.“

„V Americe jsou předmětem Jean-Claudova uctívání pouze tři lidé, ty, Jake a Webb Stevenson. Nikdo další.“

Kate vkročila do obývacího pokoje a postřehla, že je nově vymalován a zařízen. „Tys to tu předělala. Vypadá to krásně.“

V obývacím pokoji byl koberec jemné krémové barvy, který dával vyniknout starožitnému francouzskému nábytku.

Pohovka a židle byly čalouněny látkou připomínající hedvábí v barvě pruské modři. Dokonce i krbu byl navrácen původní vzhled z červených cihel. „Máš skvělý vkus, sestřičko.“

„Díky.“ Joanna uchopila Kate za paži a odvedla ji k pohovce. Posadily se proti sobě. „A teď mi pověz, jak ses ocitla přede dveřmi mého bytu.“

„To je dlouhá historie, která v podstatě začala před třemi měsíci,“ spustila Kate. „Tehdy jistí archeologové učinili na Aljašce neuvěřitelný objev. Byl to úplný šok.“

„Pročpak?“

„Zpochybnil teorii o zalidňování severoamerického kontinentu.“

„Mluvíš o prvních obyvatelích?“

Kate přitakala. „Těch úplně prvních. Máš nějakou představu o tom, jak se tam dostali?“

Joanna se na chvíli zamyslela. „Pokud vím, kdysi, když Asie byla spojena zemskou šíjí se Severní Amerikou, což umožnilo asijským lovcům přejít na Aljašku. Pak se rozšířili na zbytek kontinentu.“

„Správně,“ přikývla Kate souhlasně. „Věřili jsme, že jako první přešli zemskou šíji před jedenácti tisíci lety asijští nomádští lovci. Víme to proto, že byly objeveny kosterní zbytky, které patří do doby karbonu.“

„Proč nepřišli dřív?“

„Protože cesta byla zatarasena obrovským ledovcem,“

vysvětlovala Kate. „Pak skončila doba ledová a ledovec roztál. Což bylo zhruba před jedenácti tisíci lety, a to je právě období, do něhož spadají kosterní nálezy na Aljašce.“

Joanna pokrčila rameny. „Tak kde je ta velká senzace?“

„Dalo by se očekávat, že lebky od těch koster budou mít mongoloidní nebo asijské rysy, je to tak?“

„Ano.“

„Ne.“

Joanna překvapeně zamžikala. „Neříkej mi, že ty lebky pocházejí od bělochů!“

Kate mrkla na sestru. „Je to půl na půl, z poloviny bělošské a z poloviny mongoloidní. Ty lebky byly posouzeny trojrozměrnou počítačovou tomografií, a všechny vykazují tytéž rysy.“

„Užívá se tahle počítačová tomografie k rekonstrukci skutečné tváře?“

Kate opět přitakala. „Ty tváře byly dokonalou směsicí, napůl bělošské, napůl mongoloidní.“

„Ježíši,“ vydechla Joanna. „Znamená to, že přes šíji vedl dvousměrný provoz?“

„To pochybuji, protože veškeré důkazy svědčí o tom, že tudy vedla jen jedna cesta.“

„Tak potom jak ti asijští nomádi získali své bělošské geny dříve, než vstoupili na Aljašku?“

„Nejsme si jistí, ale domníváme se, že se Asiaté smísili s nomádskými skupinami ze střední Evropy před migrací přes šíji.“

Joanna se široce usmála. „A Středoevropané samozřejmě migrovali ze Středního východu, přičemž o Středovýchodňanech se domníváme, že původně přišli z Afriky, odkud pochází lidská rasa.“

Kate vrátila sestře úsměv. „Život je veliký koloběh, viď?“

„Budete schopni to dokázat?“

„To doufáme, za předpokladu, že se nám podaří získat nějakou DNA z těch kostí a budeme ji moct porovnat s DNA jiných etnických skupin.“ Kate natáhla nohy a jemně jí zapraštělo v kolenou. „Nebyla by to pořádná senzace, kdybychom dokázali, že první obyvatelé Severní Ameriky původně přišli přes Jeruzalém?“

„Ráda bych viděla fakta.“

„To já taky,“ pokračovala Kate. „Ať už je to jakkoli, na Aljašce probíhá významný výzkumný projekt, který má prokázat to, o čem jsem ti teď vyprávěla. Můj manžel byl pozván, aby se připojil ke skupině badatelů, takže stráví na Aljašce tři týdny. Já jsem nemohla opustit Paříž, protože jsem dokončovala rozsáhlý rukopis o svém kopání v Guatemale. Skončila jsem s tím před pár dny a rozhodla se připojit ke svému manželovi. Když jsme Jean-Claude a já včera dorazili do San Franciska, zjistili jsme, že všechny lety do Juneau kvůli husté mlze a blížící se sněhové bouři zrušili. Odlet se odkládá nejméně o šestatřicet hodin, proto jsem se rozhodla přiletět sem a strávit čas s tebou.“

„A tvůj manžel mi telefonoval, aby mi oznámil, že přijedete?“

Kate přitakala. „Pokoušela jsem se tě zastihnout doma, ale byl zapnutý záznamník. Neměla jsem u sebe tvé číslo do Memoriální, tak jsem požádala manžela, aby je opatřil na informacích a dal ti vědět, že přijedu. Ale vypadá to, že jsi můj vzkaz nedostala.“

Jean-Claude přicválal do obýváku na koštěti, které mu v jeho představách sloužilo jako kůň.

„Jak se má tvůj kůň?“

„Dobře, mami,“ odpověděl Jean-Claude. „Ale musím jít do koupelny.“

„A potřebuješ mou pomoc?“

„Ano, mami.“

Kate se s jistým úsilím zvedla z pohovky a zazubila se na Joannu. „To je teď u Jean-Clauda taková novinka. Líbí se mu stát na záchodovém prkýnku a čurat dolů do vody.

Povídal, že tak to muži dělají.“

„Kde myslíš, že to vzal?“

„Předpokládám, že od svého otce.“

Kate vzala chlapce za ruku a odvedla ho na toaletu.

„Co bys řekla pivu?“ zavolala za ní Joanna.

„Skvělé.“

Joanna přistoupila k baru v rohu pokoje a otevřela malou chladničku. Vyndala dvě piva a začala je nalévat do sklenic. Pohlédla na telefon, na němž blikalo červené světélko záznamníku. Jsem tak hloupá, vyčinila si Joanna, že jsem se nad tím víc nezamýšlela. Kate jí vždycky volala domů, nikdy do nemocnice. Kdyby se něco dělo, Kate by jí pro jistotu nechala vzkaz na záznamníku.

V duchu Joanna vydechla úlevou, šťastná, že vidí Kate a Jean-Clauda, a ještě šťastnější, že se jim nepřihodilo nic zlého. Tolik pro ni znamenali! Byli jediná rodina, kterou měla. Joanninou myslí krátce prolétl obrázek rodičů: Otec zahynul při letecké havárii, když byla na studiích, maminka zemřela před osmi lety na Alzheimerovu chorobu. Zdálo se to tak dávno…

Kate se s úsměvem vrátila do obýváku.

„Co je tu tak legračního?“ ptala se Joanna.

„Tvůj synovec,“ odpověděla Kate. „Chce napustit vanu, aby se jeho kůň mohl napít.“

Joanna se zasmála. „Zdá se mi to jako dobrý nápad.“

„Domluvili jsme se na umyvadle.“ Kate se natáhla pro pivo, než se posadila na pohovku. „Viděla jsem Jakeovy věci na koupelnové poličce. Je dost pořádkumilovný, ne?“

„Dá se říct, že k tomu byl donucen,“ řekla Joanna a usrkla si piva. „Má přesně jednu třetinu.“

„Překvapilo mě, že nemá polovinu.“

„Měl,“ potutelně se ušklíbla Joanna. „Ale řekla jsem mu, že potřebuju víc místa proto, že tam trávím víc času než on.“

„Dobrý důvod,“ zachechtala se Kate a shodila si boty.

„No a teď mi řekni, jak vám to klape, když bydlíte spolu?“

„Úžasně,“ řekla Joanna vřele. „Ale vypadá to, že se vidíme méně, než když jsme bydleli každý sám. Máme teď oba zatraceně tolik práce a náš program je úplně šílený.“

„Raději byste si měli udělat čas jeden pro druhého.“

„To se snadněji řekne, než udělá.“

Kate četla v Joannině tváři vyčerpání. Těžká víčka a kruhy pod očima. „Vypadáš unaveně, sestřičko.“

„Věci se teď v Memoriální nějak semlely,“ odtušila zemdleně Joanna. „Tou poslední krizí jsou dvě mladé pacientky, které zemřely, přestože by neměly.“

„A tušíš nějaký důvod?“

„Vůbec nic,“ řekla Joanna a poté Kate vylíčila oba případy v naději, zda by jí sestra, odbornice v oblasti archeologie, nedokázala nějak pomoci. Kate byla velice úspěšná na poli zkoumání a posuzování kosterních pozůstatků a určování příčin smrti.

Když Joanna skončila, Kate řekla: „No, kdyby obě zemřely v přesně stejnou dobu, musel by u nich v přesně stejný okamžik chirurg něco provést.“

„Pěkný kouř,“ podotkla Joanna, „ale bez ohně. Jedna zemřela na operačním stole, ta druhá na jednotce intenzivní péče.“

„Kdyby zemřely v tentýž moment, měla bys snazší práci.“

„To mi povídej.“

Joanna si povzdechla a přemítala, že excize nádoru by sama o sobě neměla vyvolat smrt. Pokud ovšem chirurg nezasáhl velkou krevní cévu anebo něco, Joanniny oči se zúžily. Mezi oběma pacientkami byl jeden velký rozdíl, a měla ho přímo před očima. Pouze u jedné z nich byl nádor odstraněn. Druhá zemřela hned poté, co vložili poslední stříbrnou svorku, ale před vlastní excizí, předtím, než byla provedena celková anestezie. Za předpokladu, že obě zemřely ze stejné příčiny, pak ať už je zabilo cokoli, muselo to být aplikováno v době mezi zvednutím lebeční kosti a vložením svorek. Nemohlo tudíž jít o celkovou anestezii. Musel to být jeden z léků, který byl pacientkám podán. Ano, to muselo být ono.

Jean-Claude přicválal na koštěti do obýváku. Zamával na matku a tetu a s pokřikem jim oznámil: „Můj kůň vypil všechnu vodu.“

„Výborně,“ zavolala Kate. „Kůň nemůže žít bez vody.“

„Já vím,“ přisvědčil vážně Jean-Claude. „Na poušti umírají, když nedostanou napít.“

Joanna se kousla do rtů, aby se nezačala smát. „Kam na to chodí?“

Kate pokrčila rameny. „Z televize a z příběhů, které mu čteme. A paměť má jako ocelovou past, co v ní jednou uvízne, to už nepustí.“

„Jako náš otec,“ řekla Joanna, pozorujíc Jean-Claudův profil. „Tolik se podobá dědečkovi: oči, nos, vlasy.“

„A taky má spoustu dědových manýru,“ dodala Kate.

„Dokonce někdy i mluví tak, jak by mluvil děda.“

„Nech toho!“ pronesla Joanna nevěřícně.

„Přísahám,“ dušovala se Kate. „Vzpomínáš si, co na nás otec volával, když jsme si jako děti hrávaly na dvorku?“

Joanna se zamyslela a pak se usmála: „Říkával: ‚Přesuňte sem svá malá tělíčka.‘“

Kate přikývla. „Před pár měsíci jsem volala na Jean-Clauda do zahrady, aby šel k obědu. Když přiběhl, řekl: ‚Dostal jsem sem své tělíčko.‘“

„Panebože! Odkud to mohl vzít?“

„Nevzpomínám si, že bych to někdy řekla. A mohu tě ujistit, že takový výrok ve Francii neuslyšíš.“ Kate dopila pivo a zadívala se do prázdna. „Možná to zdědil, stejně jako tvar nosu a barvu vlasů. Třeba to mají Blalockovi v genech.“

Zaslechly šramot přede dveřmi a ohlédly se. Dveře se otevřely a vstoupil Jake. Usmál se na Kate a řekl: „Podívejme, co nám to sem vítr zavál.“

Jean-Claude upustil koště a přiřítil se ke dveřím.

„Jacques! Jacques!“

Jake popadl chlapce a pozvedl ho do výše. „Co tu kovboj jako ty pohledává tak pozdě?“

„Zaháním dobytek.“

„Víš jistě, že nechceš nechat zvířata venku celou noc?“

„Ne, Jacqu. Byla by jim zima.“ Jean-Claude se natáhl k Jakeovi a dal mu pusu. „Moc rád tě vidím.“

„To já tebe taky, parťáku.“

Jake postavil chlapce na zem, přistoupil ke Kate a přejel ji pohledem. „Jsi rok od roku hezčí.“

Kate mu věnovala zářivý úsměv. „Říkáš to všem dívkám?“

„Jen těm pěkným,“ řekl a bouřlivě ji objal. „Vypadáš skvěle, zlatíčko.“

„To ty taky,“ políbila ho koketně Kate a rozpustile na něj mrkla. „Proč takhle Joannu zlobíš?“

„To je jediný způsob, jak můžu získat její pozornost,“

zazubil se Jake. „A kromě toho se jí to líbí.“

„Ha, ha!“ Joanna přistoupila s lahví chlazeného piva a podala mu ji. Pak ho letmo políbila na ústa. „Jaký jsi měl den?“

„Docela dobrý,“ opáčil Jake a mohutně si lokl piva.

„Víš, Joanno, že vaříš zatraceně dobré pivo?“

Joanna se zachechtala. „Neumím si představit větší kompliment.“

„Ani já ne.“ Jake na ni lišácky mrkl a pak se obrátil ke Kate. „Co tě přivádí do našeho města?“

„Jsem jen nečekaná návštěva,“ odpověděla Kate, jelikož se jí nechtělo líčit znovu celý příběh.

„Vždycky tebe a Jean-Clauda moc rádi vidíme.“

Jake se podíval na hodinky a potom na Joannu: „Předpokládám, že ses rozhodla zrušit dnešního Sherlocka Holmese, co?“

„Panebože!“ zaúpěla Joanna, jelikož si uvědomila, že schůzka začíná za necelou půlhodinu. „Nemůžu to zrušit.

Dneska je na mně řada s občerstvením.“

Kate se zeptala: „Co je to za schůzku?“

„Jedná se o skupinu asi patnácti lidí, kteří společně diskutují o případech Sherlocka Holmese,“ vysvětlovala Joanna. „Probíráme jednotlivé stopy, a co skutečně znamenají. Pak si namístě vymyslíme nějaký zločin a hrajeme si na Sherlocka Holmese. Je to velká zábava.“

„Tak to chci, abys tam šla,“ trvala na svém Kate.

„Jedině když půjdeš se mnou,“ opáčila okamžitě Joanna. Kate zaváhala. „Ale Jean-Claude –“

„Postarám se o parťáka Jean-Clauda,“ nabídl se Jake a opět vyzvedl hocha do výše. „Sedneme si k televizi a podíváme se na opakování Policie New York.“

„Co je Policie New York?“ zeptal se Jean-Claude.

„Je to o policajtech a zlodějích,“ informoval ho Jake.

„Zastřelí policie ty zloděje?“

„Ano.“

„A kdo je ten střelec?“

„Andy Sipowicz.“

„Ukážeš mi ho?“

„Jasně.“

„Dobře.“

„A k jídlu si objednáme pizzu,“ pokračoval Jake.

„Protože po Policii New York najdeme nějaký dobrý western.“

„Bude tam hrát John Wayne?“

„Když budeme mít štěstí.“

Kate dosud váhala. „Jsi si jistý, Jakeu? Nechci tě obtěžovat.“

„To není žádné obtěžování,“ ujišťoval ji Jake a posadil Jean-Clauda na pohovku. „Kromě toho je to jedna z věcí, která mě opravdu těší.“

Kate se otočila k Joanně. „Který Sherlockův případ je dnes na programu?“

„‚Pokřivený muž‘,“ odpověděla Joanna. „Je to o pohledném mladém anglickém důstojníkovi, který přijíždí do Indie, ale po letech se navrací zpět jako pochroumaný, postižený muž.“

Jake se zeptal: „Co se mu sakra stalo?“

„Chceš si tipnout?“ vybídla ho Joanna.

Jake pokrčil rameny. „To může být spousta věcí.“

Joanna pohlédla na Kate. „Jak myslíš, že ten anglický důstojník přišel ke svému postižení?“

Kate v duchu zvažovala možnosti a vybavila si kostru, kterou objevila při svých vykopávkách v Guatemale, Měla mnohočetné, dobře zahojené zlomeniny. „Buď ho někdo zbil, utrpěl nějaké zranění, nebo ho mučili.“

Joanna se usmála. „Budeš na tom setkání za hvězdu.“

Kate vzala syna za ručku. „Dej mi pět minut, abych Jean-Clauda umyla a převlékla do pyžama; pak můžeme vyrazit.“

Jake počkal, až odejdou z pokoje, a pak se zeptal Joanny: „Máš čas něco probrat?“

„O co jde?“

„O tu vraždu.“

Joanna uchopila Jakea za paži a odvedla ho do kuchyně.

Otevřela ledničku a vyndala obrovský tác s různými krájenými dobrotami, mořskými plody, kuřetem a krůtím masem. Okolo masa byly tenké plátky žitného chleba a tmavého pečiva. Uprostřed tácu se vršila spousta nakrájené zeleniny. „Poslouchám,“ řekla Joanna a ujistila se, zda celofánová fólie těsně přiléhá.

„Začněme s Kareninými spisy,“ spustil Jake. „Víš, že kartotéka v její kanceláři byla prázdná a že jsme předpokládali, že ji vyraboval pachatel, je to tak?“

„Ano.“

„Neměli jsme pravdu.“ Jake jí podrobně popsal obsah kartotéky, kterou našli v Karenině bytě. „Veškerá příchozí pošta jsou originály, zatímco výstupní korespondence jsou kopie, takže si všechny materiály přenesla domů.“

Joanna pomalu přikývla. „Skutečně se děsila toho, že jí je ukradnou.“

Jake se odmlčel a zapálil si cigaretu. „Nenechala tam naprosto nic. Takže když pachatel hledal něco u ní v kanceláři, nenašel to.“

Joanna nadzvedla celofán a vzala si plátek mrkve.

Kousek si uždíbla, zatímco v duchu trávila novou informaci.

„Takže si myslíš, že ať už pachatel hledal cokoli, nejspíš to ještě bude v Karenině domácí kartotéce?“

„To bych se vsadil,“ řekl Jake. „Ale ta kartotéka je plná hromady nějakých vědeckých blábolu a já potřebuju, abys mi je pomohla utřídit.“

Joanna zasykla. „Jsem tak zavalená prací, že nemám čas ani pořádně vydechnout.“

„Je to opravdu důležité,“ naléhal Jake. Joanna si povzdechla, přemýšlejíc o té spoustě práce, která ji čeká zítra. Většinu času jí zabere pitva Marci Gwynnové, která je naplánována na poledne. „Mohla bych projít ty spisy hned ráno.“

„Tak jsem to myslel,“ řekl Jake a vyfoukl kouř ke stropu. „Další věc, na kterou jsme v Karenině bytě přišli, je, že měla zálibu v perverzních praktikách.“

Joanna přikryla tác a rychle vzhlédla. „Jsi si jistý?“

„Naprosto.“ Jake jí pověděl o sadomasochistické videokazetě v Karenině nočním stolku a pravděpodobném využívání placených služeb mladých mužů.

„To není úplně seriózní důkaz.“

„Dobře, tak se podívej na tohle.“ Jake sáhl do kapsy a vyndal fotografii Karen Crandellové v kostýmu Kleopatry a dvojčat Ruddových coby římských otroků u jejích nohou.

„Ti prolhaní bastardi,“ vzkypěla vzteky Joanna při pohledu na usmívající se bratry Ruddovy. „Ráda bych věděla, co nám ještě tají.“

Jake se potěšené usmál. „Že by?“

„Velice ráda bych byla při tom, až po nich budeš žádat vysvětlení.“

„Jsi srdečně zvána.“ Jake típl cigaretu v dřezu a pak ji hodil do odpadkového koše. „Je něco nového u vás?“

„Nic, co by tě potěšilo.“

„Sem s tím.“

„Vypadá to tak, že se Murdock dostal do kanceláře Karen Crandellové a porozhlédl se tam.“

Jakeova tvář ztvrdla. „Jak se tam sakra mohl dostat?“

„Rozptýlili pozornost ostrahy,“ řekla Joanna. „A když se k nim otočil zády, vecpali se dovnitř.“

„Kdo je to oni?“

„Murdock a nějaký úředník z NASA,“ opáčila Joanna.

„Karen očividně prováděla jakýsi důležitý výzkum pro NASA a oni potřebují její nejposlednější výsledky.“

Jake přimhouřil oči, když si vzpomněl na spisy pro NASA v Karenině domácí kartotéce. „Našli je?“

Joanna potřásla hlavou. „Byli tam jen chviličku, než je ten policajt vyhodil.“

„Viděl jsem nějakou složku pro NASA v Karenině bytě,“ řekl Jake. „Byla asi takhle tlustá,“ pozvedl ruku a odměřil zhruba palcovou vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem.

„Četls ji?“

„Ne.“

Joanna se zhluboka nadechla a pokusila se spojit dohromady všechny ty nesourodé záležitosti. Nic nesedělo.

„Zdá se, že spousta lidí toužila po Karen, ať už mrtvé nebo živé.“

„Jo,“ pronesl chraplavě Jake. „A někdo po ní chtěl něco tak moc, že ji neváhal zabít.“

Kate vešla kuchyňskými dveřmi a oznámila: „Jsme hotovi.“

Jean-Claude stál vedle matky, na sobě modré pyžamko s obrázkem králická Bunnyho. Mokré vlásky měl pečlivě učesány.

„Páni,“ řekl Jake potěšené a ukázal na králíka. „Bugs Bunny je můj oblíbenec.“

„Já mám taky moc rád Monsieur Bugse,“ prohlásil Jean-Claude.

Jake vzal chlapce za ruku a odvedl ho do obýváku se slovy: „Zapneme si tu starou televizi a podíváme se na něco z Policie New York.“

„Ukážeš mi pana Andyho Sipowicze?“

„Hned jak se objeví.“

Joanna přistoupila ke Kate. „Vezmi kabelky a já ponesu tác s občerstvením.“

„A co pití?“ ptala se Kate.

„To přinese Lori McKayová.“

Prošly obývákem, kde byli pohodlně usazeni Jake a Jean-Claude.

Kate zavolala přes rameno: „Jakeu, když bude chtít Jean-Claude spát, jenom ho ulož do postele.“

Joanna se zasmála a rovněž se ohlédla: „A Jean-Claude, když usne Jake, ulož ho do jeho postele.“

Jake položil paži kolem chlapcových ramen a pronesl vážně: „Jean-Claude, pokud se rozhodneš dát se dohromady s nějakou ženou, ujisti se, že má smysl pro humor. To je velice důležité.“

Zvenku nakoukly Joanna a Kate arkýřovým oknem do obýváku. Jake i Jean-Claude měli oči upřené na obrazovku.

„Myslela jsem si, že policajti neradi koukají na filmy o policajtech,“ řekla Kate.

„Jake sleduje jen Policii New York,“ odpověděla Joanna.

„Proč právě tohle?“

„Protože je to jediný pořad, kde je policajtům dovoleno bít kriminálníky.“

„Chceš říct, že se to normálně nedělá?“

Joanna se křivě pousmála. „Říkám, že je to jediný pořad, který Jake rád sleduje.“

Když kráčely zahradní pěšinou, Joanna se v myšlenkách vrátila k domácí kartotéce Karen Crandellové. Něco kolem těch spisů jí nesedělo. Něco v Jakeově popisu nebylo v pořádku, ale nedokázala to vyhmátnout. Zírala do noci a v duchu se snažila vybavit si Jakeova přesná slova o kartotéce a jejím obsahu.

„Jakým autem pojedeme?“ zeptala se Kate.

„Budu řídit,“ řekla Joanna, jejíž soustředění se Kateiným dotazem narušilo. Zkusila se nad tím znovu zamyslet, ale už to nešlo.

Kapitola 12

V té nejčernější noci jakýsi muž v přiléhavém černém oděvu přelezl plot kolem bytového komplexu Oceanside Condominiums. Na chvíli se zastavil, aby se ujistil, že jej nespatřil žádný strážný, a pak přeběhl široký trávník k boku budovy. Zručně překonal zámek u služebního vchodu a vstoupil do pusté chodby. Opět se zastavil, aby se zorientoval, a pak zamířil ke dveřím požárního východu, které nehlučně otevřel.

Muž bral schody po dvou, jeho černé tenisky nevydávaly vůbec žádný zvuk. Vystoupal do šestého patra a kráčel přímo k bytu Karen Crandellové. Se zámkem si poradil na první pokus.

Jakmile za sebou zavřel dveře, rozsvítil muž oděný v černém malou baterku. Rychle přešel obývacím pokojem a posvítil si na dveře. První místnost byla kuchyň, druhá ložnice. Pak dorazil ke knihovně; natáhl si pár gumových rukavic a vstoupil. Stěny knihovny byly lemovány policemi s příručkami a časopisy. Po pravé straně se nacházela malá prosklená vitrína se starožitnými stříbrnými soškami. Muž je ignoroval a zamířil si to přímo k velkému stolu uprostřed místnosti.

Štíhlou baterku svíral mezi zuby a rychle se probíral papíry na stole; hledal především jednu složku. Byly tu dopisy od kolegů a přátel, nějaký tištěný rukopis a výzkumný návrh. Muž tiše zaklel. To, co hledal, tam nebylo.

Poté zotvíral zásuvky stolu, ale nalezl pouze kancelářské a psací potřeby. Znovu zasakroval. Muselo to tu být! Ale kde? Kde by mohla mít uloženo něco tak důležitého? Možná to schovala. Většina lidí přece skrývá to, co je pro ně cenné.

Ticho prolomil náhlý skřípavý zvuk. Muž spěšně zhasl baterku a s rukou sahající po zbrani čekal ve tmě. Vteřiny ubíhaly. Znovu zaslechl ten zvuk, nyní se zdálo, že ještě blíž. Muž napínal uši a pokoušel se co nejpřesněji určit zdroj onoho hluku. Pak se to ozvalo zase, tentokrát od stropu.

Někdo přecházel po pokoji v bytě nad ním. Vrzající kroky postupně slábly, až utichly docela.

Muž rozsvítil baterku a opět se pustil do hledání.

Podíval se, zda pod stolem není nějaká tajná přihrádka, ale žádnou nenašel. Uvažoval, není-li v knihovně nějaký malý sejf, třeba ve stěně za knihami na policích. Kdyby tam ta schránka byla, musel by se vrátit později s nějakým kasařem, čímž by se celá záležitost nejen zkomplikovala, ale také prodražila a stala by se nebezpečnější. Nedalo by se však nic dělat. Měl instrukce nalézt a získat ten dokument bez ohledu na to, co by musel udělat nebo kolik by to stálo, zkrátka dostat jej za každou cenu.

Posvítil si baterkou na police a pátral po nějaké nerovnosti, vychýlení či narušení. Všechno bylo dokonale seřazené a vyrovnané. Když baterku odkláněl, všiml si vedle stolu visící kostry, a za ní kartotéky. Rychle otevřel horní zásuvku a začal se prohrabávat papíry; šlo převážně o soukromou a profesní korespondenci. Vzadu si povšiml sametem potažené šperkovnice. Nahlédl do ní a pak ji vrátil na původní místo. Druhá zásuvka byla přeplněna úhledně označenými výzkumnými granty a návrhy pro NIH. Listoval jimi a zaměřoval se na jednotlivé tituly. Neuroelektrická transmise u Alzheimerovy choroby. Paměťové obvody ve spánkovém laloku. Katetrové rozpouštění cerebrálních trombů. Prolistoval další složky s ještě tajuplnějšími názvy, aniž by jakémukoli z nich porozuměl.

Pak spatřil svazek, který hledal. Tlustospis označený NASA. Otevřel jej a zběžně prolétl. „Ano!“ tlumeně vydechl.

Muž pospíchal z knihovny a tiše pootevřel dveře od bytu. Ujistil se, že je na chodbě vzduch čistý, a rozběhl se k požárnímu schodišti.

Kapitola 13

Papíry na stole v knihovně Karen Crandellové byly zpřeházené. Někdo se v nich hrabal, a někdo také prohrabal jednu po druhé zásuvky stolu i kartotéky.

„Do háje!“ vztekal se Jake. „Měl jsem vědět, že se to stane.“

„Nijak jsi to nemohl předvídat,“ uklidňoval ho Farelli.

„Nemáš křišťálovou kouli.“

„Ale mám mozek,“ vrčel Jake.

Přešel ke stolu, začal se probírat těmi papíry a zkoušel si vzpomenout, co z toho, co viděl včera, by mohlo být natolik důležité, aby to stálo za zcizení. „Ten chlápek, který oddělal Karen Crandellovou, nenašel to, co chtěl, v její kanceláři v Memoriální, proto to přišel hledat sem, stejně jako my. A řekl bych, že se mu to povedlo.“

„No, ať už se sem vloupal kdokoli, byl to profík,“ řekl Farelli. „Nejsou tu žádné známky násilného vniknutí ani nijak poškozený zámek.“

„Třeba měl klíč,“ uvažoval Jake.

Farelli pomalu přikývl. „Myslíš na někoho z těch placených společníků?“

„Možná.“

„Jo,“ souhlasil Farelli. „Mohl jí ukrást klíč nebo si nechat přidělat svůj. Pak si přečte o doktorčině smrti a vidí svoji šanci.“

„Je to možné, ale to si nemyslím,“ řekl Jake. „Normální lupič by to tu celé obrátil naruby.“

„Pokud nevěděl, kde má hledat,“ opáčil Farelli.

„Chybí tu nějaké cennosti?“ zeptal se najednou Jake.

„Šperky,“ odpověděl Farelli. „Nemůžeme je najít, a nenašli jsme je ani včera, i když je pravda, že jsme je ani nehledali. Zbývá možnost, že si je někam ukryla.“

„A ty myslíš, že je pachatel shrábnul?“

„Zdá se.“

Jake pohlédl na stůl a kartotéku. „Tak proč se obtěžoval prohrabávat její kancelář? Našel přece, pro co přišel.“

„Možná zkoušel, jestli neobjeví ještě něco extra.“

„Možná,“ nepříliš přesvědčeně řekl Jake. Znovu přehlédl knihovnu a obzvlášť se zaměřil na úhledně vyrovnané svazky knih. V rohu stála prosklená vitrína s nádhernými stříbrnými soškami. „Ale pokud hledal něco extra, měl prohledat tuhle místnost odshora dolů, ne jen zpřeházet papíry a zotevírat pár zásuvek.“

„Takže podle tebe šel po něčem v těch složkách?“

„Musí to tak být.“

„Myslíš, že to našel?“

„Obávám se, že ano,“ odtušil Jake. „Jinak by to tu vypadalo jako po útoku tornáda.“

Farelli se poškrábal v podpaží. „To ale nevysvětluje ty chybějící šperky, nemyslíš?“

Ve dveřích stanul uniformovaný policista. „Poručíku, je tady dr. Blalocková.“

„Ať jde dál,“ řekl Jake.

Jakmile Joanna vstoupila do knihovny, zarazila se a zírala na otevřenou kartotéku a rozházené papíry na stole.

„Neříkej mi, že tu byl někdo dřív.“

„Někdo tu byl dřív,“ přisvědčil Jake kysele. „A myslím, že našel, co hledal.“

„Víš, co to bylo?“ zeptala se Joanna.

Jake potřásl hlavou. „Nemám tušení.“

„Předpokládám, že jste nepořídili soupis toho, co kartotéka obsahovala, viď?“

„To je další věc, kterou jsem měl udělat včera,“

prohlásil Jake nešťastně.

Joanna pokývla směrem k Lou Farellimu. „Slyšela jsem, že vám bylo pod psa, seržante.“

„To bylo,“ zahlaholil bodře Farelli. „Ale vrátil jsem se silný jako býk.“

„To je skvělé.“

Joanna se obrátila k Jakeovi a zeptala se: „Pořád si přeješ, abych prošla tu kartotéku?“

„Pečlivě ji pročeš,“ požádal Jake. „Obzvláště mě zajímá všechno, co dělala ve spolupráci s Ruddovými. A chci taky vědět všechno kolem té záležitosti s NASA.“

„Už to tu prošla vyšetřovací jednotka?“ informovala se Joanna.

„Ne,“ odpověděl Jake. „Vezmi si rukavice.“

Joanna si natáhla pár gumových rukavic a začala se probírat horní zásuvkou kartotéky. Byla plná dopisů od kolegů a přátel. Většina z nich obsahovala pozvání na přednášku nebo se týkala návštěvy profesora z jiné univerzity. U všech se jednalo o originály. V zadní části zásuvky byl balíček dopisů převázaný modrou stužkou.

Joanna ji rozvázala. Šlo o milostnou korespondenci od někoho jménem Paul, který psal Karen, jak je nádherná a jak moc se mu líbil jejich výlet do Paříže. Joannu by zajímalo, jak ten vztah dopadl. Pravděpodobně, tak jako většina vztahů, postupně skomíral, až vyhasl docela.

Když vracela dopisy zpátky, uviděla úplně vzadu krabičku potaženou tmavým sametem. Opatrně ji otevřela a spatřila kolekci drahých šperků. Byl tam pár diamantových náušnic, šňůra dokonale sesazených japonských perel a platinový náramek vykládaný diamanty. „Pokud jde o klenoty, měla některé skutečně pěkné kousky,“ zhodnotila objev Joanna.

Jake přispěchal a letmo si klenoty prohlédl. „Kdes je našla?“

„V horní zásuvce vzadu,“ opáčila Joanna.

„Byly ukryté dobře?“ zeptal se Jake.

Joanna potřásla hlavou. „Mohls je vidět úplně snadno.“

Farelli tiše zabručel. Neprohledával kartotéku, protože nechtěl s ničím manipulovat, dokud si to tu neprohlédne doktorka a hoši z vyšetřovacího.

„Byly dobře vidět, když byla zásuvka úplně otevřená, je to tak?“

Joanna přikývla.

„Pak je ten pachatel musel vidět,“ dodal Farelli.

„Jo, viděl je,“ souhlasil Jake, „ale nezajímaly ho.“

Joanna opět přistoupila ke kartotéce a začala zkoumat druhou zásuvku. Obsahovala zejména výzkumné granty a návrhy pro Národní institut zdraví. Výzkum souvisel převážně s paměťovým mechanismem a Kareniným katetrovým zařízením rozpouštějícím cerebrální sraženiny.

Joanna zavřela druhou zásuvku kartotéky.

„Čeho se týká ta složka NASA?“ zavolal na ni Jake.

„Žádná tam není,“ odpověděla Joanna.

„Víš to jistě?“

„Naprosto.“

„Podívej se znovu,“ vybídl ji Jake a přistoupil k ní. „Je to tlustý svazek v prostřední zásuvce.“

Joanna opět prohledala druhou zásuvku, přičemž brala jeden svazek po druhém a odkládala je na stůl. „Není tu žádný svazek určený NASA.“

„Přísahal bych, že byl v druhé zásuvce,“ řekl zamyšleně Jake. „Ale možná jsem se spletl, raději zkontroluj tu třetí.“

Joanna poklekla a otevřela spodní zásuvku. Objevila ručně psané koncepty vědeckých rukopisů a spoustu článků, jež Karen dříve publikovala.

Joanna se zvedla. „Žádná složka pro NASA.“

„Tak pro tohle si ten bastard přišel,“ pronesl Jake ochraptěle. „Tohle chtěl.“

„A kvůli tomu také nejspíš doktorku i zabil,“ dodal Farelli. „Ale nenašel tu složku v její kanceláři v Memoriální.“

„No, některé uvolněné nitky se začínají pomalu splétat, nemyslíte?“

Jake spojil ruce za zády a začal rázovat knihovnou. Co bylo v tom souboru, že to někomu stálo za vraždu? ptal se Jake sám sebe. „Musíme zjistit, co bylo v té složce NASA.

Tam je klíč ke všemu. Co sakra mohla ta složka obsahovat?“

„Vím o někom, kdo nám to může říct,“ prohlásila Joanna.

Jake se prudce otočil. „Kdo je to?“

„Simon Murdock.“

O hodinu později seděli Jake a Joanna v kanceláři Simona Murdocka, který, lokty na stole a prsty před obličejem složené do stříšky, hleděl na Jakea. „Omlouvám se, poručíku,“ pronesl upřímně. „Vím, že jsem neměl vstupovat do Kareniny kanceláře.“

„Porušil jste zákon.“ Jake děkana pozoroval a hovořil nesmlouvavým hlasem. „Spáchal jste trestný čin.“

„Bylo to ve velmi vzrušeném okamžiku,“ vysvětloval Murdock nepřesvědčivě. „Když laborantka zavolala, že nejspíš našla něco důležitého, všichni jsme tam vtrhli. Bylo to v podstatě bezděčné jednání.“

Murdock bezmocně rozhodil rukama.

„Až budete mít čas,“ pokračoval Jake, „poděkujte Joanne, že mě přesvědčila, abych vás odsud nevyvedl v poutech.“

Murdockovi se nahrnula krev do tváře, oči těkaly z jednoho na druhého, jako by se pokoušel zjistit, nakolik je detektivova výhrůžka reálná. „To, co jsem udělal, lze stěží považovat za velký zločin.“

„Chcete to vysvětlovat soudci?“

„Raději ne,“ hlesl tiše Murdock.

Jake se naklonil dopředu a stále upřeně zíral na Murdocka. „Mám k vám několik otázek a radil bych vám, abyste mi poskytl přímočaré odpovědi.“

Murdock přikývl a snažil se přitom znovu nabýt klidu.

Uvažoval, zda by neměl zavolat svému právníkovi, ale pak si to rozmyslel. To poslední, co by si přál, by bylo popudit si detektiva proti sobě ještě víc.

„Když jste nelegálně vstoupil do kanceláře dr.

Crandellové, byl s vámi nějaký úředník z NASA,“ začal Jake. „Jak se jmenoval?“

„To vám nemohu říct, aniž bych k tomu měl oprávnění,“ prohlásil Murdock formálně.

„Oprávnění od koho?“

„Od lidí z NASA.“

„Můžete mi tedy říct, čeho se ta úžasná NASA studie vůbec týkala?“

„Neznám detaily toho projektu,“ zněla Murdockova odpověď, což byla napůl pravda. Znal ten projekt, ale nikoli detaily.

„Chcete, abychom vám věřili, že sem jen tak vrazil nějaký chlápek z NASA a vodil vás za nos?“ zeptal se Jake.

„To chcete, abychom si mysleli?“

„Je to někdo velmi vysoce postavený,“ řekl Murdock vyhýbavě.

Jake se zhluboka nadechl, jak se pokoušel ovládnout zlost. „A co kdybych vám řekl, že ta složka NASA byla v knihovně u Karen Crandellové doma?“

Murdock vyskočil ze židle. „Viděl jste ji?“

„Viděl jsem ji, ale nečetl,“ řekl mu Jake. „A minulou noc se někdo vloupal do bytu Karen Crandellové a tu složku ukradl.“

Murdockovy rty se pohnuly, ale nevyšla z nich ani hláska.

„Ve světle těchto skutečností,“ pokračoval Jake, „nechcete něco dodat k té odpovědi, kterou jste mi poskytl?“

„Nemohu,“ prohlásil Murdock.

„Být vámi, nezadržovala bych informace, Simone,“

upozornila jej Joanna. „Mohlo by to přinést velké potíže jak vám, tak Memoriální.“

Murdock pokrčil rameny. „Nejsem oprávněn říct víc.“

Jake vstal a pomohl rovněž Joanně. „Dovolte, abych vám řekl, jak se vše bude odehrávat dál, dr. Murdocku. Ať tak či onak, dozvím se, co je v té složce NASA, a až to zjistím, modlete se k bohu, aby neobsahovala žádnou informaci, která by poukázala na vraha Karen Crandellové.

Protože pokud by tomu tak bylo, vrátím se a zavřu vás pro maření výkonu spravedlnosti. Nasadím vám pouta a povedu vás odtud chodbou všem na očích. Potom vás vyvedu hlavním vchodem před budovu, kde budou čekat televizní kamery a novináři. Můžete jim zodpovědět jejich otázky a zároveň jim předvést svá pouta.“

Murdock zbledl.

„Nuže?“ naléhal Jake.

„Pověděl jsem vám vše, co mohu,“ řekl poklidně Murdock, ačkoli mu srdce v hrudi poplašeně bilo.

Jake tiše zavrčel, pak uchopil Joannu za paži a vedl ji ke dveřím.

Murdock za nimi zavolal: „Poručíku, kdybych byl vámi, byl bych se šťouráním v určitých záležitostech opatrný.

Některé věci je lépe nechat být.“

„Ale vražda mezi ně nepatří,“ prohlásil Jake, aniž by se ohlédl.

Poté oba opustili kancelář a kráčeli rušnou chodbou do hlavní haly Memoriální nemocnice.

„Lže, jako když tiskne,“ řekl Jake. „Ví toho spoustu.“

„Opravdu si myslíš, že je ten svazek NASA tak důležitý?“ zeptala se Joanna.

Jake přikývl. „Musí to tak být. Někdo se kvůli němu vloupal Karen Crandellové do bytu, a někdo ji kvůli němu možná taky zabil.“

Joanna přemýšlela o tom, co jim Murdock sdělil. „Víš, je možné, že Simon říkal pravdu. Ve velice choulostivých záležitostech přece

policajti

pracují

stylem

‚sdělitjentocojenezbytněnutné‘. Možná Simonovi moc neřekli.“

„To neberu,“ oponoval Jake. „Murdock musel vědět, že se jedná o něco velkého, jinak by neporušil zákaz vstupu na místo činu. Tak hloupý není.“

Prošli lítacími dveřmi a před sebou spatřili hlavní vestibul přecpaný lidmi. Lékaři a sestry okupovali prostor před výtahem ve třech řadách.

„Chci zajít do BRI a zjistit, jestli ten policajt, co měl službu, a laborantka neřeknou ještě něco,“ prohlásil Jake prodírající se skupinou studentů medicíny. „Máš čas jít se mnou?“

Joanna se podívala na hodinky. Bylo 11.35. Slabě si povzdechla. „Nemůžu, Jakeu. V poledne mám pitvu.“

„Mohlo by to být opravdu důležité,“ naléhal Jake.

„Tak pojďme.“ Joanna jej popadla za paži a rychle ho postrčila dopředu. „Můžu ti věnovat jen patnáct minut, a chci se zeptat první.“

„Na co?“

„Na sponku.“

Jake zatlačil na dveře, které vedly do proskleného ochozu. „Co s tím vším má sakra společného nějaká sponka?“

„Možná hodně.“ Joanna mu pověděla o třísce z leštěného dubu s úlomky stříbra, která uvízla v lebce Karen Crandellové. „Vysoce kvalitní dřevo vykládané stříbrem.

Takže se nabízí otázka, jestli Karen Crandellová neměla ve vlasech sponku, když ji pachatel praštil po hlavě.“

Jake na ni obdivně pohlédl. „To jsi z toho vyvodila?“

Joanna zavrtěla hlavou. „To FBI.“

„A co když Karen Crandellová žádnou sponku nenosila?“

„Pak ta dřevěná tříska musela pocházet ze zbraně, kterou ji vrah zabil.“

„Jo, jasně,“ přitakal Jake, „ale jaký typ zbraně je vyrobený z leštěného dubu a stříbra?“

Joanna pokrčila rameny. „Něco relativně drahého.

Zatím je to nicméně jen domněnka.“

Vstoupili do Neuropsychiatrického institutu a výtahem vyjeli do desátého patra. Chodba byla prázdná až na uniformovaného policistu hlídajícího místo činu.

Policista spatřil příchozí a postavil se do pozoru, připraven na potíže, které ho čekají. Jake přistoupil až k němu, svůj obličej těsně u tváře velkého policajta. „Měl jste včera službu, Murphy?“

„Ano, pane.“

„Jak to, že jste hergot nechal projít dva doktory do té kanceláře?“ domáhal se odpovědi Jake.

„Je to moje vina.“

„Přesně tak,“ odsekl Jake. „Doufám, že mi tu nebudete recitovat nějaké ubohé výmluvy.“

„Ne, pane.“

„Zapsal jste zprávu o té nehodě, jak aspoň doufám?“

zeptal se Jake.

Murphy váhavě přikývl. „Zapsal jsem, že mě ti doktoři obešli, když jsem odběhl promluvit si s laborantkou, a že jsem je odtud dostal během několika vteřin.“

Během řeči nakopl imaginární objekt na podlaze.

„Trochu jsem to změkčil.“

„Nechte to tak,“ řekl Jake a poodstoupil. „Ale ať už se to víckrát nestane.“

Murphy si viditelně oddechl. „Díky, poručíku.“

„Teď mi řekněte, co se stalo, slovo od slova.“

„Chtěli se dostat dovnitř a podívat se po nějaké zprávě od NASA,“ začal Murphy. „Řekl jsem, že v žádném případě, tak zavolali na laborantku. Začali to hledat dřív, než jsem ji mohl zastavit.“

„Takže v tomto okamžiku ti doktoři stáli ještě za páskou? Co se dělo dál?“

„Laborantka vykřikla, že našla něco důležitého, tak jsem se otočil, a než jsem se stačil vzpamatovat, byli doktoři v kanceláři.“

„Co našla?“

„Nějaký list papíru nahoře nadepsaný slovem ‚NASA‘,“

odpověděl Murphy. „Nic jiného tam nebylo.“

„Jak dlouho byli ti doktoři v kanceláři?“

„Asi čtyřicet vteřin.“

„To na důkladnou prohlídku nestačí.“

„To opravdu ne,“ souhlasil Murphy. „Ale dr. Murdock prolétl nějaké papíry, co byly na stole, než jsem ho vyhodil.“

„A co ten druhý chlapík?“

Murphy se zamyslel. „Dr. Doyle se díval na přístroje na stole.“

„Jaký doktor?“ zeptal se Jake rychle.

„Doyle,“ zopakoval Murphy. „D-O-Y-L-E.“

„Jak znáte jeho jméno?“

„Mávl přede mnou svým průkazem,“ opáčil Murphy.

„Zdálo se mi to v pořádku. Na pozadí měl logo NASA.“

„Dobré oči,“ řekl Jake a pochvalně zvedl palec nahoru.

„Až budete psát dnešní hlášení, nezapomeňte se zmínit, že jste pro mne identifikoval toho chlápka. Mohlo by to být důležité.“

„Ano, pane,“ rozzářil se Murphy, nyní si zcela jist, že z průšvihu vyvázl.

Joanna a Jake vstoupili do laboratoře Karen Crandellové. Laborantka seděla na vysoké kovové stoličce u stolu. Zamávala na Joannu a řekla: „Zdravím, doktorko Blalocková.“

„Ahoj, Ann,“ odpověděla Joanna srdečně. „Jak to jde?“

„Trochu líp, díky,“ řekla Ann a obrátila se k Jakeovi.

„Nemohla jsem si pomoct, ale slyšela jsem, jak vám ten policista líčí, co se včera stalo. Byl naprosto přesný. Bylo ode mě hloupé volat, že jsem něco našla, když nešlo o nic víc než nadepsaný papír.“

„Mohli bychom se na to podívat?“ zeptal se Jake.

„Jistě.“ Ann je odvedla do kanceláře a zvedla ze stolu žlutý papír. „Tady ležel, když jsem ho našla.“

Jake si papír pečlivě prohlížel. NASA bylo psáno tučným písmem v záhlaví stránky; hvězdičky po obou stranách nápisu. Zbytek papíru byl prázdný, stejně jako ostatní listy v zápisníku. Jake zkontroloval stránku, která byla pod nadepsaným listem, zdali nenajde nějaké otisky nebo protlačení písma. Nenalezl však nic.

„Proč se každý tak zajímá o tu zprávu NASA?“ zeptala se Ann.

„Možná obsahuje nějaké důležité vodítko,“ odpověděl Jake neurčitě.

Ann pomalu potřásla hlavou: „Lidé dělají spoustu potíží kvůli něčemu, co možná ani neexistuje.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Jake.

„Mám na mysli, jakým způsobem o ní hovořil dr.

Murdock a ten druhý doktor. Vyznělo to tak, jako by si nebyli jistí, jestli ta zpráva vůbec byla přepsaná.“

Jake pohlédl na Joannu. „Kdo jí přepisoval věci?“

Joanna pokrčila rameny. „Předpokládám, že naše stenografky.“

Ann zavrtěla hlavou. „Dr. Crandellová využívala interní stenografické služby pouze k přepisu svých konzultací.

Nikdy by jim nesvěřila výzkumné materiály.“

Joanna přikývla, když si připomněla Karenino zjevné paranoidní chování, pokud šlo o členy BRI. „Měla hrůzu z toho, že by jí je někdo odcizil.“

Ann rovněž přisvědčila. „Z dobrých důvodů.“

„Pak kdo důvěryhodný jí přepisoval texty?“ zajímala se Joanna.

„Většinou manželka Todda Shustera,“ odpověděla Ann.

„Kdo je Todd Shuster?“ zeptala se Joanna.

„Zdejší neurolog, který se učil u dr. Crandellové. Jeho žena vede ve městě stenotypistickou kancelář.“

„Takže Todd si vzal diktafon domů, aby jeho žena text přepsala, a jakmile to bylo hotové, přinesl to zpět. Rozumím tomu správně?“

„Přesně tak.“

Joanna se zeptala: „Dělala si Shusterova manželka kopie přepisovaných věcí?“

Ann pokrčila rameny. „To byste se museli zeptat jí.“

Zazvonil telefon a Ann spěchala zvednout sluchátko.

Jake přistoupil těsně k Joanně a tiše jí řekl: „Myslíš, že by si Karen Crandellová nechala od neurologovy ženy přepisovat vysoce tajnou zprávu pro NASA? Jeho manželka i on by ji přece četli a pravděpodobně by o ní taky mluvili.“

„Máš pravdu.“

Joanna přehlédla kancelář a přitom přemýšlela o Karenině strachu z krádeže své práce. Karen by nemohla věřit nikomu, ani své písařce. Joanniny oči se rozzářily při pohledu na textový procesor u protější zdi. Šťouchla Jakea loktem a pokynula hlavou směrem k procesoru. „Možná si Karen některé věci přepisovala sama.“

Jake sledoval Joannin směr pohybu a poté přisvědčil: „Jo. A možná je v tom textovém procesoru nějaká disketa, díky níž se dozvíme, co přepisovala.“

„Třeba si ty diskety ukládala někde ve své domácí kanceláři.“

Jake vytáhl zápisník a rychle si zapsal nějakou poznámku.

Ann položila sluchátko a přistoupila k nim. „To byla má přítelkyně. Chce se sejít na oběd.“

„Už máme jen pár otázek,“ řekla Joanna, „zabere to jenom minutku.“

„Jistě.“

„Přepisovala toho Karen na svém textovém procesoru hodně?“ zeptala se Joanna.

Ann se na okamžik zamyslela. „Vím, že si ráda přepisovala své vlastní rukopisy.“

„Měla nějaké místo, kam si ukládala diskety?“

„O žádném nevím.“

Joanna mrkla na nástěnné hodiny. Bylo jedenáct padesát. Musela běžet. „Poslední otázka, Ann. Nosila dr.

Crandellová někdy stříbrné sponky nebo dřevěné spony zdobené stříbrem?“

„Nikdy.“

Joanna spěšně přelétla pohledem podlahu kanceláře, nenalezne-li něco, co by mohlo obsahovat dubové dřevo a stříbro. Podívala se pod stůl i za přístroje. Nic.

„Co je tak důležitého za tím přístrojem?“ zeptala se Ann. „Ten druhý muž, co přišel s dr. Murdockem, tam také něco hledal.“

„Jak to víte?“ otázal se Jake.

„Protože se tam takhle nějak nahýbal.“ Ann přikročila k přístroji a předvedla mužův pohyb. „Pokoušel se to zamaskovat tím, že si před tělem držel kufřík, ale já jsem ho viděla.“

„Našel něco?“

„Myslím, že ano,“ připustila Ann váhavě.

„Co?“ Jake se napjatě naklonil dopředu v očekávání odpovědi.

„Nejsem si jistá,“ odpověděla Ann, „ale když vycházel ven, měl sevřenou dlaň, jako by v ní držel něco malého.“

Jake pospíšil k přístroji a pohlédl za něj. Neviděl nic neobvyklého. Žádné známky poškrábání, žádné uvolněné dráty. V duchu si poznamenal, že ty přístroje budou muset prohlédnout policejní experti na elektroniku.

Joanna se znovu podívala na nástěnné hodiny. Bylo 11.55. „Musím běžet, Jakeu.“

„Vyprovodím tě.“

Opustili laboratoř a podlezli pod páskou ohraničující místo činu. Policista mající službu jim zasalutoval.

Když kráčeli k výtahu, řekl Jake: „Prověř toho neurologa Shustera a jeho ženu a zjisti, co můžeš. Já zatím vypátrám toho chlápka z NASA.“

„I kdyby ses k němu dostal, pochybuji, že by ti řekl, co je uvnitř.“

„Ale já se ho na to nehodlám ptát.“

„A koho se tedy chceš zeptat?“ Jake se zazubil.

„Jeho nadřízených.“

Kapitola 14

„Děkuji vám, dr. Blalocková, že jste nám předvedla, jak by se měla provádět forenzní pitva,“ prohlásil dr. Oliver Burns. „Jasně jste dokázala, že ta nešťastná mladá žena nezemřela na nějakou fatální kardiopulmonární příhodu.“

Všichni přítomní v pitevně přitakali každému Burnsovu slovu. Distingovaný neuropatolog z Yale byl charismatický, více než 180 centimetrů vysoký muž s vlnitými šedými vlasy a ostře řezanými rysy. Měl vystupování vůdce, nicméně pozornost si získával a také dokázal udržet především díky svému hlasu. Zněl tak, jak když Charlton Heston promlouval na hoře Sinaj.

„A zde spočívá naše odpověď,“ pokračoval Burns a přitom pozvedl mozek, který právě vyřízl z hlavy Marci Gwynnové. Položil jej na váhu a poté oznámil: „Normální hmotnost.“

Joanna sledovala, jak všichni pokývli, jako by se právě dočkali nějaké světoborné informace. Takový účinek měl Oliver Burns na lidi. Na rozdíl od většiny externích specialistů, kteří bývali přeceňováni, byl Oliver Burns skutečně jedinečný. Nejen že měl světové renomé, ale také věděl, jak zapůsobit.

Joanna přehlédla početnou skupinu shromážděnou kolem pitevního stolu. V první řadě stál Simon Murdock a Christopher Moran se svým neurochirurgickým týmem. Za nimi pak řada místních patologů a asistentů a celou skupinu uzavírali asistenti a medici, kteří stáli na židlích, aby měli lepší rozhled.

Joanna zamyšleně přesunula pohled opět na Murdocka a Morana; předpokládala, že oba doufali v jiné závěry. Moran chtěl jednoduše slyšet, že příčina smrti není chirurgického rázu. Murdock toužil po verdiktu, že smrt byla nevyhnutelná a nezaviněná.

„Cerebrální kortex má normální konzistenci s velmi dobře viditelnými závity,“ kázal Burns, „samozřejmě s výjimkou místa, odkud byl vyjmut gliom.“

„Velice maligní gliom,“ dodal Moran.

„Slyšel jsem.“ Burns vložil prst do otvoru, odkud byl vyříznut nádor. „Okolní tkáň na zmrazeném vzorku byla čistá?“

„Ano, úplně,“ referoval Moran. „S nádorem byl odstraněn i odpovídající kus zdravé tkáně.“

„Měla tedy mít ještě nějaký život před sebou?“

„Podle mě určitě ano.“

Burns mozek rozřízl a začal zkoumat profil. „Nejsou tu očividně žádné známky krvácení.“

„Nebyly ani při jedné z operací.“ Moran se krátce zadíval na Joannu pohledem „co-jsem-vám-říkal“, připomínaje tím její nesprávnou předběžnou diagnózu u Elizabeth Ryanové.

Mýlila jsem se, měla nutkání říci Joanna, ale něco se na operačním sále přihodilo. V obou případech. A ať si říká, kdo chce, co chce, z tohohle nakonec budou úmrtí způsobená na operačním stole.

„A nic nenasvědčuje ani infarktu,“ prohlásil Burns a pozvedl mozek, aby si jej každý mohl prohlédnout. Jako na povel se jeho posluchači naklonili dopředu, aby lépe viděli.

Lori McKayová vstoupila a po špičkách došla k Joanně.

Natáhla se, aby se podívala, co Burns ukazuje druhým.

„Našel něco?“ zašeptala Lori.

„Zatím ne,“ rovněž šeptem odpověděla Joanna. „Ale někdy bůh pracuje pomalu.“

Lori se zakuckala, aby nevyprskla smíchy. „Tolik to prožívá?“

„Jo,“ řekla Joanna, „ale zároveň je opravdu velmi, velmi dobrý.“

„Vsadila bych se, že nakonec stejně vůbec na nic nepřijde.“

„Uvidíme,“ odtušila potichu Joanna. „Spojila ses s těmi farmaceutickými společnostmi?“

Lori přikývla. „Nechala jsem všechno dvakrát prověřit, včetně anestetik a veškerých léků podávaných Marci.“

„No a?“

„Vůbec nic. Žádná z těch látek by nikdy nemohla vyvolat záchvat nebo šok.“

„Sakra,“ sykla Joanna. „To byla naše největší šance.“

„Já vím.“

Joanna se soustředila na případy náhlé smrti u pacientů.

Musela být vyvolána nějakou drogou. Musela. Nic jiného se tam nehodilo víc. „Chci, abys znovu zavolala do těch farmaceutických společností a nechala u nich na pokusných zvířatech otestovat směs všech léků, které dostávaly Marci Gwynnová a Elizabeth Ryanová.“

„Myslíš, že ten nepříznivý účinek mohla způsobit kombinace těch léků?“

„Je to možné.“

Lori zrozpačitěla. „Nejsem si moc jistá, jestli to pro nás udělají.“

„Budou muset, pokud chtějí, aby se jejich léky i dál používaly v Memoriální.“

Lori povytáhla obočí. „Mám jim to takhle říct?“

„Klidně jim to naznač.“

Burns právě zkoumal rozřízlý mozek pod velikou lupou.

Pozorně si dvakrát prohlédl každý řez a poté oznámil: „Na základě hrubého prozkoumání mohu konstatovat, že jsem neobjevil žádné abnormality. Možná nám více ukáže mikroskop.“

Murdock poklesl na duchu. „Takže dosud neznáme odpověď, proč ty dvě mladé ženy zemřely?“

Burns se mírně pousmál. „To jsem neřekl.“

„Ale?“ Murdockův duch opět povstal. „Tvrdíte, že znáte odpověď? I když ty mikroskopické studie nic neukážou?“

Burns přitakal. „I když ty rutinní mikroskopické studie nic neukážou.“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Každý stál nehnutě a s nastraženýma ušima očekával, co uslyší dál.

Oliver Burns je nechal čekat. Věděl, kdy má své publikum napínat, a také věděl, jak zvolit ten nejvhodnější okamžik. Vteřiny ubíhaly.

Nakonec se Moran otázal: „Chcete říct, že jste něco takového už někdy viděl?“

„Jednou, před pěti lety.“ Burns se opřel o pitevní stůl, jeho zadek se téměř dotýkal hlavy Marci Gwynnové. „Šlo o mladou ženu, která podstoupila operaci glioblastomu.

Jakmile byla resekce hotova, pacientka náhle dostala záchvat, prudce jí poklesl krevní tlak a zemřela. Pod elektronovým mikroskopem jsme mohli pozorovat, že malé krevní cévy v mozku byly poškozeny. Dovodili jsme, že něco natolik podráždilo mozek, že to vyvolalo záchvat a vazomotorický kolaps.“

„Co bylo to něco?“ zeptala se Joanna rychle.

Burns pokrčil rameny. „Nebyli jsme si zcela jisti, ale domnívali jsme se, že rozhodujícím faktorem byla rozsáhlá operace.“ Obrátil se k Moranovi a dodal: „Ne že to zavinil chirurg; nicméně velké nádory vyžadují spoustu řezů.“

„Nejednalo se tedy o žádnou nedbalost?“ vstoupil do vysvětlování Murdock.

„V žádném případě,“ ujistil jej Burns. „Dokonce i ty nejlepší léčebné postupy přinesou někdy mizivé výsledky.“

Murdock a Moran souhlasně přitakali, oba touto předběžnou diagnózou uspokojeni. Věděli, že navzdory negativnímu mikroskopickému nálezu by Burns v závěrečné zprávě zmínil svou předchozí zkušenost s tímto neobvyklým syndromem. Nikdo by nebyl shledán vinným.

„Mohl byste nám zaslat kartu té pacientky, o níž jste právě mluvil?“ požádala jej Joanna.

„To mám v úmyslu,“ řekl Burns všem shromážděným.

„Dnes mi ji odfaxují a zítra ji můžeme prostudovat. Myslím, že podobnost mezi těmito případy bude každému zřejmá.“

„Skvělé.“ Murdock si s Burnsem potřásl rukou; ten neuropatolog z Yale jej skutečně potěšil. „Můžete nám sdělit něco víc o těch abnormalitách, které odhalil elektronový mikroskop u té vaší pacientky?“

„Samozřejmě,“ prohlásil Burns velkoryse. „Stěny cerebrálních tepének vykazovaly určité zduření s počátečním výronem krevních buněk. Nedošlo k žádnému podstatnému narušení krevních cév ani se nejednalo o žádné dramatické změny. Nicméně abnormality tam byly.

Abychom se utvrdili ve svých závěrech, nechali jsme snímky prohlédnout třemi nezávislými…“

Lori se naklonila těsně k Joanně a zeptala se: „Pořád si přeješ, abych zavolala do těch farmaceutických společností a žádala po nich testování zvířat?“

„To si piš,“ opáčila Joanna. „Ty změny, které Burns popisoval, jsou minimální. Mohly být způsobeny šokem nebo tisícem jiných příčin.“

„Ale Burns si myslí, že jde o příčinu a následek.“

„Jenom se domnívá.“

„Ale je to odhad na základě zkušeností a znalostí.“

„Nicméně stále jen odhad,“ trvala na svém Joanna. „A uvědom si, že my jsme v mozku Elizabeth Ryanové neviděly žádné abnormality, dokonce ani pod elektronovým mikroskopem.“

„Ježíši,“ zaúpěla Lori, „zase kopeme studnu na poušti.

Další zatracenou studnu.“

„Zvykej si.“

Lori se podívala na hodinky. „Musíš běžet. Todd Shuster zareagoval na tvůj telefonát a chce se s tebou sejít v půl čtvrté na Šestce východ.“

„Řeklas mu, proč s ním potřebuju mluvit?“

„Ne.“

„Fajn.“

Lori sáhla do kapsy svého laboratorního pláště a vyndala útržek se vzkazem. „Ještě něco. Z kriminální laboratoře FBI nám volali, že objevili něco zajímavého na té třísce, která uvízla v lebce Karen Crandellové. Je na ní vrstva laku.“

„Ano?“

„Jedná se o typ laku vyráběného a užívaného především v Anglii.“

Joanna rychle přemýšlela. „Pak musí pocházet z nábytku, a možná z nábytku dovezeného z Anglie.“

„Vypadá to tak,“ souhlasila Lori.

„Co na to říká FBI?“

„Jen že je tam anglický lak.“

Joanna vyklouzla z pitevny, pospíchala dál chodbou a přitom stále myslela na tu dubovou třísku potaženou lakem z Anglie.

Ten kus nábytku musel být dostatečně lehký, aby se s ním někdo mohl rozmáchnout ve vzduchu, a musel být vykládán stříbrem. Co by to pro všechno na světě mohlo být? Malá židlička? Nějaký držák či věšák zdobený stříbrem?

Joanna si náhle vzpomněla na kávový stolek v kanceláři Evana Bonduranta. Byl vykládán stříbrem. Ale, zarazila se, ten byl příliš těžký na to, aby jej někdo zvedl a praštil s ním někoho po hlavě. Ovšem na druhou stranu je možné, že má ten stolek vyjímatelné nohy. Pokud by tomu tak bylo, dala by se ta noha použít jako klacek nebo palice. Joanna bude muset požádat Jakea, aby jí pomohl vymyslet nějaký důvod k další návštěvě kanceláře Evana Bonduranta, aby to mohli prověřit.

Joanna si vzala výtah do Šestky východ, kde v Memoriální sídlilo neurologické oddělení. Joanna shledávala toto oddělení dost depresivní, neboť zde většinu pacientů tvořily oběti mrtvice, u nichž se lékaři pokoušeli alespoň o vzdálenou obnovu některých funkcí. Před sebou spatřila drobnou křehkou ženu v jakémsi hliníkovém chodítku.

Každý krok byl malý a odměřený a zdálo se, že té starší dámě ubírá spoustu energie. Bože, pomyslela si Joanna, až přijde můj čas, nenech mě přežít mrtvici. Ať mě postihne rozsáhlý infarkt myokardu, který mě zabije dřív, než spadnu na zem.

Joanna minula sesternu a vstoupila do místnosti, kde se ukládaly karty pacientů a v níž zaměstnanci oddělení vedli většinu svých porad. Vysoký lékař na prahu třicítky s vlnitými hnědými vlasy, v brýlích s kovovou obroučkou, byl zaměstnán psaním nějakých údajů do karty. Vzhlédl, a jakmile spatřil Joannu, povstal. Joanna mu pokynula na pozdrav. „Vy jste dr. Shuster?“

„Ano, madam,“ řekl Shuster a zavřel kartu, na níž pracoval. „Domnívám se, že to má něco společného se smrtí dr. Crandellové, je to tak?“

Joanna přisvědčila. „Musím vám položit nějaké otázky týkající se Karen.“

„Jistě,“ souhlasil rozpačitě Shuster, neboť si nedokázal představit, jaké informace od něho by mohly být důležité pro forenzní patoložku.

Když se Joanna posadila na otočnou židli naproti Shusterovi, povšimla si jeho nervozity. Aby mu situaci ulehčila, ujistila jej: „Většina z toho, co mě zajímá, se týká prostředí, kde Karen pracovala, a jejích spolupracovníků.“

„Dobře.“

„Vyrozuměla jsem, že vy jste hodně spolupracoval s dr.

Crandellovou.“

Shuster přikývl. „Dělali jsme toho společně spoustu.“

„Jaký typ spolupráce máte na mysli?“

„Všechno,“ řekl Shuster. „Konzultace, klinické záležitosti, vizity, dokonce mě zasvětila i do svého katetrového zařízení pro rozpouštění cerebrálních krevních sraženin.“

„Aha,“ přisvědčila Joanna a přitom si prohlížela lékařovy pečlivě zastřižené vlasy a udržované nehty. Tak jako většina neurologů, s nimiž se náhodně setkala, byl i on přehnaně úpravný, až to možná hraničilo s obsesí. „Takže jste byl rovněž zasvěcen do jejího výzkumu?“

Shuster rozhodně zavrtěl hlavou. „Jen do katetrového zařízení.“

„Diskutovala s vámi někdy o svém výzkumu?“

„S výjimkou katetrového zařízení jsme nikdy o ničem nemluvili.“

„Jak vycházela s ostatními členy z BRI?“ otázala se Joanna a sledovala jeho reakci.

Shuster zaváhal, ale pak se rozhodl, že nebude nic zamlčovat. „Panovala tam spousta nepřátelství, v obou směrech. Téměř jste to cítila ve vzduchu.“

„Neměla je ráda stejně jako oni ji?“

„Víc,“ odpověděl Shuster. „Vůbec s nimi nedokázala být pohromadě.“

„Věděl jste, z čeho pramenila ta vzájemná nenávist?“

Shuster pokrčil rameny. „Myslím, že to mělo něco společného s jejími výzkumnými projekty.“ Lékař se naklonil dopředu a ztišil hlas. „Nesnášela je a nedůvěřovala jim.“

„Proto si odmítala nechat přepisovat a tisknout své texty prostřednictvím BRI?“

Shuster pokývl hlavou. „Přesně tak. Byla kvůli tomu téměř paranoidní. Jako když mi předávala věci, abych je odevzdal manželce –“ Zarazil se uprostřed věty. „Víte, že moje žena podniká v oblasti typografických služeb mimo nemocnici?“

„Bylo mi to řečeno,“ podotkla nenucené Joanna.

„Tak tedy,“ pokračoval Shuster. „Doktorka Crandellová vždycky počkala do konce pracovní doby a pak mi dala složku v zapečetěné obálce nebo nadiktované nahrávky, abych je předal své ženě. Za několik dnů jsem přinesl přepsaný text a osobně jej odevzdal dr. Crandellové.“

„Četl jste nějaké věci, které vaše žena pro dr.

Crandellovou přepisovala?“

„Příležitostně,“ připustil Shuster. „Pokud diktát nebyl jasný nebo nedával smysl, má žena mě požádala, abych si poslechl nahrávku nebo přečetl text. Občas jsem tedy působil jako jakýsi korektor.“

„Četl jste všechno, co vaše žena pro dr. Crandellovou přepisovala?“

„Všechno ne,“ opáčil Shuster. „Četl jsem pasáže ze zhruba poloviny těch věcí.“

„Četl jste někdy nějaké dopisy nebo výzkumné zprávy, které se týkaly NASA?“ zeptala se Joanna nenucené.

„Té agentury pro výzkum vesmíru?“

„Té agentury pro výzkum vesmíru.“

Shuster se krátce zamyslel. „Od NASA si nevzpomínám na nic.“

„Dělá si vaše žena kopie všeho, co přepisuje?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě Shuster. „Všechno se vrací zadavateli.“

Joanna potichu zaklela, neboť si uvědomila, že se dostává do další slepé uličky. Zpráva pro NASA mohla být v té polovině Kareniných diktátů, které Shuster nekorigoval.

Zatraceně! Potřebovali tu zprávu a hledali ji už všude možně. Přepisovací služba představovala jejich velikou šanci Joanniny oči se najednou rozzářily. „Mohl byste zavolat své ženě a zeptat se jí, jestli si nepamatuje, že by přepisovala pro dr. Crandellovou něco, co by se týkalo NASA?“

„Samozřejmě.“ Shuster sáhl po telefonu.

„Bylo by to v uplynulých dvou týdnech,“ dodala Joanna, když Shuster vytáčel číslo. Znovu se zamyslela nad tím, co by mohl pro NASA dělat paměťový expert. Lámala si hlavu s tím tajemstvím, zatímco Shuster telefonoval.

Nejspíše to má co do činění s cestami do vesmíru. Ale co? A proč kvůli tomu zabíjet?

„Nic,“ oznámil Shuster, když položil sluchátko.

„Nevybavuje si, že by přepisovala něco pro NASA.“

Ve dveřích se objevil pacient oblečený v nemocničním úboru a pantoflích.

„Promiňte, doktore, ehm, ehm,“ pacient se zakoktal a sáhl do kapsy pro svazek fotografií a kartiček. Rychle je procházel, dokud nenašel fotografii Todda Shustera. Na druhé straně bylo napsáno Shusterovo jméno. „Aha, dr.

Shustere. Mohl byste mě dovést zpět do mého pokoje?“

„Co se stalo s kartičkou, na níž máte popsáno, jak se dostanete do vašeho pokoje?“ zeptal se trpělivě Shuster.

„Bohužel jsem ji někam založil.“

„Pamatujete si číslo svého pokoje?“

„Ne.“

„Vybavíte si, jestli má váš pokoj okno?“

Pacient zrozpačitěl. „Nevzpomínám si, ale nejspíš ano.

Copak tady všechny pokoje nemají okna?“

„Vybavíte si, co jste měl k obědu?“

„Ne,“ řekl pacient již poněkud rozčileně. „Proč si nedokážu vzpomenout na tak jednoduché věci?“

„Protože jste měl mrtvici, která poškodila paměťovou oblast ve vašem mozku,“ vysvětloval Shuster. „Ale den ode dne se zlepšujete.“

„No, rozhodně ne nějak zvlášť rychle.“

„Chce to čas,“ řekl Shuster. „Ale nakonec se to podaří.

Když jste byl přijat do Memoriální, nedokázal jste si vzpomenout na věci, které se staly před pěti minutami. Nyní obsáhnete čtyři hodiny.“

Obrátil se k Joanně a onoho muže jí představil. „To je John Gladstone, pacient dr. Crandellové, jehož zdravotní stav jsme konzultovali téže noci, kdy zemřela. Pan Gladstone je prominentní burzovní makléř z Londýna.“

„Těší mě, pane Gladstone,“ řekla Joanna. „Jmenuji se Joanna Blalocková.“

Gladstone si položil prst na bradu. „Blalock… Blalock.

To je velice staré anglické jméno.“

„Stejně jako Gladstone,“ odvětila Joanna.

„To vskutku ano,“ přisvědčil Gladstone. „Má rodina žije v Londýně již po sedm generací.“

„Patří do ní též William Gladstone, ten slavný ministerský předseda?“

„Můj prapradědeček,“ prohlásil Gladstone hrdě.

„Byl obdivuhodný,“ vyslovila svůj názor Joanna a pozorovala přitom Gladstoneovy aristokratické rysy a stříbrošedé vlasy. On sám vypadal jako ministerský předseda. „Byl tak mocný, jak se o něm píše v historických knihách?“

„Ještě víc,“ opáčil Gladstone. „Královna Viktorie mu svěřila veškerou politickou moc a ustoupila stranou. Od té doby o všech záměrech a cílech Britského impéria rozhodoval on.“

„Takže královna se stala formální postavou.“

Gladstone přitakal. „Jak je tomu dodnes.“

„Fascinující,“ řekla Joanna, a také to tak myslela.

„Už se musím vrátit do svého pokoje,“ prohlásil Gladstone naléhavým hlasem.

„Bydlíte v čísle šest-tři-šest,“ sdělil mu Shuster.

„Projděte sesternou a zahněte doleva.“

„Příjemný den vám oběma,“ rozloučil se Gladstone a spěchal pryč.

Shuster vyčkal, až bude pacient zcela z doslechu, a poté se podíval na Joannu. „Kdyby nebylo dr. Crandellové, ten muž by nyní pouze přežíval, aniž by věděl, kdo je a kde je.“

„Nedovedu si představit, že bych měla tak chatrnou paměť, že bych musela chodit se stohem kartiček a obrázků, abych se vůbec dokázala orientovat,“ pronesla Joanna zamyšleně. „Musí to být velice obtížné.“

„Je to jako bloudit celé dlouhé dny v mlze.“

„To si myslím.“ Joanna se opřela zády v otočné židli a přemýšlela o tom pozoruhodném pacientovi. „O jaký druh poškození mozku se jedná v jeho případě? Zdá se, že dlouhodobá paměť je vynikající, ale nedokáže si vzpomenout, co se stalo před pár hodinami.“

„To poškození zahrnuje specifickou oblast spánkového laloku, která souvisí s krátkodobou pamětí,“ řekl Shuster.

„Jak jste právě viděla, jeho dlouhodobá paměť je mimořádná. Dokáže si bez potíží vzpomenout na záležitosti staré padesát let. Avšak od té mrtvice si pamatuje pouze události nebo lidi po dobu čtyř hodin.“ Shuster se křivě pousmál. „Víte, proč začal najednou tak pospíchat do svého pokoje?“

„Nemám tušení.“

„Potřeboval pravděpodobně do koupelny,“ řekl jí Shuster. „Víte, uplynulé čtyři hodiny sledoval v soláriu televizi, což je jeho paměťový limit. Takže tenhle pán nedokáže najít cestu do koupelny, přestože je s to popsat do detailu setkání s královnou Alžbětou, k němuž došlo před dvaceti lety.“

„Neumím si představit, jak by někdo dokázal žít s takovým paměťovým deficitem.“

„Je to téměř nemožné, obzvláště pokud jde o mezilidské vztahy,“ podotkl Shuster. „Nejlepším dokladem je včerejší příhoda. Přišel ho navštívit dr. Moran. Očividně se s panem Gladstonem viděl, když jej přivezli do Memoriální. Pacient si ale nedokázal z toho setkání vybavit vůbec nic, navzdory skutečnosti, že vedli dlouhý rozhovor na ambulanci.“

„Nedokázal si vzpomenout na nic v souvislosti s Moranem?“

„Jen že rod Moranů, stejně jako jeho, žije po šest generací v Londýně,“ opáčil Shuster. „Ale to měl samozřejmě v paměti předtím, než utrpěl mrtvici. Tento pán je skutečně vězněm své minulosti.“

„To je smutné.“

„Svým způsobem měl štěstí,“ pokračoval Shuster, „protože jsme dokázali rozpustit tu sraženinu, takže získal šanci se uzdravit. Měla byste vidět velikost toho trombu, a jak blokoval celou krevní cévu! Na monitoru to vypadalo dvojnásob odpudivě.“

„Takže vy jste byl na angiografické jednotce, když Karen ošetřovala pana Gladstonea?“

„Po celou dobu.“

„Předpokládám, že všechno šlo hladce.“

„Na angiografii ano,“ přisvědčil Shuster. „Ale na jednotce intenzivní péče začal mít záchvaty. To bylo děsivé.“

„No, vypadá, že z toho celkem dobře vyvázl.“ Joanna se zvedla. „A je hezké, že se mu pomalu navrací fungování paměti.“

Shuster pozvolna přitakal. „Je opravdu velká škoda, že se toho nedožila dr. Crandellová. Dělala si skutečné starosti, když slyšela o jeho záchvatu.“

„Ano, to věřím,“ podotkla Joanna a zamířila ke dveřím.

„Děkuji vám za pomoc.“

„Není zač.“

Joanna byla již skoro u sesterny, ale pak se najednou v chůzi prudce zastavila. Otočila se a běžela zpátky do kartotéky. „Mám ještě pár otázek.“

„Jistě,“ souhlasil Shuster.

„Řekl jste mi, že měl pan Gladstone na jednotce intenzivní péče záchvat, je to tak?“

„Správně.“

„Ale dr. Crandellová na JIP nebyla, že ne?“ rychle pokračovala Joanna.

„Ne.“

„Jak se potom dozvěděla o těch záchvatech?“

„Volal jsem jí do kanceláře.“

„V kolik hodin?“

„Kolem desáté.“

Joanna na něho zírala. „Jste si jistý?“

„Ano,“ zadíval se na ni nechápavě Shuster. „V takových situacích se vždycky podá zpráva ošetřujícímu lékaři.“

„Ne, ne,“ Joanna rychle uváděla věci na pravou míru.

„Nezaráží mě důvod toho telefonátu, důležitý je čas toho hovoru.“

„Jak jsem řekl, bylo to kolem desáté.“

„Nemohlo to být třeba v devět patnáct nebo devět dvacet?“

„V žádném případě,“ namítl bez váhání Shuster. „Pár minut předtím jsem hovořil se svou ženou. Náš synek byl ošklivě nachlazený a ona si dělala starosti, protože mu stoupla horečka. Bylo to chvíli před desátou a jen chvíli předtím, než pan Gladstone dostal záchvat. Doktorce Crandellové jsem volal do pěti minut po tom záchvatu pana Gladstonea.“

„A mluvil jste s Karen osobně?“

„Samozřejmě,“ řekl Shuster, udivený, že se Joanna ptá tak nesmyslně. „S kým jiným bych měl mluvit?“

„Neexistuje o tom hovoru, který jste vedl s dr.

Crandellovou, nějaký záznam?“

Shuster se na okamžik zamyslel. „Měla by o něm být poznámka v zápisu sester.“

„Mohl byste mi to ověřit?“

„Jistě.“

Joanna sledovala, jak se Shuster probírá tlustou nemocniční kartou, a uvažovala o tom, že pokud Karen hovořila se Shusterem v deset hodin, nemohla spadnout pod schodiště ve 21.28, tedy v době, kdy se zastavily její rozmlácené hodinky.

„Tady to je.“ Shuster popojel na kolečkové židli k Joanne. Ukázal jí záznam, který sestra zapsala té noci, kdy Karen Crandellová zemřela. Stálo tam: 22.00 Pacient má fokální záchvaty.

Dr. Crandellová informována dr. Shusterem.

„Jak jsem řekl, deset hodin,“ dodal Shuster.

„Děkuji vám za pomoc.“

Joanna vyšla ven s novou energií. Několika otázkami zúžila seznam podezřelých z vraždy Karen Crandellové na čtyři.

Kapitola 15

Kate prošla obývacím pokojem v Joannině bytě, držíc před sebou na délku paže Jakeovy kalhoty. Ačkoli byly na příslušných místech důkladně proprány horkou vodou, dosud se v nich držel charakteristický zápach zvratků. Vyšla ven na terasu, pověsila je na malý stromek a pak se vrátila dovnitř.

Jean-Claude na ni čekal na své násadě od smetáku. „Co znamená slovo ‚poblít‘, mami?“

„To znamená,“ vysvětlovala Kate, „že se někomu udělá špatně a pozvrací se.“

„Takže,“ řekl Jean-Claude, který trávil novou informaci, „ten zlý pán Jacqua pozvracel?“

„Ano.“

„Chytil Jacques toho zlého pána?“

„Ano.“

„To je dobře,“ prohlásil Jean-Claude a odcválal na násadě od smetáku.

Kate sledovala, jak uhání pryč, a přemítala, jak je dětský svět nádherný. Vše v něm bylo jasné a jednoznačné. Buď ano, nebo ne, černé, nebo bílé. Nic „mezi tím“ ani žádná „možná“. Nejspíš proto jsou děti tak šťastné.

Kate usedla na pohovku a zamyslela se nad svým životem, který byl plný všelijakých „mezi tím“ a „možná“.

Její manželství se rozpadalo, její manžel má další aférku s nějakou svou spolupracovnicí. Uhodila na něj měsíc předtím, než odlétal na Aljašku. Přiznal se, pak se zapřísahal, že už se to nikdy nestane. Ale stalo se to znovu, tím si byla Kate jista. Nedávno se dozvěděla, že ta blonďatá kolegyně, s níž spal její manžel v Paříži, je součástí francouzského archeologického týmu na Aljašce. Jsou tam spolu na studeném, opuštěném místě, kde je po většinu času tma. Jistě jim netrvalo dlouho, aby navázali tam, kde skončili. Sakra! Kate se rozhněvala a nechápala, proč hodlá její manžel všechno riskovat kvůli nějaké blonďaté couře.

Domovní dveře se otevřely a vešla Joanna s velikou krabicí. „Hádej, co nesu.“

„Dám se poddat.“

„Koláč s bostonským krémem.“

Kate se usmála. „Jean-Claudův oblíbený.“

„Proto jsem ho koupila.“

Joanna položila koláč na kávový stolek a posadila se vedle Kate. Protože slyšela zvuk sprchy, zeptala se: „Ve sprše není Jean-Claude, že ne?“

Kate zavrtěla hlavou. „To je Jake. Zjevně ho nějaký podezřelý z vraždy pozvracel. Mimochodem jeho kalhoty visí na terase.“

„Ježíši,“ hvízdla Joanna. „Jake musí zuřit.“

„Nemáš ani představu jak.“

„Ale ano, mám,“ ujistila ji Joanna. „Zuří hned ze dvou důvodů. Zaprvé má neuvěřitelně vyvinutý čich; dokáže určit pachy, které většina lidí vůbec nezaznamená. Vsadím se, že puch těch zvratků mu pořád vězí v nose. Zůstane v té sprše celou věčnost, aby se ho pokusil zbavit. A pak je naštvaný ještě proto, že je mimořádně čistotný. Možná je to ten nejčistotnější chlap na světě.“

Kate pokývla hlavou. „Všimla jsem si, jak pečlivě si skládá věci v koupelně.“

„To ještě nic není,“ vložila se do hovoru Joanna.

„Ponožky a kapesníky v zásuvkách musí perfektně lícovat.

A to platí i o košilích a botách ve skříni. Takže jestli ho někdo poblil, je teď na umření!“

„Zajímalo by mě, co se stalo tomu chlápkovi, který Jakea ohodil.“

„Ani se neptej,“ odtušila Joanna.

Jean-Claude přicválal dovnitř a poslal Joanně vzdušný polibek. „Ahoj, teto Joanno!“

„Ahoj, Jean-Claude!“ pozdravila ho Joanna a poplácala ho po zádech, když ji míjel. „Tvůj kůň vypadá skvěle.“

„To proto, že celou noc odpočíval,“ oznamoval Jean-Claude. „Spal, zatímco jsem se díval na televizi.“

„Líbila se ti Policie New York?“

„Ano,“ řekl nadšeně chlapec. „Monsieur Andy Sipowicz chytil zlého pána.“

„Zastřelil ho?“

„Ne. Praštil ho.“

Joanna se zaškaredila. „Myslel si Jake, že toho zlého chlapa měli zmlátit?“

Jean-Claude přitakal. „Řekl mi, že se má střílet, jen když musíš, protože když někoho zastřelíš svou zbraní, musíš každému vysvětlit proč.“

„A co když toho zlého chlapa jenom zmydlíš?“

„O to se nikdo nestará.“

Jean-Claude se obrátil a odcválal. Ve dveřích knihovny se ohlédl. „Mami, může jít teta Joanna a Jacques zítra se mnou, s tebou a s tatínkem do Disneylandu?“

„Když budou chtít,“ opáčila Kate.

„Dobře,“ řekl Jean-Claude a zmizel v knihovně.

Joanna se zeptala: „Kdy přesně má Chris přiletět?“

„Zítra odpoledne,“ odpověděla Kate. „Bude-li jim přát počasí.“

Joanna postřehla stín smutku, který přešel Kate po tváři.

„Nevypadá to, že bys z toho byla zrovna šťastná.“

„Taky nejsem,“ pronesla Kate ponuře. Sáhla pro cigaretu a bezmyšlenkovitě si zapálila. „Jsem unavená ze všech těch pokusů udržet naše manželství pohromadě.“

Joanna si přisedla těsně ke Kate. „Co se děje?“

„Má další aférku.“

„To snad ne!“ vybuchla Joanna.

Kate slabě vzdechla a pokývala hlavou. „S tou samou mizernou blondýnou, se kterou se zapletl předtím.“

„Je to určitě pravda?“

Kate pokrčila rameny. „Nemám stoprocentní důkaz, ale ta blondýna je teď na Aljašce ve francouzském pracovním týmu.“

„To ještě nic neznamená,“ namítala Joanna.

„Ale ano, znamená.“

Joanna vzala Kate cigaretu z ruky, potáhla z ní a pak ji sestře vrátila. „Hodláš na něho uhodit přímo?“

„Mám to v úmyslu.“

„Co když to popře?“

Kate chvíli zírala do prázdna. „Poznám, kdy můj manžel lže.“

„A pokud ti je nevěrný?“

„Ukončí to,“ řekla Kate tiše. „Pak bude žebronit, abych mu odpustila.“

„Což samozřejmě uděláš.“

Kate pomalu přikývla. „Jako úplný pitomec.“

„Zajímalo by mě, proč jsou ženy takoví idioti, když jde o chlapy, které milují,“ přemítala Joanna.

„Kdo to má krucinál vědět?!“ řekla Kate. „Ale pokud objevíš nějakou pilulku, která to dokáže vyléčit, pošli mi jich plnou láhev.“

Jake vešel do obývacího pokoje oblečen do teplákové soupravy s modrozlatým emblémem Kalifornské univerzity.

Byl naboso a z vlasů mu dosud kapala voda. Pozorně čichal do vzduchu. „Tady něco voní.“

„To je omáčka k telecímu,“ informovala ho Kate.

Joanna se usmála Jakeovu mrzutému výrazu. „Kořeněné aroma by ti mohlo pomoct vyhnat ten druhý pach z nosu.“

Jake zavrčel. „Kate ti to už řekla, co?“

„Jak to, žes dovolil, aby k tomu došlo?“ dobírala si ho Joanna. „Zpravidla jsi dost rychlý.“

„Nešlo tomu zabránit,“ řekl stroze Jake. „Ten chlap se pokusil utéct a jeho žaludek naneštěstí narazil na mou pěst.

Hned nato vyzvracel oběd, který právě snědl v levné italské restauraci.“

Joanna nakrčila nos. „Fuj!“

Kate neodolala, aby se nezeptala: „Co se dělo dál?“

„Přidržel jsem mu obličej na zemi a nasadil mu pouta,“

dodal Jake.

Joanna se viditelně otřásla. „Neříkej mi, žes ho položil do té kaluže zvratků.“

Jake nevinně pokrčil rameny. „Bylo to jediné volné místo na podlaze.“

Kate se zakuckala smíchy; měla detektiva i jeho zábavné historky ráda. Když si prohlížela jeho pohlednou tvář, napadlo ji, jestli Joannu někdy podvedl. A pokud ne, udělal by to, kdyby měl příležitost? Kate usoudila, že nejspíš ne. Jake byl monogamní tvor.

Jake přešel k baru a otevřel malou ledničku. „Kdo si dá chlazené pivo?“ zavolal.

Joanna i Kate rychle zvedly ruku.

Jake se vrátil se třemi lahvemi piva a třemi sklenicemi.

Posadil se naproti ženám, pozorně jim nalil a pak se zeptal: „Tak jak to šlo včera večer na schůzce Sherlocka Holmese?“

„Skvěle,“ okamžitě odpověděla Kate. „Joanna byla absolutní hvězda.“

„Přispěla jsem jen svou troškou do mlýna,“ podotkla Joanna skromně.

„Cha!“ zasmála se Kate. „Vsadím se, že Sherlock sám by to nezvládl líp.“

„Prohrála bys,“ prohlásila Joanna poctivě.

„To si nemyslím.“

„Já ano,“ trvala na svém Joanna. „A kromě toho tys přispěla k řešení problému přesně tolik co já, možná dokonce víc, když se probíraly deformace kostry a jak k nim přišel.“

„Snad,“ připouštěla neochotně Kate. „Ale tys zachytila tu stopu vedoucí k malárii. A co pokožka toho chudáka, která byla tak hnědá, že –?“

„Hej, hej,“ přerušil je Jake hlasitě. „Co kdybyste vy dvě přestaly pochlebovat jedna druhé a přešly k nějakým faktům? Možná se dozvíme, kdo se ho pokoušel zabít.“

Kate pohlédla na Jakea přimhouřenýma očima. „Tys ten příběh četl?“

„Ne.“

„Tak jak víš, že se někdo pokoušel toho postiženého muže sprovodit ze světa?“ zeptala se Kate.

„Protože jste mi to právě řekly.“

„To tedy ne,“ přela se Kate.

„Ale ano.“ Jake si pomalu lokl piva, aby si ho vychutnal. „Řekly jste mi, že si ten muž prožil peklo. Měl deformovanou postavu, prodělal malárii a něco nebylo v pořádku s jeho pokožkou. Kromě toho jste ho nazvaly chudákem, což značí, že s ním skutečně soucítíte. Proto si představuju, že musel být nějaká oběť. A někdo ho oddělal, nebo se o to aspoň pokusil.“

Kate se obrátila na Joannu. „Měla bys Jakea přivést na ta setkání.“

Joanna do Jakea škádlivě dloubla loktem. „Nepřijde, ledaže bychom mluvili o tetování.“

Jean-Claude se přiřítil dovnitř. Objel obývací pokoj a vydával přitom zvuky, jako když kovboj svolává dobytek.

„Mami,“ zavolal, „budeme jíst už brzy?“

Kate se zvedla z pohovky. „Tak brzy, jak rychle se vykoupeš.“

Jean-Claude se prudce zastavil. „Vysprchuju se, jako Jacques.“

„Vana by byla lepší.“

„Sprcha,“ trval na svém chlapec.

„Tak dobře.“ Kate si slabě povzdechla a dodala: „Ale ve sprše si nemůžeš hrát s kačenkami a lodičkami. Tam nebudou plavat.“

Jean-Claude to rychle uvážil. „Máš pravdu, mami. Vana bude lepší.“

Kate vzala synka za ruku a odvedla ho do koupelny pro hosty. Přes rameno zavolala na Joannu: „Sestřičko, měla bys za pár minut zkontrolovat tu omáčku na sporáku. Možná potřebuje přisolit.“

Jean-Claude se obrátil a poslal Jakeovi a Joanně vzdušný polibek, než se jim ztratil z očí.

Joanna se k Jakeovi přitulila.

„Je to nádherné dítě.“

„Je naprosto jedinečný,“ souhlasil Jake. „V mnoha ohledech skutečně výjimečný.“

„Například?“

„Například ve způsobu, jak se dívá na televizi,“ řekl jí Jake. „Vydrží sledovat celý pořad, a ani nešpitne. Nikoho takového neznám.“

Joanna se měkce usmála. „U mě se o to pokoušíš už dlouho, viď?“

„Nahrálas mi, právě to jsem měl na mysli.“ Jake sáhl pro cigaretu a zapálil si. „Ale Jean-Claude je dvojnásob výjimečný. Nakonec to ještě dopadne tak, že bude chytřejší než my tři dohromady.“

„Bože, taky si myslím.“ Joanna potáhla z Jakeovy cigarety a pak mu ji vrátila. „Nastal nějaký obrat v té záležitosti kolem NASA?“

„Pracuju na tom.“

„Kdo ti pomůže dostat se do NASA?“

„Jeden starý přítel,“ prohlásil neurčitě Jake s neproniknutelným výrazem ve tváři. Naklonil se dopředu a dolil si pivo. „Něco nového na tvé straně?“

„Pár věcí.“

„A to?“

„Například se mi podařilo zúžit seznam podezřelých z vraždy Karen Crandellové na čtyři.“

Jake věnoval Joanně dlouhý pohled. „Myslíš to vážně?“

„Ano.“

„Jak se ti to podařilo?“

„Řeknu ti to za chvíli,“ slíbila Joanna, „ale nejdřív si chci promluvit o té vražedné zbrani, která prorazila Kareninu lebku.“

„Opravdu jsi ten počet zredukovala na čtyři osoby?“

ptal se Jake stále poněkud nedůvěřivě.

„Ano, čtyři,“ zopakovala Joanna. „Ale dovol mi, abych ti řekla něco o tom kousku dřeva, který uvízl v Karenině lebce. Vzpomínáš si, že to byl dub?“

Jake pokýval hlavou. „S kouskem stříbra.“

„Ta dubová tříska byla pokrytá lakem, který se vyrábí a přednostně používá v Anglii.“

„Tak tedy,“ začal Jake a postavil se. Pak začal přecházet po podlaze, hlavu skloněnou k zemi, ruce spojené za zády.

„Ať už za vražednou zbraň posloužilo cokoli, pocházelo to z Anglie.“

„Téměř jistě to musel být nějaký kus nábytku,“

prohlásila Joanna.

„Co například?“

„Malá židlička nebo možná i malý stolek.“

Jake zvažoval tyto možnosti. „Ne, to mi nesedí.“

„Proč ne?“

„Protože jsme v kanceláři Karen Crandellové ani u požárního schodiště BRI nenašli žádný kus dubového nábytku,“ vysvětloval Jake. „A pachatel by si rozhodně nějaký takový kus nábytku nepřinesl s sebou.“

„To jsem neměla na mysli. Žádný zločinec není tak stupidní, aby se tahal s nějakou zatracenou židlí nebo stolkem. Tak velké věci by si mohl leckdo všimnout.“

Jake dál rázoval po pokoji. „To bude něco jiného.“

„Třeba to pochází z kávového stolku v kanceláři Evana Bonduranta,“ nadhodila Joanna. „Pamatuješ si na něj? Je vykládaný stříbrem.“

Jake zavrtěl hlavou. „Ten je z teaku.“

Joanna si hluboce povzdechla; nechápala, jak to mohla přehlédnout. „Do háje! Můj mozek rozhodně neběží na plné obrátky.“

„Ale ano, děláš to dobře,“ ujistil ji Jake a přemítal, co by to mohlo být za vražednou zbraň. Dub s anglickým lakem, vykládaný stříbrem. Šlo pravděpodobně o nějakou ruční bytelnou práci. Ale hergot co? „Jsem úplně vygumovanej.“

„Vítej v klubu.“

Jake podal Joanně ruku a pomohl jí vstát. „Pojďme zkontrolovat tu omáčku a ty mi mezitím povíš, jak se ti povedlo zúžit seznam podezřelých na čtyři.“

V kuchyni ochutnali bublající červenou omáčku. Joanna měla za to, že by omáčka potřebovala trochu přisolit, Jake trval na tom, že hodně. Nakonec se dohodli, že přidají jednu kávovou lžičku soli.

„Takže?“ dožadoval se Jake vysvětlení.

Joanna u sporáku zvolna míchala omáčku. „Dnes pozdě odpoledne jsem mluvila s Toddem Shusterem.“

„No a?“

„Ani on, ani jeho žena o té zprávě pro NASA nic nevědí.“

Jake lhostejně pokrčil rameny. „Něco takového jsem očekával.“

„Ano, ale mám něco, co bys neočekával,“ pokračovala Joanna. „Todd Shuster měl na angiografickém oddělení službu společně s Karen té noci, kdy byla zavražděna.

Vzpomíná si, že odešla z oddělení přibližně v devět.“

Jake znovu pokrčil rameny. „To není nic nového.“

„Todd Shuster poté převezl pacienta na neurologii na JIP a zůstal tam, aby ho kontroloval. V deset hodin dostal pacient záchvat. Todd ihned volal Karen Crandellové, aby ji informoval.“ Joanna vzhlédla a setkala se s Jakeovýma očima. „Mluvil s Karen v deset a může to dokázat.“ Jakeovi spadla čelist. „Jak to může dokázat?“

„Jedna sestra zapsala do karty, že volal Karen Crandellové přesně v deset.“

Jake chvilku mlčel a poté vybuchl. „Ten hajzl! Hajzl!“

Přecházel po kuchyni sem a tam a mumlal si pro sebe, jak si třídil informace, které teď do sebe začaly zapadat. „Takže ona skutečně zemřela po desáté, ale ten vraždící bastard chtěl, abychom si mysleli, že zemřela v devět dvacet osm.

Proto jí přeřídil hodinky a potom na nich rozbil sklo. A kdo

by mohl chtít, abychom si mysleli, že zemřela v devět dvacet osm? Musel to být jeden z těch čtyř zmetků, kteří schůzovali mezi devátou a desátou v konferenční místnosti v BRI. Ostatní pak mohli vrahovi poskytnout skálopevné alibi.“

„Chytré, viď?“ komentovala to Joanna.

„Ale ne zas tak chytré, jak si myslel,“ podotkl Jake. „A mimochodem, ve skutečnosti jsi seznam podezřelých zredukovala na tři.“

„Jak to, tři?“

„Protože pokud to byli Ruddovi, provedli to společně.

Takže to byli buď Ruddovi, nebo Bondurant, nebo Moran.“

Jake k ní přistoupil a políbil ji zezadu na šíji. „Který z nich myslíš, že to udělal?“

„Ruddovi,“ řekla Joanna a znovu ochutnala omáčku.

Teď byla perfektní.

Kapitola 16

Joanna s Jakém stáli vedle sebe a sledovali, jak policejní expert na elektroniku zkoumá přístroje v kanceláři Karen Crandellové.

Joe Hogan odmontoval kovový kryt a testoval vnitřek stroje pomocí klíčů, pinzet a malých měřicích přístrojů.

Největší pozornost věnoval druhé mašině.

„Tahle věc je vážně dost složitá,“ prohlásil Hogan.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Můžeš nám říct, jak to funguje?“ požádal jej Jake.

„No jasně,“ řekl Hogan a kousek ustoupil. Ukázal na první přístroj. „Tohle je prostý přijímač. Zachycuje světelné vlny, které se sem odněkud přenášejí, a pak je převádí do obrazu, který vidíte na obrazovce. Podle mě jde o určitý typ monitoru.“

Viděl na Jakeově tváři zmatený výraz a pokusil se o jednodušší vysvětlení. „Můžeš si představit, že jsou to kontrolní kamery u stropu kasin ve Vegas. Ty kamery zachycují světelné vlny a přenášejí je do kontrolní místnosti, kde přístroje, podobné tomuhle, převádějí ty vlny do obrazu, který se ukáže na obrazovce.“

Jake se zeptal: „Co myslíš, že ten přístroj monitoroval?“

„Předpokládám, že něco z medicíny.“ Hogan stiskl dva knoflíky a okamžitě se na obrazovce objevil nějaký obraz.

Ukázal krev rychle plynoucí nějakou průhlednou trubicí.

„Nejspíš nějaký druh operace.“

„To je speciální katetr uvnitř krevní cévy,“ vysvětlila Joanna a stručně popsala zařízení rozpouštějící krevní sraženiny, které Karen Crandellová vymyslela. „A ta kaštanově zbarvená překážka je sraženina, která se má odstranit.“

„To je zatraceně dobrý obraz,“ podotkl Hogan.

„Karen byla expertem v oblasti vláknové optiky,“ řekla Joanna.

Hogan pokýval hlavou. „To je vidět.“

Jake měl oči upřené na obrazovku. „Je ten přístroj schopný nahrávat a ukládat ty obrázky do paměti?“

Hogan se široce usmál. „Myslíš něco na způsob, jako že doktorku někdo praštil po hlavě, když ten přístroj běžel, a ono se nahrálo, co se stalo?“

„Jo, něco takového.“

„Bohužel, Jakeu.“ Hogan stiskl knoflík a obraz zmizel.

„Tahle mašina je pouhý přijímač, který převádí přenášené vlny do obrazu, který se ukáže na obrazovce. Teď ten obraz můžeš vidět jedině proto, že si to doktorka nahrála na kazetu ve videu.“

„Je na tom přijímači něco zvláštního?“ zeptal se Jake.

„Ne,“ mávl Hogan rukou, „v každém obchodu s elektronikou můžeš koupit podobný. Ale ta prostřední mašina, to už je jiná káva. Jak jsem řekl, nikdy jsem nic takového neviděl. Je vybavená miniaturními přijímači i vysílači, a to propojení pomocí vláknové optiky bys nikdy nepochopil. Garantuji ti, že ten přístroj byl vyroben na zakázku a navrhoval ho skutečný profík.“

„Není na něm nějaká výrobní značka?“ zeptal se Jake.

Hogan potřásl hlavou. „Dokonce ani sériové číslo.“

Jake se podíval na odkrytý přístroj s mnoha barevnými dráty, spínači a různými speciálně utvářenými hejblátky.

„Proč má ta mašina jak přijímače, tak vysílače?“

„Aby mohla jak přijímat, tak vysílat obrázky.“

Jake soustředěně svraštil čelo. „Máš na mysli něco jako retranslační stanice?“

Hogan však tohle nemyslel. „Takový typ nastavení nepotřebuješ k tomu, abys mohl jen přijímat a přeposílat obrázky na nějaké jiné místo.“

„Tak proč má tedy přijímače i vysílače?“ trval na svém Jake.

„Z

celé

řady

důvodů;

ale

uvedu

ti

ten

nejpravděpodobnější. Mám za to, že přijímané signály byly zkreslené a zpřeházené, a musely být tudíž utříděny a vyhodnoceny počítačem, který z nich pak následně zformoval obraz.“

„Kde by mohl být ten počítač?“

„Kdekoliv.“

Jake se obrátil na Joannu. „Máš nějaký nápad?“

Joanna pokrčila rameny. „Jak jde o elektroniku, jsem bezradná.“

Jake se otočil zpátky na Hogana. „Je nějaký způsob, jak vypátrat ten počítač?“

„Ani náhodou.“

„Myslím, že je to nějaký externí počítač,“ řekla ode dveří Ann Novacková.

„Proč?“ zeptal se rychle Jake.

„Protože jednou jsem přišla do kanceláře, zrovna když dr. Crandellová sledovala ten přístroj, a já jsem se jí dívala přes rameno. Výjev na obrazovce se postupně utvářel do kompletního obrazu. Dr. Crandellová mi řekla, že to externí počítač dodává informace na obrazovku.“

„Neřekla vám, kde se ten počítač nachází?“ zeptal se Jake.

„Ne, pane.“

Hogan tiskl knoflíky a vylaďoval přístroj, dokud se na obrazovce zmíněného přístroje neobjevil obrázek. „Byl ten výjev, který jste viděla, barevný, nebo černobílý?“

Ann ukázala na přístroj. „Jako tenhle. Černobílý, ale celkově mnohem jasnější.“

Joanna pozorovala lidi oděné v kvalitních oblecích, kteří kráčeli po chodníku v západním Londýně. Někteří vstupovali do stanice metra, jiní pospíchali dál. Něco jí na tom videu nesedělo. Něco bylo– Rychle se obrátila na Hogana. „Domníváme se, že to video bylo pořízené, když byla Karen Crandellová v Londýně.“

Hogan přitakal. „To by mohlo být.“

„Tak proč je ten film černobílý?“ zeptala se Joanna.

„Každé video, které jsem zatím viděla, bylo v barvě.“

Hogan pokrčil rameny. „Možná se jí líbily černobílé filmy.“

Jake přistoupil blíže k obrazovce. „No, moc dobře to nenatočila, nezdá se vám? Některé výjevy jsou úplně rozostřené.“

„Někdy se to amatérům stává,“ vysvětloval Hogan.

„Chodí s kamerou, když natáčejí.“

„Proč tedy potom potřebovala to špičkové nastavení, pokud by se měla dívat na špatné video?“

Hogan opět pokrčil rameny. „Možná že si doktorka s tím filmem hrála. Víš, zkoušela, jestli ten počítač dokáže zostřit obraz.“

„Jo, možná,“ řekl Jake a podíval se na hodinky. Bylo téměř poledne. „Měli bychom běžet na ten výslech.“

Hogan sáhl pro sadu nějakých malých nástrojů. „Ještě tu chvíli pobudu. Hodlám si s tou mašinou trochu pohrát.

Pokud na nic nepřijdu, rád bych nakreslil nějaké plánky a diagramy a prodiskutoval to s jedním kámošem z Kaltechu.

Na tyhle věci je úplný čaroděj.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Jake, „ale ani slovo o případu.“

„Jasně.“

Joanna a Jake opustili kancelář, podlezli pásku ohraničující místo činu a vešli do chodby. Všechny dveře byly zavřeny, chodba až děsivě tichá.

„Jak si hodláš poradit s Ruddovými?“ zeptala se Joanna tlumeným hlasem.

„Starým dobrým způsobem,“ opáčil Jake. „Zaženu je do kouta a k smrti vyděsím.“

„Pokud budeš příliš tvrdý, mohli by zavolat právníka,“

varovala jej Joanna.

„Ne, nezavolají,“ prohlásil bezstarostně Jake. „Ti arogantní bastardi si myslí, že jsou chytřejší než zbytek světa.“

„Ale stejně si můžou zavolat právníka.“

„Pokud to udělají, jen to potvrdí naše podezření.“

„Jak to?“

„Viníci vždycky volají právníky nejrychleji.“

Došli ke dveřím kanceláře Ruddových. Zevnitř zaznívaly zvuky hlasité rapové hudby.

Jake zaklepal na dveře se slovy: „Nenávidím tu zatracenou muziku.“

Vstoupili do prostorné místnosti s dlouhým kovovým stolem uprostřed. Stůl byl pokryt papíry a otevřenými časopisy. Zdi obloženy policemi s knihami a vázanými svazky, jen okno zůstalo prázdné.

Albert a Benjamin Ruddovi seděli v otočných židlích u okna. Žádné další židle v místnosti nebyly, a tak Jake a Joanna zůstali stát.

Ruddovi seděli pohodlně opřeni a chodidly podupávali do rytmu hudby.

„Doufám, že to nebude trvat dlouho,“ snažil se Albert překřičet hudbu.

Jake došel k té řvoucí bedně a vypnul ji. „Moc dlouho ne,“ řekl vyrovnaně.

„Fajn.“ Benjamin Rudd popadl dlouhé pravítko, zvedl je, dotkl se modelu letadla visícího na stropě a rozhoupal jej.

Jake se letmo podíval na visící modely. Poznal bojovou stíhačku Messerschmitt a japonské Zero z druhé světové války. Letadlo, které se nyní pohybovalo, byl tryskáč F86 z korejské války. Jake vytáhl zápisník a listoval jím tak dlouho, dokud nenašel příslušnou stránku. Prolétl ji, zatímco vteřiny zvolna ubíhaly, a poté zápisník zaklapl. Ruddovi zpozorovali něco legračního a usmáli se na sebe.

„Tak tedy,“ začal Jake, „vy dva jste nám dříve řekli, že mezi vámi a Karen Crandellovou nebyl vůbec žádný bližší přátelský vztah.“

„To je pravda,“ protáhl Benjamin a dal si záležet na každém slově, aby potěšil svého bratra.

„Jak potom vysvětlíte tohle?“

Jake vytáhl fotografii Ruddových s Karen Crandellovou a praštil s ní do stolu tak tvrdě, že se zdálo, jako by se otřásla celá místnost.

Dvojčata se vztyčila a upřeně zírala na fotografii.

Rychle pohlédli jeden na druhého a ulehčené pokývli hlavami. Úsměv se jim vrátil na tvář.

Albert krátce švihl zápěstím, jako by odháněl obtížný hmyz. „Ta fotka vznikla před dvěma lety.“

„Neptal jsem se, kdy vznikla,“ odsekl Jake. „Chtěl jsem slyšet o vašich prasárnách.“

„Nejsme povinni probírat své soukromé aktivity, které jsme měli s ní nebo s kýmkoli jiným,“ pronesl Benjamin vzpurně.

„Samozřejmě že jste,“ prohlásil Jake. „Zvlášť když zrovna jí nějaký bezcitný parchant rozmlátil hlavu.“

„Doufám, že nejste tak hloupý, abyste nás považoval za podezřelé,“ řekl Albert a věnoval Jakeovi posměšný úšklebek. „Nejste tak hloupý, že ne?“

„Asi jo.“

Jake se sklonil, popadl Alberta za triko a zvedl ho ze židle. Teď si stáli tváří v tvář. „Ve skutečnosti jste vy dva mí prvořadí podezřelí a mám k vám spoustu otázek. Ta první je, který z vás dvou nevychovaných spratků se uráčí zvednout, aby se mohla dr. Blalocková posadit?“

Benjamin vyskočil a spěšně přisunul k Joanně židli.

Jake počkal, až si Joanna sedne, a pak pomalu pustil Alberta Rudda. „Postavte se ke svému bratrovi.“

Albert učinil, jak mu bylo řečeno. Dvojčata stála strnule vedle sebe, arogantní výraz se jim vytratil z tváře.

Jake sebral dlouhé pravítko a praštil jím do stolu. „Tak kde jsme přestali?“

„M-mluvili jsme o té fotografii,“ vykoktal Albert.

„To je pravda,“ ukrajoval Jake slova s podobnou dikcí jako před chvílí Benjamin Rudd. „Chci, abyste nám řekli všechno o svém vztahu s dr. Crandellovou. A tím myslím všechno.“

Albert Rudd si odkašlal. „Na tom maškarním večírku jsme toho spoustu vypili a skončili jsme u nás doma. Ty prasárničky, to byl její nápad.“

„Jo,“ souhlasil Benjamin. „To byl její nápad.“

„Opravdu?“ přerušila je Joanna. „Stejně jako s tou mladou laborantkou z radiologie, kterou jste se pokoušeli dostat do postele oba najednou?“

„To je nesmysl,“ vyštěkl Albert.

„Podle ní ne,“ rovněž odsekla Joanna. Albertova tvář zrudla, když se podíval na Jakea. „Musíme odpovídat taky na její otázky?“

„Na každou z nich. A měli byste na ně odpovídat přinejmenším tak pečlivě jako na moje.“

Jake se natáhl a tvrdě popadl německý Messerschmitt.

Model se bláznivě rozhoupal sem a tam. „Kolikrát jste spali s Karen Crandellovou?“

Benjamin pokrčil rameny. „Dvakrát nebo třikrát.“

„Předpokládám, že jsem vám řekl, že si Karen vedla takový malý deníček?“ bryskně zalhal Jake.

Dvojčata na sebe pohlédla a beze slov si mezi sebou předala zprávu. Albert řekl: „Asi tak pětkrát nebo šestkrát.

Ale vždycky to bylo náhodné.“

„A nebylo to dobré,“ dodal Benjamin.

Joanna pohrdavě hleděla na dvojčata, znechucena jimi a jejich chladnokrevností. Jako kdyby neměli vůbec žádný cit, téměř jako psychopati. „Kdy ten vztah skončil?“ zeptala se.

„Asi před rokem a půl,“ odpověděl Albert.

„Asi tak v té době, kdy jste vypustili její jméno z toho velkého výzkumného projektu?“ zeptala se Joanna.

„Asi tak,“ řekl Albert. „Předpokládám, že vaše další otázka bude, proč jsme ji nezařadili do toho projektu.“

Joanna přisvědčila. „Proč?“

„Protože nepřispěla ani jedinou zatracenou věcí,“ kysele podotkl Albert. „Nepotřebovali jsme ji. Ve skutečnosti ke svému nanomechanickému výzkumu nepotřebujeme nikoho dalšího.“

„Tak proč jste tam zařadili Bonduranta a Morana?“

zeptala se Joanna vzápětí.

„Bonduranta jsme tam začlenili proto, že je ředitelem BRI,“ vysvětloval Albert. „Kontroluje a ovládá tady všechno. Rozhoduje, kolik peněz a laboratorního prostoru dostanete. Taky píše doporučující dopisy a on jediný vám může nabídnout postup. Z akademického hlediska má moc nad vaším životem a smrtí. Je tedy moudré mít Bonduranta na své straně.“

„A co Moran?“

„Kvůli penězům,“ řekl Albert. „Na náš výzkum poskytl milion dolarů ročně.“

Joanna překvapeně zamrkala nad takovou částkou.

„Odkud vezme milion dolarů?“

„Jeho operace,“ opáčil Albert. „Slyšel jsem, že vydělává pět milionů za rok, a polovina z toho jde do výzkumných fondů, které založil. My z toho dostaneme milion ročně.“

Joanna se zhoupla v židli a přemítala, zdali by Ruddovi byli skutečně schopni vraždy. Dospěla k názoru, že podlí jsou na to dost. A taky dost chytří, aby jim to prošlo. „Řekli jste nám, proč vás neměla ráda. Teď nám řekněte, proč jste ji tolik nesnášeli vy.“

Albert zaváhal a pak se obrátil k bratrovi. „Pověz jí tu historku, Benjamine.“

„Skončilo to s jedním výzkumným projektem,“ pronesl Benjamin ostrým tónem. „Požádali jsme o začlenění do toho projektu a ona nám řekla, ať táhneme k čertu. Nařkla nás, že se pokoušíme ukrást její nápady. Dokonce nás nazvala zloději, a řekla nám to přímo do obličeje. Její přesná slova byla: ‚Vy dva jste zloději, kteří se pokoušejí ukrást mi můj projekt.‘ Nepřeháním, když řeknu, že se chovala jako šílená.“

„Čeho se týkal ten její projekt?“ zeptala se Joanna.

„To je další věc,“ pokračoval Benjamin. „Nebyl to její projekt, ale Moranův. Léta se zajímá o to, jak se elektrické impulzy v mozku přetvářejí v obrazy.“

„Jaké obrazy?“ otázal se Jake.

„Mozek neustále přijímá obrazy,“ vysvětloval Benjamin. „Jakmile vaše oči něco spatří, ten výjev se nahraje na sítnici, což stimuluje elektrické impulzy, které jsou vysílány do mozku, kde se utvoří obraz. Totéž se děje, když na někoho pomyslíte a v mysli se vám vybaví tvář dané osoby.“

Jake se pokusil pochopit předkládaný koncept, ale nedařilo se mu to. „Jak může vaše paměť způsobit, že se zformuje nějaký obraz?“

„Představte si to jako sledování filmu v televizi,“

objasňoval dále Benjamin. „Řekněme, že stanice, kterou sledujete, vysílá nějaký starý film, jako např. Most přes řeku Kwai. Dejme tomu, že ta stanice představuje váš mozek a cívka filmu, který dávají, je vaší paměťovou bankou.

Televizní stanice přijímá výjev z tohoto filmu, přeměňuje ho v elektrické impulzy a přenáší je do vašeho televizoru, kde se z nich stává obraz. Váš mozek činí totéž, když znovu získává elektrické impulzy z vaší paměťové banky.“

Benjamin začal s hlavou skloněnou k zemi přecházet po místnosti. „Takže jak vidíte, známe fyzikální princip, jak se impulzy přetvářejí

v

obrazy.

Nerozumíme

však

elektrochemickým spojům v mozku, které jsou zapotřebí k formování obrazů, co vidíme. A to byl jeden z Moranových oblíbených projektů.“

„Proč byla tak proti, abyste se vy dva k projektu připojili?“ dotazovala se Joanna.

„Postupně k tomu dojdu,“ pokračoval Benjamin. „Řekl jsem jí, že víme o tom projektu a myslíme si, že bychom k němu mohli přispět. Obzvláště jsme chtěli zjistit, jestli by naše nanopřístroje nemohly fungovat jako retranslační stanice, které by přenášely impulzy z mozku k přijímači, který by pak vytvářel obraz. Byl to přímočarý návrh, ale ona začala příšerně zuřit. Nařkla nás, že chceme ukrást její práci.

Tvrdila, že jsme prohlíželi její záznamy, když byla mimo laboratoř. Chovala se jako úplný cvok. Bylo to skutečně paranoidní chování.“ Benjamin mávl rukou. „Takže tak. Ona šla svou cestou a my svou.“

Joanna pokývala hlavou, jejich historka působila věrohodně. Nešlo ji však nijak ověřit. Joanna měla nicméně pocit, že pro Ruddovy by nebyl žádný problém zcizit data, pokud by k tomu měli příležitost. „Takže potom už jste se nikdy nezúčastnili žádného výzkumného projektu, na němž se podílela ona, je to tak?“

Benjamin znovu přitakal. „Sakra, nikdy jsme o tom ani nemluvili.“

Jake využil možnosti položit další otázku, kterou potřeboval zodpovědět. „Tvrdíte nám, že nikdy nebyla součástí projektu NASA?“

Albertovy oči se náhle rozšířily. „Ona se podílela na tomhle?“

Jake nezúčastněně pokývl hlavou. „Povězte nám o tom projektu.“

Albert zaváhal a poté pečlivě volil slova. „Je třeba, abyste pochopili, že tady mluvíme o něčem, co se odehraje ve vzdálenější budoucnosti. Teď s tím pouze začínáme.“

„Pusťte se do toho,“ vyzval ho netrpělivě Jake.

„NASA po nás chce, abychom vyvinuli nanopřístroje, které budou moci být vpraveny do těla kosmonautům pobývajícím ve vesmíru předtím, než odletí,“ pokračoval Albert. „A tyhle malé přístroje budou jako nanoroboti, kteří kosmonautům poslouží jako doktoři. Uvědomte si, že tyhle nanoroboty můžeme naprogramovat jako továrny nebo nástroje. Na určitý pokyn by mohli vyprodukovat penicilin k likvidaci bakterií nebo vyhledat rakovinnou buňku a zničit ji. Působili by jako maličcí doktoři kolující v kosmonautově krevním oběhu.“

Joanna nevěřícně potřásla hlavou. „Zní to, jako kdyby to napsal Jules Verne.“

„S tím rozdílem, že jeho příběhy byly fikcí,“ podotkl Albert.

Jake se pokusil poskládat jednotlivé kousky dohromady, ale nešly k sobě. Tenhle futuristický projekt nestál za zabíjení, a kromě toho Karen Crandellová nepracovala s nanoroboty. Nicméně kdesi hluboko cítil, že všechno spolu nějak souvisí. „Kam jste posílali svá výzkumná hlášení?“

„Předávali jsme je Evanu Bondurantovi. On je ředitelem výzkumu pro projekt NASA.“

Jake vytáhl zápisník, chvíli do něho nahlížel a pak jej opět odložil. „Ještě jeden dotaz. Kde jste byli vy dva mezi deseti a deseti patnácti té noci, kdy byla zavražděna Karen Crandellová?“

Albert se na okamžik zamyslel. „Dobrá, tak podívejte, naše pracovní schůzka skončila přibližně v deset. Pak jsme navštívili toaletu, zkontrolovali jsme telefonní vzkazy a odešli jsme. Odchod jsme podepisovali zhruba v deset patnáct. A samozřejmě to oba můžeme odpřisáhnout.“

„Vsadím se, že jo,“ lakonicky odtušil Jake. Potom pomohl Joanně vstát. „Ani jeden z vás neopustí město.

Později budeme mít další otázky.“

Byli již téměř u dveří, když za nimi Albert Rudd zavolal: „Poručíku, jestliže mě ještě jednou podobným způsobem popadnete za triko, oplatím vám to.“

„Jestliže vás ještě jednou podobným způsobem popadnu za triko,“ opáčil Jake a chladně na Rudda pohlížel, „budu vás zatýkat za vraždu.“

Jake a Joanna zamířili chodbou ke kanceláři Evana Bonduranta a tiše spolu rozmlouvali.

„Myslíš, že to udělali?“ zeptala se Joanna. „Možná,“

odtušil Jake.

„Rozhodně tam panovala silná nenávist, jak osobní, tak profesní.“

„Já vím.“

„A přesto si myslíš, že pouze možná.“

„Jo, ale zatraceně silné možná.“

Vstoupili do přijímací místnosti a poté byli uvedeni do kanceláře Evana Bonduranta.

Joanna pohlédla na starožitný kávový stolek. Byl vyroben z teakového dřeva, nikoli z dubu, a navíc neměl nohy vykládané stříbrem. Posadila se za stůl naproti Evanu Bondurantovi a mlčky přikývla, když zvedl ukazovák, aby naznačil, že bude na telefonu už jen minutu.

Zběžně očima přelétla stěnu pokrytou oceněními, diplomy a zarámovanými fotografiemi. Tak jako při své první návštěvě v této kanceláři, studovala i nyní fotografii Bonduranta a Morana. Byli oblečeni do fraku, s cylindrem na hlavě, opírali se o vycházkové hole a široce se usmívali.

Vypadalo to na maškarní večírek, pravděpodobně tentýž, na němž byla i Karen Crandellová v kostýmu Kleopatry.

Šťastnější časy, pomyslela si Joanna. Přinejmenším byli alespoň všichni naživu.

„Omlouvám se,“ přerušil Bondurant tok Joanniných myšlenek a zavěsil telefon. „Zdá se, že jeden z našich dodavatelů změnil názor na cenu, kterou nám nabízí.“

„Chce víc, co?“ ozval se Jake a otevřel zápisník.

Bondurant zvolna přikývl. „Věřte tomu nebo ne, poručíku, ale bývaly doby, kdy slovo muže bylo zárukou a závazkem. Dnes dokonce i jeho podpis stojí za starou belu.“

„Vždycky se můžete obrátit na soud,“ navrhoval Jake.

„Ve chvíli, kdy jsme uprostřed projektu?“

„To je pravda,“ připustil Jake.

„Život není jednoduchý,“ zafilozofoval Bondurant, pak se naklonil dopředu a položil si sepjaté dlaně na stůl. „A nyní mi řekněte, co pro vás mohu udělat.“

„Potřebuju vědět, kde jste byl mezi deseti a deseti patnácti té noci, kdy byla zavražděna Karen Crandellová.“

„Naše pracovní schůzka skončila v deset,“ rekapituloval Bondurant bez váhání. „Vrátil jsem se do kanceláře, navštívil toaletu, zkontroloval telefonní vzkazy a odešel.

Řekl bych, že bylo asi deset minut po desáté, když jsem došel k výtahu.“

„Odcházel jste jako první?“

„To nevím jistě,“ zapřemýšlel Bondurant. „Jakmile jsem skončil v kanceláři, odcházel jsem, jak nejrychleji jsem mohl.“

„Proč ten spěch?“

„Má žena byla dost nemocná, poručíku.“

„Promiňte,“ omluvil se Jake a nalistoval další stránku ve svém zápisníku. „Nyní vám musím položit nějaké otázky ohledně vašich projektů pro NASA. Ruddovi mi řekli o jejich výzkumu s maličkými nanoroboty. Myslíte si, že to opravdu bude fungovat?“

„NASA vsadila pět milionů dolarů, že bude.“ Jake tiše hvízdl a zběžně přitom procházel svůj zápisník. „Co mi můžete říci o projektu Karen Crandellové pro NASA?“

Bondurantova tvář okamžitě nabyla nepřístupného výrazu. „O tom vám nemohu říct nic.“

„Proč?“

„Protože je to považováno za vysoce tajný materiál.“

„Potřebujeme mít pouze rámcovou představu,“ naléhal Jake. „Velice by nám to pomohlo.“

Bondurant rozhodně potřásl hlavou. „Nemohu prozradit ani slovo. A pokud bych to udělal, vláda by mi mohla velice znepříjemnit život.“

„Mohl bych získat soudní příkaz,“ pohrozil Jake.

„Ten vám nepomůže,“ prohlásil Bondurant klidně.

„Jestliže se vrátíte se soudním příkazem, ukážu ten materiál federálnímu soudci a garantuji vám, že ten to úředně zapečetí, aby se to nikomu nedostalo na oči. Je to nesmírně choulostivé, poručíku. Ale řeknu vám jedno: Nemá to nic společného s Kareninou vraždou. Absolutně nic.“

Jake se zvedl a pomohl Joanně vstát. „Ať tak či tak, ten materiál dostanu.“

„Být vámi, nešťoural bych do toho,“ nabádal jej Bondurant. „Mohl byste si velice snadno přivodit spoustu potíží.“

Jake se ušklíbl. „Ty mě přece živí.“

Na chodbě Jake odvedl Joannu stranou od zástupu laboratorních techniků, kteří tudy pospíchali na oběd.

„Tu zatracenou zprávu pro NASA potřebujeme,“ brblal potichu Jake.

„Možná nám Bondurant říká pravdu,“ prohlásila Joanna zamyšleně. „Třeba jde zkrátka o utajovaný, důvěrný výzkum, který nemá s naším případem co dělat.“

„Možná. Ale já si přesto myslím, že někdo zabil Karen Crandellovou kvůli tomu. A když to nenašli, vloupali se jí do bytu, aby to získali.“

„A mohl to udělat kdokoli z nich,“ dodala Joanna.

„Žádný z nich nemá skutečné alibi.“

Jake tiše zaklel. „Bez motivu se nikam nedostaneme.

Potřebujeme ten zpropadený motiv.“

„A vražednou zbraň.“

„To taky,“ souhlasil Jake.

„Pořád sázím na Ruddovy.“

„Já taky.“

Taktak stačili naskočit do výtahu, než se za nimi zavřely dveře.

Kapitola 17

Lou Farelli byl při pátrání po eskortní službě, kterou využívala Karen Crandellová, absolutně neúspěšný, dokud si neprověřil její platby kreditní kartou. Desetkrát navštívila taneční studio na Westside za padesát dolarů. Farelli už dříve tenhle podvod prokoukl. Žena středního věku zavítá do tanečního studia, kde se seznámí s pohledným instruktorem. Ona se zamiluje, on se rozhodne přivydělat si pár babek bokem. Tak nějak to muselo být, uvažoval Farelli; ale jiná věc je to dokázat.

Farelli zaparkoval auto u obrubníku na Montana avenue v Brentwoodu. Den byl jasný a slunečný, ulice plné dobře vyhlížejících žen nesoucích nákupní tašky s logy drahých značek. Farelli pohlédl na portrét chlápka z eskortních služeb, nakreslený policejním grafikem na základě popisu vrátných z bytového domu. Byl to pohledný muž kolem třicítky, se světlou pletí a rovnými černými vlasy. Na paži měl tetování, ale nikdo z vrátných nedokázal popsat, co znázorňuje.

Farelli vylezl z auta a vešel do Arturova tanečního studia. Mladá recepční s kudrnatými blond vlasy si jej pozorně měřila pohledem.

„Mohu vám nějak pomoci?“

Farelli zamával svým odznakem. „Chci mluvit s majitelem.“

„On, ehm, zrovna dává lekci.“

„Vyřiďte mu, ať ji přeruší.“

Když recepční zmizela za závěsem, Farelli si prohlédl zarámované fotografie instruktorů, které visely na zdi. Byly to jen portrétní snímky s dokonale vyretušovanými tvářemi, takže vypadali hezčí či pohlednější než v reálném životě.

Všichni nejspíš dychtivě očekávali, že je objeví nějaký hollywoodský hledač talentů. Hodně štěstí, popřál jim v duchu Farelli.

Závěs se rozhrnul a vstoupil vysoký, dobře stavěný muž s obarvenými vlasy. Kdysi zřejmě býval hezký, ale nyní byla jeho tvář povislá a plná vrásek.

„Já jsem Arturo,“ formálně se představil. „Jak vám mohu pomoci?“

„Potřebuji vědět, jestli byla Karen Crandellová vaší klientkou,“ řekl Farelli.

„Jsou nějaké potíže?“ otázal se Arturo napjatě. „Podala nějakou stížnost?“

„Jde jenom o informace ohledně jejích zájmů,“ lhal Farelli.

„Já tady provozuju slušnej podnik,“ bránil se Arturo.

„Žádný techtle mechtle.“

„Chci jen informace o jejích zájmech ve volném čase,“

opakoval Farelli.

Arturo pobídl recepční, aby v počítači vyhledala jméno Karen Crandellové. Studoval údaje, které se objevily na obrazovce. „Byla zde na deset lekcí a vše plně uhradila.“

„Kdo byl její instruktor?“

„Tony.“

„Potřebuju s ním mluvit.“

Arturo věnoval Farellimu dlouhý pohled. „Měl bych zavolat svému právníkovi?“

„Proč?“ zeptal se Farelli. „Udělal jste něco špatného?“

Arturo znovu studoval Farelliho tvář, pak se obrátil a rozhrnul závěs. „Možná by bylo lepší, kdybyste si s ním promluvil v mé kanceláři.“

Arturo jej vedl prostorným studiem. Vpředu na tanečním parketu zrovna dával kypré dámě s rusými vlasy lekci swingu pohledný mladý muž.

„Tony,“ zavolal na něho Arturo, „můžeš nám věnovat chvilku?“

Tony se omluvil a přišel k nim. „Co se děje?“

„Tenhle detektiv chce s tebou mluvit,“ odpověděl Arturo.

„O čem?“

Farelli sledoval reakci v Tonyho tváři, ale nepostřehl nic neobvyklého. Nicméně Tony byl bezesporu oním společníkem, o tom nebylo pochyb. Dokonale se k němu hodil popis i pořízený portrét. „Promluvme si v té kanceláři.“

Došli do malé kanceláře, v níž se tísnil kovový stůl a židle.

„Možná bych měl zůstat,“ nabízel se Arturo.

„Ne.“ Farelli zavrtěl hlavou. „A zavřete za sebou dveře.“

Farelli počkal, až se dveře zavřou, a pak vytáhl zápisník.

Pomalu obracel stránky. „Byla Karen Crandellová vaší klientkou?“

„Dosud je, pokud vím,“ řekl Tony klidně. Farelli na něj pohlédl a pomyslel si, že je ten instruktor buď nevinný, anebo zatraceně dobrý lhář. „Jaký druh tance se u vás učila?“

„Převážně swing a salsu.“

„Kolik lekcí absolvovala?“

Tony pokrčil rameny. „Asi deset.“

„Všechny lekce se odehrávaly tady ve studiu?“

„Ano.“

Farelli otočil stránku v zápisníku. „Jak je potom možné, že jste byl nejméně čtyřikrát viděn u ní v domě?“

Z Tonyho tváře se vytratila barva. „Sakra! Věděl jsem, že jsem se do toho neměl nechat zatáhnout. Věděl jsem to.“

„Tak mi o tom povězte,“ řekl Farelli, „a pěkně podrobně.“

„Hodláte mě za to zavřít?“

„To záleží na tom, co mi řeknete.“

Tonymu se roztřásly ruce. „Začala sem docházet na taneční hodiny a všechno probíhalo naprosto čistě, alespoň zpočátku. Taneční kroky zvládala opravdu dobře a chtěla vědět názvy nějakých klubů, kam by mohla zajít. Dal jsem jí pár tipů a tehdy mě požádala, jestli bych tam nešel s ní.“

„A vy jste šel?“

„Jo,“ řekl Tony sklesle. „Znal jsem ty kluby a byl to snadný způsob, jak přijít k nějakým penězům navíc.“

„Kolik vám zaplatila?“

„Pětadvacet babek za hodinu.“ Tony se zadíval na Farelliho s veškerou naléhavostí, jaké byl schopen. „Ale přísahám, že jsem opravdu čekal jenom tanec. Chci říct, že to byla dáma středního věku a už taky trochu při těle. Vůbec mě nepřitahovala.“

„Ale přesto jste s ní skočil do postele, je to tak?“

Tonyho ramena poklesla. „Jo. Jako hloupý osel.“

„Kolik vám zaplatila?“

„Další stovku navíc,“ řekl Tony zahanbeně.

„Nějaký perverzní materiál?“

„Žádná kůže, latex nebo něco podobného. Jen se jí líbilo mít ruce přivázané k posteli.“ Tony si povzdechl, jako by věděl, že už všechno prohrál. „Můžete mi říct, proč se Karen rozhodla podat na mě žalobu?“

„Nic takového neudělala,“ prohlásil Farelli. „Karen Crandellová je mrtvá.“

„Cože?“

„Byla zavražděna.“

„Panebože!“ Tony se opřel o zeď s šokovaným výrazem ve tváři. „Víte, kdo to udělal?“

„To se právě snažíme vypátrat.“

„Co se to sakra na světě děje?“ zeptal se Tony. „Taková pěkná ženská, doktorka, a někdo ji zabije. Svět je úplně zkaženej.“

O tom mi povídej, chtělo se říci Farellimu, ale držel jazyk za zuby. „Nemluvila někdy o tom, že by se někoho obávala? Nebo třeba že by měla nějakého nepřítele?“

„Nikdy.“

„V těch klubech, kam jste chodili, vycházela s lidmi dobře?“

Tony přitakal. „Všichni ji tam měli rádi.“

Farelli zaklapl notes a unaveně si povzdechl. Nikam se nedostal. „Kdy jste ji viděl naposledy?“

„Asi před měsícem.“

„A vy dva jste se rozešli v dobrém?“

Tony zrozpačitěl. „Byla trochu rozčilená.“

„Kvůli čemu?“

„Odmítl jsem jednu její žádost.“

„Povězte mi o tom,“ požádal Farelli s napjatým očekáváním.

„To je dlouhá historie.“

„Já mám spoustu času.“

„Tak tedy,“ začal Tony, „já pocházím z dlouhé linie profesionálních tanečníků. Oba mí rodiče i prarodiče byli tanečníci ve Francii, předtím než přišli sem do Ameriky.

Když jsem byl malý, zdával se mi sen, že jsem v nějakém paláci v Paříži a tančím menuet s krásnými dámami. Všichni byli oblečení v šatech z období Francouzské revoluce. Ty sny pak přestaly, ale z neznámých důvodů se před několika měsíci začaly vracet. Zmínil jsem se o tom Karen a ona se mě úporně snažila přesvědčit, abych se podílel na nějakém experimentu v Memoriální. Řekl jsem jí, ať na to zapomene.

Nehodlal jsem být nějaký pokusný králík, a ji opravdu rozčililo, že jsem neustoupil.“

„Tak o tohle šlo?“

„Ano, o tohle.“ Tony upřeně hleděl na detektiva a pokoušel se vyčíst něco z jeho tváře. „Můžu za to všechno jít do vězení?“

„Ne,“ opáčil Farelli. „Ale víte, že existuje zákon proti souloži za peníze?“

„Já vím,“ prohlásil Tony provinile.

„Takže držte toho svého hřebce na uzdě,“ doporučil Farelli a dodal, „a nikomu se nezmiňujte o našem rozhovoru.“

„Takže můj šéf se o tom nedoslechne?“

„Ne, pokud mu to neřeknete sám.“ Farelli opustil studio a vyšel ven na slunce. Bylo ještě tepleji, přestože trochu pofukoval větřík. Farelli si ukazovákem zatahal za límec; nedozvěděl se vlastně vůbec nic. Doktorka byla trochu perverzní a platila si za sex, což rozhodně nedávalo motiv k vraždě.

Detektiv došel až k vozu, když si najednou uvědomil, že něco opomněl. Rychle se vrátil do studia a otázal se recepční: „Evidujete, jak se o vás klienti dozvěděli?

Rozumíte, jestli ze Zlatých stránek nebo od přátel a tak dále.“

„Jistě,“ odpověděla recepční a sklonila se nad klávesnici. „Kdo vás zajímá?“

„Karen Crandellová.“

Recepční vyťukala jméno a počkala, až se na obrazovce objeví příslušné informace. „Naše studio jí doporučili dva Vivianini studenti, Albert a Benjamin Ruddovi.“

„Požádejte Tonyho, aby sem ještě na minutku zaskočil,“

poprosil Farelli. Ti dva parchanti, pomyslel si Farelli, jsou taky všude.

Tony se objevil s Arturem po boku. Recepční napínala uši, aby jí něco neuniklo.

„Ano?“ zeptal se Tony.

„Ještě jedna otázka,“ řekl Farelli. Vzal Tonyho za paži a odvedl ho na chodník před studiem. „Podle záznamu v počítači Karen vaše studio doporučila Vivian. Je to tak?“

Tony se na okamžik zamyslel. „No, ve skutečnosti ji sem doporučila dvojice Vivianiných klientů. Vivian jenom zajistila, aby byla Karen přidělena ke mně.“

„Takže doporučení poskytli bratři Ruddovi?“

„Správně.“

„Setkal jste se někdy s Ruddovými?“

„Ne,“ řekl Tony. „Ale oni byli dvojnásobná pohroma.“

„Jak to?“

„No, podle Vivian se zpočátku jevili jako normální chlapíci. Vivian se je snažila naučit tančit, ale oba byli úplně leví. Ona se však snažila dál, takže se stali pravidelnými klienty a do jisté míry přáteli. Nic vážného, jen kamarádi.

Ale dvojčata hrála každý víkend softball a jednou pozvala Vivian a její spolubydlící, aby se na ně přišly podívat.“ Tony se zhluboka nadechl a poté hlasitě vydechl. „Tomuhle asi neuvěříte, obzvlášť když jde o doktory.“

„Zkuste to.“

„Vivian i její spolubydlící se přišly podívat na hru a všechno bylo fajn, dokud někdo dost tvrdě nevrazil do jednoho z bratrů. Ten se rozzuřil a začal se rvát. Jeho bratr mezitím vběhl na hřiště s baseballovou pálkou a rozehnal se s ní na protihráče. Praštil toho chlápka a zlomil mu několik žeber dřív, než mu ji vyrvali z ruky. Vivian a její spolubydlící to tak vyděsilo, že odtud zmizely, jak nejrychleji mohly.“

„To se nedivím.“

„Dokážete si představit, že lékař zmlátí někoho baseballovou pálkou?“

„Jo, dost těžko, ale dovedu,“ řekl Farelli a zamířil k autu.

Kapitola 18

„To snad není možné! Baseballovou pálkou?“ zeptala se Joanna nevěřícně.

„Baseballovou pálkou,“ zopakoval Jake. „A nakonec s ní toho chlápka praštil.“

Joanna stále nedůvěřivě vrtěla hlavou. „Oni nejsou normální.“

„Přesně tak, vůbec se neumějí ovládat.“

„Byl ten muž těžce zraněný?“

„Skončil s několika zlomenými žebry.“

Jake a Joanna stáli před kanceláří Christophera Morana v BRI. Bylo 17.10 a chodba zela prázdnotou, s výjimkou úklidové čety na úplném konci.

Joanna se tiše zeptala: „Vyrábějí se baseballové pálky z dubového dřeva?“

„Většinou z jasanu, ale žádná není vykládaná stříbrem,“

řekl Jake. „Ale stejně prověříme, jestli tu někdo nemá ceremoniální pálku se stříbrným štítkem.“

„Co je to za pálku?“

Jake se odmlčel a snažil se přijít na nějaký dobrý příklad. „Třeba taková, jakou vlastnil a podepsal Joe DiMaggio. Ten stříbrný štítek svědčí o její autenticitě.“

„Ale proč by měli Ruddovi ceremoniální pálku ve své kanceláři?“

Jake pokrčil rameny. „Jak říkám, co kdyby.“

„Dobrá, přinejmenším jste vyloučili toho jejího mladého ‚společníka‘ ze seznamu podezřelých.“

„A ještě o něčem se Farelli zmínil,“ pokračoval Jake.

„Karen Crandellová toho mladíka chtěla očividně využít pro nějaký druh výzkumu, ale on odmítl.“

Joanna pohlédla směrem k otevřeným dveřím Moranovy kanceláře a ještě více ztišila hlas. „O jaký výzkum se jedná?“

„Mělo to něco společného s jedním snem.“ Jake jí podrobně popsal navracející se sen, který se zdával instruktorovi tance. „Viděl se v něm, jak před pár stoletími tančí v nějakém francouzském paláci menuet.“

Joanna poměrně dlouho přemítala, než pomalu přikývla.

„Pravděpodobně to mělo co dělat s Kareniným paměťovým výzkumem.“

Jake se na ni tázavě podíval. „Jsou všechny sny skutečnými vzpomínkami?“

„Někteří lidé si to myslí.“

Pohlédli na nástěnné hodiny. Bylo přesně pět patnáct, když vstoupili do Moranovy kanceláře.

Moranova sekretářka právě telefonovala. Rychle ukončila hovor a vstala. „Dr. Blalocková?“

„Ano,“ přisvědčila Joanna.

„Dr. Moran se zdržel při operaci, ale už je na cestě.

Předpokládá, že by pro vás bylo příjemnější počkat v jeho kanceláři.“

Sekretářka je uvedla dovnitř a odešla, aniž za sebou zavřela dveře.

Joanna si pomyslela, že Moranova kancelář působí, jako by pocházela z doby viktoriánské Anglie. Ohromný stůl byl vyroben z leštěného mahagonu, s vyřezávanými masivními nohami. Všechny židle měly vysoká opěradla a byly polstrovány temně hnědou kůží. Za stolem bylo obrovské okno. Jedna stěna byla obložena policemi, další zarámovanými diplomy a certifikáty. Neobjevily se tu žádné osobní fotografie, malby ani květiny. Celá místnost byla prostá barev.

„Dost studené, viď?“ podotkl Jake.

„Stejně jako ten člověk.“

Když se Joanna posadila, ohlédla se přes rameno.

Vmžiku zůstala jako přimrazená a zírala na stěnu za sebou.

„Ježíši Kriste.“

„Co je?“

„Podívej,“ řekla Joanna a ukázala na zeď.

„Idiot,“ procedil Jake. „Jsem to ale idiot.“

Na zadní stěně byly vystaveny naleštěné vycházkové hole, které visely na skobách pomocí plstěných poutek.

Některé z nich měly vyřezávané rukojeti, ale většina z nich byla hladká se stříbrem zdobenými hlavicemi.

Jake rychle přistoupil ke stěně a jednu hůl sňal. Byla vyrobena z kvalitního dubu. Udeřil si s ní do dlaně a pocítil její palčivý úder. „Bez problémů bys s tím mohla někomu rozbít hlavu,“ zašeptal.

„Takže máme vražednou zbraň,“ rovněž šeptem odtušila Joanna a zrakem kontrolovala otevřené dveře. „Ale možná ne našeho muže.“

„Proč ne?“

„Protože kanceláře se v noc vraždy nechávaly otevřené,“ vysvětloval Jake. „Kdokoli z těch čtyř sem mohl přijít a tu hůl sebrat.“

„Máš pravdu,“ musela připustit Joanna, která si zároveň ještě na něco vzpomněla. „A na té fotografii z maškarního plesu v Bondurantově kanceláři je on a Moran v cylindru a ve fraku, a oba mají vycházkové hole.“

„No, v každém případě je to jeden z těch čtyř bastardů.“

Jake hůl pověsil zpátky a pak si pečlivě jednu po druhé prohlédl ty ostatní. Všechny byly dokonale nablýskané, bez odštěpených úlomků či jakýchkoli jiných známek poškození. „Vypadají jako nové.“

„A co ty stříbrné hlavice?“

„Není na nich ani škrábnutí.“

Joanna se znovu podívala ke dveřím. „Vražedná zbraň pochází z téhle kanceláře. To je zatraceně jisté.“

„Což klade Morana na první místo v seznamu podezřelých.“ Jake znovu prostudoval rukojeti holí i plstěné úchytky, za něž hole visely na stěně. „Ale pokud vražednou zbraní byla ta dubová hůl, kde je teď?“

„Jak to myslíš?“

„Všimni si, že všechny tyhle hole jsou v perfektním stavu, bez jediného škrábnutí, takže to nemohla být žádná z nich.“

„A není tu očividně žádné prázdné místo,“ dodala Joanna, „žádná tedy nechybí.“

„Správně,“ řekl Jake zamyšleně, ve snaze přijít tomu na kloub. „Předpokládám, že ji mohl schovat a nahradit ji nějakou jinou.“

Joanna přikývla. „To by pro žádného vášnivého sběratele nebyl problém.“

„Nějak se ale té ‚použité‘ hole musíme dopátrat.“

„A dokázat, že ji použil.“

„To taky.“

Z přijímací místnosti zaslechli Moranův hlas. Udílel své sekretářce nějaké instrukce ohledně změn ve svém zítřejším pracovním harmonogramu.

Rychle se opět posadili a upřeně hleděli před sebe, přímo na okno.

„Vůbec se nedívej směrem k těm holím,“ prohodil tlumeným hlasem Jake. „Tvař se, jako bychom je nikdy neviděli.“

Moran vstoupil do kanceláře a pokývl na pozdrav, než se posadil za stůl. Dosud měl na sobě zelený chirurgický oděv, roušku staženou z obličeje. „Promiňte, že jste museli čekat,“ omlouval se. „Mám jednoho velice nemocného pacienta na pooperačním.“

„Žádný problém,“ odpověděl Jake a otevřel svůj zápisník.

„Dříve, než začneme,“ pokračoval Moran, „rád bych řekl Joanně o některých zajímavých nálezech, které vyšly na světlo.“

„Jistě,“ souhlasil Jake. Měřil si ho přitom zkoumavým pohledem. Moran byl vysoký muž se svalnatými pažemi, takže měl bezesporu dost síly na to, aby někomu rozbil lebku dubovou holí. „Jen do toho.“

„Zdá se, Joanno, že Oliver Burns měl pravdu,“ oznámil jí Moran potěšené. „Studie mozku Marci Gwynnové provedené elektronovým mikroskopem ukázaly přesně to, co předpokládal.

Bylo tam viditelné zduření stěn krevních cév bez jakýchkoli dalších známek poškození. A právě to u Marci vyvolalo vasomotorický kolaps a ireverzibilní šok. Jak vidíte, příčina a následek.“

„To je docela dobře možné,“ řekla Joanna, ale dosud nepříliš přesvědčeně. Mikroskopické změny v krevních cévách v Marciině mozku byly nespecifické, a většina pacientů s takovýmito změnami neutrpí ani šok, ani záchvaty.

„Takže jeden problém je vyřešen,“ uzavřel záležitost Moran, „a nyní, jak mohu pomoci vám?“

Přiznáním vraždy Karen Crandellové, chtělo se říci Joanně, nicméně zdržela se jakéhokoli vyjádření a přenechala slovo Jakeovi. „Poručík má na vás několik otázek.“

„Nic mimořádného,“ předeslal Jake. „Když jsme spolu hovořili naposled, odhalili jsme dobu mezi devátou a desátou večer jako čas, kdy byla Karen Crandellová zavražděna.“ Moran přikývl. „Správně. Byl jsem s ostatními v konferenční místnosti.“

„Jo,“ pokračoval Jake nezaujatým tónem. „Já teď potřebuji vědět, co jste dělal mezi deseti a deseti patnácti.“

Moran se opřel zády v křesle a soustředěně si poklepával prstem na bradu. „Pokud si dobře vzpomínám, naše schůzka skončila těsně před desátou, potom jsem šel do své kanceláře, zkontroloval telefonní vzkazy a odešel.“

Všichni tvrdí totéž, jako kdyby si to nacvičili, pomyslel si Jake. „Odcházel jste jako první?“

Moran opět zapřemýšlel. „Nejsem si jist. Neviděl jsem odcházet Evana, takže tam možná ještě byl.“

„A Ruddovi?“

„Dohadovali se o něčem ve své kanceláři, když jsem odcházel.“ Moran pobaveně potřásl hlavou. „Mohli by si také občas odpočinout.“

„A cestou jste neviděl nic neobvyklého nebo podezřelého?“

„Vůbec nic.“

„Viděl jste někoho u požárního schodiště?“ zeptal Jake.

„Přicházet nebo odcházet?“

Po krátké odmlce Moran odpověděl: „Ne v tuhle noční dobu.“

„A jindy?“

„Víte, někteří lidé volí běhání do schodů během dne jako jistou formu tělesných cvičení.“

„Kdo například?“ naléhal Jake, jako by pro něj byla tato informace nová.

„Ruddovi a pár místních techniků,“ odpověděl Moran a poté spěšně dodal, „ale nikdy jsem je neviděl v noci.“

„Fajn,“ shrnul rozhovor Jake a obrátil se k Joanně. „Máš na dr. Morana nějaké otázky?“

„Jen jednu nebo dvě.“ Joanna vytáhla jmenovku a studovala ji, ačkoli kartička byla prázdná. „Nevyskytly se v nedávné době v BRI nějaké krádeže?“

„Pokud vím, tak ne,“ opáčil Moran.

„Nechybí něco cenného?“ zeptala se Joanna. „Nebyla na policii nahlášena nějaká krádež?“

„O ničem nevím.“

Jake se v duchu pousmál. To byla zatraceně dobrá otázka, protože kdyby nyní nalezli vražednou zbraň, Moran by nemohl říci, že mu byla zcizena nebo že ji postrádal.

Joanna schovala prázdnou jmenovku. „Další otázky nemám.“

„Děkujeme za váš čas, dr. Morane.“ Jake vstal a zavřel zápisník. „Byl jste nám velmi nápomocen.“

Moran povytáhl obočí. „Skutečně?“

„Ano.“

„Ně-nějakou informací, kterou jsem vám poskytl?“

„Jo,“ lhal Jake, rozhodnut ponechat chirurga v nejistotě a obavách. „Možná budeme mít později ještě nějaké další otázky.“

Když vycházeli ven, museli se Jake i Joanna držet, aby jim zrak nezalétl k dubovým holím, které visely na stěně kanceláře Christophera Morana.

Kapitola 19

Jake jel opatrně po Mulholland Drive, cestě plné serpentin nahoře v horách, oddělující západní Los Angeles od údolí San Fernando. Nalevo viděl světla údolí zářící v mlhavé temnotě tři sta metrů pod ním. V půl jedenácté tam nebyl prakticky žádný provoz, pouze výjimečně zahlédl tlumené světlo pouliční lampy.

Jake se nakláněl nad volant, oči přilepené k vozovce.

Minul Beverly Glen, poté projel prudkou zatáčkou, kde bylo osvětlení lepší. Před sebou spatřil volné prostranství s parkovacími místy a několika dřevěnými lavičkami. V

příšeří bylo zaparkováno černé policejní vozidlo. Jake zajel až k němu a vypnul motor. Za půl minuty jednou blikl světly a čekal na odpověď. V sousedním autě seděl William Buck, ředitel oddělení pro utajované informace na policejním oddělení v Los Angeles. Jake si už dříve občas vyžádal od Bucka nějaké informace, ale schůzky se vždycky odehrávaly v Buckově kanceláři, nikdy na nějaké opuštěné horské silnici. Jakeovi to napovědělo, že půjde o vysoce tajnou informaci, pakliže Buck činí tak mimořádná opatření k tomu, aby měl jistotu, že jejich konverzace nebude odposlouchávána. Rovněž si tím zajistil, že na takovém místě se jen stěží vyskytne nějaký případný svědek, který by potvrdil, že kdy vůbec nějaké setkání proběhlo. Jake byl nesmírně zvědav, o co v tom NASA podniku sakra jde!

Světla na policejním vozidle dvakrát zablikala.

Jake vystoupil a posadil se ve velkém autě dozadu za řidiče.

William Buck stiskl nějaké tlačítko po straně. Dveře se uzamkly. Stiskl další knoflík a nahoru vyjela zvukotěsná přepážka oddělující prostor zadních sedadel od předních.

„Doufám, že jsem tě nevytáhl příliš pozdě, Jakeu?“ řekl srdečně Buck.

„Ne, pane.“

„Fajn.“ Buck byl rozložitý jako tank, široká ramena, silný krk, hranatá čelist. „Jsem rád, že se i vyspíš, protože já ne.“

„Nechcete mi říct, že jste uvízl ve slepé uličce?“

„Hůř,“ řekl Buck klidně. „Poslal jsi mě pátrat nazdařbůh.“

„V žádném případě,“ ohradil se Jake. „Předložil jsem solidní fakta. Nějaký chlápek jménem Doyle má na starosti vše kolem záležitostí NASA v Memoriální.“

„Podle NASA ne.“

Buck si upravil pokrývku, která mu zahalovala stehna.

Obě lýtka mu v roce 1972 utrhla vietnamská mina. „Nikdy o

žádném Doylovi neslyšeli,“ řekl, „a nikdy nedělali žádný obchod s Memoriální. Nikdy. Nic.“

„Ježíši Kriste!“ sykl Jake rozzlobeně. „Všichni v Memoriální jsou úplně prolhaní. Každej z nich je zatracenej lhář.“

„To si nemyslím,“ namítl Buck. „Myslím, že byli zneužiti.“

Jake zmateně zamžikal. „To mi musíte vysvětlit pěkně po pořádku.“

Buck stiskl knoflík a zadní okno se kousíček pootevřelo.

Dovnitř zavál chladný vzduch. „Začněme s tím, co víme.

Můj přítel z NASA, velmi spolehlivý zdroj, pro nás provedl zevrubné šetření. Nikdo jménem Doyle v jejich záznamech není a nikdy nebyl. A také nikdy neměli žádný kontrakt na nějaký výzkumný projekt s Memoriální.“

„Nemohl ty záznamy někdo vymazat?“

„Ne,“ ujistil ho Buck. „Nedokázali by vymazat úplně všechno, i kdyby se o to pokusili.“

„Tak potom jak –?“

Buck pozvedl ruku a pokračoval. „Potom jsme se rozhodli prověřit Memoriální, protože, jak říkáš, mohli lhát. Jeden z našich lidí se dostal na místo, kam by se dostat neměl, a přišel s velice zajímavými informacemi. Záznamy v Memoriální dokládají, že skutečně dělají pro NASA.

Prostudovali jsme názvy výzkumných grantů, koukli se na lidi v NASA, kteří ty granty schvalují, a dokonce i ty, kteří dohlížejí na projekty. Tohle všechno a ještě mnohem víc jsme prověřili.“

Buck ještě více pootevřel okénko a dýchal chladný noční vzduch; pak je zase zavřel.

„No a?“ ptal se netrpělivě Jake.

„Všichni jsou falešní,“ pokračoval Buck. „Celé je to jen naoko.“

Jake cosi zamumlal; vůbec si nedokázal představit, jak se z toho bludiště vymotá. V Memoriální tvrdili, že provádějí výzkum pro NASA, a NASA tvrdí, že tomu tak není. Záznamy v Memoriální dokládají, že pracují na projektech, ale Buck tvrdí, že ty záznamy jsou falešné, jen naoko. Jenomže ten výzkum pro NASA se přece jen v Memoriální dělá. Říkal mu o něm Murdock, ale také Bondurant i Ruddovi. Všichni lhát nemohli. Nebo ano?

Jake se nakonec zeptal: „Co se to tu sakra děje?“

„To nevím jistě,“ odvětil Buck. „Alespoň prozatím.“

„Máte vůbec nějakou představu?“ naléhal Jake. Buck sledoval čelní světla rychle se blížícího auta. Když projelo, mrkl na Jakea. „Mohu ti předložit pouze velmi pravděpodobnou domněnku.“

„Sem s ní.“

Buck chvíli váhal, neboť se snažil volit následující slova co nejpečlivěji. „Pokud jisté vládní kruhy chtějí, aby některé věci proběhly v naprostém utajení, dají k dispozici falešné, respektive zástupné účty, z nichž se čerpají finance.

Například takový obchod tabákem v Havaně. Má zboží, zákazníky, a dokonce i obchodní licenci, ale ve skutečnosti je to bezpečnostní úkryt CIA.“

„Tvrdíte, že Memoriální ve skutečnosti žádný výzkum neprovádí?“

„Ale ano, provádějí výzkum,“ odpověděl Buck. „Jen ne pro NASA. Ten výzkum požaduje nějaká jiná vládní organizace, která pouze využívá jména NASA jako zástěrky.“

„Počkejte chvíli. Moment,“ zarazil ho Jake, protože si potřeboval utřídit všechna ta matoucí fakta. „Tvrdíte, že nějaká vládní organizace má o ten výzkum zájem, ale ne pod svým jménem?“

„Správně.“

„Takže si dojdou do Memoriální, řeknou, že jsou z NASA, a nabídnou jim veliký balík peněz, aby pro ně prováděli výzkum. A Memoriální samozřejmě shrábne peníze, jak nejrychleji může.“

„Přesně tak.“

Jake si drbal husté strniště na bradě a přitom hledal díry v Buckově teorii. „Vědí výzkumníci, že provádějí výzkum pro tu tajnou organizaci?“

„Pravděpodobně ne,“ opáčil Buck. „Výzkum, který doktoři dělají, je bezpochyby skutečný a legitimní. Nicméně lékaři nevědí, k čemu bude využit nebo jak bude aplikován.“

„Já to zkusím shrnout, jestli tomu správně rozumím,“

prohlásil Jake. „Existuje nějaká vládní organizace, která požaduje jakýsi supertajný výzkum, ale nechce, aby její jméno figurovalo na daném projektu, a to z toho důvodu, že nechtějí, aby kdokoli věděl, že se pro ně něco takového dělá.

Takže si pod hlavičkou NASA najmou na práci Memoriální.

Všichni vědci jsou šťastní, že to můžou dělat, protože si nahrabou slušný balík peněz. Jsou jako prasata krmící se z obrovského koryta. Výzkum je hotový a pod hlavičkou NASA doručený příslušné organizaci.“

Jake se odmlčel a pohlédl na Bucka. „Co vy na to?“

„Řekl bych, žes to shrnul dost přesně.“

„Každého jednotlivého vědce mají jako malý dílek celé skládačky, na které pracují,“ pokračoval Jake. „Tak nemůže nikdo přijít na to, co je vůbec cílem, ani jak se to použije.“

Buck přikývl. „Tak to zpravidla chodí.“

„Ještě jednu otázku.“

Buck se lehce pousmál. „S tebou se, Jakeu, nikdy nejedná jen o jednu otázku, ale ptej se.“

„Odkud pocházejí všechny ty peníze?“

„Předpokládám, že z černé skříňky.“

Jake pomalu přitakal. Buck mu o černé skříňce pověděl již dříve. Tímto termínem se označovaly peníze určené Kongresem na financování různých výzvědných organizací.

Množství se pohybovalo v miliardách a nikdo nemusel

vykazovat, za co se peníze utratily. „Takže si myslíte, že v tom jedou i agenti CIA?“

„Možná,“ řekl vyhýbavě Buck. „Možná ne.“

„Potřebuju to vědět,“ naléhal Jake. „Musím vědět, co je to vůbec za projekty. Bez toho ten případ nedokážu rozseknout.“

Buck si slabě povzdechl; nenáviděl brodit se takovým blátem, a věděl, že právě to na něj čeká. „Budu muset obvolat mnoho styčných osob.“

„Já vím,“ řekl Jake, jehož by zajímalo, jak vysoko až bude muset Buck kvůli informacím zajít. A jak velkou službu bude muset projevit osobě, která patří do úzké a sevřené komunity výzvědných služeb. „Ale já to musím mít.“

„Žádáš po mně, abych si kdekoho znepřátelil.“

„Já vím,“ opět přisvědčil Jake. „Ale někdo kvůli téhle záležitosti rozmlátil jedné ženě hlavu.“

„Jsi si tím jistý?“

„Jo.“

„Pak to bude něco vysoce utajovaného,“ přemýšlel Buck nahlas. „Něco, co nesmí vidět jen tak někdo.“

„A pravděpodobně by to stálo učiněný majlant.“

Buck hlasitě vydechl. „Některé věci jsou cennější než peníze, Jakeu.“

„Například?“

„Moc,“ řekl Buck a stiskl tlačítko na přístrojové desce.

Dveře vozu se otevřely.

Kapitola 20

Lori McKayová spěchala do forenzní laboratoře s fasciklem závěrečných zpráv. Položila je na stůl a čekala, až Joanna dotelefonuje.

„Miluju tě moc a moc,“ právě říkala Joanna, pak našpulila rty a vyloudila zvuk polibku.

Jakmile Joanna zavěsila, Lori se na ni zaculila.

„Nevěděla jsem, že si Jake Sinclair libuje v takových slaďácích.“

Joanna jí oplatila úsměv. „To nebyl Jake, ale Jean-Claude.“

„Copak dělá náš malý kovboj?“

„Užívá si,“ řekla Joanna a představila si Jean-Clauda na násadě od smetáku. „Viděl lvy v zoo v San Diegu a veliké ryby v Mořském světě. Úplně jsem si ho představila, jak se usmívá od ucha k uchu.“

„Tvůj malý přítel ti opravdu chybí, viď?“

„Strašně.“

„Proč si nevezmeš pár dní volno a nepřidáš se k nim?“

navrhovala Lori. „Trocha volna by ti prospěla.“

„Nemůžu,“ namítla Joanna. „Je tady spousta práce. A kromě toho dnes jedou do Grand Canyonu a do Jižní Kalifornie se před víkendem nevrátí.“

„No, tak si je užiješ pak.“

Joanna šťastně přikývla. „Určitě. Zavolají mi, až se vrátí, a sejdeme se v Disneylandu.“

Lori rozbalila lízátko a vložila si je do pusy. „Tvá sestra Kate je skutečně pozoruhodná žena. Víš, dokáže být manželkou, matkou i archeoložkou. Ale musí být pro ni těžké žít ve Francii.“

Obzvláště když má takového manžela, který ji pravidelně podvádí, pomyslela si Joanna. Kate by však z manželství nikdy neodešla, leda tak za milion let. Tolik miluje svého manžela, a ještě více Jean-Clauda.

Lori spatřila na Joannině tváři stín melancholie. „Řekla jsem něco špatného?“

„Ne, jen jsem zrovna myslela na Jean-Clauda,“ lhala Joanna; pak ukázala na svazek zpráv. „Co to máš?“

„Výsledky zkoumání mozku Marci Gwynnové pod elektronovým mikroskopem.“ Lori vytáhla dva papíry a podala je Joanně. „Nálezy jsou skutečně velice slabé. Viděli nějaké zduření endotelu ve stěnách krevních cév a tu a tam pár droboučkých ruptur.“

„Jo, to už jsem slyšela.“

„Murdock a Moran skáčou radostí, protože jsou přesvědčení, že mají příčinu smrti těch dívek.“

„Nemají příčinu, mají jen nějaký abnormální nález,“

řekla Joanna. „A myslí si, že mají vyhráno, protože se nenašly žádné známky nedbalosti nebo zanedbání.“

„Vypadá to, že skutečná příčina je všem úplně ukradená.“

„Nám ne.“

Joanna se zhoupla v otočné židli a už alespoň posté se zamyslela nad smrtí Elizabeth Ryanové a Marci Gwynnové.

Obě mladé ženy zemřely při operaci bez zjevné příčiny.

Kdesi hluboko uvnitř Joanna cítila, že ta neznámá příčina byla u obou stejná. Pouze Marciin mozek však vykazoval změny patrné pod elektronovým mikroskopem. „Vysvětlil Oliver Burns, proč byly ty změny přítomny v Marciině mozku, ale nikoli u Elizabeth Ryanové?“

„Samozřejmě,“ opáčila Lori s hranou seriózností. „Ten starý nadutec nemohl nechat nezodpovězenou byť jedinou otázku. Důvodem, jak je zřejmé –“ Lori snížila hlas a napodobila Olivera Burnse –, „je to, že Marci žila po šoku osmnáct hodin, zatímco Elizabeth pouze šest. Kdyby Elizabeth žila déle, také by se tam tyto změny projevily.“

„Panebože,“ potřásla Joanna hlavou. „A všichni mu to zbaštili?“

„Horlivě. Obzvlášť když jim starý Oliver sdělil, že se vší pravděpodobností jsou v mozku Elizabeth Ryanové tyto změny také, ale pouze na molekulární úrovni, takže je pod mikroskopem vidět nelze. Jinými slovy, jedná se o neviditelné změny na molekulární úrovni, a ty způsobily její smrt.“

Joanna se křivě pousmála. „Pokud lékaři nenajdou příčinu choroby, svalují vinu na nějaký virus nebo na něco, co se odehrálo na molekulární úrovni.“

„Já vím,“ podotkla Lori kysele. „Odkud s tím začneme?“

„Začneme tam.“ Joanna ukázala směrem k obrovské tabuli. Byla pokryta výčtem všech klinických a patologických příznaků obou žen, které zemřely při operaci.

Celá plocha tabule byla úplně popsána. „Odpověď je tam, přímo před našima očima, jenom ji nevidíme.“

„Ale už jsme ten seznam prošly nejmíň desetkrát,“

prohlásila Lori.

„A bude-li třeba, projdeme ho klidně zase desetkrát,“

řekla Joanna, „a pokud to nebude stačit, přidáme ještě jednou tolik.“

„To se z nás mezitím stanou staré dámy.“

Joanna se postavila a protáhla. Úspěch ve forenzní patologii téměř vždy souvisí s vytrvalostí a houževnatostí, nikoli duchaplností. Časem to Lori pochopí.

Lori vyndala další zprávu, stručně ji přehlédla a poté papír zmačkala do koule.

„Co to bylo?“ zeptala se Joanna.

„První rutinní mikroskopická studie Marciina mozku,“

odpověděla Lori. „Znovu tam byly patrné ty drobné, přesně

ohraničené skvrny. Takže jsme mozek důkladně propláchli fyziologickým roztokem, opakovaně aplikovali barvivo, a, stejně jako předtím, skvrnky zmizely. Musely to být artefakty.“ Lori sáhla pro další zprávu. „Dál FBI –“

„Počkej minutku,“ zarazila ji Joanna a vytáhla tu zmačkanou zprávu. Rozbalila ji a pročítala. Přesně ohraničené skvrnky nezjištěné povahy byly nepravidelně rozesety v mozkové tkáni hned u nádoru. Bylo možné považovat je za artefakty, nejspíš za něco, co ulpělo v mozkové tkáni během operace. „Takže jak u Marci, tak u Elizabeth Ryanové se objevily tyhle přesně ohraničené skvrnky?“

„Jo. Ale jak jsem řekla, jsou to jasné artefakty, které se snadno odstranily fyziologickým roztokem.“

Joanna dlouho přemýšlela, až konečně řekla: „Chci, abyste znovu odebrali vzorek mozkové tkáně a aplikovali barvivo. Aplikujte je jak před použitím fyziologického roztoku, tak po něm. A nakonec si propláchnutou i nepropláchnutou

mozkovou

tkáň

prohlédněte

pod

elektronovým mikroskopem.“

Lori se pokusila sledovat tok jejích myšlenek. „Chceš říct, že ty skvrny možná nejsou artefakty?“

„Říkám jen, že nevím, co jsou zač,“ opáčila Joanna, „ale vím naprosto přesně, že tam nepatří. A pokud se vyskytují u obou pacientek, musíme zjistit jejich původ.“

Lori si chvatně poznamenala Joanniny instrukce.

„Vsadím se, že se ukáže, že jsou to úplně obyčejné artefakty. Víš, něco jako droboučké granulky nečistoty.“

„Pravděpodobně máš pravdu,“ přisvědčila Joanna. „Ale buďme puntičkářky a ujistěme se o tom.“

„Třeba budeme mít štěstí.“

„To by byla příjemná změna.“ Joanna ukázala na zprávu v Loriině ruce. „A teď co ta FBI?“

„Zaslali závěrečnou zprávu ohledně toho materiálu, který jsme vypreparovaly z hlavy Karen Crandellové,“ řekla Lori, zatímco pročítala stránku. „Ten kov je slitina stříbra, dřevo dub lakovaný anglickým lakem.“

„Takže nic nového?“

„Ne tak docela –“ Lori se zarazila uprostřed věty a znovu pročítala spodní část stránky. „Tady je něco, co by tě mohlo zajímat. Vypadá to, že jedna z těch třísek pochází z nějakého kulatého předmětu. O co myslíš, že by mohlo jít?“

Joanna pokrčila rameny, před očima však měla představu dubové hole tříštící Kareninu lebku. Uvažovala, zdali má Lori říci o sbírce holí v Moranově kanceláři, ale rozhodla se, že to zatím neudělá. Čím méně lidí o tom v této chvíli ví, tím lépe. „Může to být spousta věcí.“

„Jo,“ souhlasila Lori. „Budeme to muset vypátrat.“

Joanna sledovala, jak si Lori převaluje lízátko v ústech sem a tam. Byl to nervózní zvyk, kterému Lori obvykle podléhala, pokud chtěla říci něco, čím si nebyla jistá.

„Zdá se, že se ti něco honí hlavou,“ podotkla Joanna. „O

co jde?“

Lori prudce zvedla hlavu. „Jak jsi to poznala?“

„Intuice,“ lhala Joanna.

„Zkoušíš na mně fintu Sherlocka Holmese? Víš, jak vždycky poznal, na co Watson myslí.“

Joanna pokývla hlavou a přidala vysvětlení. „Když přemýšlíš o něčem, čím si nejsi jistá, převaluješ si lízátko v puse. Tak o co jde?“

Lori zaváhala. „Je to jenom takový nápad.“

„Sem s ním.“

„Když jsem před chvilkou šla po schodech nahoru, použila jsem požární schodiště,“ začala Lori. „Míjela jsem hasicí přístroj, který visí na zdi. Je z nějakého kovu připomínajícího stříbro a ta úchytka, za kterou visí na zdi, je ze dřeva. Tak jsem se v duchu ptala, jestli by to nemohla být naše vražedná zbraň? Nebo jestli se o něj Karen při pádu nemohla uhodit?“

„Dobré otázky,“ řekla Joanna zvažujíc tyto možnosti.

„Velmi dobré otázky. Ale nemyslím, že to tak bylo, a hned ti řeknu proč. Se vší pravděpodobností je ten přístroj vyrobený z hliníku. Stříbro by bylo příliš drahé a příliš těžké.“

„Třeba do toho nějaké stříbro mohli přidat,“ namítala Lori. „Víš, kvůli kvalitě a trvanlivosti materiálu.“

„To je možné,“ prohlásila Joanna a pokoušela se rozpomenout, zdali nějaký hasicí přístroj u požárního schodiště v BRI viděla. Nebyla si jistá.

„Mám zavolat výrobci a zeptat se, z čeho je ten přístroj vyrobený?“ zeptala se Lori.

Joanna zavrtěla hlavou. „Vezmi si šroubovák a zajdi k tomu hasicímu přístroji. Odškrábni kovovou střepinu a zašli ji do laboratoře FBI. Pak přejdi k požárnímu schodišti v BRI a udělej totéž.“

„A co to dřevo?“

„To je další problém,“ řekla Joanna. „Je velice nepravděpodobné, že by byl držák hasicího přístroje vyrobený z dubového dřeva. To je výrobně příliš nákladné.“

„Co když se ten držák zlomil a musel se nechat opravit nebo vyměnit?“ namítla Lori. „Tesaři v Memoriální používají dub nebo jiné tvrdé dřevo, pokud chtějí, aby něco dlouho vydrželo.“

Joanniny oči se náhle rozšířily. „Cos to teď řekla?“

Lori se udiveně zahleděla na Joannu. „Řekla jsem, že pokud se ten držák musel opravit –“

„Správně, správně!“ přerušila ji Joanna. Opravit! Bylo to tak zjevné, a ona na to nepomyslela. Moran byl vášnivým sběratelem starožitných holí, a nyní se mu jedna poškodila.

Nikdy by ji nevyhodil ani neschoval. Nikdy. Opravil by si ji.

Uznale se na Lori usmála. „Dobrá myšlenka. To dřevo dej taky prověřit.“

„Jdu na to,“ řekla Lori a vyběhla z laboratoře.

Joanna začala rázovat po místnosti a snažila se vymyslet, jak se dopídit té poškozené hole. Nejsnazší způsob by byl zavolat Moranově sekretářce a zjistit od ní, kde zakoupil a nechal opravit své hole. Ale to bylo riskantní.

Sekretářka by o tom téměř jistě Moranovi pověděla, a poškozená hůl by navždy záhadně zmizela. Musí to jít nějakou jinou cestou…

Joanna minula tabuli, pak přešla kolem dlouhého pracovního stolu. Když došla k psacímu stolu, zarazila se a upřeně se zadívala na telefon.

Rychle vytáhla telefonní seznam a listovala žlutými stránkami. Na vycházkové hole tam byl pouze jediný odkaz.

Joanna vytočila číslo.

„Dobrý den,“ pozdravila Joanna majitele obchodu.

„Mám poškozenou hůl a ráda bych věděla, kde si ji mohu nechat opravit.“

„Co je to za hůl?“

„Stará anglická vycházková hůl,“ řekla Joanna. „Je to rodinné dědictví, patřila mému dědečkovi, ale je ošklivě otlučená.“

„Jak hluboké jsou ty vrypy či poškrábání?“

„Některé jsou pořádně hluboké. Někde se jakoby odštíply veliké třísky.“ Joanna překotně přemýšlela, když se snažila popsat, jak by teď asi Moranova hůl mohla vypadat.

„Jsem z toho nešťastná, protože ty nejhlubší vrypy jsou

těsně u viktoriánské stříbrné hlavice, která je taky poškrábaná.“

„Vy tedy mluvíte o ryzí starožitnosti?“

„Ano, pane.“

„Máte-li dost peněz, navrhl bych vám, abyste se obrátila na skutečného mistra,“ poradil jí majitel obchodu. „Měl by to dělat někdo, kdo se práci na starožitných holích věnuje celý život.“

„Znáte někoho takového?“

„Pouze jediného člověka,“ řekl obchodník a dal Joanně mužovo telefonní číslo a adresu.

„Poradí si dobře s anglickými holemi?“ zeptala se Joanna.

„Specializuje se na ně, madam.“

Joanna vytočila číslo Harryho Hollowaye, ale ozval se záznamník.

Byla středa odpoledne a obchod měl zavřeno. Rozhodla se, že zavolá později. Musí tu zatracenou hůl za každou cenu najít.

Dan Rubin a Lori McKayová se krčili nad malým stolkem v učebně sousedící s neurologickým oddělením.

Porovnávali lékařské záznamy Marci Gwynnové a té pacientky Olivera Burnse z Yale.

„Kolikrát se ještě budeme muset probírat těmi kartami?“

postěžovala si Lori.

„Dokud nenajdeme nějaký společný jmenovatel, který by vysvětloval vzniklý syndrom,“ odtušil Rubin a nalistoval další stránku. „Marci byl proti bolestem hlavy podáván Oxycontin. A co té pacientce z Yale?“

„Percocet,“ odpověděla Lori, aniž by se podívala do karty.

„Na spaní brala Marci Ambien.“

„Pacientka z Yale Phenergan.“

„Marci užívala antikoncepci.“

„Pacientka z Yale ne.“

Rubin si slabě povzdechl. „Pojďme se podívat na předoperační medikaci.“

„Počkej chvíli,“ řekla Lori a přimhouřila oči na malé písmo na kartě. „Je tam něco načmárané, ale nemůžu to přečíst. Vypadá to, jako by nějaký lékař napsal cosi v tom smyslu, že je něco neefektivní.“

Rubin přistoupil blíž, jejich tváře se teď téměř dotýkaly.

Trvalo mu nějakou chvíli, než rozluštil tu poznámku. „Stojí tu, že Tylenol-codeine byl na bolest neúčinný.

Pravděpodobně proto přešli na Percocet.“

„Aha.“ Lori otočila hlavu přímo proti Rubinovi a začala mu jemně okusovat ucho. „Říká se tam ještě něco?“

„Jo,“ pousmál se Rubin. „Říká se tam, že jestli nepřestaneš, nikdy to nedoděláme.“

„Pojďme domů,“ zašeptala mu Lori do ucha. „Už jsme stejně měli jít spát.“

Rubin ji vzal za ruku. „Ještě jednou to prolétneme a naše noc může začít.“

„Tak ale rychle.“

Do učebny náhle vtrhl Christopher Moran společně se svým zástupcem. „Co se to tu sakra děje?“

Rubin se rychle napřímil. „Porovnáváme záznamy Marci Gwynnové se záznamy pacientky dr. Burnse z Yale.“

Moran na oba upřeně zíral. „Povězte mi, Rubine, vypadám snad jako pitomec?“

„Přesně to tady děláme, pane,“ trval na svém Rubin a ukázal na křídou popsanou tabuli. „Pracujeme na tom víc než dvě hodiny.“

„Žádal jsem vás, abyste si přizval někoho na pomoc?“

zeptal se Moran. „Nebo jsem vám řekl, abyste to udělal sám?“

Rubin jemně pokrčil rameny. „Myslel jsem, že jste mi jen řekl, co se má udělat.“

Moran se prudce obrátil na svého zástupce. „Dr. Beliosi, řekl jsem mu, aby si sem někoho přivedl?“

„Ne, pane,“ odpověděl Belios promptně. „Výborně.“

Moran se opět otočil k asistentovi. „Dr. Belios, zdá se, rozumí anglicky, na rozdíl od vás, že, Rubine?“

Rubin bez odpovědi sklonil hlavu. „Vy nedokážete splnit dokonce ani tak jednoduchý příkaz.“

Rubin pomalu zvedl hlavu. „Snažil jsem se jej splnit co možná nejlépe. Předpokládal jsem, že by to dva lidé zvládli lépe než jeden.“

„Tak to jste předpokládal špatně,“ vyštěkl Moran.

„Chtěl jsem, abyste to vykonal sám, z toho důvodu, že my nejsme závislí na nikom jiném. Jiní lidé dělají chyby, zaměstnanci neurochirurgie nikoli.“

„Ale ona je forenzní patoložka,“ namítl Rubin. „Je velice –“

„K čertu s vámi!“ Moran popadl houbu na mazání tabule a vší silou ji mrštil přes celou místnost. Odrazila se od dvou stěn, než dopadla na podlahu. „Mluvím o tom, proč jsem po vás žádal nějakou práci, a vy se mi tu snažíte vykládat, proč jste ji neudělal.“

Rubin se zhluboka nadechl. „Dělal jsem to podle sebe.“

„Vy víte zatraceně dobře, co jste měl dělat,“ rozzlobeně jej odbyl Moran. „A pro příště by bylo lépe, kdybyste do písmene uposlechl můj pokyn, a to bez jakýchkoli výjimek.

Rozuměl jste?“

Lori se už déle nedokázala držet zpátky. „Dr. Morane, dovolte mi vysvětlit, proč jsem tady. Vezmu to po pořádku.

Měla jsem v kanceláři kartu Marci Gwynnové. Dr. Rubin to zjistil a požádal mě, zda bych mu ji nezavezla na Sedmičku východ, což jsem učinila. Rovněž jsem se mu dobrovolně nabídla, že mu pomohu tu kartu zkontrolovat, a proto jsem tady.“

„Vy tedy vystupujete jako Rubinův obhájce, že?“

„Můžete si to nazvat, jak chcete,“ konstatovala Lori suše. „Ale je to pravda.“

Moran si hlasitě odkašlal. „Tak já vám řeknu, co ještě je pravda.

Nepřejeme

si,

abyste

strkala

nos

do

neurochirurgických záležitostí tohoto oddělení. Je to jasné?“

„Marci

Gwynnová

není

neurochirurgickou

záležitostí,“ prohlásila Lori věcně. „Jakmile Marci zemřela, stala se ona i její záznamy vlastnictvím patologie, a tak to zůstane, dokud nepřijdeme na to, co ji zabilo.“

Moranova tvář znatelně zrudla. „My víme, co ji zabilo.“

„Podle dr. Joanny Blalockové nikoli,“ řekla Lori. „A já přijímám rozkazy výhradně od ní.“

„Ztrácíte čas.“

„To si nemyslíme, obzvláště díky některým našim novým nálezům pod mikroskopem,“ nadsazovala Lori.

Moranovy oči se nápadně zúžily. „Jakým novým nálezům?“

Lori se sladce usmála. „Bylo by nejlépe, kdybyste to prodiskutoval s dr. Blalockovou. Ona je tím expertem.“

Moran byl v pokušení položit jinou otázku, ale nakonec si to rozmyslel. Obrátil se k Rubinovi. „Neobtěžujte se přípravami na zítřejší ranní operaci. Místo toho chci, abyste se sám vrátil do té učebny zkontrolovat karty, dokud nezjistíte, zda není mezi těmi případy nějaký společný jmenovatel. Pak to můžeme jednou provždy uzavřít. A znovu vás upozorňuji, abyste to udělal sám. Budete si to pamatovat, že?“

„Ano, pane.“

Moran vykročil ze dveří, v patách se svým zástupcem.

Lori počkala, až na chodbě odezní ozvěna Moranových kroků, a potom se Rubina zeptala: „Jak můžeš snášet takovou hrubost?“

Rubin pokrčil rameny. „U mariňáků se naučíš přecházet spoustu věcí.“

„Myslela jsem, že tě učili bojovat.“

Rubin se zachmuřil. „Učili mě zabíjet.“

Lori sledovala Rubínový bleděmodré oči. Na okamžik se proměnily v kus ledu. Pak se do nich znovu vrátila obvyklá vřelost. „Předpokládám, že se musíš nad jeho urážlivé chování povznést, chceš-li zůstat v Moranových službách.“

„Nic jiného mi nezbývá.“

„Je takový pořád?“

„Ani ne,“ řekl Rubin. „Dnes měl ale obzvlášť špatný den. Zdá se, že v současné době má s maligními gliomy někdo větší procento úspěšnosti než Moran.“

„A jenom s operacemi?“

Rubin přitakal. „Skutečnými radikálními operacemi s rozsáhlými resekcemi. Moran si dnes ráno přečetl článek v nějakém časopise a úplně mu to zkazilo den.“

Lori věnovala Rubinovi zmatený pohled. „Já myslela, že by měl být nadšený, pokud se objeví nějaký nový a lepší léčebný postup.“

„Jedině kdyby na něj přišel sám,“ odtušil Rubin.

„Moran je z těch lidí, kteří musejí být králi, jinak nejsou šťastní.“

„Jako kdyby byl nějaký rozmazlený spratek.“

„Měla bys ho vidět, když na operačním sále nejdou věci dobře. Většinu času metá hromy a blesky.“

„Jako když zemřela Marci Gwynnová?“ zeptala se Lori.

„Horší bylo, když exla Elizabeth Ryanová,“ pokračoval Rubin. „Vyváděl, zuřil, řval a ječel úplně na všechny. Jednu sestru tak vyděsil, že převrhla podnos s chirurgickými nástroji. Bylo to tam jako v blázinci.“

Lori zamyšleně poťukávala prsty na desce stolu. „Takže náš doktor Moran je pěkně náladový a výbušný.“

„V nemocnici i mimo ni.“

„Ale?“ Lori se naklonila blíž. „Jak mimo ni?“

Rubin ztišil hlas. „Jedna sestra se nechala slyšet, že mlátil svou ženu.“

„Ale jdi!“

„Je to tak,“ ujistil ji Rubin. „Podle té sestry to vyšlo najevo během Moranova rozvodu. A jak jsem slyšel, choval se fakt odporně. Rozvod ho stál majlant. Jeho žena si přišla k pěknému majetku.“

„Dobře mu tak.“

Robin zavřel karty a srovnal je na úhlednou hromádku.

„Je nějaká šance, že u tebe strávím noc?“

Lori se zazubila. „Jedině když to bude stát za to.“

„Cestou koupíme nějaké steaky.“

„A ústřice.“

„Ty jsi příšerná, Lori,“ zachechtal se Rubin. „Fakt příšerná.“

„Já vím.“

Zhasli světla a pospíchali chodbou k výtahu. Ze sesterny Lori zaslechla Moranův zlostný hlas. Zase na něco nadával.

U výtahu se Lori ohlédla. Mohl by se tyran vlastní ženy změnit ve vraha? Dospěla k přesvědčení, že ano. Obzvláště kdyby usoudil, že mu to projde.

Kapitola 21

Sobotní ráno strávila Joanna brouzdáním po obchodech se starožitnostmi, než se jí podařilo nalézt vhodnou anglickou vycházkovou hůl, jakou hledala. Hůl byla vyrobena z lakovaného dubu, hlavice zdobená stříbrem.

Byla poseta rýhami a škrábanci, obzvláště na tom konci, kde přicházela do styku se zemí. Joanna sáhla do kapsy a otřela povrch hole prachem a špínou, které připravila. Pak vstoupila do obchodu Harryho Hollowaye. Zvonek nade dveřmi se rozezněl, když vcházela dovnitř. O malou chvíli později se objevil malý štíhlý muž s jasnýma očima. Měl velkou hlavu s nápadnými nadočnicovými oblouky. Joanna si pomyslela, že vypadá jako elf.

„Vy jste pan Holloway?“ zeptala se.

„Ano, to jsem,“ řekl Holloway měkce.

„Já jsem Joanna Blalocková,“ představila se. „Už jsem vám volala.“

„Ó, ano,“ připomněl si Holloway. „Vidím, že jste s sebou přinesla tu dědečkovu vycházkovou hůl.“

Joanna mu ji podala. „Pravděpodobně bych ji měla vyčistit.“

„S tím si nedělejte starosti.“

Holloway pečlivě zkoumal starožitnou hůl. Obzvláštní pozornost věnoval stříbrné hlavici. „Nádhera, opravdu nádhera,“ rozplýval se.

Bodejť by to nebyla nádhera, pomyslela si Joanna, za 250 dolarů.

„Mohlo se o ni samozřejmě pečovat o malinko lépe,“

pokračoval Holloway, „nicméně vysoká kvalita vždycky odolá času.“

„Dokážete ji opravit?“

„Ó, ano,“ Holloway pozvedl hůl a pozoroval stříbrnou hlavici proti světlu. „Ta stříbrná hlavice je ve skutečnosti edwardiánská, nikoli viktoriánská. Ale vzhledem k tomu, že Eduard byl Viktoriin syn, nebudeme slovíčkařit.“

„Kolik práce si ta hůl vyžádá?“

„Budeme ji muset obrousit a poté opatřit pěkným lakem,“ odpověděl Holloway a znovu prsty ohledával povrch hole. „Ts, ts. Tady je jedno ošklivé místo. Někdo s ní pořádně praštil.“

„Dokážete ji vyhladit?“

„Patrně ne dokonale,“ přiznal poctivě Holloway.

„Nicméně dobře přelakovaná rýha může někdy holi dodat určitý osobitý ráz, nemyslíte?“

„Ano,“ souhlasila Joanna, kterou potěšil mistrův smysl pro detail. „Myslím, že jí to hodně přidá.“

„Je to vskutku tak.“

„Kolik času vám oprava zabere?“

Holloway zaváhal a v duchu si vše propočítával.

„Nejméně čtyři týdny. Víte, došel mi lak, který používám. Je to velice jemný lak a já s jiným nepracuji. Ale bohužel trvá měsíc nebo i déle, než jej obdržím.“

„Proč tak dlouho?“

„Protože se dováží z Anglie.“

Joanna se pro sebe pousmála. Skutečně měla svého muže. „Dr. Moran mi řekl, že používáte vše jen té nejjemnější kvality. Jsem ráda, že mi vás doporučil.“

„Ach, ten dobrý doktor je jedním z mých nejlepších zákazníků a rovněž má vybranou sbírku holí,“ prohlásil Holloway. „Některé pocházejí z napoleonské éry, jednu prý měl generál Cornwallis, když v Yorktownu kapituloval Washingtonovi.“

„Velmi působivé,“ podotkla Joanna s jistým záměrem.

„Je to škoda, že tu jednu tak zle poškodil.“

„Ó, není to tak zlé,“ řekl Holloway a přešel dolů k pultu.

„Jeden z jeho dospívajících synů s ní mával jako s nějakým obuškem a narazil jí o kamenný obrubník.“

Joanna sykla mezi zuby. „Doktor Moran musel zuřit.“

„Vy byste nezuřila, kdyby někdo použil vaši hůl za dva tisíce dolarů jako hračku?“

„Určitě bych byla rozčilená víc než dost,“ opáčila Joanna. „Ale má štěstí, že nebyla zas až tolik poškozená.“

„I tak to stačilo,“ řekl Holloway, „na několika místech se štípala a byly na ní hluboké vrypy. Ale bude jako nová, až dorazí mé nové zásoby laku.“

„O tom nepochybuji,“ dodala Joanna. Byla potěšena, že práce na Moranově holi dosud není dokončena. Pokud by hůl byla ještě v původním stavu, mohla by zavolat Jakeovi, aby získal povolení k prohlídce a oprávnění zadržet ji jako předmět doličný.

„Mohla bych vidět tu oblíbenou hůl dr. Morana? Tolik mi o ní vyprávěl.“

„Samozřejmě. Tudy, prosím.“

Holloway ji uvedl do dílny, v níž se nalézal dlouhý pracovní stůl posetý nejrůznějšími nástroji a lahvičkami s lakem a leštidly. Stranou stála malá elektrická bruska a pilka. Na dřevěných kolících visely na stěně hole v nejrůznějších fázích opravy.

Natáhl se pro jednu těžkou dubovou hůl a sňal ji ze zdi.

„Tady ji máme.“

Joanně pokleslo srdce. Stříbrná hlavice byla odstraněna a horních deset centimetrů té hole bylo zbroušeno na holé dřevo. „Ta stříbrná hlava byla také poškozená?“

„Malý ošklivý škrábanec,“ zlehčoval stav Holloway.

„Ale nebojte se, trocha usilovného broušení a ručního leštění, a nikdo by neřekl, že byla kdy poškozena.“ Otevřel zásuvku, vytáhl nějakou stříbrnou hlavici a podržel ji proti světlu. „Stejně jako tahle.“

Joanna upřeně hleděla na zářící stříbrnou hlavici.

Vypadala jako nová. „Skvělá práce.“

„Že ano, viďte?“

Joanniny oči se najednou rozzářily. „Schováváte si ty dřevěné hobliny a odřezky po své práci?“

Holloway se na ni udiveně zadíval. „Prosím?“

„Dřevěné úlomky, hobliny,“ trvala na svém Joanna.

„Schováváte si je někdy?“

„Ne, nikdy,“ odpověděl Holloway. „Proč bych to dělal?“ dodal nechápavě.

„Jsem jen zvědavá.“

Joanna se vrátila zpět k prodejnímu pultu a zeptala se: „Co bude stát oprava mé hole?“

„Asi tak sto dolarů,“ řekl Holloway.

Joanna zaváhala, ale pak se rozhodla, že věnuje opravenou hůl Jean-Claudovi, aby si z ní udělal imaginárního koně. „Skvělé.“

„Kdybyste byla tak laskavá a nechala mi zde své jméno a telefonní číslo,“ požádal ji Holloway a podal jí pero a stvrzenku. „Zavolám vám, jakmile bude práce hotova.“

Joanna zapsala požadované informace a rozloučila se: „Děkuji vám za pomoc.“

Došla ke dveřím obchodu a podržela je otevřené nějakému kurýrovi, který nesl dlouhý trojúhelníkový balík, na němž stál nápis KŘEHKÉ. To lak nebude, pomyslela si Joanna a opustila obchod.

Doručovatel si se zájmem prohlédl její pozadí a pak se obrátil k majiteli obchodu: „Teda, Harry, tomuhle se už říká fajnová zákaznice.“

„Myslíš taky někdy na něco jiného než na toho svého ptáka a na to, kam bys ho mohl zasunout?“ zeptal se Holloway.

„Výjimečně.“ Poslíček se široce zazubil a podal Hollowayovi zásilku. „Další hůl, co?“

„To není žádná hůl, hochu,“ prohlásil Holloway, zatímco rozbaloval balíček, z něhož vyňal černou vycházkovou hůl se stříbrným kováním. „To je historie.“

„Jo?“ Doručovatel přistoupil blíž, aby si ji prohlédl.

„Komu patřila?“

„Siru Winstonu Churchillovi.“

„Viděl jsem ho onehdy v noci v televizi na historickém kanálu.“

„Co si myslíš o siru Winstonovi?“

„Mám ho rád,“ řekl poslíček. „Opravdu se mi líbilo, jak se vypořádal s tím hajzlem Hitlerem.“

Holloway přitakal a pozorně studoval tu skvostnou vycházkovou hůl. Silná a aristokratická, pomyslel si, tak jako její bývalý majitel. Přejel po ní prsty a obdivoval tu vynikající řemeslnou práci. Byla bezchybná. Rozhodl se ihned zavolat dr. Moranovi a oznámit mu, že ta cenná vycházková hůl právě dorazila. Moran už za ni zaplatil 5000

dolarů. Holloway si byl jist, že si ji doktor bude přát vyzvednout co nejdříve.

O dvě hodiny později pospíchal Christopher Moran do Hollowayova obchodu, dosud oblečen v chirurgickém oděvu. Dychtil spatřit vycházkovou hůl, údajně tu, kterou Churchill použil, když se vítal s návštěvníky na Downing Street. Moran cenu 5000 dolarů považoval za výhodný obchod.

„Určitě nebudete litovat, že jste vážil cestu,“ přivítal ho Harry Holloway.

„Je v tak dobrém stavu, jak jsme doufali?“ zeptal se Moran, přidržel si nos a hlasitě kýchl.

„Dokonce v ještě lepším.“

Holloway sáhl pro hůl, která byla nyní zahalena v sametu. „Podívejte se sám.“

Moran vyňal hůl a pečlivě zkoumal její tmavý lesklý povrch. „Je to ten typ vycházkové hole, které Churchill užíval. Škoda jen, že nemůžeme s jistotou určit, že byla jeho.“

„A co kdyby byly na té stříbrné hlavici vyryté jeho iniciály?“

„Jsou tam?“

Holloway přisvědčil. „Úplně nahoře na té lví hlavě.“

Moran podržel hůl proti světlu a prohlížel si iniciály „W. C.“ Tuhle hůl by měl doma umístit do nějaké speciální vitríny. „Překonal jste se, Harry.“

„Je to součástí služeb, které nabízím,“ odtušil Harry.

„To je to nejmenší, co mohu pro svého nejlepšího zákazníka učinit.“

„Oceňuji vaši pozornost a smysl pro detail,“ prohlásil vděčně Moran. „A dr. Bondurant rovněž.“

„Jeho hůl dopadla dobře, že?“

„Domnívá se, že je perfektní.“ Moran si ještě jednou prohlédl svou hůl a poté ji znovu zabalil do sametu. „A jak víte, i Bondurant má dobré oko pro detail.“

„Stejně jako ta mladá dáma, kterou jste sem ráno poslal,“ poznamenal Holloway.

Moran vzhlédl. „Jaká dáma?“

„Velice atraktivní,“ řekl Holloway a vytáhl kopii objednávky, kterou měl na pultě. „Ano, tady ji máme.

Jmenuje se Joanna Blalocková.“

Z Moranovy tváře se vytratila veškerá barva. Hůl mu vypadla z ruky a zazvonila o podlahu.

Holloway se shýbl a zvedl ji. Když si všiml Moranovy bledosti, zeptal se: „Jste v pořádku, pane doktore?“

„Ano-ano,“ vykoktal Moran. „To ten zatracený virus, který jsem chytil. Občas to má ještě nějaký dozvuk.“

„Nechtěl byste se posadit?“ zeptal se starostlivě Holloway.

„Je mi dobře,“ ujistil ho Moran, který se postupně vzpamatovával. „Povězte mi, Joanna si sem přišla koupit nějakou hůl?“

Holloway potřásl hlavou. „Přála si, abych jí jednu opravil. Je to velmi dobrá edwardiánská vycházková hůl, která vyžaduje nějakou práci.“

„Aha,“ řekl Moran.

„Dosti se zajímala i o to, jak práce probíhá,“ pokračoval Holloway. „Tak jsem jí ukázal vaši vycházkovou hůl, na níž se pracuje.“

Moran podezíravě pohlédl na Hollowaye. „Jakou hůl jste jí ukázal?“

„Tu poškozenou,“ opáčil Holloway, když zpozoroval lékařův podivný výraz. „Tu, kterou jste sem nechal doručit poslíčkem. Zaslal jste ji i s instrukcemi. Počkejte, ukážu vám to.“ Zašel za pult a vrátil se se složeným listem papíru.

Moran zíral na poznámku, která byla vytištěna na hlavičkovém formuláři BRI. Stálo tam: Hůl nešťastnou náhodou poškodil můj syn, který s ní udeřil o obrubník, když s ní mával jako s obuškem. Prosím, opravte ji co možná nejdříve.

C. Moran, M. D.

„Musel ji sem poslat někdo z mé kanceláře,“ zamumlal Moran.

„Přejete si ještě, abych ji opravil?“ zeptal se Holloway.

Moran přisvědčil a vrátil mu list papíru. „Chtěla dr.

Blalocková ještě něco?“

„Když odcházela, ptala se mě na něco velmi podivného,“ řekl mu Holloway. „Chtěla vědět, jestli si schovávám piliny, odřezky a hobliny od své práce. Dokážete si představit tak hloupou otázku?“

A schováváte? chtěl se zeptat Moran, zatímco přemýšlel, na co by Joanna ty hobliny potřebovala.

„Samozřejmě neschovávám,“ odpověděl Holloway sám na nevyřčenou otázku. „A s tím ta mladá dáma odešla.

Divné, že?“

„Vypadá to tak.“

„Doufejme, že se sem nevrátí se smetákem a lopatkou,“

zasmál se vesele Holloway. „No, nebylo by to něco?“

„Ano,“ řekl Moran a pokusil se na odchodu vyloudit chabý úsměv. „Musím se vrátit do nemocnice.“

„Bylo mi potěšením posloužit takovému gentlemanovi, jako jste vy,“ zavolal za ním Holloway.

Kapitola 22

U Mandrakise bylo hlučno a nacpáno, každý stůl v této řecké restauraci byl obsazen. Ve vzduchu se vznášela vůně koření a exotické aroma, které sem pronikalo z kuchyně. Na pódiu začali hrát muzikanti. První zazněla havajská kytara, poté se přidaly buzuky a tamburíny. Lidé tleskali do rytmu hudby.

„Myslím, že si musíme dobít baterky,“ řekl Jake. „A tohle je to správné místo.“

„Byla jsem tak blízko,“ prohlásila Joanna sklíčeně.

„Blízkost rozhoduje jenom u koňských kopyt a při tanci.“

„A u ručního granátu,“ dodala Joanna. „Kdyby se mi jen podařilo získat tu hůl dřív, než se zbrousila. Jsem si jistá, že by na ní ulpěla nějaká krev nebo kůže Karen Crandellové. A pak by stačilo jenom provést jednoduchý test DNA, který by prokázal, že ta krev patří Karen, a my bychom Christophera Morana skřípli.“

Jake upil retsiny ze sklenice. „Pokud ta hůl byla vražednou zbraní.“

Joanna mu věnovala tvrdý pohled. „Ty zatraceně dobře víš, že byla.“

„Vědět a dokázat, to jsou dvě různé věci.“

„Vyznívá to tak, jako by sis opravdu myslel, že je nějaká jiná vražedná zbraň.“

„Možná v to doufám.“

Joanna přimhouřila oči. „Proč?“

„Protože pokud je to ta hůl, nikdy to nebudeme moct dokázat,“ vysvětloval Jake. „Je zbroušená, takže na ní nenalezneš ani stopu po důkazu. Ani jednu jedinou kapičku.

A bez vražedné zbraně ten případ nikdy nevyřešíme.“

Joanna pomalu přikývla. „A je-li nějaká jiná zbraň, možná bude obsahovat Kareninu krev. A možná bychom tu zbraň u někoho vypátrali.“

„Jo,“ podotkl Jake trpce. „Jedno veliké možná.“

„A co když žádná jiná zbraň neexistuje?“

„Pak jsme na mrtvém bodě a nikdy to nevyřešíme.“

Joanna zlostně sevřela rty. „Moran je ten bastard, který to udělal, a má klidně zůstat na svobodě?“

„Vypadá to tak.“

„Musíš něco udělat, Jakeu,“ zapřísahala ho.

„A co?“ zeptal se Jake. „Žádný žalobce v celé Americe by se toho případu v takovém stavu neujal. Máme nějakého podezřelého bez motivu a bez vražedné zbraně. Nadto je to uznávaný chirurg.“

„S příšernou povahou.“

„Na to není žádný zákon.“

Jake si zapálil cigaretu a pak vydechl sloup modrého dýmu. V Kalifornii existovala jakási vyhláška proti kouření na veřejných prostranstvích, ale pravidelní návštěvníci řeckých restaurací ji obecně ignorovali. „Takže ječel a řval na Lori. Sakra, představuji si, že bych někdy dělal něco podobného.“

„Dokážeš si představit, že bys někdy uhodil svou bývalou ženu?“

Jake se naklonil blíž.

„Moran bil svou ženu?“

„Povídá se to.“

„Skvělé, skvělé,“ pronesl Jake potěšené.

„Je to důležité?“

„Mohlo by být.“

Na druhém konci restaurace mrštil někdo talířem o podlahu z tvrdého dřeva. Roztříštil se na tisíc kousků. Dav burácel. Nějaký starý muž zaječel: „Opah!“

Další talíře vylétly, když do restaurace vstoupila skupina mladých řeckých námořníků. Z davu zazněly výkřiky na pozdrav, někteří povstali a tleskali. Číšníci nesli nad hlavou další stoly a židle. Hosté, kteří už byli spokojeně usazeni, se sesedli blíž k sobě, aby udělali místo nově příchozím. Přiřítila se nějaká mladá žena a jednoho z pohledných námořníků políbila na obě tváře. Další talíř vylétl do vzduchu a rozbil se o podlahu. Dav uznale zajásal.

Joanna s úsměvem přihlížela té zábavě. „Ti Řekové opravdu vědí, jak se radovat ze života, viď?“

„Sakra dobře,“ souhlasil Jake. „Vědí, jak popadnout příležitost za pačesy a pořádně si užít. Myslím, že to mají v krvi.“

„Byla Eleni taky taková?“ zeptala se Joanna na Jakeovu bývalou ženu.

„Ano. Kdyby tu byla dnes večer, tančila by s těmi řeckými námořníky, ptala se na svou rodnou zem, rodinu a přátele, které už nějakou chvíli neviděla.“

Měl před očima obrázek Eleni. Byla to krásná letuška společnosti Olympic Airlines, s níž se Jake oženil v době, kdy nastoupil jako mladý detektiv do oddělení vražd. Ale manželství nefungovalo, proto se rozvedli, přestože se stále milovali. Ona se znovu provdala za jednoho bohatého amerického Řeka a trávila většinu času v Athénách, kde zemřela při autonehodě. To bylo téměř před deseti lety. Její obrázek vězel však dosud v Jakeově mysli zcela jasně.

„Kdyby mi mohla teď zavolat, víš, co by řekla?“

„Co?“

„Že je mrtvá a já jsem živý,“ řekl Jake. „A že život je tu od toho, aby se žil. Tak do toho a buď šťastný. Pak by zavěsila.“

Joanna vzala Jakea za ruku a stiskla ji. „I kdyby věděla, že jsem tady?“

„Obzvlášť kdyby věděla, že jsi tady.“

Joanna se široce usmála. „Začínáš být mistr v tom, jak říkat ty správné věci.“

„Mám v tom spoustu praxe.“

Zasmáli se a zrovna se líbali, když k nim přistoupil Dimitri Mandrakis, majitel restaurace. Byl to mohutný muž snědé pleti a prošedivělých černých vlasů. Levou kyčel mu roztříštila střela z kulometu jistého gangstera v době, kdy působil jako jeden z předních vyšetřovatelů na losangeleském oddělení vražd. V důsledku toho ošklivě kulhal a navíc odešel ze služby.

Dimitri se ztěžka posadil a nalil si do sklenice retsinu.

Přiťukl si s Jakem a Joannou a poté se žíznivě napil. „Čemu se vy dva smějete?“

„Jake mi právě řekl něco hezkého,“ vysvětlila Joanna.

„Jake neví, jak se říká něco hezkého,“ zaburácel Dimitri. „Je to neohrabaný nekňuba.“

Joanna sklonila hlavu a opřela si ji o Jakeovo rameno.

„Já ho mám ráda.“

„Což je nad moje chápání,“ škádlil ji Dimitri. „Nemá styl, nemá šarm, zatímco já mám na druhou stranu těchto kvalit nadbytek.“

„Kecy, ty mizero!“ ucedil Jake a potlačoval smích.

„Takže tě znovu žádám, Joanno,“ pokračoval Dimitri, aniž by vzal na vědomí Jakeovu urážku, „opusť Jakea a uteč se mnou.“

„Budu o tom přemýšlet,“ slíbila Joanna.

Dimitri se obrátil k Jakeovi, který byl přes dvacet let jeho přítelem: „Myslím, že dělám pokroky.“

„A já myslím, že jsi nadržený starý dědek,“ řekl Jake.

Dimitri mu věnoval upjatý pohled. „Nejsem starý.“

Všichni tři naráz propukli v bouřlivý smích. Pozvedli sklenice a připili si po řecku.

„Jasú.“

Dimitri vytáhl nějakou řeckou cigaretu bez filtru a zapálil si, pak z ní zhluboka potáhl. „Ach, má stará dobrá zem skutečně ví, jak vypěstovat pořádný tabák.“

Joanna se na něj nesouhlasně zadívala. „Nestěžoval si už někdo, že se tady kouří?“

„Jedna dvojice,“ řekl jí Dimitri. „Nějací zdravotničtí troubové z Malibu. Vykopal jsem je odsud.“

„Divím se, že na tebe nepoštvali někoho vyššího.“

„Poštvali,“ zazubil se Dimitri. „Ale ten inspektor byl můj bratranec.“ Pak dodal, aby sdělení mělo ještě větší váhu: „Z matčiny strany.“

Joanna si rezignovaně povzdechla. „Ty jsi beznadějný případ.“

„To je součást mého kouzla osobnosti.“

Dimitri zahalekal na procházejícího číšníka, aby jim ke stolu přinesl talíř s předkrmy, a pak se obrátil zpět k Jakeovi a Joanně. „Povězte mi něco nového o té vraždě v Memoriální.“

„Není moc co dodat,“ řekl Jake. „Myslíme si, že pachatel je jeden chirurg, a domníváme se, že k rozbití hlavy své oběti použil dubovou hůl. Ovšem ta hůl už byla v rámci oprav obroušená.“

„To je dost zlé,“ zhodnotil situaci Dimitri. „Kdybyste objevili alespoň maličko krve oběti na té holi, mohli byste toho chirurga zmáčknout.“

Joanna si hlasitě povzdechla. „O tom mi povídej.“

„Takže,“ shrnul Dimitri, „žádná vražedná zbraň.“

„A místo činu je úplně k ničemu,“ řekl Jake nešťastně.

„Nenašli jsme ani jedinou zatracenou věc kromě mašiny, které nerozumíme. Ale ta mašina na sto procent nezabila Karen Crandellovou.“

„Musíte přijít na motiv,“ radil Dimitri.

Jake přikývl. „Pokoušíme se.“

„Zkus přitvrdit.“ Dimitri potáhl z cigarety a vyfoukl kouř ke stropu. „Najdi jeho citlivé místo.“

„Cože?“ zeptala se Joanna.

„Citlivé místo,“ zopakoval Dimitri. „Například někoho, kdo zná temné stránky vašeho pachatele.“

„Nejsem si jistá, jestli má Christopher Moran nějakou skrytou temnou stránku.“

„Každý ji má. Jen ji musíš najít.“

Dimitri usrkl vína a v mysli zabloudil o dvacet let zpátky. „Občas najdeš nějakou slabinu na tom nejneuvěřitelnějším místě. Vzpomínám si, že jsem měl jednou takový případ. Nějaký chlápek rozbíjel kapesní svítilnou hlavy starým dámám. Nikdy jsme pochopitelně nenašli vražednou zbraň, protože baterky jsou velice snadno dostupné.“

„Jak jste věděli, že vražednou zbraní byla kapesní svítilna?“ zajímalo Joannu.

„Z úlomků a střepů, které jsme našli na místě činu,“

odpověděl Dimitri. „Jelikož jsme neměli žádnou neporušenou zbraň, soustředili jsme se na motiv. Jedna z obětí měla životní pojistku nejméně za dvě stě tisíc dolarů.

Zaměřili jsme se na jednoho dědice té pojistky, byl to vnuk oběti. Přihráli jsme mu do cesty další dvě oběti, které byly samozřejmě námi nastrčené. Ale ten pachatel nám nechtěl vlézt do pasti, bez ohledu na to, jak moc jsme se snažili. Pak jsme objevili jeho slabé místo. Byla to jedna štětka, se kterou se pravidelně opíjel.“

„On se jí přiznal?“ zeptala se Joanna.

„Neřekl napřed nic, co by obstálo u soudu.“ Dimitri zamáčkl cigaretu. „Ale jedné noci se fakt ožral a řekl jí, kdy plánuje zabít další oběť. Potřeboval mít ještě jednu oběť, která by zakryla jeho skutečný motiv, obzvlášť pokud by byla mladší než ty ostatní. Ta štětka nám o tom řekla a my jsme čekali, až pachatel udělá první krok. Získal doživotí, a to hned za tři zločiny.“

„Proč vám to ta štětka vyžvanila?“

Dimitri se jemně pousmál. „Protože se domnívala, že tou příští obětí má být ona. A měla pravdu.“

Joanna pokrčila rameny. „Moran nevypadá jako typ, který by popíjel s děvkami.“

„Taky nevypadá jako někdo, kdo mlátil svou ženu,“

utrousil Jake. „A dělal to.“

Dimitri se na okamžik zamyslel a pak krátce švihl rukou. „Ženy obvykle nesvědčí proti svým manželům.

Dokonce, i když je ten hajzl vykope z domu, přesto proti němu nesvědčí. Neptejte se mě proč, protože to nevím.“

„A co bývalé ženy?“ zeptala se Joanna.

Dimitri se poťouchle zašklebil. „Byl to hnusný rozvod?“

„To tedy byl,“ opáčila Joanna. „Ale ona získala obrovské vyrovnání. Mluvím o pořádném balíku peněz.“

Dimitri pozvedl sklenici a připil svým přátelům. „Máte to citlivé místo.“

Kapitola 23

Sluneční paprsky proudily do oken advokátních kanceláří Barton a Berns v Dunhillu. Za konferenčním stolem seděli Jake a Lou Farelli a naproti nim Peggy Moranová a její advokát Martin Berns. U zadní stěny stála malá skříňka, v níž se, jak vysvětlil právník, nacházelo zařízení pro nahrávání výpovědí.

„Máte nějaké námitky proti tomu, aby byl tento rozhovor nahráván?“ zeptal se Berns. Měl na sobě drahý tmavý oblek od Armaniho a žlutou kravatu. Byl urostlý a pohledný, na počátku čtyřicítky.

„Nevadí mi to,“ pronesl lhostejně Jake, ale vyměnil si s Farellim vědoucí pohled. To nahrávání představovalo nepříznivý signál. Znamenalo to, že Moranova bývalá žena bude velice opatrná.

„Jak víte, paní Moranova, vyšetřujeme vraždu,“ začal Jake. „Oběť byla kolegyní vašeho bývalého manžela.“

„Je Christopher podezřelý?“ zeptala se Peggy Moranova.

„Možná,“ odpověděl Jake.

„Buď je, nebo není,“ přerušil jej Berns. „Tak jak to je?“

Jake se zhluboka nadechl, aby se ovládl. „Pane advokáte, máte svaté právo tu být. A rovněž máte nezadatelné právo radit své klientce, co by měla říct a jak by měla odpovídat na otázky. Potud se shodneme?“

Berns pokývl hlavou. „Potud ano.“

„Postupme tedy dál,“ pokračoval Jake o něco ostřeji.

„Pak jsou věci, které dělat nemůžete. Nemůžete mi klást otázky. Dokonce ke mně ani nemůžete hovořit, pokud si to nepřeju. Nemůžete odpovídat na otázky za svého klienta a zatraceně dobře víte, že mi nemůžete diktovat, na co se mám ptát. Veškeré své poznámky směřujte výhradně k paní Moranové. Takže, ještě pořád si rozumíme?“

Tvář Martina Bernse zrudla, nicméně odpověď zůstal Jakeovi dlužen.

Jake se opět obrátil k Peggy Moranové. Byla to přitažlivá žena středního věku s aristokratickými rysy a dlouhými kaštanovými vlasy, očividně barvenými. „Jak jsem řekl, váš bývalý manžel je možná podezřelý, ale to je polovina zaměstnanců Institutu pro výzkum mozku.

Shromažďujeme a prověřujeme základní informace o každém, a právě proto jsme tady.“

Jake pozoroval, jak si Peggy Moranová zapaluje cigaretu. Postřehl, že je její ruka pevná, bez jediné známky zachvění. „Začneme s tím, kdy jste se vy a dr. Moran rozvedli.“

„To není relevantní –“ přerušil jej Berns. „Ona nemusí, “

„To snad není pravda!“ prudce jej utnul Jake.

„Nehodlám vám znovu vysvětlovat základní pravidla.

Jestliže ještě jednou vyrušíte, všichni se sejdeme na stanici v chladné vyšetřovací místnosti, kde veškerou výzdobu představuje zelená sádrová omítka a židle tvrdé jako skála.“

Jake věnoval Bernsovi ledový pohled. „Tedy, pane poradce, prostředí tam skutečně není příliš pohodlné, ale klidně své klientce dál můžete účtovat čtyři sta dolarů za hodinu.“

Berns byl v pokoušení něco říci, ale rozmyslel si to.

Schlíple se posadil na židli a zkoumal své pěstěné nehty.

„Kdy jste se rozvedli?“ zeptal se Jake znovu Peggy Moranové.

„Před čtyřmi lety,“ odpověděla.

„Z jakého důvodu?“

„Nesmiřitelné rozdíly.“

„Což je právnický termín pro to, že vás bil. Je to tak?“

Peggy zaváhala a svěsila hlavu. „Ano.“

„Pravidelně?“ tlačil na ni Jake.

Peggy si sotva slyšitelně povzdechla. „Když byl rozzlobený.“

„A jak často to bylo?“

„Nevím,“ hlesla Peggy. „Asi desetkrát nebo tak nějak.“

„Aha,“ odtušil Jake věcně, neboť si uvědomil, že je to, jako kdyby se ptal alkoholika, kolik toho denně vypije. Ať už vám řekne jakékoli číslo, musíte ho vynásobit třemi, abyste získali správný počet. „Kolikrát jste byla na ambulanci?“

„Asi tak pětkrát.“ Peggy potáhla z cigarety. Ruka se jí začala třást. „Možná víckrát.“

„Jaké bylo vaše nejvážnější zranění?“

„Zlomil mi ruku,“ řekla Peggy a ukázala na levou paži.

„Lékaři na ambulanci jsem řekla, že jsem spadla ze schodů.“

Jake účastně přikývl. Nenáviděl chlapy, kteří mlátili své ženy. Zpravidla to byli surovci a násilníci, kteří si vybírali lidi, o nichž věděli, že se jim nemohou bránit.

„Vždycky jsem se na něco vymluvila,“ dodala Peggy.

Jake znovu přikývl. „Čím vás uhodil, když vám zlomil paži?“

„Jednou svou zatracenou holí,“ ucedila Peggy jedovatě.

„Svou drahocennou mizernou holí.“

„Používal tu hůl často?“

„Ano, ale obvykle přes zadek, takže mi nic nezlomil.“

Peggy zamáčkla cigaretu a nedopalek drtila ve velkém popelníku stále znovu a znovu. „A víte, s čím si dělal největší starosti, když mi zlomil ruku?“

Jake zavrtěl hlavou.

„Že tou ranou praskla stříbrná hlavice té hole,“ dodala rozzlobeně Peggy.

Jake se zamyslel a snažil se vybavit si jméno toho odborníka, který opravoval hůl Christophera Morana.

Joanna je několikrát zmiňovala. Jak se sakra ten chlapík jmenoval? Nějaký Harry. „Vzal tu hůl k Harrymu, aby mu ji spravil?“

„To ne,“ řekla okamžitě Peggy. „Harry Holloway pracuje především se dřevem. Tu stříbrnou hlavici zaslal k stříbrotepci do San Franciska.“

„Znáte jeho jméno?“

„Fleming,“ řekla Peggy po chvilce přemýšlení.

„Nevybavím si jeho křestní jméno, ale jeho obchod se, myslím, nachází na Union Square.“

Jake si zapsal informaci do svého zápisníku a pak se obrátil k Farellimu. „Máš na paní Moranovou nějaké otázky?“

„Jen pár.“ Farelli se usmál na Peggy Moranovou a ona mu úsměv oplatila. „Vídáte se ještě se svým bývalým manželem?“

Z Peggyiny tváře se vytratil úsměv. „Jsme k sobě zdvořilí.“

„Na to jsem se neptal,“ přitlačil Farelli.

„Vídáme se,“ připustila zahanbeně Peggy.

„Kolikrát týdně?“

„Zpravidla dvakrát.“

„Pořád spolu spíte?“

Berns rychle vyskočil. „Tak podívejte! To je –“

„Sedněte si a sklapněte!“ vyštěkl Jake a zatlačil Bernse zpátky do židle. Otočil se k Peggy a probodával ji očima chladnýma jako kus ledu. „Odpovězte na otázku.“

„My, my spolu pořád spíme,“ zdráhavě řekla Peggy.

„Říkal vám o té vraždě?“ zeptal se Farelli.

„Krátce jsme to probírali,“ řekla Peggy a rychle pokračovala, „ale ujišťuji vás, že to Christopher neudělal.

Dochází k terapeutovi a naučil se usměrňovat a ovládat svou agresivitu.“

„Dobře,“ odtušil nepřesvědčeně Farelli. „Tvrdíte tedy, že už vás nebije?“

„Neodvá –“ Peggy se zarazila uprostřed věty a přeformulovala svou odpověď. „Už by na to ani nepomyslel.“

Jake se opřel zády o židli. Zajímalo by ho, proč Peggy Moranová změnila svou odpověď. Chtěla říci: Neodvážil by se. Možná na svého exmanžela něco má. Možná ho něčím drží pod krkem. „Mluví s vámi ještě o něčem jiném, pokud jde o Memoriální?“

„Zřídkakdy,“ řekla Peggy. „Ačkoli vím, že se strašně trápil kvůli těm dvěma ubohým dívkám s mozkovým nádorem, které zemřely při operaci.“

„Jak víte, že se trápil, jestliže o tom nemluvil?“ zeptal se Jake.

„Protože se v posteli převrací, hází sebou a pronásledují ho noční můry.“ Peggy si zapálila další cigaretu a zahleděla se do prázdna. „Pořád dokola říkal, že neměly umřít, že mozek měl fungovat. Opakoval to pořád dokola. Úplně ho to rozdíralo.“

Jo, jasně, pomyslel si Jake. Dr. Moran nesnášel ztrátu pacientek během operace, ale rozmlátit hlavu kolegyni, no, to bylo v pořádku. Ani by se nedivil, kdyby byl Moran napůl psychopat.

„Doktoři nepohřbívají své chyby, jak si někteří lidé myslí,“ pokračovala Peggy.

Ne, někdy je prostě shodí ze schodů, chtělo se říci Jakeovi, ale držel jazyk za zuby.

Rychle přelétl jednu stránku v zápisníku. „Byl váš bývalý manžel někdy zapleten do výtržností nebo rvaček se sousedy či přáteli?“

Peggy rozpačitě zamrkala. „Nic vážného,“ odpověděla vyhýbavě.

„Ano, nebo ne?“ naléhal Jake.

„Jednou měl nějaký spor s jedním sousedem ohledně prořezání stromu, který ohraničuje náš pozemek. Ten strom stojí přesně na hraniční čáře, a můj manžel se rozhodl, že ho prořeže. Náš soused protestoval a vypukla rvačka.“ Peggy potáhla z cigarety a zhluboka nasála. „Ale ten soused ji vyprovokoval. Byl velmi, velmi hrubý.“

Jake se zeptal: „Byl v té rvačce někdo zraněn?“

„Soused měl tržnou ránu nad okem.“

„Od pěsti?“

Peggy zavrtěla hlavou. „Můj manžel ho udeřil hráběmi, ale jenom se bránil.“

„Vznesl ten soused nějaká obvinění?“

Peggy pohlédla na svého právníka a ten přikývl.

„Obvinění proti mému manželovi byla vznesena, ale poté byla stažena.“

„Proč byla stažena?“ zeptal se Jake.

„Věci se vyřešily mimosoudní cestou.“

„Za kolik?“

Peggy pokrčila rameny. „Nepamatuji si přesnou částku.“

„Stačí mi přibližný odhad.“

Po krátké odmlce řekla Peggy: „Něco kolem deseti tisíc dolarů.“

Jake se opřel zády do židle a postavil se. „To musela být pořádná rána.“

„Můj manžel se pouze bránil,“ zopakovala Peggy.

„Dr. Moran nepřipouštěl, že by byl vinen,“ vstoupil do debaty advokát Berns. „Prostě se jen chtěl vyhnout nemístné publicitě.“

„Jistě,“ odtušil Jake, aniž by jemu nebo Moranově exmanželce uvěřil jediné slovo. „Neopouštějte město bez předchozího oznámení, paní Moranová. Možná s vámi budeme chtít ještě mluvit.“

Detektivové opustili advokátní kancelář a nastoupili do prázdného výtahu. Farelli počkal, až se dveře uzavřou, a poté řekl: „Dokážeš uvěřit takovýmu svinstvu? Moran zmlátí svou ženu dubovou holí, vyrukuje na souseda s hráběmi, a ona se ho ještě zastává.“ Farelli ohromeně potřásl hlavou. „Zlomí jí ruku, a ona ho ještě brání. Ženský! Kdo se v nich má vyznat.“

Jake upřeně zíral na digitální indikátor podlaží a sledoval míjející čísla. „Christopher Moran má skutečně odpudivou povahu, že?“

Farelli přitakal. „A taky rád mlátí lidi po hlavě různými věcmi. Hole, hrábě, co se zrovna namane.“

Kapitola 24

Jake a Joanna vklouzli do kanceláře Karen Crandellové a zůstali stát opodál. Kývli na pozdrav Joeovi Hoganovi, který fascinovaně sledoval, jak prsty Ivana Donna tančí uvnitř té druhé mašiny. Téměř to vypadalo, jako by Donn hrál na nějaký hudební nástroj. Dotkl se tu, jemně uhodil tam, jeho ruce byly v ustavičném pohybu. Vše prováděl podle citu. Donn byl profesorem fyziky na Kaltechu a zároveň kouzelníkem v oblasti elektroniky. Od svých deseti let byl slepý.

„No tak, Hogane,“ pronesl Donn nahlas, „nepředstavíš mi své dva přátele?“

„Omlouvám se, Ivane,“ zajíkl se Hogan.

„Nic se neděje,“ zazubil se Donn, který vycítil Hoganovy rozpaky. „Nejdříve mi představ tu dámu a zeptej se jí, proč dovolila, aby jí došel parfém Joy.“

Joanna zaskočeně zamrkala. „Já jsem Joanna Blalocková, forenzní patoložka na tomto případu. Jak jste pro všechno na světě poznal, že mi včera došel Joy?“

„Protože my nevidomí lidé máme vynikající čich,“

vysvětloval Donn. „Rozpoznal jsem vůni Joye, protože ten

parfém používá i moje žena. A vím, že vydává intenzivní vůni. Vzhledem k tomu, že u vás je ta vůně slabá, pochopil jsem, že jste si jej nemohla aplikovat dnes. Takže nejpravděpodobnější vysvětlení je, že vám došel.“

Joanna ohromeně potřásla hlavou. „A co víte o mém partnerovi?“

„Nic,“ opáčil Donn promptně. „S výjimkou toho, že na tak velkého muže kráčí velice měkce, dnes ráno si myl šamponem vlasy a váží asi sto kilo.“

„Jake Sinclair,“ představil se Jake.

„Já jsem Ivan Donn.“

„Jak jste sakra uhodl, kolik vážím?“

„V té podlaze je prkno, které zavrže, když se na něj vyvine tlak,“ sdělil mu Donn. „Když jsem na něj došlápl já, slabě zavrzalo. Já vážím pětadevadesát. Váš krok způsobil, že zavrzalo o trochu více, takže jsem pět kilo přidal. Dělá to tedy zhruba stovku, je to tak?“

„O maličko víc,“ připustil Jake. „Sto dvě kila.“

„Něco z toho je z řeckého jídla, které jste měl minulý večer.“

Jakeovi poklesla čelist. „Hodláte nám říct, co jsme si objednali?“

„No, jako předkrm jste měl taramasalatu,“ řekl Donn a krátce začichal. „Řecký salát vydává dosti výrazné aroma.

Ale nebojte se, nejde o váš dech, domnívám se, že vám nějaký kousek potřísnil kabát.“

Jake se potěšené zachechtal. „Kdybyste někdy sháněl práci u policejní jednotky, dejte mi vědět.“

Donn se široce usmál, oči měl ukryty za tmavými brýlemi. „Možná až si odkroutím dvacet let na Kaltechu.“

Jake sledoval, jak Ivan Donn vrací na přístroj kovový kryt. Zdálo se, že slepý vědec instinktivně ví, kde jsou knoflíky, tlačítka a šroubky. Ten muž je slepý, přemítal Jake, a přece má stokrát lepší pozorovací talent než průměrný vidoucí člověk. A jeho schopnost rozlišovat mezi různými vůněmi v téže místnosti je neuvěřitelná. Na základě jediného začichání určil parfém, šampon a řecký salát. Jake slýchával, že u slepců je ztráta zraku kompenzována zostřením ostatních smyslů. Rozhodně však netušil, že by to mohlo být v takové míře.

Donn se obrátil čelem k němu. „Máte nějaké otázky?“

„Spoustu,“ řekl Jake.

„Tak do toho.“

Jake vytáhl svůj zápisník. „Povězte nám, co si o tom myslíte.“

„Myslím si, že je váš případ na mrtvém bodě,“

odpověděl Donn. „Říkám to proto, že jsem nemusel podlézat žádnou pásku ohraničující místo činu a u dveří nehlídkoval žádný policajt. A nyní skládáme dohromady střípky mozaiky, což už se dělalo aspoň stokrát.“

Tomuhle chlápkovi toho moc neunikne, pomyslel si Jake. „Můžete nám říct něco o těch přístrojích?“

„Ano, dost.“ Donn si ukázal palcem přes rameno. „Ten první je standardní videomonitor. Joe tvrdí, že je propojený s nějakým typem katetru, který má v sobě zabudovanou malou televizní kameru, což umožňuje sledovat vnitřek krevních cév. Takže ať už je katetr kdekoli, vidíte to v živých barvách.“

„To je dost unikátní, nemyslíte?“ zeptala se Joanna.

Donn pokrčil rameny. „Na Nobelovu cenu to neaspiruje.

Je to jen mikrominiaturizace systému, která byla vyvinuta už před nějakou chvílí.“

Jake si nebyl jist, co ta „mikrominiaturizace“ znamená.

Rád by věděl, zdali nemá Donn na mysli ty mrňavé přístroje, na nichž pracují Ruddovi. „Mluvíte o nanopřístrojích?“

„Oho!“ zahřměl Donn. „Tady si někdo dělal domácí úkol. Ale ne. Součástky v tomto zařízení jsou redukovány v měřítku 1:100, zatímco nanotechnologie by je zredukovala miliardkrát. Jakeu, máte nějakou představu, jak by vypadalo něco miliardkrát zmenšené?“

„Ani ne,“ řekl Jake.

„Nic si z toho nedělejte. Nemá ji většina lidí.“ Donn si třel bradu a rychle v duchu počítal. „Vezměme si třeba fotbalové hřiště dlouhé sto metrů. Kdybyste zredukoval jeho velikost miliardkrát, pak by to fotbalové hřiště i celý stadion bez problémů zabraly dva a půl milimetru.“

„Ježíši,“ hlesl Jake. „Myslíte si, že jednoho dne skutečně budeme vyrábět tak malé součástky?“

Donn přikývl. „IBM už dokáže vyrobit tranzistory a polovodiče ze strun z uhlíkových atomů, které jsou padesátitisíckrát tenčí než lidský vlas.“

Jake si povzdechl, dosud to bylo očividně mimo jeho chápání. „Takže ten první přístroj je něco jako televizní obrazovka?“

„Správně,“ řekl Donn. „A ten třetí přístroj je videorekordér, který lze koupit v jakémkoli obchodu s elektronikou. Ale ta druhá mašina,“ pokračoval Donn hlasem plným obdivu, „to je mistrovský kousek.“

„Viděl jste někdy něco takového?“ zeptala se Joanna.

„Ale jo,“ odtušil nedbale Donn. „Hrál jsem si s podobnými přístroji už stokrát, ale tahle je skutečně dobře sestavená.“

„Víte, jak funguje?“

„Mám docela dobrou představu.“

Jake, Joanna i Hogan se nedočkavě naklonili dopředu.

Klimatizační jednotka nad jejich hlavami se vypnula. V

místnosti se rozhostilo hrobové ticho.

Donn se zazubil. „Cítím, že jsem si získal vaši bezmeznou pozornost.“

„Co to sakra dělá?“ zeptal se Jake netrpělivě.

„Dovede to spoustu věcí,“ začal Donn. „Přijímá elektrické impulzy, pak je přenáší do nějakého vnějšího zařízení. Ten vnější zdroj impulzy utřídí a vyšle zpět do tohoto přístroje.“

„Z čeho pocházejí ty původní impulzy?“ zajímalo Joannu.

„A co je tím vnějším zařízením?“ přidal se Jake.

Donn pokrčil rameny. „To jsou věci, které nevím. Ale mohu vám předložit svou domněnku, pokud si přejete.“

„Prosím, buďte tak laskav,“ požádala jej Joanna.

Donn se odmlčel, snažil se srovnat si v duchu myšlenky tak, aby mu všichni porozuměli. „Začněme s tím vnějším zařízením. Téměř jistě půjde o počítač, který dokáže pročistit, utřídit a uspořádat příchozí impulzy. Jinými slovy může proměnit slabé či zastřené impulzy v něco rozpoznatelného.“

„Můžete nám dát nějaký příklad?“ poprosila Joanna.

„Nějaký filmový záběr na videu,“ řekl Donn.

„Máte na mysli ten film, který ukazuje vnitřek krevní cévy?“

Donn potřásl hlavou. „Mluvím o tom, co vypadalo jako záběr z Londýna.“

Zapnul přístroj a počkal na černobílé záběry, které se objevily na obrazovce. V pozadí byl slyšet hovor lidí.

„Podle Hogana je ten film nějak rozostřený a zrnitý. Ale přesto může rozeznat styl oblečení i většinu tváří. Souhlasí to?“

„Ano,“ odpověděli Joanna i Jake současně.

„Teď sledujte.“ Donn pomalu točil knoflíkem a obraz se rozostřoval, až zmizel úplně. Zvuky hlasů v pozadí rušila statická elektřina. „To představuje impulzy, které náš přístroj původně přijal. Nemůžete rozeznat vůbec nic, je to tak?“

Donn poté pomalu otáčel knoflíkem zpět a výjevy se začaly znovu objevovat na obrazovce. Rovněž se navrátily hlasy rozmlouvajících lidí. „Ty impulzy byly pak poslány do počítače, který je utřídil a vyslal zpět signály, a ty nám předaly rozpoznatelný obraz.“

Joanna sledovala výjev na obrazovce a přemýšlela, proč Karen Crandellovou tak zaujala ta obyčejná londýnská scéna. „Tvrdíte, že Karen Crandellová užívala tento přístroj k zostření nějakého videozáznamu?“

„O tom pochybuji,“ ihned odpověděl Donn. „Ten přístroj je příliš důmyslný na něco tak jednoduchého. A kromě toho pokud by se využíval k takovému účelu, zaslal by počítač zpět tisíckrát lepší obraz, než vidíte.“

Jake se zmateně poškrábal za krkem. „Jak to sakra ten počítač dělá?“

„Obrazy, které vidíte na obrazovce, jsou tvořeny z maličkých bodů zvaných pixely,“ vysvětloval Donn. „Když počítač nakrmíte nejasným, rozostřeným obrazem, počítač si ho nejdřív rozloží do jednotlivých pixelů. Ty pixely jsou zostřené a přesně vymezené a pak se vyšlou zpět na obrazovku. A vy nakonec vidíte naprosto čistý a jasný obraz.“

Jake pomalu přikývl. „Podobně asi postupuje FBI při fotografickém zvětšování.“

Donn rovněž pokývl hlavou. „Vezmou starou vybledlou fotografii a přetvoří ji tak, že vypadá jako nová.“ Sáhl za sebe a jemně prsty přecházel po tom prostředním přístroji.

„Tak tohle to zlatíčko dokáže. Ale proč si významná vědkyně hrála s nějakým videem z Londýna, to je mimo mé chápání. Možná to byl prostě jen její koníček.“

„To si nemyslím,“ podotkla zamyšleně Joanna.

Podrobně popsala, jak Karen Crandellová zkoumala mechanismus, pomocí něhož lidský mozek přijímá elektrické impulzy ze sítnice oka a převádí je do viditelného obrazu. „Možná využila ten film jako součást nějakého experimentu převádějícího obrazy do elektrických impulzů.“

„To je možné,“ připustil Donn. „Ale proč využila rozostřený videozáznam? Lépe by se přece pracovalo s čistým a jasným filmem a počítač by si s ním snáze poradil.“

Joanna pokrčila rameny. „Na to vám neumím odpovědět.“

Jake si slabě povzdechl. Vědecká disputace byla sice zajímavá, ale ani o krok je nepřiblížila k vrahovi. „Je na tom přístroji ještě něco neobvyklého?“

„Celý je neobvyklý,“ řekl Donn.

Jake uchopil Joannu za paži a zamířili ke dveřím.

„Děkujeme vám za pomoc, Ivane.“

„Rádo se stalo.“

Vyšli do opuštěné chodby a odebrali se k výtahu.

Všechny dveře byly zavřeny, odnikud nezazníval ani hlásek.

Došli k výtahu a nastoupili do prázdné kabiny. Jake stiskl knoflík, ustoupil o krok zpět a začal listovat svým zápisníkem.

Joanna upřeně zírala na indikátor podlaží a pozorovala míjející čísla. Přemýšlela o elektrických impulzech a o tom záběru z londýnského videa v Karenině kanceláři. Něco v tom výkladu Ivana Donna přesně nesedělo. Bylo to cosi ohledně toho, jak počítač zpracovává elektrické impulzy do formy obrazu. Ale co?

Výtah sebou trhl a zastavil. Vystoupili ve druhém patře v Neuropsychiatrickém institutu, přímo u proskleného ochozu, který spojoval institut s hlavní nemocnicí.

Jake mrkl na hodinky, ukazovaly půl šesté. „Za chvíli se musím vrátit na stanici. Čeká tam na mě hora papírů.“

„Na mě tady taky,“ zaúpěla Joanna při pomyšlení na všechny ty dopisy a zprávy, které bylo potřeba nadiktovat.

„Budu šťastná, když se dostanu domů v osm.“

„Můžu cestou koupit nějaké steaky,“ nabídl se Jake.

„Fajn,“ řekla Joanna, která zahlédla, jak ze dveří skladu vyšel údržbář. Pokynula mu, aby přišel k nim. „Pracujete tady v institutu jako údržbář?“

„Ano, paní doktorko,“ odpověděl muž formálně. „Je něco v nepořádku?“

„Ne. Potřebuji se jen zeptat na něco, na co byste mi zřejmě mohl odpovědět.“

„Pokusím se.“ Údržbář byl Američan španělského původu, středního věku, měl široká ramena a mohutný knír.

Přes boky mu visel pás s úhledně uspořádaným náčiním a nástroji.

„Jsou u požárního schodiště nějaké hasicí přístroje?“

zeptala se Joanna.

„Ne,“ okamžitě odpověděl muž. „Jsou tam jen hadice.“

Joanniny oči se zúžily. „Z jakého materiálu je tryska u těch hadic?“

Muž pokrčil rameny. „Z nějakého stříbrného kovu.“

„Obsahují nějakou dřevěnou součástku?“

„Na hadici nic ze dřeva není,“ odpověděl muž. „Dřevo je jenom u vitríny.“

„Jaké vitríny?“ zeptala se Joanna.

„Každá požární hadice je umístěná v kovové skříňce na stěně,“ řekl, „a uvnitř je skleněná vitrínka, která se musí rozbít, abyste se dostali do skříňky.“

„A ta vitrínka má dřevěný rám?“

Muž přikývl. „Rám z velmi tvrdého dřeva.“

„Děkuji vám.“

Joanna počkala, až údržbář odejde, pak pověděla Jakeovi o Loriině úvaze ohledně toho, že by něco u požárního schodiště mohlo být použito jako vražedná zbraň.

„A ten chlapík nám teď řekl, že tryska u té hadice je ze stříbrného kovu a vitrínka má rám z tvrdého dřeva.“

Jake zamyšleně svraštil obočí. „Představuješ si to tak, že popadl trysku, kterou odřel rám, když vytahoval tu hadici, a pak ji praštil po hlavě?“

„Tak nějak.“

„Kde je potom rozbité sklo z té vitríny?“ zeptal se Jake.

„Na požárním schodišti jsme nic nenašli.“

„Možná měl od té vitrínky klíč.“

„To je možné,“ musel připustit Jake, „ale jestliže jí hlavu rozbil na schodišti, jak se potom krev Karen Crandellové ocitla na židli v její kanceláři?“

Joanna se pokusila najít nějaké vysvětlení, ale bezúspěšně.

„Dostal jsi mě.“

„Třeba je možné nějaké vysvětlení,“ uvažoval Jake.

„Myslím, že tam zaběhnu a vezmu nějaké vzorky z těch hadic,“ řekl Joanna a otočila se k výtahu. „Jen pro jistotu.“

„Nezapomeň na to dřevo,“ zavolal za ní Jake.

Joanna naskočila do výtahu a stiskla knoflík do desátého patra. Když kabina začala stoupat, zalétly její myšlenky znovu k Ivanu Donnovi a jeho vysvětlení toho Karenina přístroje. Něco, co říkal o tom filmovém záběru a o tom, jak s ním počítač naloží, jí nesedlo. Měla na to ihned zareagovat, ale nedokázala to přesně vyhmátnout. Co to sakra bylo? Cosi ohledně toho, jak se zpracovávají ty elektrické impulzy.

Pak jí to došlo. Nejednalo se o nic, co Donn říkal, ale naopak o něco, o čem nemluvil. Možná že ten filmový záběr nepocházel z videozáznamu Londýna. Možná ten obraz počítač vytvořil poté, co byl nakrmen elektrickými impulzy z nějakého vnějšího zdroje. Ale z jakého zdroje? Určitě nešlo o elektrické impulzy z lidského mozku. To je nemožné. Anebo není? Objevila Karen Crandellová způsob, jak převést mozkové vlny do obrazů? To je nemožné, usoudila Joanna. Nikdo nezná technologii, která by to umožňovala. Anebo ano? Třeba by jí o tom byl schopen něco říci Ivan Donn.

Dveře u výtahu se otevřely a Joanna kráčela k BRI.

Spěchala opuštěnou chodbou, přičemž jediný zvuk, který slyšela, byla ozvěna jejích vlastních kroků na podlaze pokryté linoleem.

Joanna vešla do laboratoře Karen Crandellové a rozhlédla se po kanceláři. Světla dosud svítila, ale Hogan i Ivan Donn už byli pryč. V duchu si poznamenala, že první věc, již musí zítra ráno udělat, je zavolat Donnovi do Kaltechu.

Rychle opustila kancelář a přešla na druhý konec chodby. Když se dostala k požárnímu schodišti, vložila mezi dveře a podlahu nějaké vizitky, aby měla jistotu, že se za ní dveře nezavřou. Otevíraly se pouze ven.

Joanna se pečlivě porozhlédla po stěnách. Napravo byla skříňka obsahující stočenou požární hadici. Její tryska byla vyrobena z nějakého stříbrného kovu, patrně chrómu.

Joanna zkontrolovala i ostatní stěny, pak přešla k zábradlí a pohlédla do prostoru šachty. Viděla pouze schody a zábradlí, vše bylo buď ze sádry, betonu, nebo natřeného kovu.

Joanna přešla k prosklené skříňce na samém konci schodů a začala se přehrabovat v kabelce. Našla pinzety, malý kapesní nůž s vývrtkou a úplně na dně pár průhledných plastových obálek.

Náhle Joannu zachvátil pocit, že zezadu zaslechla kradmé blížící se kroky. Vzhlédla a v prosklené vitríně skříňky zahlédla odraz dvou paží mířících k ní. Prudce se otočila, ale jen letmo zachytila postavu nějakého muže.

„Ne!“

Mocný náraz srazil Joannu ze schodů. Než mohla znovu vykřiknout, udeřila se o ostrý kamenný okraj schodu.

Kapitola 25

Jake vtrhl na ambulanci v Memoriální nemocnici.

Rychle zrakem přelétl prostor, než spatřil Farelliho s ponurým výrazem ve tváři, stojícího u dveří s nápisem Traumatologie 2. Jake k němu vyrazil.

„Nevypadá to dobře, Jakeu,“ přivítal ho Farelli vážně.

„Co se stalo?“ zeptal se Jake.

„Doktorka spadla ze schodů a udeřila se do hlavy.“

„Je při vědomí?“

Farelli zavrtěl hlavou. „Slyšel jsem, jak jedna sestra z ambulance říká, že je to nějaký druh komatu.“

Jake zbledl. „Reaguje vůbec?“

Farelli pokrčil rameny. „To neříkali.“

Jake se opřel o zeď a zhluboka se nadechl, aby se sebral.

„Byla sama, když spadla?“

„Nebyli u toho žádní svědkové, pokud máš na mysli tohle.“ Farelli obdařil Jakea dlouhým pohledem. „Myslíš na totéž co já?“

Jake přisvědčil. „Dva lidé nespadnou jenom tak ze stejných schodů, ledaže by jim v tom někdo pomohl.“

„Tipneš si, kdo ji našel?“

„Kdo?“

„Ruddovi.“

„Ti parchanti,“ zavrčel Jake.

„Nemyslím si, že to udělali oni,“ pokračoval Farelli.

„Byli z toho opravdu v šoku. A kromě toho, proč by nacházeli svou oběť? Proč by ji tam nenechali ležet přes noc?“

„Aby si kryli záda,“ řekl Jake. „Strčí ji zezadu, chvíli počkají a pak jako najdou tělo. Budou tak vypadat jako slušní občané, kteří přispěchali na pomoc.“

„To je fakt.“

Ustoupili stranou, aby mohlo projet lůžko, na němž ležel nějaký mladý muž s ošklivou otevřenou zlomeninou lýtka. Zubatý okraj holenní kosti mu prorazil kůži a trčel ven.

„Ruddovi ji tedy přinesli na ambulanci?“ zeptal se Jake.

„Ne. Vyběhli do BRI za Christopherem Moranem, který byl zrovna ve své kanceláři.“ Farelli se nevesele usmál.

„Příhodné, že?“

„Tři hlavní podezřelí opět pohromadě,“ pomyslel si nahlas Jake. Zajímalo by ho, jestli v tom jedou společně, a kryjí tudíž jeden druhého. „Kde jsou Ruddovi teď?“

„Poslal jsem je do lékařské přípravny,“ pohodil Farelli hlavou. „Jsou to poslední dveře vpravo.“

Jake pohlédl na blikající červené světlo nad dveřmi Traumatologie 2. „Myslíš, že bych na chviličku mohl Joannu vidět?“

„Není tam,“ řekl Farelli. „Vzali ji ještě na nějaké rentgenové snímky.“

Jake se zuřivě drbal za krkem ve snaze alespoň na okamžik přebít své emoce. „Uzavřete požární schodiště a vyřiď kriminalistům, že se s nimi setkáme na místě činu.“

„Už se stalo,“ prohlásil Farelli. „A ke všem dveřím jsem nechal postavit policejní hlídky.“

„Dobře,“ konstatoval Jake a odlepil se ode zdi. „Budu s Ruddovými. Dej mi vědět, jakmile přivezou Joannu.“

Jake rychle zamířil do chodby a snažil se na chvíli přestat myslet na to, co se muselo stát Joanně. Strčili ji.

Téměř jistě to tak bylo. Někdo ji musel strčit ze schodů. Byl to Moran, protože se dozvěděl o Joannině pátrání po té poškozené holi? Je to možné. Jake by si měl u majitele obchodu s těmi holemi ověřit, zdali s Moranem hovořil.

Nebo to možná byli Ruddovi. Třeba Joanna na tom požárním schodišti našla něco, co ukazovalo na Ruddovy.

Tak ji shodili ze schodů a ona se udeřila do hlavy. A teď je v komatu.

Jake se zastavil přede dveřmi lékařské přípravny a sáhl po klice.

„Promiňte,“ řekl nějaký asistent povýšeně, zatímco docházel k Jakeovi. „Vy nejste doktor, že ne?“

„Ne.“

„Pak máte do této místnosti vstup zakázán,“ prohlásil asistent a postavil se Jakeovi do cesty.

Jake se zhluboka nadechl a pokusil se ovládnout vztek.

„Vyšetřuji, co se stalo dr. Blalockové.“

„No tak veďte své vyšetřování někde jinde.“

„Budu si vyšetřovat, kde budu chtít,“ řekl Jake a zamával svým policejním odznakem. „A bylo by ve vašem nejlepším zájmu nepřekážet a nebránit tomu. A víte proč?

Dr. Blalocková je forenzní expert v případu jedné vraždy, což z ní činí úřední osobu, stejně jako policajta. Pokud se jednomu policajtovi něco stane, ostatní policajty to strašně naštve. A poslední věc, kterou bych tu chtěl předvádět, je naštvaný policajt.“

Asistent nervózně těkal pohledem sem a tam, nejistý, co má dělat.

Jake se na něho upřeně díval, pak jej popadl pod pažemi a odsunul stranou. „Proč si nejdete najít na práci něco užitečného?“

Asistent bez ohlédnutí spěchal pryč.

Jake vstoupil do lékařské přípravny a práskl za sebou dveřmi. Ruddovi vyskočili a o překot k němu začali jeden přes druhého mluvit.

„Zrovna jsme si byli zaběhat,“ řekl Albert Rudd. „Je to tak, Benjamine?“

„Přesně tak,“ okamžitě souhlasil Benjamin. „Byli jsme si krátce zaběhat, a ona tam ležela.“

„Hlavu celou krvavou a vůbec,“ přidal se Albert.

„Nehýbala se. Myslel jsem, že je mrtvá.“

Benjamin rychle přikývl. „Já taky. Takže pak –“

„Sedněte si a držte hubu!“ zařval Jake.

Ruddovi ihned ztichli. Zůstali strnule stát a potom se posadili.

„Takže vy dva jste se rozhodli jít si v šest hodin trochu zaběhat, jo?“ zeptal se jízlivě Jake.

„No, my jsme hodlali provést jeden z našich celonočních pokusů,“ vysvětloval Albert.

„Jo,“ dodal Benjamin. „Tak jsme si říkali, že si dáme trochu do těla, dokud máme ještě čas.“

„A náhodou jste zakopli na požárním schodišti o Joannu?“ zeptal se Jake.

„Jo. Tím myslím, že tam byla,“ dodal spěšně Albert.

„Celá od krve a vůbec.“

„Strašně nás to vyděsilo.“ Benjamin přikývl výroku svého bratra a ten mu to oplatil.

Jake pozoroval dvojčata dosud oblečená v běžeckém úboru. Oba se kroutili a nervózně svíjeli; vypadali opravdu těžce otřeseni, ale to mohla být jen hra, pomyslel si Jake.

Ruddovi byli chameleóni. Jednu chvíli vynikající lékaři, v druhou sprostí hajzlíci mlátící nějakého chlápka baseballovou pálkou.

„Byl na těch schodech ještě někdo?“ zeptal se Jake.

„Nikoho jsme neviděli,“ odpověděl bez váhání Albert.

„A kdo běžel pro dr. Morana?“

„My oba,“ odtušil Albert. „Naštěstí byl dosud ve své kanceláři.“

Jo, opravdu štěstí, pomyslel si Jake. On mohl shodit Joannu ze schodů a pak se nikým neviděn vrátil do své kanceláře. „Byl tam dr. Bondurant?“

„Ne,“ opáčil Benjamin. „Měl v Memoriální schůzku s děkanem.“

Takže buď Moran, nebo Ruddovi, anebo všichni tři, shrnul situaci Jake. Ale proč? Co Joanna odhalila, že jim to tak vadilo?

Ozvalo se ostré zaklepání na dveře. Otevřely se a dovnitř nahlédl Farelli. „Jakeu, doktorku právě přivážejí zpátky.“

Jake obdařil dvojčata tvrdým pohledem. „Vy dva tu zůstaňte.“

Jake a Farelli pospíchali chodbou. Před sebou viděli vozík s Joannou, po jehož boku běžela Lori. Jake Joannu zahlédl jen na vteřinku, než lehátko zmizelo v traumatologické místnosti č. 2. Dveře se zavřely dřív, než tam Jake mohl nakouknout.

„Hýbá se vůbec?“ zeptal se Jake úzkostlivě.

„To netuším.“

„Kruci!“

„Jo.“

Dveře traumatologic se otevřely a na chodbu vyšla Lori McKayová. Bílý plášť i blůzu měla potřísněné krví. Opřela se o vykachlíčkovanou zeď a snažila se popadnout dech.

„Jak je Joanně?“ zeptal se Jake.

„Je to zlé,“ řekla Lori sklíčeně.

„Hýbá se? Nebo mluví?“

Lori zavrtěla hlavou. „Vůbec nereaguje. Je v hlubokém bezvědomí.“

Jakeovi pokleslo srdce. „Co je příčinou? Je to fraktura lebky?“

Lori znovu potřásla hlavou. „To je jediná dobrá zpráva.

Lebka je neporušená.“

„Tak co to pak sakra je?“

Lori se kousla do spodního rtu, aby se jí přestal chvět.

„Má poškození mozku, Jakeu. Přinejmenším jde o hroznou cerebrální kontuzi.“

„Vysvětli mi to nějak jednoduše,“ požádal ji Jake.

„Jako by na povrchu mozku byly ošklivé modřiny.“

Jakeovi to neznělo vůbec dobře. „Ale jak se mohl mozek zranit, jestliže lebka není zlomená?“

„Při vážném zranění se někdy stane, že se mozek odírá a otlouká o vnitřní stěnu lebky,“ vysvětlovala Lori. „Podobně jako se tenisový míček otlouká sem a tam o zeď. Tím dochází ke zhmoždění a zranění mozku.“

„Je poškození trvalé?“

„Může být, a nemusí,“ opáčila Lori. „Ale v Joannině případě je –“ Lori se zlomil hlas. Odkašlala si a pokusila se znovu nabýt rovnováhy. „V Joannině případě se objevilo nějaké poranění jedné krevní cévy v mozku.“ Jake s námahou polkl.

„Jaké poranění?“

„Nejsou si jisti,“ řekla mu Lori. „Ale levá cerebrální arterie se zdá částečně zablokovaná. Může to být malý trombus, anebo může jít o krvácení z nějaké trhliny v cévní stěně. Je důležité obě možnosti rozlišit, protože krevní sraženinu lze léčit, zatímco trhlinu v cévě na této úrovni ne.“

„Můžou provést nějaké testy, aby to poznali?“ Lori přikývla. „Říká se tomu magnetická rezonance s arteriografií a oni to hned začali připravovat, ale Joannin tlak najednou prudce klesl, proto ji rychle odvezli zpátky na ambulanci.“

„Zkusí to znovu?“

Lori opět přikývla. „Jakmile bude stabilizovaná.“

„Jsem rád, že jsi tady, zlatíčko,“ řekl Jake vděčně. „A Joanna by také byla.“

„V žádném případě bych ji tady nenechala samotnou,“

prohlásila Lori pevně. „Při všem tom svinstvu, které se v téhle nemocnici děje.“

„Jak ses dozvěděla o Joannině pádu?“ zeptal se Jake.

„Náhodou jsem procházela ambulancí a jedna ze sester mi o tom řekla,“ zalhala Lori. O Joannině pádu se dozvěděla od Dana Rubina, který jí tu zprávu zavolal a řekl jí, že Joannu prohlédl Christopher Moran a že jsou na cestě na rentgen. Zlatý Dan, pomyslela si Lori. Byla mu vděčná.

Ohlédli se, když ke dveřím traumatologic dorazil Christopher Moran. Přední strana jeho chirurgického oděvu byla silně potřísněna krví.

Jake k němu vykročil. „Dr. Morane, předpokládám, že si na mne vzpomínáte.“

„Jistě, poručíku,“ prohlásil formálně Moran.

„Můžete nás informovat o Joannině stavu?“ požádal jej Jake znepokojeným hlasem.

„Jedině pokud jste členem rodiny,“ odtušil Moran chladně.

„Jsem jí tak blízký, že –“

„To nestačí,“ uťal jej vprostřed věty Moran. „Hovořím pouze s rodinnými příslušníky.“

Jake se pokusil prorazit chirurgovu zatvrzelost. „Ale kdybyste byl tak laskav…“

„Ujišťuji vás, že nejsem,“ řekl Moran. „A nyní kdybyste ustoupil, abych se mohl postarat o svou pacientku.“

„Hodlám postavit policejní hlídku ke dveřím a k její posteli,“ zavolal za Moranem Jake. „Čtyřiadvacet hodin denně.“

„Tak to se nestane,“ řekl Jakeovi přímo do tváře Moran.

„Pokud si přejete policejní hlídku ke dveřím, prosím. Ale na mé jednotce intenzivní péče žádný policista nebude. Máme tam spoustu práce a já nehodlám své zaměstnance obtěžovat tím, aby je pozoroval či poslouchal někdo zvnějšku. Na mé jednotce intenzivní péče žádný nezasvěcenec nebude.“

Jake měl sto chutí tomu arogantnímu chirurgovi zlomit vaz. V žádném případě nemohl nechat Joannu s Moranem samotnou, když právě on mohl být tím hajzlem, který ji srazil ze schodů.

Jake se rozhodl zkusit to ještě jednou. „Joanna by mohla být ve vážném nebezpečí.“

„Žádná policie na mé JIP,“ zopakoval Moran. „A to je mé poslední slovo.“

Lori postoupila dopředu. „Já jsem lékařka. Budu sedět u její postele.“

„Tak moment!“ protestoval Moran. „Nemůžete jen –“

„Samozřejmě že může,“ přerušil ho Jake. „Je lékařka a bude přidělena k Joannině ochraně.“

Moran zrudl. Krátce zaťal ruce v pěst a pak je uvolnil.

„A jestliže se někdo pokusí odstranit dr. McKayovou z JIP,“ pokračoval Jake, „policajt u dveří ho zatkne a nakope do zadku.“ Pak se obrátil k Lori. „Vrátím se, ihned jak dostanu povolení od soudu, které nám umožní postavit na JIP policejní hlídku.“

„I my máme své právníky,“ zareagoval Moran.

„Fajn,“ řekl Jake, aniž by to s ním jakkoli hnulo.

„Jenom si pamatujte, co jsem vám řekl ohledně toho, pokud se pokusíte dostat dr. McKayovou z JIP.“

Moran chvíli na Jakea upřeně zíral, pak se prudce otočil a zlostně vrazil do létacích dveří traumatologie. Po jeho odchodu ještě nějakou chvíli létala křídla dveří sem a tam.

Jake se rychle obrátil k Farellimu. „Musíme najít Joanninu sestru.“

Farelli vytáhl zápisník. „Jak se jmenuje?“

„Kate Fonteneauová,“ hláskoval Jake Kateino příjmení.

„Měla by se s rodinou zdržovat někde u Disneylandu.“

„Možná se ještě nevrátili,“ přerušila jej Lori. „Joanna mi říkala, že si chtějí udělat krátký výlet do Grand Canyonu a na víkend se vrátit do Disneylandu.“

Jake znovu pohlédl na Farelliho. „Zalarmuj kalifornskou dálniční policii, ať rozešlou hlášení všem hlídkám.“

„Víš poznávací značku jejich vozu?“

Jake zavrtěl hlavou. „Je to vypůjčené auto. Prověř všechny půjčovny aut.“

„Obrátím se na arizonskou dálniční policii,“ dodal Farelli. „Jsou machři v tom, jak najít někoho v autě.“

„Prověřte taky hotely a motely poblíž Disneylandu,“

doplnil Jake, „ujistěte se, nemají-li hosty či rezervaci na jméno Fonteneau.“

„Mám to.“

Dveře traumatologie č. 2 se prudce otevřely. Vyjelo z nich lehátko s Joannou. Vlasy měla zakrvácené a zcuchané, pleť bílou jako mramor. Vypadala jako mrtvá.

Poprvé od Elenina pohřbu musel Jake bojovat s přívalem slz.

Kapitola 26

Lori napínala uši, aby slyšela rozhovor vycházející ze sesterny na neurochirurgické jednotce intenzivní péče.

Christopher Moran mluvil s Evanem Bondurantem a se svým zástupcem Markem Beliosem.

„Je to trombus,“ právě říkal Moran. „A blokuje sedmdesát procent cerebrální arterie.“

„Aspoň že nějaká krev tudy může proudit,“ zkonstatoval Bondurant.

„Ale ne k temporálnímu laloku,“ pokračoval Moran.

„Arteriální přívod k laterální temporální oblasti je téměř zcela uzavřen.“

Bondurant sebou trhl. „Měla nějaké záchvaty?“

„Zatím ne.“

Lori seděla u Joanniny postele a říkala si, že už to nemůže být horší. Nejen že byla uzavřena cerebrální arterie, ale jeden z hlavních přívodů, který vyživoval temporální lalok, je kompletně zablokován. Přičemž temporální lalok zodpovídá za řeč, paměť a řadu dalších důležitých funkcí, a nadto leze v temporálním mozkovém laloku mohou vyvolat silné záchvaty.

Z Joanny by se mohla stát pouhá přežívající bytost fungující jen na vegetativní úrovni.

Bondurant se opatrně zeptal: „Takže jí provedete antikoagulaci?“

Moran zaváhal. „To by mohlo být velmi nebezpečné.

Možná má kolem sraženiny nějaké krvácení, a jeli tomu tak, antikoagulace by mohla způsobit masivní hemoragii.“

„Je to zlé, ať uděláme cokoli,“ uvažoval nahlas Mark Belios.

„Řekněte nám, co byste udělal vy, Marku,“ vybídl jej Moran. „Jaký zákrok byste zvolil.“

Belios celou záležitost pečlivě zvažoval a poté řekl: „Věřím v Hippokratovu přísahu, která zní: ‚Především neuškodit.‘ Myslím, že bychom měli vyčkat a pozorovat.“

„Příliš riskantní,“ namítl ihned Bondurant. „Už má pozitivní Babinského reflex, což znamená, že má poškození mozku. Jestliže nic neuděláme, bude se to jen zhoršovat.“

Lori projel záblesk strachu. Teď poprvé slyšela, že má Joanna pozitivní Babinského reflex. Jednalo se o neblahý příznak, při němž se palec u nohy náhle natáhne směrem k hřbetu nohy, když se podráždí zevní okraj pacientova chodidla. Signalizuje to poškození mozku.

Lori pohlédla na Joannu, která ležela naprosto nehnutě s kapačkou v žíle. Po straně hlavy měla sešitu tržnou ránu, již utrpěla při pádu.

Joannina levá ruka sebou náhle škubla a pak zůstala opět bez hnutí ležet. Totéž se stalo cestou na MR. Nevěděli, zdali se jedná o začátek záchvatu, a proto jí preventivně začali podávat dilantin a valium. Tyto léky však ještě více prohlubují koma.

Záchvaty, pomyslela si Lori nešťastně, ještě k tomu všemu.

Náhle znovu nastražila uši. Radící se lékaři právě hovořili o katetrovém zařízení Karen Crandellové, které rozrušovalo krevní sraženiny v mozku.

„V tomto případě by to skutečně mohlo pomoct,“

zrovna říkal Bondurant. „Mohli bychom přímo určit, jeli tam nějaké krvácení.“

„A zároveň rozpustit sraženinu,“ přidal se Belios, „kdybychom vyloučili přítomnost krvácení.“

„A kdo s tím vynálezem bude pracovat?“ ozval se Moran. „Uvědomte si, že Karen ke svému projektu nikoho nepřipustila. Nikdo jiný neví, jak tohle zařízení zavést a zase dostat ven.“

„Jeho obsluha nemůže být tak obtížná,“ trval na svém Bondurant. „Není to nic víc než katetr s kamerou, cosi jako důmyslný endoskop.“

„Není to tak velký rozdíl od koronární angiografie,“ řekl Belios.

Ale ano, je, chtělo se zaječet Lori na celý ten trojspolek.

Budete zavádět katetr do tenké cerebrální arterie, což jste

nikdy předtím nedělali. Jediný chybný krok, a poškodí se celá jedna oblast mozku.

Moran zvažoval celý problém a snažil se přijít na řešení.

„Jestliže narazíme na potíže, vždycky můžeme přestat.“

„A i kdyby se to nepodařilo, nikdo nás nemůže obvinit, že jsme se o to alespoň nepokusili,“ dodal Bondurant. „Pro Joannu je to jediná šance.“

„Dejme se do toho,“ řekl Moran pevně a obrátil se k Beliosovi. „Zavolejte na angiografické oddělení a začněte s přípravou.“

Lori se potichu zvedla ze židle u postele a vyšla na chodbu. Uniformovaný policista, který měl službu, na ni kývl. „Je tady někde poručík Sinclair?“ zeptala se Lori. V

policistově tváři se zračilo napětí. „Máte nějaký problém?“

„Ne,“ řekla Lori. „Jen s ním musím mluvit.“

„Myslím, že stále zpovídá v přípravně ty dva. Chcete, abych pro něj došel?“

„Prosím.“

Lori sledovala, jak policista kráčí chodbou, a pokoušela se vymyslet, co dál. V podstatě každé rozhodnutí mohlo ještě více ohrozit Joannin život. Lori si přála, aby měla k dispozici nějakého dalšího konzultanta. Ovšem v Memoriální byl Moran králem, nikdo by si nedovolil mu vzdorovat. Jake k ní rychle pospíchal. „Děje se něco špatného?“

„Spousta věcí. A myslím, že to nejhorší teprve přijde.“

Lori mu popsala nový nález, který se u Joanny objevil, a řekla mu, co hodlají neurochirurgové podniknout. „Zavádět katetr do úzké mozkové arterie může být neskutečně nebezpečné,“ řekla. „Právě proto to dosud nedělal nikdo jiný než Karen Crandellová.“

„Tvrdíš, že s tím zatraceným zařízením nemají žádné zkušenosti?“ zeptal se Jake nevěřícně.

„Přesně to ti teď říkám,“ řekla Lori tlumeným hlasem.

„Ale taky to klidně mohou risknout. Řeknou jen, že jde o jinou formu angiografie. Tahle je ovšem nepředstavitelně komplikovanější.“

„Myslíš, že to bude fungovat?“ zeptal se Jake nervózně.

Lori pokrčila rameny. „Cítila bych se lépe, kdyby zákrok prováděla Karen Crandellová.“

„A ty myslíš, že by ta procedura mohla být pro Joannu skutečně nebezpečná?“

„To by mohla,“ řekla Lori. „Není to nic pro amatéry.

Jediný chybný krok, a mohla by být mrtvá.“

Jake začal přecházet sem a tam. „Potřebujeme někoho, kdo má zkušenosti, kdo už ten zákrok dělal.“

„Nikoho takového nemáme.“

Jake zavrčel. Cítil se v pasti. Ten zákrok se udělat musel, byla to Joannina jediná šance. Nemohl však připustit, aby jej provedl Christopher Moran. Moran byl dosud na samém vrcholu v seznamu podezřelých. A pokud si přál, aby Joanna zemřela, měl by teď dokonalou příležitost ji zabít. A bez jakéhokoli rizika.

„Myslím, že bych měla jít na angiografii s Joannou,“

navrhla Lori. „Je vážně dost zlé, že Karen neměla žádného asistenta, který by pracoval s ní,“ přemýšlela Lori nahlas.

„Víš, nějakého jiného doktora, který –“

Jake se prudce obrátil a zíral na Lori. „Na angiografickém oddělení byl té noci, kdy byla zavražděna, s Karen Crandellovou ještě nějaký jiný doktor.“

„Víš to jistě?“

„Určitě. A možná má ten chlapík nějaké zkušenosti s tím zatraceným zařízením.“

Jake vytáhl zápisník a rychle jím listoval, dokud nenašel, co hledal. „Tady to je. Tím doktorem byl Todd Shuster.“

Lori si sklíčeně povzdechla. „Je pouhým asistentem na neurologii. Pravděpodobně Karen asistoval.“

„Ale má nějaké zkušenosti,“ trval na svém Jake.

„Je to jen asistent,“ opakovala Lori. „Nikdy mu nedovolí, aby to provedl.“

„Do háje!“

Jake začal znovu přecházet sem a tam. Zoufale se snažil vymyslet, jak by ze hry vyšachovali Morana. Takový bastard, který byl schopen rozmlátit někomu lebku dubovou holí, by neměl žádný problém vrazit katetr někam, kam nepatří.

Jake se soustředil. Jedinou osobou s opravdovou zkušeností byla Karen Crandellová, a ta je mrtvá. Osoba, která s ní pracovala, je pouhým asistentem, který se teprve učil, Jake se ve svých úvahách zarazil a otočil se k Lori.

„Zavolej Toddu Shusterovi!“

Lori se ten nápad nelíbil. „Garantuju ti, že nenechají zákrok provést nějakého asistenta.“

„O to mi nejde,“ řekl Jake rychle. „Zavolej mu a zjisti, jestli při té proceduře neasistoval ještě někdy někomu jinému.“

Lori přikývla. „Nebo byl možná u toho, když Karen předváděla použití katetrového zařízení jinému lékaři.“

„To taky.“

Lori spěchala k telefonu na sesterně a vytočila číslo operátora. Byl pátek, půl jedenácté v noci, a Todd Shuster nebyl na příjmu. Nemocniční operátor ho našel doma. Lori mluvila pár minut s Shusterem a pak se přiřítila zpět k Jakeovi.

„Tak existuje ještě někdo jiný,“ vyhrkla Lori.

„Kdo?“

„Neurochirurg z Kalifornské univerzity v Los Angeles jménem Alan Shipman,“ oznámila Lori. „Dělal několik případů s použitím Karenina nového zařízení.“

„Jdeme ho sehnat,“ zvolal Jake s novým nadšením.

„Máme několik problémů,“ varovala ho Lori. „První je ten, že dělal pouze dva případy.“

„Dobře, ale to je nějaká zkušenost.“

„V obou případech mu Karen Crandellová koukala přes rameno. A Moran bude tvrdit, že Shipmanova zkušenost není lepší než ta asistentova.“

„Hergot!“ zavrčel Jake frustrovaně.

„A co je na celé věci nejhorší,“ pokračovala Lori, „Moran a Shipman se vzájemně nesnášejí. Mluvím o skutečné nenávisti. Moran by ho nikdy nepožádal o konzultaci; a bez Moranova souhlasu nemůže Shipman ani strčit nos do dveří neurochirurgie v Memoriální.“

Jake kráčel zpátky, mumlal si pro sebe a přemítal o tom, že kdyby byla Joanna tady, vyřešila by vše ve zlomku vteřiny. Ale ona tu není. Jsem tady jenom já. Všechno leží na mých bedrech, a já to vořu.

„Jakeu!“ volal na něj Farelli a uháněl k němu chodbou.

„Co je?“

„Našel jsem Kate!“

Jake by byl Farelliho nejraději objal. „Jak se ti to tak rychle podařilo?“

„Měl jsem štěstí,“ řekl Farelli skromně a podával Jakeovi telefon. „Dopátrali jsme se té autopůjčovny, kterou využil Katein manžel. Z formuláře smlouvy jsme získali adresu, kde v Jižní Kalifornii jsou. Je to hotel poblíž Disneylandu.“

Jake popadl telefon. „Kate, tady je Jake. Poslouchej dobře a nepřerušuj mě. Joanna byla zraněna při pádu a potřebuje operaci. Musíš říct chirurgovi, který má službu, že požaduješ další odborné posouzení od jiného lékaře a že mě pověřuješ, abych ho sehnal. Rozumíš?“

Jake uslyšel, jak se Kate rozplakala. „Teď, prosím, zadrž slzy,“ požádal ji. „Musíme toho spoustu zařídit, aby na tom byla Joanna líp. Chci, abys tomu chirurgovi řekla přesně to, co jsem ti řekl, a pak zavěsila. Pošlu pro tebe do Anaheimu policejní helikoptéru, která tě dopraví do Memoriální.“

Dveře na JIP se náhle otevřely. Lůžko s Joannou vyjelo na chodbu, z každé strany je tlačila sestra, v patách za ní kráčel Moran.

Jake mu zastoupil cestu. „Požadujeme odborný posudek od jiného odborníka.“

Moranův obličej zrudl. „Jděte mi z cesty, nebo vás všechny nechám vykázat z této nemocnice.“

Jake mu podal telefon. „Promluvte si s Kate Fonteneauovou, Joanninou sestrou. Řekne vám, co chce, aby se udělalo.“

Moran si vzal telefon a formálně se Kate představil do sluchátka. Ale to bylo všechno, co stihl. Kate přesně splnila Jakeovy instrukce. Požádala o odborný posudek od jiného lékaře a Moranovi oznámila, že je na cestě do nemocnice.

Pak ihned zavěsila.

Moran předal telefon zpět Jakeovi, na něhož hleděl s neskrývaným odporem. „Doufám, že víte, co děláte, poručíku. Věřím, že si uvědomujete, že dr. Blalockovou vystavujete strašlivému nebezpečí.“

„Vážně?“ zeptal se Jake nepřesvědčeně.

„Ale ano,“ pokračoval Moran a snažil se ovládnout zlost. „Od nehody už uplynuly nejméně tři hodiny, přičemž s každou další minutou se trombus zvětšuje a zabíjí více mozkových buněk. Další hodinový odklad bez léčby, a dr.

Blalocková

by

mohla

skončit

s

katastrofálním

neurologickým poškozením ve vegetativním stavu. Jestliže se to stane, nebude to má vina. Ta padne na vás.“

Moran uchopil pojízdné lehátko a zatlačil je zpět na JIP.

Létací dveře se za nimi zavřely.

Kapitola 27

„Tady je to opravdu nádherné, Jakeu, nemyslíš?“ zeptal se William Buck.

„Krásné,“ konstatoval Jake ploše a zapálil si cigaretu bez filtru. „Vybíráte pro naše setkání ta nejzatracenější místa.“

„To proto, že mě necháváš se hrabat v těch nejzatracenějších věcech.“

Byli v parku u pláže v Santa Monice a dívali se na Tichý oceán. Buck byl usazen v pojízdném křesle a Jake seděl na lavičce. Před nimi se rozprostírala bílá písečná pláž osvětlená měsícem v úplňku. Vzadu za nimi stál Buckův řidič, který zajišťoval, aby se k nim nikdo nedostal a neodposlouchával je.

„Musel jsem šlápnout na pár palců, abych získal informace, které chceš,“ začal Buck. „A byly to velice citlivé palce, které nemají rády, když se po nich šlape.“

„Myslíte v NASA?“ zeptal se Jake.

„NASA s tím nemá nic společného,“ oznámil mu Buck.

„Ta skupina pohybující se kolem toho projektu využívala NASA pouze kvůli hlavičce.“

„Tak kdo za tím je?“

„CIA.“

„Do hajzlu,“ zavrčel Jake. Jak měl vyšťourat něco z organizace, která se pyšní tím, že dovede udržet tajemství?

„Jak hluboko jste se dostal?“

„Dost,“ řekl Buck a počkal, až přeletí nějaký ukřičený racek. „Co víš o CIA?“

„Že tráví spoustu času špionáží v jiných zemích.“

Buck přisvědčil. „No, teď se rozvětvují a rozrůstají. Od jedenáctého září slídí i u svých amerických spoluobčanů.“

„Myslel jsem, že je to protizákonné.“

„Bývalo, ale teď se všechno změnilo.“

Jake vyplivl z úst trochu tabáku. Nerad měl něco společného s tajnými vládními organizacemi, obzvláště s těmi, které si vytvářely svá vlastní pravidla. „Tak co chce CIA od výzkumníků z Memoriální?“

„Chtějí po nich, aby jim ukázali, jak se dostat lidem do mysli.“

„Cože?“

„Slyšels mě dobře.“

Jake se poškrábal za uchem. „To je nad moje chápání.“

„Pokusím se ti to vysvětlit tak, jak to bylo vysvětleno mně,“ pokračoval Buck. „Na úvod mi dovol poznamenat, že tyhle informace jsou určené výhradně pro tvé uši. Lidé, kteří v tom jedou, by byli rádi, kdyby jejich činnost zůstala skrytá. Ale pokud musíš některé informace zveřejnit, abys rozsekl svůj případ, vem to čert, udělej to.“

Jake vděčně přitakal svému příteli, dlouholetému policajtovi, který prošel nejednou řeží v Los Angeles. Buck byl tvrdý jako kámen. „Pusťte se do toho.“

„Je to nějak takhle,“ řekl Buck, zatímco se snažil vybavit si to vysvětlení. „Veškerá mozková činnost závisí na elektrických impulzech, které cestují od neuronu k neuronu.

Ty impulzy kontrolují lidské myšlenky a záměry, ale i paměť. Můžeme to přirovnat k počítači, v němž elektrický obvod diktuje, co počítač říká, dělá nebo si vybavuje.“ Buck pohlédl na Jakea. „Až potud dobrý?“

„Zatím chápu.“

„No a nějaká vědecká pracovnice v Memoriální očividně přišla na to, jak posbírat elektrické impulzy v mozku a nalít je do počítače.“

To musela být Karen Crandellová, pomyslel si Jake.

Byla v BRI jedinou ženskou vědeckou pracovnicí. „Jak dokázala, aby ty elektrické impulzy přešly z mozku do počítače?“ Buck se křivě pousmál. „Nazývají to neurocomputerovým interfacingem,

tedy

paralelním

propojením neuronů s počítačem. Což je pochopitelně jenom vznešený termín pro přechod impulzů z mozku do počítače.

Teď se nejspíš zeptáš, jak to dokážou zařídit. Zjevně umějí vpravit do těla droboučká zařízení, která se dostanou přímo do mozku a tam fungují jako retranslační stanice.“

„Říká se tomu nanopřístroje,“ řekl Jake.

Buckovi spadla čelist. „Ty o nich víš?“

„Jo. A znám taky dva parchanty z Memoriální, kteří na nich pracují.“

Jake vyfoukl kouř z cigarety a přemýšlel o těch mizerných dvojčatech. Přesvědčil se, že většina věcí do sebe zapadala. CIA to zahrála chytře. Naverbovali Karen Crandellovou a Ruddovy, aby provedli nezbytný výzkum, aniž by jim řekli, k čemu ve skutečnosti poslouží. Každá skupina se domnívala, že pracuje nezávisle pro NASA.

Musel tam však být někdo, kdo práci koordinoval uvnitř.

Pravděpodobně Evan Bondurant. Musel by o tom vědět.

„Dostanou tedy elektrické impulzy z mozku do počítače. A co dál?“

„Tyto neuronové impulzy jdou do vnějšího počítače, který rozřeší mozkový jazyk,“ řekl mu Buck. „V podstatě můžou být tyto elektrické impulzy převedeny do myšlenek.“

Jake pomalu trávil novou informaci a pokoušel se plně uchopit její význam a dosah. „To znamená jakoby dokázat, aby mozkové impulzy promluvily?“

„Přesně tak.“

„A CIA by to mohla vstrčit, do koho by chtěla,“

pokračoval Jake, „takže by byli schopni slyšet jeho myšlenky.“

„Tak daleko se zatím nedostali,“ informoval jej Buck.

„Ale vsadím se, že se o to pokoušejí jako vzteklí.“

Buck přikývl. „S odbornou pomocí z Memoriální.“

Jake zamáčkl cigaretu o zem. „Jedna věc mi tam nesedí.

Výzkumní pracovníci v Memoriální se zabývají hlavně paměťovým mechanismem. Co to s tím má společného?“

Buck pokrčil rameny. „To nevím. Nejspíš se o to nestarají. Chtějí jenom tolik, aby lidé vyklopili, co skrývají.“

Jake se postavil a zhluboka se nadechl svěžího oceánského vzduchu. „Ti bastardi hodlají mít pod kontrolou celý svět.“

„To mají v plánu, Jakeu,“ řekl Buck a dal znamení svému řidiči. „A z toho, co vidím, se mi zdá, že ve svém programu úspěšně pokračují.“

Kapitola 28

Evan Bondurant zkontroloval všechny kanceláře a laboratoře v BRI. Všichni už dnes večer odešli. Úklidová četa odvedla svou práci a byla už také pryč. Institut byl zcela opuštěný.

Telefon zazvonil a nějakou chvíli vyzváněl. Nikdo jej nezvedl.

Bondurant pohlédl na indikátor podlaží nahoře u výtahu.

Všechny kabiny stály v prvním patře, aniž by se pohnuly.

Podíval se na hodinky a potom na nástěnné hodiny na chodbě. Na obou bylo 22.32. Nastal jeho čas. Nikdo se až do rána nevrátí.

Bondurant vstoupil do laboratoře Karen Crandellové a přešel jí do tmavé kanceláře. Poté, co rozsvítil stolní lampičku, sáhl do kapsy kabátu pro složený list papíru a rychle četl instrukce, které zapsala Karen. Potom se přesunul k přístrojům vedle stolu. Opatrně stiskl knoflíky a začal vylaďovat, dokud se na obrazovce neobjevil obraz. Nějací lidé v drahých oblecích kráčeli po širokém chodníku. Na přilehlé ulici viděl černé taxíky a patrové autobusy.

Fascinovaně na ten film zíral.

Neuvěřitelné,

přemítal

Bondurant.

Naprosto

neuvěřitelné. Objev století. Přinejmenším na Nobelovu cenu.

A já teď vím, jak to dělala.

Klimatizační jednotka ve vedlejší laboratoři se náhle spustila a on sebou prudce škubl, jak jej to na okamžik vylekalo. Zdálo se mu, že zaslechl ještě nějaký jiný zvuk, proto chvíli napjatě naslouchal. Slyšel však jen šum ventilátoru.

Bondurant zhasl lampičku a začal spřádat své plány.

Policejní vyšetřování se chýlí ke konci a Karenina laboratoř se brzy uvolní. Ačkoli o ten prostor zažádal Christopher Moran, Bondurant s ním měl už jiné plány. Hodlal převzít laboratoř s veškerými přístroji, vybavením a záznamy a rovněž měl v úmyslu zařídit pro Ann Novackovou nějaké jiné místo, daleko od BRI, aby nedošlo k tomu, že by někdo hledal sebemenší spojení mezi ním a Karen Crandellovou.

Objevy učiněné v laboratoři musejí být jeho a jenom jeho.

Bondurant opustil laboratoř a stále přemýšlel o neuvěřitelné invenci Karen Crandellové. Byla tak daleko před ostatními. Není divu, že neměla zájem s kýmkoli probírat svou práci. Proč se dělit o odměnu, pocty a slávu, když vše můžete mít pouze pro sebe?

Bondurant prošel temnou recepcí do své kanceláře.

Přistoupil k jedné vestavěné polici na knihy a odsunul několik svázaných časopisů, čímž odhalil malý sejf ve stěně.

Obezřetně navolil číselný kód a otevřel sejf, z něhož vyňal

tlustou složku s hlavičkou NASA. Uvnitř byla Karenina výzkumná data, stejně jako dopisy a zprávy pro NASA.

Bondurant položil složku na stůl a otevřel ji. Potom vrátil instrukce zapsané Karen Crandellovou na původní místo. Ten objev musel být přinejmenším na Nobelovu cenu, pomyslel si znovu. A peníze na výzkum by sem přitékaly rychleji, než by je vůbec stačil utratit. Mohl by rozšířit BRI do dalšího patra. Když složku zavíral, všiml si na psacím stole krabičky s krmením pro akvarijní rybky a uvědomil si, že je zapomněl nakrmit.

Bondurant stál u velikého akvária a pomalu sypal krmení. Hejno exotických rybek v něm rejdilo sem a tam a všechny se lačně vrhaly po vločkách krmení. Bondurant okouzleně pozoroval jejich půvabné pohyby. Připomínaly mu nádherný balet. Začal si pro sebe pobrukovat nějakou melodii, potěšen tím, jak se věci vyvíjely. Rozhodl se odměnit novým a ještě větším akváriem. Přisypal další krmení.

Bondurant nepostřehl vetřelce, který se k němu zezadu přikradl. Neslyšel ani zasvištění hole, která mu roztříštila hlavu.

Kapitola 29

„Jsme tam,“ oznámil dr. Alan Shipman. „Katetr je asi tak centimetr od sraženiny.“

Todd Shuster a Lori McKayová hleděli na monitor.

Krevní sraženina nyní uzavírala asi 85% Joanniny levé cerebrální arterie. Jednalo se pouze o trombus bez jakéhokoli krvácení, nicméně velikost té sraženiny Lori vyděsila; právě proto byla arterie téměř zcela zablokována.

Muselo dojít k nějakému poškození v Joannině mozku. Ale v jakém rozsahu? ptala se Lori už aspoň posté.

„Máte připravenu streptokinázu?“ zeptal se Shipman.

„Připravena,“ potvrdil Shuster.

„Tak vpravte dvacet tisíc jednotek.“

Shuster stiskl píst stříkačky. „Hotovo.“

„Teď už můžeme jenom doufat,“ prohlásil obezřele Shipman. „Budeme ji tu nyní pár minut pozorovat, než ji odvezeme zpátky na JIP.“

Lori neustále zírala na monitor a toužebně si přála, aby krevní sraženina v Joannině mozku nějakým zázrakem zmizela. Věděla však, že se to nestane. Mohli jen odměřit dávku streptokinázy a následně poté vpravit pomalou infuzi agentu rozpouštějícího trombus. Bude trvat nejméně dvacet minut, než se projeví nějaká znatelná změna ve velikosti trombu, což znamená nejméně dalších dvacet minut, než se obnoví průtok krve. A mozek je určitě dost poškozený už teď.

Smutně si povzdechla a pohlédla na Shipmana. „Lze nějak zjistit, zdali utrpěla trvalé poškození mozku?“

„Z tohoto monitoru to nepoznáte,“ řekl Shipman.

„Budeme potřebovat MR, abychom určili, jestli neměla infarkt.“

Lori ztěžka polkla. Infarkt by znamenal odumření mozkové tkáně, která by se již neobnovila. „Myslíte, že měla infarkt?“

Shipman pokrčil rameny. „To zjistíme, až se zbavíme té krevní sraženiny.“

„Ach bože,“ zamumlala Lori.

„Ale i kdyby byla magnetická rezonance normální, stejně mohlo dojít ke ztrátě nějaké funkce,“ řekl Shuster a ukázal na monitor. „Trombus dr. Blalockové je téměř identický s tím, jaký měl pan Gladstone. Má tutéž velikost a je přesně na stejném místě. MR pana Gladstonea byla normální, a přesto má dosud hrozivý paměťový deficit.“

„Kdo je ten pan Gladstone?“ zeptal se Shipman.

„Poslední pacient dr. Crandellové, u něhož užila své zařízení,“ vysvětlil Shuster. „Trombus byl rozpuštěn, ale ten ubohý muž skončil bez krátkodobé paměti. Dokázal si vybavit všechno, co se přihodilo předtím, než utrpěl mrtvici, ale po ní dokázal udržet novou informaci v paměti pouhých několik minut a poté úplně vymizela. Dokáže si vzpomenout na své jméno, ale ne na naše, i kdybyste mu ho zopakoval třeba stokrát.“

„Ano,“ pokýval hlavou Shipman. „Slyšel jsem o tom pacientovi. To je ten, který dokáže najít cestu do koupelny leda s pomocí instruktážních kartiček, které mu řeknou, jak se tam dostane.“

Shuster rovněž přikývl. „Ale zlepšuje se. Teď už si dokáže vybavit události staré až pět hodin.“

„No, přinejmenším začíná pomalu fungovat,“ přemítal nahlas Shipman.

„Velmi omezeným způsobem,“ podotkl Shuster.

„Kdybyste právě teď vstoupil do jeho pokoje a zeptal se ho, co měl k večeři, řekl by vám to. Nedokázal by vám však říct, co měl k obědu nebo ke snídani, i kdyby na tom závisel jeho život.“

Na monitoru se rozblikalo malé červené světélko.

Shipman se rychle otočil k Shusterovi. „Co znamená to červené světlo?“

Shuster chvilku váhal, neboť se snažil vybavit si přesná slova Karen Crandellové. „Myslím, že mi dr. Crandellová říkala, že to znamená, že zařízení je připraveno vyslat signály do nějakého vnějšího počítače, a tím se obraz vyjasní.“

„Mám stisknout ten knoflík?“ zeptal se Shipman.

„Ano,“ přisvědčil Shuster. „Na chvíli ho přidržte.“

Shipman stiskl knoflík a zpozoroval, že se světlo změnilo na zelené. Pohlédl na obraz na monitoru. „Podle mě to vypadá stejně.“

„Možná se to týká nějakého monitoru v kanceláři dr.

Crandellové,“ domýšlel se Shuster.

„Ale její kancelář se nevyužívá, je prázdná,“ namítla Lori.

Shuster potřásl hlavou. „Šíří se takové zvěsti, že se do toho laboratorního prostoru přemisťuje dr. Moran.“

Shipmanova nelibost vůči tomuto muži se ihned projevila. „Supi rozhodně neztrácejí čas a začnou obírat kosti, že?“

Shuster pokýval hlavou. „Aspoň že nemůže uplatňovat nárok na práci dr. Crandellové.“

„Na to bych nesázel.“

Shipman se podíval na záznamy na monitoru. Joanniny životní funkce byly stabilní. Žádná známka alergické reakce na streptokinázu ani krvácení v okolí trombu. „V pořádku, můžeme ji převézt o patro výš.“

Z monitoru zobrazujícího krevní sraženinu se ozvalo jemné bzučení.

„Co to znamená?“ zeptal se Shipman.

„Všechny systémy běží,“ odpověděl Shuster. „Pokud znovu stisknete knoflík, vše se propojí a poběží automaticky.“

Shipman stiskl knoflík. Bzučení ustalo. „Tak pojďme!“

„Jak dlouho je mrtvý?“ zeptal se Jake.

Gupta vytáhl teploměr z konečníku Evana Bonduranta a podíval se na hodnotu. „Přibližně dvanáct hodin.“

„Což znamená, že to koupil kolem desáté večer.“

„Správně.“

„Zhruba ve stejný čas byla zavražděna Karen Crandellová.“

Gupta pokrčil rameny. „No a?“

„Vypadá to, že si náš vrah vytváří určitý návyk.“

Jake ještě jednou přehlédl místo činu. Evan Bondurant ležel tváří k zemi, vzadu měl hlavu roztříštěnou. Nějaká jeho krev i mozková tkáň se rozstříkly na skleněné akvárium.

Předměty na Bondurantově psacím stole byly pečlivě uspořádány, až na krabičku s krmením pro akvarijní ryby, které se rozsypalo po stole. Jake pohlédl na otevřený sejf ve stěně a pak se obrátil ke Guptovi. „Napadá vás, jakou vražednou zbraň ten vrah použil?“

„Řekl bych, že nějaký tupý nástroj.“

„Taky si myslím,“ přitakal Jake. „A ten byl pravděpodobně ze dřeva.“

Gupta přimhouřil oči. „Jak to víte?“

„Protože ta zbraň, kterou byla zabita Karen Crandellová, byla vyrobena z tvrdého dřeva.“ Jake pověděl Guptovi o dřevěných třískách, které se našly v Karenině hlavě, ale nezmínil se o laku, jímž byly natřeny, ani o skutečnosti, že se vší pravděpodobností pocházejí z dubové hole. „Podle Joanny byly ty třísky velice malé.“

„Tak se po nich pečlivě podíváme,“ ujistil jej Gupta se smutným výrazem ve tváři. „Slyšel jsem o dr. Blalockové.

Je mi to moc líto. Je její stav opravdu tak vážný?“

Jake pomalu přikývl. „Je to zlé.“

„Ujišťuji vás, že všichni se za ni modlíme,“ prohlásil Gupta vážně.

Všichni kromě člověka, který ji shodil ze schodů, měl sto chutí říci Jake. Jeho myslí prolétl obraz Joanny se zakrvácenou a ovázanou hlavou. S velikým úsilím jej zaplašil. „Vraťme se k těm třískám. Pokud nějakou najdete, chci, abyste ji porovnali s těmi, které se našly v lebce Karen Crandellové.“

Gupta vytáhl velikou lupu a začal ji čistit papírovým kapesníčkem. „Prozkoumám teď tu ránu, ale šance, že se najdou nějaké třísky, bude daleko větší při pitvě. Jaké barvy je to hledané dřevo?“

„Hnědé.“

Jake sledoval, jak si lékařský expert kleká, pak se rozhlédl po kanceláři a přemítal, zdali se tu vrah ukrýval a čekal na Bondurantův příchod. Místnost byla prostorná, s teakovým kávovým stolkem a koženou pohovkou vzadu, nebyly zde však žádné šatní skříně ani jiný pokoj, s výjimkou přijímací místnosti. Vrah musel sledovat Bonduranta do kanceláře. Stejně jako sledoval Karen Crandellovou do té její.

„Byl to velice tvrdý úder,“ komentoval ránu Gupta.

Bytelnou dubovou holí, byl by přísahal Jake. Před očima měl obraz Christophera Morana plížícího se za Bondurantem a rozbíjejícího mu lebku jako zralý meloun.

Jake se obrátil, když zaslechl Farelliho spěchajícího dovnitř. „Máš něco?“

„Mám dobrou a špatnou zprávu,“ řekl Farelli. „Začni s tou špatnou.“

„Nikdo nic neviděl. Poslední osoba, která viděla Bonduranta naživu, je jeho sekretářka, která odcházela před šestou.“

„A ta dobrá?“

Farelli potlačil zakašlání. „Myslím, že pachatel šel nejdřív do kanceláře Karen Crandellové.“

„Jak to?“

„Když tam ráno přišla Ann Novacková, na Karenině stole svítila lampička,“ řekl Farelli. „A žárovka byla rozpálená doruda, což znamená, že nejspíš svítila celou noc.“

Jake uvážil další možnosti. „Třeba ji nechala rozsvícenou úklidová četa a zapomněla ji zhasnout.“

Farelli zavrtěl hlavou. „Podle laborantky rozsvěcejí uklízeči jenom velké světlo na stropě a vždycky zhasnou, jakmile skončí. A laborantka si je jistá, že byla lampička zhasnutá, když večer odcházela.“

„Takže někdo čmuchal v kanceláři Karen Crandellové.“

„Vypadá to tak,“ prohlásil Farelli a svraštil čelo. „Ale proč se tam vracel? Ta kancelář byla dokonale pročesaná a nic se v ní nenašlo.“

Jake se na chvíli zamyslel a pak řekl. „Kromě těch přístrojů.“

„Které prověřili experti a našli kulový,“ poznamenal Farelli.

„Možná jim něco uniklo.“ Jake spojil ruce za zády a začal přecházet po místnosti, přičemž se pokoušel zrekonstruovat sled událostí, které vedly k vraždě.

„Řekněme, že pachatel vejde do kanceláře Karen Crandellové a najde část z toho, co hledá. A ví, že Bondurant má další část. Vydá se tedy k Bondurantově kanceláři a proplíží se do přijímací místnosti. Objeví se tam právě ve chvíli, kdy Bondurant otevírá sejf.“

„Možná ten sejf otevřel pachatel,“ podotkl Farelli.

Jake tuto domněnku zavrhl. „Doktoři nevědí, jak se vloupat do sejfu.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Farelli.

„Takže,“ pokračoval Jake, „pachatel sleduje, jak Bondurant otevřel sejf, a počká si, až půjde nakrmit rybičky.“

„Jak víš, že krmil rybičky?“

„Částečky toho krmení mu ulpěly na prstech,“

vysvětloval Jake. „A na jeho psacím stole byla otevřená krabička s krmením pro rybičky.“

„A zatímco byl obrácen zády,“ převzal Farelli vyprávění, „praštil ho pachatel po hlavě.“

„A vybílil sejf.“

„Zajímalo by mě, co v tom sejfu bylo.“

„Očividně něco, co někomu stálo za vraždu.“

Oba detektivové vyšli z kanceláře a prošli kolem Bondurantovy sekretářky. Ztuhle seděla za stolem, ve tváři ohromený výraz.

Na chodbě jim pokynul na pozdrav uniformovaný policista.

Jake tiše řekl: „Všechno se točí kolem výzkumu Karen Crandellové. Někdo to chce získat opravdu za každou cenu.“

„Což znamená, že tím pachatelem musí být nějaký doktor z BRI. Musí to být někdo, kdo věděl, na čem Karen Crandellová pracovala.“

Jake přikývl. „Buď Moran, nebo Ruddovi.“

Farelli vytáhl zápisník. „S kým chceš začít?“

„S Ruddovými.“

Dveře do kanceláře Ruddových byly otevřené. Dvojčata seděla za velkým kovovým stolem a šeptem spolu hovořila.

Oba vyskočili, když detektivové vstoupili dovnitř.

Jake mávl, aby se posadili. „Potřebujeme jen pár minut vašeho času.“

„Jistě,“ řekl Albert. „Uděláme vše, abychom vám pomohli.“

Jakeův zrak bedlivě sledoval výraz v jejich tvářích a pátral po šoku či lítosti. Nenašel ani jedno. „Kdy jste naposledy viděli Evana Bonduranta naživu?“

„Včera večer kolem sedmé,“ odpověděl promptně Benjamin. „Byli jsme na cestě domů.“

„Jo. Už jsme byli na chodbě,“ dodal Albert.

„Použili jste výtah?“ zeptal se Jake.

Albert přisvědčil, a jako by předjímal další dotaz, poznamenal ještě: „A oba jsme zapsali svůj odchod.“

„Obvykle odcházíte kolem sedmé?“

„Ne,“ řekl Benjamin. „To je na nás příliš brzy, ale chtěli jsme se dostat domů, abychom se v televizi podívali na zápas Lakers.“

„Kdo vyhrál?“ zeptal se Jake.

„Lakers, o deset bodů,“ opáčil Albert. „Ale byla to dobrá hra.“

„Shaq byl fantastický,“ pronesl Benjamin obdivně.

„Udělal třicet bodů.“

„Všimli jste si cestou z BRI něčeho neobvyklého?“

Benjamin potřásl hlavou. „Všude bylo ticho.“

Jake se obrátil k Farellimu. „Máš nějaké otázky?“

„Jenom jednu.“ Farelli nalistoval prázdnou stránku.

„Viděli jste předehrávku Lakers?“

„No… my… dostali jsme se domů, až když začala vlastní hra,“ vykoktal Albert.

„Takže jste tu předehrávku neviděli,“ přitlačil Farelli.

„Ne.“

Jake se pousmál a pokynul dvojčatům. „Díky za váš čas.“

Detektivové vyšli ven a kráčeli chodbou ke kanceláři Christophera Morana. Nehovořili, dokud nebyli zcela mimo doslech od kanceláře Ruddových.

Jake se zeptal. „Předpokládáš, že si Ruddovi nahráli ten zápas Lakers na video?“

„Je to možné,“ řekl Farelli tlumeným hlasem. „V

programu se uvádí, že hra začíná v sedm třicet, a na ten čas si Ruddovi video nastavili. Pokud to tak bylo, nemohli vidět předehrávku.“

Jake zavrčel. „No, takže se na to můžou vymluvit, co?

Řekli, že dorazili po začátku hry.“

Farelli přitakal. „To je jedna z výhod, když jsi dvojče.

Můžete si vzájemně potvrdit alibi.“

Přerušili hovor, když míjeli otevřené dveře, v nichž se objevily dvě laborantky.

Farelli počkal, až prošly za výtahy, a pak pokračoval.

„Ale pokud si Ruddovi zapsali odchod v sedm, museli by pak znovu vstoupit do budovy, pokud Bonduranta oddělali oni.“

„To by nebyl problém,“ řekl Jake. „Pořád hlídaný je jenom hlavní vchod. Prosklený ochoz není do devíti hodin hlídán vůbec, takže se tudy mohli vrátit zpátky. Gupta tvrdí, že Bonduranta někdo praštil po hlavě mezi devátou a desátou, což znamená, že se dvojčata mohla vrátit do BRI a oddělat Bonduranta, zatímco jejich video nahrávalo zápas Lakers.“

Farelli pozvedl obočí. „Myslíš, že to udělali?“

„Buď oni, nebo Moran. Vyber si.“

Vstoupili do Moranovy kanceláře, kde zastihli sekretářku.

„Je tu dr. Moran?“ zeptal se Jake.

„Ne, pane,“ odpověděla sekretářka. „Operuje.“

„Jaký má dnes program?“

Sekretářka sáhla pro natištěný list papíru a zběžně jej prolétla. „Má kraniotomii, která začíná v osm hodin, a v jednu třicet pak rizotomii.“

„Mohla byste zavolat na operační sál a zjistit, jestli bude mít mezi těmi operacemi nějaký volný čas?“

„Samozřejmě,“ ujistila jej sekretářka a zvedla telefon.

Jake nakoukl do Moranovy kanceláře s velkým viktoriánským stolem a naprostou absencí barev. Pohlédl na sbírku holí rozvěšených vzadu na stěně, a náhle vytřeštil oči.

Jedna hůl chyběla. Rychle se podíval na podlahu, zdali nespadla. Nebyla tam.

„Nebude mít žádný volný čas,“ zavolala na něj sekretářka. „Zjevně mají nějaké komplikace s tím prvním případem.“

„Zastavíme se později,“ řekl Jake a vyšel ven.

Když byli asi na poloviční cestě k výtahu, pronesl Jake šeptem: „Hádej, co chybí v kanceláři Christophera Morana.“

„Co?“

„Jedna z jeho holí,“ řekl Jake. „Jedna skoba je prázdná.“

Farelli věnoval Jakeovi dlouhý pohled. „Naznačuješ, že udělal svou první velkou chybu?“

„Možná,“ připustil Jake. „Ale něco mi na tom nesedí.“

„A to co?“

„Například proč se v prvním případě obtěžoval s náhradou poškozené hole, ale v tom dalším ne? To nedává smysl. To je naprosto prostoduchý tah.“

„Třeba se rozklepal.“

„Chladnokrevní vrazi se neklepou.“

Farelli si však už názor utvořil. „Stejně bych se vsadil, že Moran je náš muž.“

„Možná máš pravdu,“ prohlásil Jake, ale v duchu si pomyslel, že duchaplní lidé jen tak najednou nezhloupnou.

Kapitola 30

„Je už mé sestře lépe?“ ptala se úzkostlivě Kate.

„Už o trochu více reaguje.“ Dr. Alan Shipman se sklonil nad nemocniční postel a prstem zatlačil na kůži na temeni Joanniny hlavy. Jemně pohnula paží. „Reaguje však pouze na hlubokou bolest.“

„Ale to už je dobrý signál, že?“

„Můžeme si dovolit trošičku optimismu,“ prohlásil obezřetně Shipman.

Pohlédl na údaje na monitoru, který byl umístěn nad čelem postele. Všechny Joanniny životní funkce byly stabilní. Trombus v cerebrální arterii se zcela rozpustil.

Shipman sledoval průtok krve v arterii a uvažoval, zdali došlo k nějakému nenapravitelnému poškození mozku.

Kate přerušila chirurgovy myšlenky. „Tolik se nám ulevilo, když byla její poslední MR normální.“

„Ještě ani zdaleka nemáme vyhráno,“ řekl Shipman a obrátil se i k ostatním, kteří byli na pokoji. Lori McKayová seděla u postele, Jake se opíral o stěnu za ní. Shipman se zhluboka nadechl a opatrně vážil slova. „Obnovili jsme dodávku krve do mozku dr. Blalockové, ale nemáme žádnou záruku, že se navrátí jeho funkce.“

Kateina tvář zbledla. „Chcete říct, že možná zůstane tak, jak je?“

„Je to možné,“ řekl otevřeně Shipman.

Joanna

zasténala

pak

zamumlala

nějakou

nesrozumitelnou frázi. Jedno ze slov znělo jako „Johnnie“.

Ještě jednou zasténala a pak ztichla.

Loriiny oči se rozšířily. „Ona může mluvit!“

Shipman pokrčil rameny. „Je to většinou blábolení.

Podobné zvuky vydávala podle lékaře, který seděl u postele, po celou noc.“

„Dávalo něco z toho, co říkala, nějaký smysl?“ zeptala se Lori.

„Vůbec ne,“ opáčil Shipman.

Jake se odlepil od zdi a starostlivě se otázal: „Co je to za doktora?“

„Mack Brown,“ sdělila mu Lori. „Je to Joannin dobrý přítel a zároveň někdo, komu můžeme věřit.“

„Pamatuješ se přece na Macka Browna,“ připomínala Kate Jakeovi. „To je ten doktor, který mě prohlížel, když jsem chytila ten příšerný virus v Guatemale. Je to opravdu pěkný chlap.“

„Nejsem si jistý, jestli chci, aby se poblíž Joanny vyskytoval nějaký ‚pěkný‘ chlap,“ řekl Jake.

Lori se křivě pousmála. „Jeho celé jméno je Johnnie Mack Brown a byl pojmenován po té slavné kovbojské filmové hvězdě.“

„Jo?“ řekl Jake, na něhož to neudělalo žádný dojem.

„Mack Brown vyrůstal na ranči v Jižním Texasu, kde chytal do lasa a krotil mustangy,“ pokračovala Lori. „Je tvrdší než sušený kaktus a neustoupí ani o píď. Právě proto jsem ho sehnala, aby se se mnou střídal v dohlížení na Joannu. Připadalo mi to jako dobrý nápad.“

„To mně taky,“ souhlasil Jake, neboť samozřejmě nechtěl vůbec nic riskovat. S takovým číhajícím bastardem, jako je Moran, za zády. V hloubi duše Jake věděl, že nedokáže ohlídat všechno, jakkoli se o to snažil. Moran v nemocnici věděl o každém šustnutí, což mu skýtalo možnost dostat se tím nejnenápadnějším způsobem k Joanně, a s jeho lékařskými znalostmi by mu nečinilo nejmenší potíže zabít ji tak, aby její smrt vypadala naprosto přirozeně. Totéž samozřejmě platilo pro Ruddovy. Před chvílí je Jake viděl, jak stojí u sesterny oblečeni ve svých bílých pláštích.

Smutně si povzdechl a pohlédl na nehybnou Joannu.

„Jak dlouho bude trvat, než se dozvíme něco určitého?“

Shipman pokrčil rameny. „Dny. Možná týdny.“

Dveře do nemocničního pokoje se otevřely a dovnitř nakoukl Farelli. „Jakeu, můžeš na minutku?“

„Jistě.“

Jake naznačil Lori, aby vyšla za ním. Za dveřmi jí řekl: „Kdybys potřebovala pomoc při dohlížení na Joannu, dej mi vědět. Máme jednu vyšetřovatelku, která by mohla nastoupit jako sestra.“

Lori návrh zvažovala, ale pak zavrtěla hlavou. „Zkušení doktoři budou lepší.“

„Máš pravdu,“ řekl Jake a jemně ji pohladil po rameni.

„Odvádíš pro nás skvělou práci. Jsem tvým dlužníkem.“

„Nic mi nedlužíš,“ namítla Lori měkce. „I já Joannu miluju.“

Policejní

důstojník

přede

dveřmi

Joannina

nemocničního pokoje držel na klíně pevnou desku a na ní měl seznam lidí, kteří směli vstoupit do pokoje. Ke každému jménu byla též připojena fotografie. Prohlédl si blížícího se doktora, prostudoval jeho tvář a pak se podíval na desku, na níž však nikoho takového neviděl. Když policista opět vzhlédl, lékař už jej minul.

Christopher Moran hleděl přímo před sebe, ale periferním zrakem si měřil policistu hlídajícího dveře.

Velký, tvrdě vyhlížející policajt, který by před nikým neustoupil ani o krok.

Moran mířil dál do chodby na Šestce východ a pokoušel se vymyslet, jak by se dostal k Joanně Blalockové. Když si na sesterně pročetl její kartu, dozvěděl se, že ten původní trombus byl odstraněn a druhá krevní sraženina, která se začínala vytvářet, zmizela po podání další dávky streptokinázy. Ačkoli se dosud neprohrála z komatu, byla teď velice reálná možnost, že se tak stane.

Pouze Joanna Blalocková by si dokázala poskládat všechno dohromady, pomyslel si Moran. Bez ní by byl poručík Sinclair jen dalším tápajícím vyšetřovatelem, jenž hledá důkaz, který nikdy nenalezne. Což už samo představovalo dostatečný důvod k tomu, aby Joannu zabil.

Ale kromě toho tu byl ten nezdařený pokus o její život. Co když ví, kdo ji shodil z těch schodů? Co když ho nějak zahlédla předtím, než spadla? Moran se při té představě zachvěl.

U sesterny se ohlédl za sebe do nemocniční chodby. Ten policajt se nepohnul ani o krok, a ani nepohne. I když se musel jít vymočit, vešel do Joannina pokoje, zamkl za sebou dveře a potom použil její toaletu. Přes něj se tam nijak nedostane. Moran uvažoval o spuštění požárního alarmu, nebo dokonce o tom, že založí malý požár, aby rozptýlil policistovu pozornost, věděl však, že by to nezabralo. Pokud by zazněl falešný poplach, policajtovu ostražitost by to spíše ještě zvýšilo. A i kdyby se mu podařilo proniknout do Joannina pokoje, pořád by mu stála v cestě buď ta malá coura Lori McKayová, nebo Mack Brown.

„Mohu vám nějak pomoci, dr. Morane?“ zeptala se sestra za pultem.

„Připravte mi karty mých pacientů,“ nařídil Moran.

„Budete si přát, abych je s vámi obešla?“

„Nejdřív ty karty prohlédnu.“

Moran sledoval, jak sestra kráčí ke kartotéce, a uvažoval, zdali by nejpříhodnější čas k zabití Joanny nebyl v době, kdy by byla mimo oddělení, například na rentgenu či během nějaké jiné diagnostické prohlídky. Nicméně i kolem tohoto plánu by se vyskytly problémy. Policajt sice na radiologii přístup neměl, ale Lori McKayová či Mack Brown ano. Oblékli by si ochranné zástěry nebo by stáli za odstíněnou zástěnou s očima upřenýma na Joannu.

„Tady jsou.“ Sestra se vrátila s plnou náručí karet a podávala je Moranovi. „Mimochodem, hodnota draslíku v krvi u paní Bellové je téměř normální.“

„Výborně,“ řekl Moran a začal listovat kartou.

Koutkem oka zahlédl urostlou sestru, která vešla do místnosti, kde se připravovaly láhve s tekutinou pro intravenózní aplikaci. Moran věděl, že dokud je Joanna v komatu, přijímá infuze. Ale co z toho? Toxin, který plánoval použít, nemohl smíchat s běžnou infuzí, která se dodává v láhvi o obsahu tisíce kubických centimetrů. Tím by se toxin přespříliš rozředil.

Moran vytáhl další kartu a předstíral, že ji studuje. Aby jed ihned účinkoval, přemítal dál, musel by jej injekčně aplikovat do krkavice, aby se ve vysoké koncentraci dostal přímo do mozku. Zapíchnout jehlu do Joanniny krční tepny by byla pro Morana záležitost pár vteřin, kdyby se mu povedlo k ní dostat.

Telefon poblíž místa, kde stál Moran, zazvonil. Sestra jej přispěchala zvednout.

„Ano, dr. Shipmane,“ řekla do sluchátka. „Sháněla jsem vás kvůli tomu cerebrálnímu katetru u dr. Blalockové.“

Moran se soustředil na hovor, aby mu neuniklo jediné slovo.

„Ne, ne,“ zrovna říkala sestra. „V jejím stavu nenastala žádná změna. Volala jsem vám, protože mám dotaz ohledně podávání fyziologického roztoku, který užíváme. Asistent zapsal, že se má podávat normální fyziologický roztok, ale nezmínil se, jestli se má přidávat heparin, abychom předešli vytváření případných malých krevních sraženin. Jen se ujišťuji, zda se nic nepřehlédlo.“

Dobrá sestra, stupidní asistent, pomyslel si Moran.

„Přidáme tedy ten heparin,“ řekla sestra a pak se potěšené usmála. „Taky jsem ráda, že jsme tu chybu zachytili.“

Moran se v duchu usmál a soustředil se zase na karty, protože sestra zavěsila. Katetr byl dosud v Joannině mozku, do něhož nepřetržitě pozvolna odkapával fyziologický roztok z malé lahvičky, která pravděpodobně neobsahovala více než 50 nebo 100 kubických centimetrů. Pokud by přidal toxin do lahvičky, fungovalo by to skvěle. Jed by se dostal přímo do Joannina mozku, kde by vykonal své. Joannu by přepadly záchvaty a pak by utrpěla ireverzibilní šok stejně jako Elizabeth Ryanová a Marci Gwynnová. Potom by už bylo úplně jedno, co Joanna Blalocková věděla nebo nevěděla.

Sestra vyšla z přípravny a nesla velikou láhev pětiprocentního roztoku glukózy. Zahnula do chodby a kráčela přesně opačným směrem, než byl Joannin pokoj.

Moran se rychle rozhlédl po sesterně. Byla prázdná, v dohledu nebyla žádná sestra ani jiný zaměstnanec. Totéž se týkalo chodeb, s výjimkou policajta před Joanninými dveřmi.

Moran se vmžiku přehnal sesternou do přípravny infuzí.

Očima přelétl štítky na lahvích a hledal Joannino jméno. Na první pohled viděl jen velké láhve, z nichž žádná nenesla nálepku se jménem BLALOCKOVÁ. Moran obrátil pozornost na horní polici, kde stály menší lahvičky. Úplně na konci spatřil tu Joanninu. Její obsah činil 100 kubických centimetrů.

Moran sáhl do kapsy svého pláště a vyndal injekční stříkačku naplněnou zakalenou tekutinou. Jehla byla zakryta plastovou čepičkou. Rychleji sňal a potom se natáhl pro tu malou lahvičku.

„Co to tu děláte, dr. Morane?“ zeptala se sestra, která se vrátila do přípravny.

„Já… jen… jsem přidával trochu draslíku do infuze paní Bellové,“ koktal Moran. „Víte, abychom měli jistotu, že zůstane na správné úrovni.“

„To není infuze paní Bellové,“ řekla sestra, „ale dr.

Blalockové.“

Moran si odevzdaně povzdechl a potřásl hlavou.

„Myslím, že bych měl začít nosit brýle.“

„Víte lépe než kdo jiný, dr. Morane, že to dělat nemůžete,“ peskovala ho sestra a vzala mu lahvičku z ruky.

„Nemůžete podávat pacientům léky ani infuze, aniž byste nám o tom řekl. Kdybychom něco takového dovolily, úplně bychom ztratily přehled, co který pacient přijal. Musíte postupovat jako jiní doktoři. Napíšete své příkazy a my léky rozdáme a zaznamenáme to. Tak budeme mít všichni přehled.“

„Máte naprostou pravdu,“ řekl omluvně Moran, „a já bych to měl vědět nejlépe.“

Opatrně vložil stříkačku s jehlou zpátky do kapsy svého pláště. „Pojďme sepsat ty příkazy.“

Moran poněkud strnule vykročil, neboť chtěl mít jistotu, že stříkačka s jehlou zůstane ve vzpřímené poloze.

Když si bral kartu paní Bellové, míjely za hlasitých stížností a nářků stanici nějaké dvě sestry. Obě odmítly sloužit od půlnoci do rána navzdory nátlaku svých nadřízených.

„Ať si trhnou,“ říkala ta menší. „Osmihodinová služba během dne úplně stačí. Ať noční službu zajistí nějakou střídající sestrou.“

Po vyslechnutí tohoto rozhovoru Moran spokojeně pokývl. Vrátí se sem a zkusí to znovu pozdě v noci, kdy bude ve službě jen minimální počet lidí. Se vší opatrností sáhl do kapsy a zakryl jehlu plastovou čepičkou.

Až se sem později vrátí, přinese si mnohem větší stříkačku s dvojitou dávkou toxinu. Jen pro jistotu.

Kapitola 31

Joanně připadalo, jako by ji obklopovala hustá mlha.

Ale teď cítila nějaké jasné světlo. Z dálky slyšela někoho znovu a znovu volat své jméno.

„Joanno! Joanno!“

Zvuk sílil a přibližoval se, světlo bylo stále jasnější.

„Joanno! Joanno!“

Pomalu zvedla víčka. Viděla zastřené obrazy, které jako by před ní tančily. Postupně se obrazy zaostřovaly, ale stále byly těžko uchopitelné. „Joanno! Slyšíš mě?“

„Ano,“ zamumlala Joanna. Zajímalo by ji, kdo ji volá.

Znělo to jako ženský hlas.

Obraz volající se opět zostřil a projasnil. Byla to Kate.

Joanniny rty se pohnuly, ale nevyšlo z nich žádné slovo. Její oči se na okamžik zavřely, pak je opět otevřela a zašeptala: „Ahoj, sestřičko.“

„Ach, díky bohu!“ Kate se nad ni sklonila a políbila ji na čelo. „Díky bohu, že jsi v pořádku!“

„Kde to jsem?“ zeptala se Joanna.

„Jsi v Memoriální nemocnici.“

Kate pověděla Joanně o pádu i o zranění hlavy, které utrpěla. „Měla jsi trombus v mozku, ale podařilo se ho odstranit.“

Joanna zamrkala a snažila se soustředit. Oční víčka jí začala klesat, ale přinutila se nechat je otevřená. „Měla jsem subdurální hematom?“

Lori McKayová přistoupila blíž a snažila se zadržet slzy. „Přestaň si stanovovat diagnózu.“

Joanna spatřila proud slz na Loriině tváři a slabě se usmála. „Proč ty slzy?“

„Něco mi spadlo do oka,“ usmála se na ni Lori a pak řekla, „a neměla jsi subdurální hematom. Vytvořil se ti trombus uvnitř cerebrální arterie, očividně vlivem toho pádu. Použili jsme katetrové zařízení Karen Crandellové, abychom ho rozpustili.“

Joanna se namáhala vzpomenout si, kdo je Karen Crandellová. To jméno jí znělo velice povědomě. Postupně si vybavila neuroložku, která byla v Memoriální zavražděna.

„Mám ten katetr ještě v sobě?“

Lori přisvědčila. „Ale už ne nadlouho, když ses teď probrala.“

Dveře od pokoje se otevřely a po špičkách se sem vplížil Jake.

Kate se otočila a široce se usmála. „Hádej, kdo se rozhodl otevřít oči?“

Jake přiskočil k Joanně a ta na něj mrkla.

„Strašlivě jsi nás vyděsila,“ řekl Jake.

Joanna si zvlhčila jazykem rty. „Pokoušíš se mi tu říct, že jsi rád, že jsem se probrala?“

„Strašně rád.“ Jake jí jemně stiskl ruku a vyslal tichou modlitbu díků. „Musím ti říct, lásko, že jsi chvíli vypadala víc mrtvá než živá.“

„Musela jsem způsobit pořádný zmatek,“ řekla Joanna, jejíž oční víčka byla tak těžká, že se jí jen s námahou dařilo udržet je otevřená. Pokoušela se soustředit, ale přemohla ji slabost a ona upadla do neklidného spánku.

Když se probudila, byli Jake, Kate i Lori stále u její postele a upřeně na ni hleděli. Joanna měla sucho v hrdle a škrábalo ji v něm tolik, že mohla jen stěží mluvit. „Mohla bych dostat trochu vody?“ požádala šeptem.

„Samozřejmě.“ Kate nalila vodu do sklenice s brčkem.

„Tady máš.“

Joanna se opřela o loket, nasála slámkou chladnou vodu a hlasitě ji polykala. Pak si opět lehla. Povlečení bylo cítit nemocničním škrobem.

„Potřebuju vědět,“ řekl Jake, „jestli si vzpomeneš na něco kolem toho svého pádu ze schodů.“

Joanna zavřela oči a přemýšlela. „Byla jsem nahoře na schodišti u té skříňky s prosklenou vitrínkou, kde je požární hadice. Pak se ke mně někdo zezadu přikradl.“

„Vidělas jeho tvář?“ naléhal Jake.

Joanna potřásla hlavou. „Viděla jsem jen dvě blížící se ruce.“

„Takže tě skutečně někdo shodil?“

„Určitě mě někdo shodil.“

Jake jen stěží zadržoval hněv. „Toho parchanta jsi ani nezahlídla?“

„Na nic si nedokážu vzpomenout,“ řekla po chvíli Joanna. „Možná že si něco vybavím později.“

„Dej mi vědět, kdyby se to stalo.“

Joanna se natáhla pro sklenici a usrkla ještě trochu vody. V hloubi duše věděla, že ji z těch schodů srazil Christopher Moran, ale nemohla to dokázat. Se svou současnou pamětí a schopností vybavovat si věci by to nikdy nemohla odpřisáhnout u soudu. Třeba to přijde později, ale teď si dokázala vybavit jen dvě ruce, které se k ní blíží.

Urputná snaha vzpomenout si, co se stalo, z ní vysála veškerou sílu. Opět začala upadat do spánku, a přestože slyšela Jakeovu další otázku, pocítila, jak ji znovu zahaluje mlha.

Když se Joanna probudila potřetí, spatřila u sebe lékaře, kterého nikdy předtím neviděla. Měl na sobě bílý laboratorní plášť a kolem krku stetoskop.

„Kdo jste?“ zeptala se Joanna.

„Jmenuji se Alan Shipman,“ představil se. „Jsem neurochirurg, který se o vás postaral.“

Joanna zkusila polknout, ale měla vyprahlé hrdlo a okoralý jazyk. „Cítím se tak dehydrovaná.“

„Udržovali jsme vás na suchu,“ sdělil jí Shipman, „abychom minimalizovali otok mozku.“

„Mám nějaký?“

„Zatím ne.“

Shipman uchopil gumovou paličku a zkoušel Joanniny reflexy a poté prověřoval její motorické a smyslové funkce.

„Zvedněte pravou nohu a držte ji nahoře, dokud nenapočítáte do pěti.“

Joanna zvedla nohu nad matraci a pomalu počítala do pěti.

„Výborně,“ řekl Shipman a jemně jí nohu položil dolů.

„A teď to zkuste levou nohou.“

Joanna s námahou zvedla nohu a snažila se ji udržet nahoře, ale pohyb vyvolal tupou bolest ve stehně. „Jedna…

dvě… tři,“ počítala, ale bolest se zhoršovala a noha jí klesla dolů.

„Zdá se, že pociťujete v té noze určitou slabost,“

poznamenal Shipman.

„Mám to zkusit znovu?“

„Ano.“

Joanna opět pozvedla nohu, ale nedokázala ji udržet nahoře déle, než napočítala do tří. Noha ztěžka klesla na pokrývku.

„Proč je ta noha tak slabá?“ zeptala se Joanna znepokojeně. „Měla jsem slabou mrtvici?“

„To je jedna možnost,“ připustil Shipman. „Ale jsou i jiné.“

„Jaké?“ naléhala Joanna.

„Například poškození periferních nervů po tom pádu.“

Joanna pomalu přikývla. „Možná kvůli tomu cítím bolest ve stehně, když zkouším nohu zvednout.“

Shipman rychle vyhrnul Joannin nemocniční oděv.

„Zranila jste si stehenní svalstvo, což by také mohlo způsobovat tu slabost.“

Joannu to příliš nepřesvědčilo. „Ale stejně by to mohla být mrtvice?“

„Je to možné,“ musel přiznat Shipman.

„Kdy to budete moct říci s jistotou?“

„Počkáme a uvidíme. Pokud slabost a ochablost zmizí, způsobilo ji poranění svalů.“

„A pokud přetrvá?“

„Začneme se cvičením.“

Joanna odvrátila hlavu a bojovala se slzami. „A já budu do smrti kulhat.“

„Tak podívejte, mladá dámo,“ řekl jí ostřejším hlasem Shipman. „Jste velice šťastná žena, která z toho vyvázla jen s mírnou ochablostí jedné nohy. Můžete poděkovat své šťastné hvězdě za katetrové zařízení Karen Crandellové, protože bez něho byste se teď nehýbala vůbec.“

„Já vím,“ zamumlala Joanna, vyplašená, že by ta noha mohla potřebovat nějakou podpěru. „Mám v sobě pořád ten katetr?“

Shipman sáhl na noční stolek a ukázal jí katetr. „Vyndal jsem vám ho, když jste spala. Měla jste ho tam dva dny, což je o něco déle, než bývá zvykem, ale chtěl jsem mít jistotu, že se tam nebude tvořit žádný další trombus.“

Katetr v Shipmanově ruce byla velice tenká průhledná trubička opatřená drátky a čidly. Jak prosté, pomyslela si. A přesto jí to pravděpodobně zachránilo život.

Její myšlenky zabloudily k vraždě objevitelky tohoto zařízení, Karen Crandellové. „Spadla jsem z těch schodů stejně jako Karen,“ řekla Joanna spíše sama pro sebe než k Shipmanovi.

„Vzpomínáte si na to?“ zeptal se promptně Shipman.

„Vzpomínám si, jak letím vzduchem.“ Shipman se na ni zkoumavě zahleděl. „Ale vy jste klopýtla a sesmekla se. Je to tak?“

„Spíš mě tam někdo strčil,“ řekla Joanna, ale ihned toho zalitovala. Příliš mluví, aniž by přemýšlela o tom, co říká.

„Co tím myslíte?“

Joannina víčka se začala zavírat. Pokusila se udržet je otevřená, ale nezdařilo se jí to.

„Řekla jste, že vás tam někdo strčil?“ dožadoval se silnějším hlasem odpovědi Shipman.

„Myslím, že si na chvíli zdřímnu,“ prohlásila Joanna netečně a hned potom upadla do spánku.

Shipmana by zajímalo, zdali si s ní její mysl nepohrává a nezkouší na ni nějaké triky. Po vážném otřesu mozku k tomu někdy dochází. Opustil místnost a naznačil Lori, aby se vrátila dovnitř. Nevšiml si, že deset metrů od pokoje zatáčí do chodby Christopher Moran.

Moran se prudce otočil a kráčel na opačnou stranu, poklepávaje si na kapsu kabátu, jako kdyby na něco zapomněl. Slyšel, že se Joanna probrala a je plně při smyslech. Ale nakolik si vzpomíná na události kolem svého pádu? To byla důležitá otázka. Na moc asi ne, hádal Moran.

Koneckonců, jenom se začínala otáčet, když do ní strčil.

Přesto však mohla koutkem oka něco zachytit. Zatraceně!

Bylo to možné, a to se mu vůbec nezamlouvalo.

Moran vešel do přípravny lékařů a vydal se k velkému umyvadlu, kde si umyl ruce. Zběžně se podíval na nástěnné hodiny. Bylo 11.20 dopoledne. Měl by dát Shipmanovi ještě pár minut, aby to na sesterně dokončil. Pak se tam Moran vydá, aby se dopátral posledních událostí. Zavrčel si pro sebe, když přemítal o promarněné příležitosti dostat se k Joanně minulou noc, kdy bylo ve službě jen pár lidí. Ale ten motocyklista s rozsáhlým poraněním hlavy jej držel na sále plných dvanáct hodin.

Nemohl přestat na Joannu a její pád myslet. Nemohla ho vidět anebo si nepamatovala, že ho viděla. Kdyby to tak nebylo, už by ho teď vyslýchala policie. Ne, nevybavila si, že ji někdo shodil. Ale nakonec by si vzpomenout mohla.

Věděl, že paměť na nedávné události se někdy navrátí i týdny poté, co došlo k traumatické záležitosti.

Nikdy si nemohl být jistý. Nikdy, dokud je Joanna Blalocková naživu.

Moran si osušil ruce papírovým ručníkem a vydal se na Šestku východ. Na chodbě spatřil policejního důstojníka sedícího před Joanniným pokojem. Ten policajt zrovna podrobně zkoumal někoho, kdo se přiblížil ke dveřím, které hlídal.

Moran vytáhl z kapsy laboratorní zprávu a tvářil se, že ji studuje, zatímco míjel Joannin pokoj. Dveře se se zaskřípěním pootevřely, ale ne natolik, aby mohl vidět dovnitř.

Moran došel k sesterně na Šestce východ. Byla zcela opuštěná s výjimkou sekretářky oddělení, která právě telefonovala, a sestry v přípravně infuzí. Shipman byl pryč.

Sekretářka zakryla dlaní sluchátko a zeptala se: „Mohu pro vás něco udělat, dr. Morane?“

„Ne, děkuji,“ odtušil Moran.

Počkal, až se sekretářka vrátí ke svému telefonnímu hovoru, pak začal prohlížet karty rozložené na stole, dokud nezahlédl tu Joanninu. Měla nahoře zelenou nálepku, což značilo, že tam lékař zapsal nějaké příkazy, které dosud nebyly provedeny.

Moran otevřel Joanninu kartu a rychle si přečetl Shipmanovu nejnovější poznámku, kterou ošetřující lékař před chvílí zapsal.

Životní funkce stabilní. Pacientka je nyní bdělá a orientovaná. Neurologicky intaktní s výjimkou 3/5

ochablosti a slabosti v levé dolní končetině. S největší pravděpodobností jde o důsledek slabé mrtvice, ačkoli je možné i traumatické zranění nohy. Její myšlenkové pochody i paměť jsou neporušeny. Dokáže si vybavit svůj pád dolů ze schodů a věří, že tam byla nějak postrčena. Nejsem si jist, co to znamená. Snad se to časem vyjasní. Pro tuto chvíli budeme pozorovat a vyčkávat, abychom mohli stanovit dle potřeby další diagnostické postupy.

Alan Shipman, M. D.

Moranem projel záblesk strachu. Ví, že ji někdo shodil.

Ví to! A časem by si mohla vzpomenout kdo. Sakra! Měl jsem sejít z těch schodů dolů a rozdupat jí hlavu na kaši, dokud jsem měl možnost.

Moran si ještě jednou chvatně přečetl lékařovu poznámku. Jedinou dobrou zprávou byla ta ochablá končetina, což bylo pravděpodobně způsobeno mrtvicí; ve většině případů to ztěžovalo a znesnadňovalo pacientovy myšlenkové pochody. Třeba ta mrtvice otupila Joanninu mysl trvale. Je to však jen zbožné přání, pomyslel si Moran trpce. Dokud je Joanna naživu, představuje pro něho hrozbu.

Musí najít způsob, jak se k ní dostat.

Moran listoval Joanninou kartou, dokud nenarazil na stránku s pokyny ošetřujícího lékaře. Shipman předepsal lehkou kašovitou stravu, pravidelné odběry krve a konzultaci s fyzioterapeutem. Potom Moran uviděl čtvrtý příkaz. Joanna měla být zítra odpoledne převezena na arteriografii s MR. Do krevních cév v mozku jí vstříknou kontrastní látku. A vzhledem k tomu, že je Joanna lékařkou v Memoriální, vezmou ji přednostně. Přijde na řadu jako první.

Moran zpozoroval svou příležitost.

Kapitola 32

„Podívejme, kdo to tu sedí,“ řekla Kate šťastně, když vešla do Joannina pokoje.

Joanna se zaculila. „Myslím, že se pomalu vracím do světa živých.“

„Jak se cítíš?“

„Unaveně,“ opáčila Joanna. „Sedím na té židli asi dvacet minut, a jsem už úplně zmožená.“

„Jde jí to skvěle,“ vstoupila do hovoru Lori. „I její noha je už lepší.“

Kate zvážněla. „Co má s nohou?“

Joanna se snažila zaplašit Kateino znepokojení. „Včera byla slabá, ale teď je silnější. Můžu na ni dokonce přenést trochu váhy.“

„Víš to jistě?“ zeptala se skepticky Kate.

„Ano,“ řekla Joanna a pokoušela se, aby to znělo jistěji, než se cítila. „A Alan Shipman ti to potvrdí, protože mě dneska znovu testoval. Vsadím deset babek, že zruší tu arteriografii s MR, kterou jsem měla mít.“

Kate pohlédla na Lori. „Kulhá, když chodí?“

„Trochu,“ odpověděla Lori, rozbalila lízátko a vložila si ho do úst. „Ale je to lepší.“

„Říkáš mi všechno?“ zeptala se Kate v obavách o svou sestru.

„Všechno, co vím,“ řekla Lori a zvedla se ze židle.

„Musím běžet do své kanceláře a pokusit se udělat nějakou práci.“

Joanna podotkla: „Na stole už musíš mít snad třímetrovou hromadu papírů.“

Lori přikývla. „A pořád roste.“

„Soustřeď se jen na naléhavé záležitosti,“ poradila jí Joanna. „Ty ostatní můžou počkat.“

Lori převalovala lízátko v ústech ze strany na stranu a přemýšlela, zdali má Joannu zatěžovat novými nálezy v mozku Elizabeth Ryanové a Marci Gwynnové. To může počkat, rozhodla se. Není to urgentní.

Joanna zírala na pohybující se lízátko v Loriiných ústech, dobře si vědoma toho, že to signalizuje váhání.

„Řekni mi, co se ti honí hlavou, dokud ještě sedím.“

Lori zaváhala. „Není to nejspíš až tak důležité, ale je to něco, co si zaboha neumím vysvětlit.“

„Poslouchám.“

„Vzpomínáš si na ty malé skvrny v mozku těch dvou zemřelých dívek?“

„Ano.“

„No, prozkoumala jsem je pod silně zvětšujícím mikroskopem. Ty malé věcičky jsou ve skutečnosti mikročipy s miniaturizovaným elektronickým obvodem.“

Joanna přimhouřila oči. „Tvrdíš, že jsou to silikonové čipy?“

„Podobají se silikonovým čipům, ale jsou vyrobené z nějakého polotuhého gelu,“ opáčila Lori. „Kolik jich tam je?“

„Poměrně dost. A všechny jsou rozmístěné po obvodu kolem toho odstraněného nádoru.“

Joanna prudce zamrkala, když si vybavila, že Karen Crandellová a Christopher Moran společně pracovali na vývinu mikročipu z polotuhého gelu, který je stokrát menší než běžný silikonový čip.

„Na co myslíš?“ zeptala se Lori. „Jsou součástí nějakého nového postupu?“

„Možná,“ pronesla Joanna zamyšleně, neboť jednotlivé kousky skládačky do sebe začínaly zapadat. „Mám pro tebe řadu úkolů.“

„Sem s nimi.“

„Zaprvé, nikomu se o tom nezmiňuj,“ začala Joanna.

„Nikomu ani slovo, rozumíš?“

„Jasně.“

„Dál chci, abys vzala všechny ty stříbrné svorky, které použil Moran k označení nádorové oblasti, a podívala se, jestli jsou duté.“

Lori pohlédla nechápavě na Joannu. „Duté?“

„Duté,“ zopakovala Joanna. „A pokud ano, propláchni je a zjisti, jestli z nich vyjde nějaký polotuhý gel.“

Loriiny oči se rozšířily. „A mám určit, jestli je toxický?“

„Přesně tak.“

„Ježíši,“ sykla Lori tiše a pak pohlédla na Kate. „Budu muset jít.“

„Budu hájit hrad, dokud nedorazí Mack Brown,“ řekla Kate.

„Dneska nepřijde,“ oznámila jí Lori. „Musel letět do Texasu za nějakým svým nemocným příbuzným.“

„Pak za něj vezmu službu,“ řekla Kate.

„Skvělé.“ Lori sáhla po klice. „Pojď se mnou na chodbu a domluvíme se, jak si mezi sebou rozdělíme služby.“

Joanna sledovala odcházející Lori a stále přemýšlela o mikročipech v mozku Elizabeth Ryanové a Marci Gwynnové. Byla si jistá, že tam ty mikročipy vložil Moran, ale nevěděla proč.

Jistou možnost představovalo to, že chtěl odstranit značný podíl normální mozkové tkáně v naději, že se tím pacientka vyléčí. Tím by ji však zanechal se strašlivým neurologickým deficitem, a proto tam vložil ty mikročipy, protože doufal, že by mohly obnovit nervové spoje, které se operací narušily. Panebože! Bylo to tak? Pokud ano, jednalo by se o dílo chirurga, který zešílel.

Ozvalo se krátké zaklepání na dveře. Jakmile se otevřely, vstoupil Jake a nesl vázu plnou květin.

Zarazil se, když spatřil Joannu sedět na židli. „Vracíš se do normálního života, viď?“

„Pomalu, ale jistě,“ řekla Joanna a pomyslela si, že Jake je ten nejpohlednější chlap, jakého kdy viděla. „Ty tulipány jsou krásné.“

„Vypěstovány v Kalifornii,“ oznámil a dodal, „kam je mám postavit?“

„Na parapet,“ požádala Joanna. „Pak si přisuň židli a poslechni si skutečný hororový příběh.“

„Mluvíme o zločinu?“ zeptal se Jake, zatímco pokládal vázu s tulipány.

„Mluvíme tu o chirurgovi, který zavraždil dvě své pacientky.“

Jake vytáhl zápisník a posadil se k posteli.

„Poslouchám.“

„Christopher Moran měl nedávno dvě náhlá úmrtí na operačním sále. Obě neobjasněná a v obou případech se jednalo o mladé ženy s mozkovým nádorem.“ Joanna pověděla Jakeovi o zvláštním syndromu, který se u obou žen projevil předtím, než zemřely. Pak mu podrobně popsala ty drobné černé skvrny, které pitva odhalila v mozku a z nichž se vyklubaly mikročipy z polotuhého gelu. „Myslím, že se tím Moran pokoušel znovu zapojit mozek těch žen a obnovit jeho činnost.“

„Proč by to sakra dělal?“

„Protože jedinou cestou, jak úplně odstranit nádor, je rozsáhlá resekce,“ vysvětlovala Joanna. „Ale když ji provedeš, narušíš tím zároveň nervové spoje, čímž zanecháš pacienta s hrozivým neurologickým deficitem. Ty mikročipy měly podle všeho za úkol obnovit nervové spoje.“

„A to opravdu funguje?“

„Nikdy předtím to nikdo neudělal,“ řekla Joanna. „Snad s výjimkou pokusů na laboratorních zvířatech. A s největší pravděpodobností neměly ty pacientky ani zdání, že to na nich hodlá vyzkoušet.“

„Tvrdíš, že na těch pacientkách provedl pokus?“

Joanna vážně přikývla. „A nejspíš je zabil. Myslím, že ty mikročipy z polotuhého gelu mohou být pro mozkové buňky toxické.“

Jake ťukal perem do papíru, zatímco trávil a vstřebával novou informaci. „Předpokládejme, že ty čipy jsou jedovaté, ale můžeš dokázat, že to provedl Moran?“

„Tak to je velký problém,“ musela připustit Joanna. „I kdybychom zjistili, že jsou ty stříbrné svorky duté a obsahují toxické gelové čipy, nemůžeme dokázat, že je za tím vším Moran. Mohl prostě říct, že ty svorky nejsou jeho, ale nemocniční a že o jejich obsahu nic nevěděl.“

„Ale on čipy z polotuhého gelu zkoumal,“ namítl Jake, „to nám přece řekl Bondurant.“

„On a Karen Crandellová,“ oponovala Joanna.

„Pracovali na tom projektu společně, ale skutečným expertem v tom byla Karen, a když zemřela, výzkum se zastavil. Něco takového by nám řekl.“

„Nebo by se z toho nějak pokusil obvinit ji. To se Moranovi podobá.“

„To taky.“

Jake dlouho zvažoval celou záležitost, než opět promluvil. „Co kdybychom vypátrali výrobce těch stříbrných svorek a prokázali, že si je Moran objednal?“

„Můžeš to zkusit, ale myslím, že to bude velice obtížné,“ řekla Joanna. „Pravděpodobně si nechával dělat ty duté svorky někde v zámoří, v nějaké zemi, kde sotva vystopuješ jejich původ.“

„Jestli chceš Morana čapnout,“ podotkl Jake, „musíš se dopídit původu těch svorek.“

„To je první bod na seznamu věcí, které musím udělat.“

Jake zavřel zápisník. „Myslíš, že Moran ví, jak blízko jsi vyřešení toho problému?“

„Ví, že nepřestanu, dokud ho nevyřeším.“

„Ten chlap má spoustu důvodů přát si, abys byla mrtvá, nemyslíš?“

„Vypadá to tak.“

„No, před tvými dveřmi bude čtyřiadvacet hodin denně stát tvrdý policajt,“ pronesl ochraptěle Jake. „Jestli se Moran zkusí dostat dovnitř, bude prosit boha, aby se byl o to nikdy nepokusil.“

Joanna si slabě povzdechla a pomyslela na tisíc způsobů, jimiž lze zabít pacienty v nemocnici, aniž by se jich vrah třeba jen dotkl. „Kdo by uvěřil, že tak významný institut jako BRI je útočištěm vrahů a zlodějů?“

„A špionů.“

„Špionů! O čem to mluvíš?“

Jake si přisunul židli blíž. „Mluvím o něčem, co ti pak vážně nedá spát.“

Joanna se naklonila dopředu. „Poslouchám.“

„Ten zatracený podnik NASA byla jen zástěrka.“ Jake jí do detailů popsal stínovou jednotku CIA, která využívala Memoriální BRI, aby pro ně prováděl výzkum. „Chtějí být schopni přečíst tvé myšlenky za pomoci něčeho, co nazývají neurocomputerový interfacing.“

„Ježíši!“ sykla Joanna. „Chtějí se ti dostat do hlavy a zůstat tam.“

„Čtyřiadvacet hodin denně.“

„Jak jsou s tím daleko?“

„Můj zdroj tvrdí, že to ještě nemají, ale pořád se tomu přibližují.“

Joanna pečlivě promýšlela celou záležitost. „Můžeš něco z toho dokázat?“

„Existuje pár docela slušných nepřímých důkazů.“

„Jako například?“

„Například ty přístroje v kanceláři Karen Crandellové, které jsou napojené na nějaké počítače. Chceš hádat, kdo ty počítače vlastní?“

„Neříkej mi, že CIA.“

„Přesně tak.“

Joannin obličej ztvrdl. „Nenávidím, když dělají takové věci.“

Jake pokývl hlavou. „To asi každý. Půjdou a ve jménu národní bezpečnosti udělají, cokoli se jim zachce, což bude za chvíli obsahovat i čtení tvé mysli.“

„Jde o víc než jen o čtení v lidské mysli, Jakeu,“

pronesla Joanna temně. „O mnohem víc.“

„A o co?“

„O to, že neurocomputerový interfacing dokáže působit obousměrně, dvoucestně. Při té první cestě se počítač nakrmí mozkovou aktivitou, kterou převede do myšlenek. A při té druhé cestě počítač může sestavit instrukce, převést je do elektrických impulzů a vyslat do mozku.“

Jakeovi poklesla čelist. „Chceš říct, že tu věc hodlají použít na programování lidí?“

„Domnívám se, že ano.“

„Ti hajzlové! Ti mizerní parchanti!“

Joanna se doplazila do postele, a než zavřela oči a upadla do spánku, rozloučila se s Jakem slovy: „Vítej v báječném novém světě, Jakeu.“

Kapitola 33

„Dr. Blalocková! Dr. Blalocková!“

Joanna slyšela, jak někdo volá její jméno. Pomalu otevřela oči, ale viděla jen oslňující prudké světlo nad sebou. Postupně se jí před očima zaostřoval obličej a oděv laborantky z radiologie.

„Potřebujeme, abyste byla vzhůru, dr. Blalocková,“

říkala jí laborantka. „Nechceme, abyste se během MR vrtěla a kroutila.“

Joanna zamrkala ve snaze rychle si pročistit mysl. Měla za to, že podstupuje už jen rutinní rentgen. „Jaká MR?“

„Opakovaná magnetická rezonance mozku se vstřikem kontrastní látky.“

„Ale ta byla odložená,“ řekla Joanna a snažila se posadit. Byla však připoutána k lůžku.

„Nic takového v příkazech uvedeno není,“ oznámila jí laborantka. „Teď tedy provedeme ten test a pak vás odvezeme zpátky do pokoje.“

„Magnetická rezonance byla odložená,“ zopakovala Joanna zvýšeným hlasem.

Laborantka zavrtěla hlavou. „Podle dr. Shipmana ne.“

„Mohla bych dostat dr. Shipmana k telefonu?“ požádala Joanna. „Chci s ním mluvit.“

„Tak poslyšte,“ řekla laborantka netrpělivě, „váš doktor nařídil provést MR, a to taky uděláme.“

„A teď poslyšte vy!“ vyštěkla Joanna. „Nejsem žádný vězeň. Jsem pacient a nebudete mi dělat nic, s čím nesouhlasím. Je vám to jasné?“

Laborantka bezděky ustoupila o krok vzad. Byla zvyklá na submisivní pacienty. „Já pouze dodržuji –“

„Teď mu jděte zavolat,“ přerušila ji Joanna.

Laborantka pohlédla na nástěnné hodiny. Do plánovaného začátku MR zbývalo deset minut. Cévka ke vstříknutí kontrastní látky do mozku už byla připravena.

„Uvidím, jestli ho zastihnu.“

Joanna zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Byla na radiologickém oddělení, kde se prováděly všechny MR i CT.

Její lůžko stálo u zdi v široké chodbě společně s dalšími šesti. Lékaři a sestry v chirurgických oděvech pobíhali sem a tam a jejich konverzace naplňovala vzduch nepřetržitým šumem.

Joanna ležela na zádech na lůžku. Třeba to Shipman skutečně určil, ale ona si na to nepamatovala. Možná že se ochablost zhoršila, a proto nařídil zopakovat MR.

Joanna otestovala sílu v nohou. Pozvedla pravou nohu.

Šlo to snadno. Pak zkusila totéž s levou, ale ne tak rychle

jako s pravou. Určitá slabost přetrvávala. Ne moc, ale přece.

Sakra! Pravděpodobně potřebovala zopakovat MR.

Po straně Joanna spatřila, jak se otevírají lítačky.

Dovnitř vešel neurologický tým vedený Christopherem Moranem. Joanna se obrátila tváří ke zdi, protože nechtěla vidět ani jeho, ani ty, kdo ho obklopovali. I přesto ho stále slyšela hřímat příkazy.

„Beliosi, vezměte do kontrolní místnosti všechny MR

snímky,“ právě říkal Moran, „za okamžik se k vám připojím.“

„To je víc než dvacet pacientů,“ namítal Belios. „Jste si jist, že chcete vidět všechny?“

„Jste hluchý?“ zařval Moran.

„Ne, pane.“

„Pak doneste všechny ty snímky.“

Joanna zavřela oči a pomyslela si, že Moran je skutečně pětihvězdičkový parchant. A vrah.

„Zdravíčko, dr. Morane,“ řekl Stanley Herman, postarší rentgenový technik. „Co vás přivádí sem dolů do naší kobky?“

„Všiml jsem si, že MR, které děláme s kontrastní látkou, nejsou tak ostré, jak by měly být,“ řekl mu Moran. „Změnila se nějak kontrastní látka, kterou vstřikujeme?“

„Ne, pane,“ opáčil Stanley a ukázal na řadu stříkaček vyskládaných na stole. „Uplynulých dvacet let užíváme stále tutéž kontrastní látku od stejné společnosti.“

Moran se drbal na bradě a předstíral hluboké zamyšlení.

„Nedělá ta společnost látku třeba v různé koncentraci?“

Stanley po chvíli řekl: „To si nemyslím, ale nevylučuju, že je to klidně možné.“

„Lze to nějak zjistit?“

„Jistě. Můžu se podívat do katalogu.“

„Nevadilo by vám to?“

„Vůbec ne,“ ujistil ho Stanley a zamířil ke dveřím malé místnosti. „Ten katalog mám dole v kanceláři. Zabere to jen chviličku.“

Moran vyčkal, až technik odejde, a nechal dveře pootevřené, rozhodně ne dost na to, aby někdo, kdo kolem projde, viděl dovnitř.

Moran chvatně přikročil ke stolu a studoval vyrovnané stříkačky naplněné kontrastní látkou. Hned první z nich byla označena Joanniným jménem a nemocničním číslem. Moran popadl stříkačku a odstranil plastovou čepičku. Opatrně vystříkl pět kubických centimetrů kontrastní látky do kovové nádoby na odpad. Pak sáhl do kapsy svého laboratorního pláště pro malou lahvičku a odšrouboval její víčko. Pevnou rukou doplnil stříkačku s kontrastní látkou pěti kubickými centimetry tekutiny z lahvičky. Jemně stříkačku protřepal, aby se tekutiny smísily. Nakonec opět nasadil na stříkačku plastovou čepičku a vrátil ji na původní místo.

A teď to půjde přímo do Joannina mozku, pomyslel si Moran. Dokázal si představit sled dalších událostí, které nastanou, zatímco bude Joanna v MR tunelu. Začne mít záchvaty, ale ty rychle odezní. Než se vrátí na pokoj, bude už v šoku. Její hrubá pitva, které se Moran zúčastní, nic neprokáže a oni nikdy nedostanou příležitost prozkoumat Joannin mozek pod mikroskopem nebo jej otestovat na přítomnost toxinů. Moran zařídí, aby mozek z patologie záhadně zmizel.

Moran pootevřenými dveřmi zaslechl nějaký hlas. Byl to Alan Shipman. Moran se postavil po straně dveří a vykoukl ven.

Shipman mířil k lehátku, aby si promluvil s pacientkou.

Moran se přitiskl blíž ke dveřím a jejich rozhovor odposlouchával.

„Tak, Joanno,“ začal Shipman, „vy nechcete uposlechnout příkazu svého ošetřujícího lékaře, je to tak?“

„Nechci podstoupit další MR, pokud to není nezbytně nutné,“ řekla Joanna.

„Nehrozí vám žádné nebezpečí,“ namítl Shipman.

„Nejste vystavena žádnému záření nebo něčemu takovému.

A získáme spoustu cenných klinických informací.“

„Ne více než z pečlivé fyzické prohlídky,“ oponovala Joanna.

„Hodláte být potížistou?“

„Hodlám.“

„Prohlédl jsem dnes brzy ráno vaši nohu a byla stále slabá.“

„Třeba se teď zlepšila.“

Shipman si hlasitě povzdechl. „Znovu se na tu nohu podívám, ale říkám vám, že nebude-li silnější, uděláme tu MR. Jasné?“

„Jasné.“

Moran zaregistroval nějakou laborantku, která prošla kolem lehátka. Prudce se otočila a zamířila k místnosti, v níž Moran tajně poslouchal za dveřmi. Teď od nich rychle odskočil.

Laborantka strčila hlavu do místnosti. „Stanley říká, že v katalogu se uvádí pouze jediný typ kontrastní látky, ale že pro jistotu zavolá ještě do té společnosti. Potrvá to asi tak minutu nebo dvě, dr. Morane.“

„Výborně.“

Laborantka za sebou úplně zavřela dveře.

Moran k nim došel, ale pak se rozhodl, že je znovu otevírat nebude. Slyšel už i tak dost.

V myšlenkách se vrátil k událostem, které nastanou, jakmile toxický agens doputuje do Joannina mozku. Když začnou s MR, přepadne ji epileptický záchvat, který všechny strašlivě vyděsí. Radiologové budou ječet na nějakého doktora, zatímco Moranův tým už bude mimo radiologii.

Pak ji převezou zpátky na oddělení a –

Ne! Na žádné oddělení. Vezmou ji na ambulanci, kde se dostaví ireverzibilní šok a lékaři na ambulanci budou bojovat o její život. Moran se potom vrátí na radiologii se smutným výrazem ve tváři.

Zajímalo by ho, zdali by někdo spojoval Joanninu smrt se smrtí Elizabeth Ryanové a Marci Gwynnové. Klinické příznaky budou naprosto stejné, náhlý záchvat a potom ireverzibilní šok. Objevily se však za různých okolností, namítl sám k sobě. K prvním dvěma úmrtím došlo na operačním sále, zatímco Joanniny příznaky se projevily na radiologii během MR. Vinu za Joanninu smrt budou přičítat použití kontrastní látky, přinejmenším se o to pokusí.

Moran upřel zrak na stříkačku s jedem. Jakmile skončí s Joannou na ambulanci, vrátí se zpátky a vymění tu stříkačku za jinou. Nehodlá riskovat, pokud se nějaký snaživec pokusí otestovat, co zbylo z jejího obsahu.

Dveře do místnosti se otevřely a vstoupil Stanley Herman. „Vyrábějí jen jeden typ,“ hlásil. „A každá dávka prochází testem kvality.“

„Možná se ten zmíněný pacient během procedury pohnul,“ spekuloval Moran. „To mohlo trochu rozostřit ten obraz.“

Stanley přitakal. „To bude ono.“

„No, už vás nebudu zdržovat, abyste se mohl vrátit ke své práci. Vím, že máte nabitý program.“

„Teď zrovna ne,“ řekl Stanley a sáhl pro stříkačku s Joanniným jménem. „Zrušili nám první MR.“

„Co se stalo?“ ptal se Moran a snažil se nedat na sobě nic znát.

„S tou pacientkou to najednou vypadalo lépe,“ řekl Stanley, zatímco vyprazdňoval obsah stříkačky do kovové nádoby na odpad.

Kapitola 34

Jake vešel do Joannina nemocničního pokoje a vyčerpaně klesl na židli.

„To byl zase den,“ řekl a sáhl po nějakých smažených hranolcích, které Joanna zrovna pojídala.

„Jak postupuješ s tou Bondurantovou vraždou?“ zeptala se Joanna.

„Nic moc,“ neurčitě odpověděl Jake. „Gupta našel v Bondurantově hlavě nějaké dřevěné třísky. Zaslal jsem je do laboratoře FBI, aby zjistili, jestli se shodují s těmi, které uvízly v lebce Karen Crandellové.“

„Měl bys zavolat Harrymu Hollowayovi.“

„Už se stalo,“ řekl Jake a uždiboval jednu hranolku.

„Moran nezaslal k opravě žádnou další hůl.“

„Takže pořád nevíš, kdo to udělal.“

„Nebo proč. Ale ať už to byl kdokoli, předtím, než praštil Bonduranta po hlavě, zastavil se v kanceláři Karen Crandellové.“

Joanna odmítavě mávla rukou. „Rozsvícená stolní lampička není zrovna ten nejpřesvědčivější důkaz, že někdo čmuchal v její kanceláři.“

„Máme toho víc,“ pokračoval Jake. „Pozval jsem znovu Joea Hogana, aby se ještě jednou přišel podívat na ty mašiny, jen pro případ, že by nám něco uniklo. Prověřil pásek a našel na něm něco nového.“

Joanna se naklonila dopředu. „Co?“

„Vzpomínáš si, že první úsek filmu ukazoval Karenino katetrové zařízení uvnitř nějaké krevní cévy a potom následovalo to londýnské video?“

Joanna pokývala hlavou. „A dál byla ta páska prázdná.“

„No, tak teď už prázdná není,“ řekl Jake. „Teď je tam nějaký krátký záběr jakéhosi rozmazaného výjevu, který nemůžeme rozluštit. Poslali jsme to zvětšit a uvidíme, jestli nám to pomůže.“

„Takže někdo musel ten přístroj spustit,“ uzavřela úvahu Joanna.

„Přesně tak.“

„Je si Hogan jistý, že tam ten obraz nebyl už předtím?“

„Naprosto,“ řekl Jake. „To video prošel tisíckrát.

Přivedl i někoho z Londýna, aby se s ním na to video podíval. Víš, chtěl mít jistotu, že na té londýnské scéně není nic neobvyklého.“

„A bylo?“

Jake potřásl hlavou. „Jde o zcela běžnou pouliční scénu západního Londýna. V oblasti kolem Marble Arch je očividně řada turistů, ale jedná se taky o zónu právníků, makléřů a jiných profesionálů. Takže nic mimořádného. Ale Karen Crandellovou na tom muselo něco zají –“

„Počkej!“ přerušila ho Joanna spěšně. „Zopakuj mi, cos říkal o té oblasti kolem Marble Arch.“

Jake pokrčil rameny. „Je to významná zóna turistů, právníků, makléřů a –“

„Makléřů,“ zopakovala Joanna. „John Gladstone je makléřem s kancelářemi na Edgeware Road, což je přímo u Marble Arch.“

„Kdo je John Gladstone?“

„Klíč ke všemu.“ Joanna mu pověděla o londýnském makléři, jehož postihla mrtvice a který byl léčen katetrovým zařízením Karen Crandellové. „Proto bylo na pásce to video Londýna. Na prvním úseku filmu pozorovala Karen rozpouštění trombu v mozku Johna Gladstonea. V té druhé části pomocí senzorů na katetru četla v Gladstoneově paměti.“

Jake otevřel ústa dokořán. „Do háje! Myslíš, že to opravdu dokázala?“

„Vypadá to tak.“

„Můžeme to dokázat?“

„Možná,“ pronesla Joanna zamyšleně. „Zavolám na neurologické oddělení a zařídím, aby přivezli Johna Gladstonea do BRI. Chci, abys mu ukázal to video.“

„Bez jakékoli nápovědy,“ dodal Jake.

Joanna přikývla a zvedla telefon.

„Mohu se otázat, o co jde?“ ptal se John Gladstone, když následoval Jakea do kanceláře Karen Crandellové.

„Jde o jeden filmový záběr a já bych chtěl, abyste se na něj podíval,“ odpověděl Jake.

„A smím vědět proč?“

„Protože si myslíme, že nám můžete pomoct vyřešit jednu hádanku,“ řekl Jake mnohoznačně.

„Říkáte hádanku? A jakého druhu?“

Jake dotaz ignoroval a zběžně pročítal kartičku, která obsahovala návod k obsluze přístroje. Stiskl nějaké knoflíky a pak čekal, až se rozsvítí obrazovka.

„O jakou hádanku se jedná?“ trval na svém Gladstone.

„Dr. Blalocková vám to později vysvětlí.“

„Jaká doktorka?“

„Blalocková,“ zopakoval Jake, který si připomenul, že krátkodobá paměť Johna Gladstonea byla dosud narušena.

Gladstone neviděl Joannu více než týden, takže si nedokázal vybavit její jméno. Zatím si mohl vzpomenout jen na věci v horizontu několika uplynulých hodin, což však znamenalo, že by nyní mohl někomu říci o své návštěvě v BRI, a tato informace by se nějak mohla donést Moranovi nebo Ruddovým. „Je důležité, abyste s nikým nemluvil o tom, co jste na videu viděl.“

„Choulostivá záležitost, že?“

„Správně,“ řekl Jake a sledoval obrazy, které se začaly objevovat na obrazovce. Pomalu otáčel knoflíkem a vylaďoval obraz. Průtok krve probíhající v arterii byl zčásti blokován trombem. „Co je tohle?“

Gladstone mžoural na monitor. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Chcete hádat?“

Gladstone dlouho studoval ten výjev. „Připomíná to nějakou trubici s něčím červeným uvnitř.“

„Výborně.“

„Pomůže vám to nějak?“

„Trochu,“ zalhal Jake, ale to už se na obrazovce objevilo video Londýna. Čekal na Gladstoneovu reakci.

„No páni! To je oblast kolem Marble Arch.“

„Znáte ji?“

„Samozřejmě,“ řekl Gladstone šťastně. „Tudy chodím každý den do práce. Rovně dolů Oxfordskou, vidíte, a pak zahnu vpravo do Edgeware Road.“

„Takže vy tu oblast skutečně důvěrně znáte, je to tak?“

„Trefil bych tudy i poslepu.“

Film běžel dál. Obraz se postupně ztrácel a pak se monitor pokryl vzorcem sněhových vloček. Bílé tečky bledly a v jedné chvíli se Jake domníval, že zahlédl nějaký kulatý objekt. Možná lidskou hlavu. Jistý si však nebyl.

Potom se na obrazovku vrátily sněhové vločky.

„Tak tohle vůbec nemohu rozpoznat,“ komentoval výjev Gladstone.

„Možná je to nějaká další část Londýna,“ opět zalhal Jake. „Máme k dispozici experty, kteří se pokusí zostřit ten obraz, abychom zjistili, jestli máme pravdu.“

„S potěšením vám budu opět asistovat,“ nabídl se Gladstone. „Znám Londýn velmi důvěrně.“

John přístroj vypnul. „Dáme vám vědět, až vás budeme potřebovat.“

Když vycházeli ven, řekl Gladstone: „Opravdu znám dobře ulice Londýna, poručíku. Je tam mnoho míst, kam bych trefil po paměti.“

A Karen Crandellová tyhle vzpomínky nahrála, pomyslel si Jake. Dokázala nemožné a její vrah ji při tom sledoval.

Kapitola 35

Alan Shipman spěšně procházel kolem sesterny, když si povšiml Christophera Morana a Ruddových diskutujících za rohem. Ignoroval Moranův tvrdý pohled a kráčel dál.

Odjakživa toho neurvalého a hrubého neurochirurga nesmírně nesnášel. Už jen pár dní, pomyslel si v duchu, a Joanna Blalocková bude dostatečně silná na to, aby mohla být propuštěna domů. Pak bude moct Memoriální a všem těm nerudným hajzlům z neurochirurgie dát sbohem.

Když Shipman došel k Joanninu pokoji, policista střežící dveře mu zastoupil cestu, prostudoval jeho obličej a podíval se na svůj seznam.

Shipman nahlédl do místnosti a spatřil Joannu a Jakea Sinclaira s hlavami u sebe nad malým stolkem. Hovořili tlumeným šeptem. Jednalo se očividně o důvěrnou, soukromou rozmluvu.

„Můžete jít dovnitř, doktore,“ řekl policista.

Shipman se rozhodl nechat dvojici pár minut soukromí.

Sáhl po stetoskopu, zatímco pozoroval Joannu a přemítal, jaké by to bylo, kdyby se oženil s tak chytrou, šarmantní a krásnou ženou, jako je Joanna, místo své manželky, z níž se kvůli předčasné menopauze stala chladná a odtažitá bytost.

Byl uvězněn v manželství bez lásky, a to přinejmenším ještě čtyři roky, než jeho nejmladší začne studovat vysokou.

„Dr. Shipmane,“ zavolala na něj sestra a rychle k němu pospíšila. „Mám malou otázku.“

„Ano?“

„Jde o to katetrové zařízení, které jste vyndal dr.

Blalockové,“ řekla sestra. „Chtěl jste, aby bylo vráceno do BRI, ale neudal jste číslo místnosti, a bez toho ho kurýrní služba nemůže doručit.“

Shipman se na okamžik zamyslel. „Pošlete ho do ředitelské kanceláře.“

Sestra se kousla do rtu. „Dr. Bondurant už není mezi námi.“

„Jistě,“ řekl Shipman měkce, „zapomněl jsem.“

Jake zaslechl jejich konverzaci, vyskočil a vřítil se do chodby. Poklepal Shipmanovi na rameno. „Mohl bych s vámi o tom katetru na okamžik mluvit?“

„Ovšem,“ přitakal Shipman a pak se obrátil zpět k sestře. „Za chvíli vám přijdu říct, co s tím katetrovým zařízením dělat.“

Jake počkal, až sestra zmizí z doslechu, a pak Shipmanovi řekl: „Rád bych, abyste nechal to katetrové zařízení doručit do kanceláře Karen Crandellové. V rohu je kartotéka a jedna ze zásuvek má klíč. S poslíčkem půjde uniformovaný policista. Chci ten katetr uložit do zásuvky a tu pak zamknout. Policista klíč uschová.“

Shipman se na Jakea zadíval. „Nechcete mi říct, o co jde?“

„Vzhledem k tomu, že jsou Karen Crandellová i Evan Bondurant mrtví, nabízí se otázka, kdo je současným vlastníkem toho katetru. Dokud nebude určen, bude nejlépe držet ho pod zámkem.“

Shipman o celé záležitosti chvíli uvažoval a pak přikývl.

„Pravděpodobně patří Kareninu dědici.“

„Nejspíš.“

Jake doprovodil Shipmana do chodby a sledoval, jak hovoří s vrchní sestrou. Shipman ji instruoval přesně tak, jak si Jake přál. Jake se naklonil dopředu, aby mohl nakouknout za roh sesterny. Moran a Ruddovi se stále o něčem dohadovali, ale Jake si byl jist, že odposlouchávali Shipmanův rozhovor se sestrou. Jake popošel dál a vytáhl svůj telefon. Rychle vyťukal číslo a rozhlížel se kolem, aby se ujistil, že není nikdo v doslechu. Farelli odpověděl na druhé zazvonění.

„Lou, tady Jake. Chci, abys sehnal Joea Hogana, a za hodinu se sejdeme v BRI.“

„Bude chtít vědět proč.“

„Řekni, že jde o nějakou mimořádnou událost.“

Jake dotelefonoval zrovna ve chvíli, kdy se Alan Shipman vracel.

„Sestra vás uvědomí, jakmile poslíček dorazí,“ oznámil Shipman.

„Skvělé.“ Jake uchopil Shipmana za paži a vedl ho ode dveří Joannina pokoje. „Chci s vámi mluvit o jedné věci ohledně Joanny, o níž byste, myslím, měl vědět.“

„O jaké?“ zeptal se Shipman.

„Tvrdí, že jí v mysli probleskují obrazy, kterých se nedokáže zbavit.“

„O jaké obrazy se jedná?“

„Pořád dokola se vidí, jak ji někdo shazuje ze schodů a ona se řítí dolů,“ pronesl ustaraně Jake. „Nikdy to nekončí.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Od té doby, co jste odstranil ten katetr,“ řekl Jake.

„Přesně tehdy to začalo.“

Shipman se drbal na bradě a pokoušel se najít nějaké lékařské vysvětlení pro tento fenomén. Na žádné nepřišel.

„Je to vážné?“ zeptal se Jake.

„Možná,“ připustil Shipman a otočil se ke dveřím.

„Pojďme si s ní promluvit.“

Joanna ležela v posteli a zírala do stropu. Její zrak zabloudil k Shipmanovi, ale hlava zůstala na místě.

Sledovala neurochirurgův výraz. „Jake vám to řekl, že?“

Shipman přitakal. „Popište mi ty výjevy, které se vám honí hlavou.“

Joanna si pomalu olízla rty a oči opět upřela na strop.

„Jsem nahoře na schodišti a někdo mě zezadu strčí. Málem

se mi podařilo zachytit jeho tvář. Potom padám prostorem a ječím tak, že si můžu vykřičet plíce. Mám ty zatracené obrazy neustále v hlavě. Jako kdybych si znovu a znovu přehrávala nějakou videokazetu.“

„I ve spánku?“

„Ano, i ve spánku,“ řekla Joanna. „Přivádí mě to k šílenství.“

„Je šance, že to časem zmizí.“

Joanna potřásla hlavou. „Je to spíš čím dál horší.“

„Vidíte ty obrazy teď?“

Joanna zavřela oči a hlasitě polkla. Vteřiny ubíhaly, než opět promluvila. „Nějaký muž se ke mně zezadu plíží.

Nevidím mu pořádně do obličeje. Pak mě strčí a já letím dolů ze schodů. Potom –“ Joanna prudce otevřela oči. „Pak už mám okno.“

„Máte ty vize stále, i když máte otevřené oči?“

„Ano, pořád.“

Shipman se znovu pokusil přijít na neuromechanismus, který by vysvětloval Joanniny problémy. „Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal. Ale očividně není něco v pořádku s paměťovými obvody ve vašem mozku. Cosi vykolejilo elektrochemické spoje z rovnováhy.“

„Co se dá dělat, abychom to zastavili?“

„Můžeme zkusit antidepresiva,“ navrhoval Shipman.

„S tím jděte do háje!“ vyhrkla Joanna. „Nejsem depresivní a nehodlám si nechat předepsat něco, co by mohlo pozměnit chemii v mém mozku a věci ještě zhoršit.“

„Mohlo by to pomoct,“ naléhal Shipman.

„Zapomeňte na to,“ prohlásila pevně Joanna.

Po chvíli Shipman navrhl další alternativu. „Mohli bychom zkusit hypnózu.“

„Už se stalo,“ řekla mu Joanna. „Jsem velice dobrá v autohypnóze, a vůbec to nepomohlo. Ani trochu.“

Shipman se zhluboka nadechl a zpříma pohlédl Joanně do očí. „Jak moc vás to obtěžuje? Stanovte hodnotu na stupnici od jedné do deseti.“

„Sto,“ okamžitě prohlásila Joanna. „Přivádí mě to k šílenství.“

„Takovému, že byste byla s to skočit z okna?“

Joanna odvrátila pohled. „Nemohla bych s tím žít v každém okamžiku svého života po celých čtyřiadvacet hodin denně. Myslím, že bych přišla o rozum.“ Její pohled se pomalu vrátil k Shipmanovi. „Existuje nějaký způsob, jak přerušit mé paměťové okruhy?“

„Mohli bychom zkusit elektrošoky,“ navrhl Shipman.

„Co!“

„Elektrošokovou terapii,“ zopakoval Shipman. „Jde o rychlý způsob, jak zrenovovat elektrické spoje ve vašem mozku. Využíváme ji v léčbě depresí a funguje to.“

„Ale já nejsem depresivní,“ namítla Joanna.

„Nicméně obvody ve vaší paměťové bance se nějak zhatily,“ vysvětloval Shipman. „A krátký otřes by je mohl navrátit do původního funkčního stavu.“

„Ale je to bez záruky.“

„Tu v medicíně nedostanete nikdy.“

Joanna svraštila obočí, když zvažovala tento návrh.

„Jsou nějaké vedlejší účinky?“

„V podstatě žádné,“ opáčil Shipman. „Ale možná si nebudete pamatovat nějaké nedávné události.“

„Co znamená ‚nedávné‘?“

„Události nejvýše několika posledních dní.“

„To mi nevadí,“ řekla Joanna a povzdechla si. „Myslím, že to bude nejlepší cesta.“

„Taky si myslím,“ přikývl Shipman. „Ale dříve než podstoupíte elektroléčbu, musíme vám odebrat krev a zjistit, jsou-li hodnoty normální. To je nutné. A pokud se neobjeví žádné abnormality, nechám vše připravit a zítra terapii provedeme. Souhlasíte s tím?“

Joanna odvrátila hlavu a rychle řekla: „Ano.“

Shipman došel do sesterny na Šestce východ, pokynem ruky přivolal vrchní sestru a začal provádět zápis pokynů do Joanniny karty. „Dr. Blalocková se zítra podrobí elektrošokové terapii. Požaduji provést rozbor krve, výsledky mi ihned zatelefonujte. A v poledne budeme potřebovat volnou ošetřovnu.“

Sestra zkontrolovala rozvrh, který byl připíchnutý na nástěnce. „V poledne využívá ošetrovnu dr. Moran. Léčí nějaký absces.“

„Požádejte ho, zdali by ten zákrok nemohl posunout o hodinu dříve nebo později,“ poprosil Shipman. „Bude-li potřeba, řekněte mu důvod. Jsem si jist, že nám vyhoví.“

„Nedělá to rád.“

„Ale udělá to.“

Shipman jí podal kartu a odešel.

Vrchní sestra se obrátila na svou mladou kolegyni, která vycházela z přípravny léků. „Slyšelas to?“

„Slyšela.“

„Pojďme připravit ošetrovnu na elektrošoky.“

„Chudák dr. Blalocková,“ řekla mladší sestra. „Musí na tom být opravdu špatně.“

Kapitola 36

„Krevní obraz je normální,“ řekl Shipman Joanně.

„Takže jste napsaná na poledne.“

„Mám z toho hrozný strach,“ řekla třesoucím se hlasem Joanna. Natáhla ruku ke Kate a ta ji uchopila a stiskla.

„Bude to v pořádku,“ ujistil ji Shipman. „Kromě toho je značná šance, že vám elektrošoková terapie pomůže. Hlavně o tom musíte být přesvědčená.“

Joanna se zeptala: „Kde se to bude dělat?“

„Na ošetřovně,“ řekl Shipman. „Místnost byla sice obsazená, ale Christopher Moran byl tak laskav, že souhlasil se změnou rozvrhu a posunutím svého zákroku.“

Joanna překvapeně zamrkala. „Nevěděla jsem, že Moran má nějakou laskavou stránku. To je pro mě vskutku novinka a nedokážu si to srovnat v hlavě.“

„Život je plný překvapení,“ zamumlal Shipman. „Ať tak či tak, jsme připraveni. Za pár hodin vás snad elektrošoková terapie navrátí do normálu.“

„Udělám cokoli, abych se těch vizí zbavila,“ prohlásila Joanna zoufale. „Cokoli.“

„Já vím.“ Shipman jí jemně poklepal na rameno. „Stále je máte?“

„Každičkou vteřinu.“

„No, snad už dnes večer budou pryč.“

„Fajn,“ řekla Joanna, jež se pod pokrývkou roztřásla po celém těle.

„Budete v pořádku,“ znovu ji ujistil Shipman a opustil místnost.

Jakmile se dveře zavřely, Joanna rychle odhrnula pokrývku a posadila se. „Sežeň Jakea!“

Kate sestřina náhlá proměna zarazila. „On… řekl, že na tebe přijde podívat později.“

„Sežeň ho teď hned!“

Kate zvedla telefon.

Kapitola 37

„Jak dlouho jí mám nechat v puse tu ústní lopatku?“

zeptala se blonďatá sestra.

„Dokud nebude plně při vědomí,“ řekl Alan Shipman, zatímco Joanna jemně zasténala. Zkontroloval jí pulz a pak se obrátil zpět na sestru. „Už to nebude dlouho trvat.“

Stáli v ošetřovně, která se nacházela na konci chodby na Šestce východ. Uprostřed místnosti ležela Joanna nehybně na operačním stole. Až po krk byla přikryta bílým prostěradlem. Po straně stál vypnutý elektrošokový přístroj, jehož elektrody visely dolů na černých kabelech.

Sestra pohlédla na Joanninu tvář. Několik pramenů blonďatých vlasů jí spadlo do čela. Zlehka je odhrnula a upravila, aby zůstaly na svém místě. „Celá nemocnice se o ni bojí.“

„Já vím.“

„Co se stane, když ty elektrošoky nezaberou?“

„Budeme muset vymyslet něco jiného,“ opáčil Shipman a zamířil ke dveřím. „Budu na sesterně, kdybyste mě potřebovala.“

Sestra se dívala, jak se za ním zavírají dveře, a pak obrátila svou pozornost na pacientku. Joanna znovu zasténala, tentokrát hlasitěji, zůstala však nehybně ležet.

„Dr. Blalocková! Dr. Blalocková!“ zavolala na ni sestra.

„Slyšíte mě?“

Joanna nezareagovala.

„Dobrá, máte čas,“ řekla sestra měkce. „Nikam nespěcháme.“

Sestra přešla k zadní stěně a opřela se o dveře, které vedly do skladu s vybavením pro poskytnutí první pomoci.

Přes nemocniční plášť pocítila chlad dřeva. U stropu se spustila klimatizační jednotka a vzduch začal proudit. V

místnosti bez oken bylo však i přesto teplo a dusno. Sestra si sňala kostěné brýle s tlustými skly a začala je čistit cípem svého pláště.

Dveře od pokoje se otevřely a do ošetřovny vešel Christopher Moran.

Sestra si spěšně nasadila brýle na oči a odlepila se od zdi. „Ano, pane?“

„Doufám, že bude tato místnost v jednu hodinu volná,“

prohlásil podrážděně Moran.

„Zdrželi jsme se,“ vysvětlovala sestra. „Ale nebude to trvat o mnoho déle, dr. Morane.“

Moran upřeně zíral na blonďatou sestru v silných brýlích. „Neuvědomuji si, že bych vás znal.“

„Jsem z elektrošokového oddělení.“

„Vy zde tedy nepracujete?“

„Obvykle ne.“

„Jak je možné, že znáte mé jméno?“

Sestra polkla a ukázala na Moranův bílý laboratorní plášť. „Vaše jmenovka.“

Moran pokývl hlavou. Něco mu na sestře připadalo důvěrně známé, ale nedokázal určit co.

Sestra náhle zkřivila tvář bolestí a chytila se za břicho.

„Co se děje?“ zeptal se Moran.

„Měsíčky.“ Sestra se předklonila a svíjela se bolestí.

„Ty zatracené měsíčky.“

„Tak si vezměte Tylenol,“ lhostejně řekl Moran.

„Jediná věc, která mi pomůže, je Motrin.“ Sestra se opět opřela o zeď a snažila se popadnout dech. „Mám nějaký na sesterně.“

Moran vytušil svou příležitost. Jeho hlas zazněl mnohem účastněji. „Zajděte si pro svůj lék. Rád za vás na pacientku dohlédnu.“

Sestra vděčně přikývla. „Budu tu za minutu.“

„Nemusíte spěchat.“

Moran počkal, dokud sestra neodejde, a pak rychle sáhl do kapsy svého laboratorního pláště. Vytáhl injekční stříkačku naplněnou kalnou tekutinou a pečlivě nasadil jehlu.

Joanna hlasitě zasténala a pohnula paží i nohou.

Moran přispěchal k operačnímu stolu a zkušenou rukou sáhl Joanně na krk. Bez problémů nahmatal pulz v krkavici.

Přiložil palec na arterii, čímž si označil místo vpichu, a pomalu k němu přiblížil jehlu.

„Sbohem, Joanno Blalocková,“ pronesl Moran škodolibě. „Teď už tě ty tvoje vize trápit nebudou.“

Moran najednou ztuhl. Za krkem pocítil cosi chladného.

„Pokud pohneš jediným svalem,“ řekl Jake, „pohřbí tě bez hlavy.“

„Co-co to má znamenat?“ vykoktal Moran.

„To znamená, že budeš obviněný z vraždy.“

„Já jsem jen –“

„Drž hubu!“ vyštěkl Jake a přitiskl hlaveň revolveru ještě víc k Moranovu krku. „Teď dej tu jehlu pryč od Joannina krku a polož ji na ten kovový stůl. A udělej to pěkně pomalu.“

Moran se zoufale pokoušel vymyslet, jak z toho ven.

„Jen jsem jí kontroloval pulz.“

„Jasně,“ řekl Jake drsně, „tou zatracenou jehlou. Teď udělej přesně to, co jsem řekl. A pamatuj si, jeden nevhodný pohyb, a jsi bez hlavy.“

Moran pomalu odtáhl stříkačku s jehlou z Joannina krku, ale když ji umisťoval na stůl, vyklouzla mu z ruky a spadla na dlaždice. Roztříštila se na tisíc kousků. Moran se pro sebe usmál. Teď ať mi něco dokážou.

„Neudržel jsem ji. Ta stříkačka byla kluzká.“

Vmžiku byla Joanna na nohou, doběhla do prosklené skříňky a popadla jehlu a stříkačku. Rychle si klekla na zem a pečlivě nasála rozlitou tekutinu z podlahy. Pak se vztyčila a podržela stříkačku proti světlu. Byly v ní dva kubické centimetry. „To bude úplně stačit, abychom vás usvědčili.“

Moran stál chvíli jako solný sloup a nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. „Ale vy jste se měla podrobit elektrošokům.“

Joanna se zasmála. „Nikdy nemělo dojít k žádné elektroléčbě, protože jsem nikdy neměla žádné utkvělé vize.

Celé jsme to narafičili, abychom vás chytili do pasti.“

„Nic mi nemůžete dokázat,“ prohlásil Moran, který znovu začal nabývat rovnováhy.

„Můžu dokázat všechno,“ odsekla Joanna.

„A kromě toho tu máme spoustu svědků,“ dodal Jake.

„Já jsem byl ve skladu a sledoval jsem vás pootevřenými dveřmi. Joannina sestra vás pozorovala ode dveří z chodby.“

Jake došel ke dveřím a prudce je otevřel. Za nimi stála ta blonďatá zdravotní sestra.

Kate sundala blonďatou paruku a mrštila jí po Moranovi. Pozvedl ruce v obranném gestu a chytil ji. V

příštím okamžiku na něj letěly její falešné brýle, které po něm rovněž hodila, ale Moranovi se podařilo uhnout. Kate ho probodávala očima a pak na něho zaječela: „Ty odpornej vraždící parchante!“

„Nikoho jsem nezavraždil,“ zařval na ni Moran.

„Ale jistěže ano,“ řekla Joanna a držela přitom zčásti naplněnou injekční stříkačku. „A tady je důkaz. Provedeme rozbor toho toxinu, který jste se mi pokusil píchnout, a jsem přesvědčená, že půjde o tentýž jed, který jste vpravil do mozku Elizabeth Ryanové i Marci Gwynnové.“

„Absurdní!“ posměšně pronesl Moran. „Jak bych mohl něco vpravit do pacientova mozku? Byl jsem na operačním sále, kde mě sledovala spousta lidí.“

„To byla velice chytrá fáze vašeho plánu,“ pokračovala Joanna. „Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla. Prvním vodítkem byly drobné přesně ohraničené skvrny v mozku obou pacientek. Původně jsme si myslely, že jde o nějaké artefakty. Ale když jsme se na ně podívaly pod mikroskopem, zjistily jsme, že se jedná o elektronické čipy z polonahého gelu. Všechny byly umístěny v normální tkáni, která obklopovala nádor. Pak jsem si vzpomněla na speciální svorky, které používáte k označování hranice mezi nádorem a normální mozkovou tkání. Prozkoumaly jsme tedy ty stříbrné svorky pod silně zvětšujícím mikroskopem a objevily jsme, že mají dutinu, a uvnitř každé svorky byl zbytek toxického gelového čipu. To bylo skutečně důmyslné.“

„Tvrdíte, že jsem vědomě vpravil jed do svých pacientek?“ zeptal se Moran ostře.

„Zpočátku jste nevěděl, že jsou ty čipy toxické,“ řekla Joanna. „Tuším, že jste testoval jejich toxicitu na krysách a myších, a ta zvířata je tolerovala dobře. Veliká škoda, že jste neprovedl test toho polotuhého gelu na kultuře z lidských buněk, tak jak to udělala Lori. Kdybyste tak učinil, viděl byste, jak jsou ty čipy toxické.

Zabil jste ty dívky,“ pokračovala Joanna, „stejně jistě, jako kdybyste je zastřelil. A udělal jste to jen proto, že se vaše úspěšnost s léčbou maligních gliomů začala blížit přinejlepším průměru. Domníval jste se, že vám ty malé čipy umožní odstranit stále větší a větší podíl normální tkáně kolem nádoru, což vám bude skýtat stále vyšší a vyšší procento úspěšnosti s nádorovou léčbou. Věřil jste, že by ty čipy obnovily přenos elektrických impulzů, které normálně probíhaly tou částí mozku, již jste odstranil. Tímto způsobem by pacienti utrpěli minimální neurologické poškození navzdory rozsáhlé resekci mozkové tkáně.“

Moranovy oči těkaly sem a tam, jako by hledal nějakou únikovou cestu.

„A proto jste se pokusil mě zabít,“ řekla Joanna se vzrůstajícím hněvem. „Byla jsem stále blíž a blíž zjištění, jak obě dívky zemřely, až bych nakonec přišla s odpovědí.

Navíc jste se domníval, že bych si mohla vzpomenout na to, kdo mě shodil z těch schodů.“

„Všechny vaše důkazy jsou nepřímé,“ řekl Moran ve snaze působit statečně.

„Nepřímé důkazy mohou být velice přesvědčivé,“

odsekla velmi břitce Joanna. „Asi jako kdyby někdo v mléce našel plavat pstruha.“

Jake a Kate se zasmáli, Moran nikoli.

Vyrazil ke dveřím, odhodil Kate stranou a srazil kovový stůl na podlahu. Dveře měl již zpola otevřené, když se prudce zarazil. Cestu mu totiž zastoupil Farelli, který ho popadl za límec a strčil zpátky na ošetřovnu. „Co mám s tím chlapem udělat?“

„Přečti mu jeho práva,“ řekl Jake. „Pak mu nasaď pouta a všem na očích ho vyveď ven.“

„Možná bychom se mohli na chvíli zastavit v BRI,“

navrhl Farelli, „ať to dokončíme všechno najednou.“

„Máš nějaké náramky navíc?“

„Ale jistě.“

Jake se obrátil na Joannu. „Chceš vidět velké finále?“

„Za nic na světě bych si to nenechala ujít.“

Albert a Benjamin Ruddovi zírali na pouta na rukou Christophera Morana s ústy dokořán.

„Co se to tu sakra děje?“ ptal se Albert s pohledem upřeným na Joannu a dva detektivy za Moranem.

„Teď jste na řadě vy.“ Jake přistoupil blíž, popadl Alberta za triko a zvedl ho ze židle. „Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že pokud na tebe ještě někdy vložím ruku, bude to tehdy, až tě budu zatýkat? No tak hádej, co se teď právě chystám udělat?“

„A za co?“ protestoval Albert.

„Vloupání, nedovolené vniknutí, velká krádež a vražda,“ řekl Jake suše. „Nikoli nutně v tomto pořadí.“

„Vy jste blázen!“

„Myslíš?“ Jake pokynul Farellimu hlavou. „Lou, mrkni se do té spodní zásuvky vpravo.“

Farelli přistoupil k zásuvce a otevřel ji. „Nic tam není, Jakeu.“

„Vyndej ten šuplík a koukni se za něj,“ řekl Jake. „Víš, třeba je tam něco jako tajná skrýš.“

Farelli vyndal šuplík a sáhl dovnitř. Když vytáhl ruku zpět, držel v ní katetrové zařízení. „Tak to bychom měli.“

„Podstrčili jste to tam,“ řekl okamžitě Benjamin.

„Ale kdepak,“ potřásl Jake hlavou. „Vy dva hoši jste ho tam dali. A můžu to dokázat.“

„Blufuje,“ ušklíbl se Albert.

„Myslíš, jo?“ Jake natáhl ruku a udeřil do jednoho z modelů letadel visících u stropu. Divoce se rozhoupal sem a tam. „Hned ti řeknu jak. Pojďme všichni do kanceláře Karen Crandellové a podívejme se na jednu kazetu na jejím videu.

Jste na ní vy dva, jak se včera v noci vloupáváte do její kartotéky a kradete ten katetr.“

Tváře Ruddových zpopelavěly.

„Obraz je velice jasný a čistý,“ pokračoval Jake a přešel ke knihovně. Stoupl si na špičky a odsunul knihy stranou, čímž odhalil skrytou kontrolní kameru. „Umístili jsme kameru do kanceláře Karen Crandellové a stejně tak do vaší a Moranovy. Museli jsme si samozřejmě nejdřív obstarat soudní příkaz.“

„Zavolej našemu právníkovi,“ spěšně vyzval Albert svého bratra.

Farelli položil ruku na telefon. „Později. Ještě jsme neskončili.“

„No tak jsme šli do její kanceláře a vzali ten katetr,“

řekl Albert a snažil se sebrat. „To je toho! Chceme ho prostudovat a pak ho vrátíme. Nemyslím, že by to soud považoval za velký zločin.“

„A jak myslíš, že se bude soud stavět k vraždě?“ zeptal se Jake.

Farelli opět sáhl do stolu a vytáhl tlustou složku s hlavičkou NASA. „Zajímalo by mě, jak se to tam dostalo?“

Albertovy rty se pohnuly, ale nevyšla z nich ani hláska.

„Soudím, že kvůli tomu zabili Bonduranta,“ odpověděl Jake. „Víte, to Evan Bondurant zabil Karen Crandellovou.

Původně jsme chytili falešnou stopu, protože jsme věděli, že vražednou zbraní byla hůl, a domnívali jsme se, že Moran zaslal jednu ze svých holí Harrymu Hollowayovi k opravě.“

„Neposlal jsem Hollowayovi žádnou poškozenou hůl,“

prohlásil Moran rozhodně.

„Na to jsme přišli později,“ pokračoval Jake. „Prověřili jsme tu kurýrní službu, která doručila hůl do obchodu Harryho Hollowaye. Vyzvedli ji v Bondurantově kanceláři a Evan Bondurant zaplatil hotově a předal poslíčkovi vzkaz psaný Moranovým jménem.“ Jake se zadíval přímo na Morana. „Váš kámoš Evan Bondurant se to pokusil shodit na vás.“

„Ten hajzl,“ zamumlal Moran.

Joanna pomalu přikývla, neboť dílky skládačky do sebe zapadaly. „Byl to tedy Evan Bondurant, kdo se vkradl do Kareniny kanceláře a spatřil ji, jak sleduje videonahrávku vzpomínek Johna Gladstonea. Věděl, oč jde, protože viděl Johna Gladstonea při konzultaci, předtím než mu bylo zavedeno katetrové zařízení. Uvědomil si, že je Gladstone burzovním makléřem v Londýně.“

Jake rovněž přikývl. „Pochopil, jak je ta složka NASA důležitá, obzvláště když se ji pokusil získat ten vysoký úředník. Složka NASA obsahovala důležité informace ohledně paměťového výzkumu Karen Crandellové, což by mohlo dokázat, že právě Karenina práce vedla k tomuto úžasnému objevu. Bondurant nemohl připustit, aby se to stalo, protože pak by nemohl uplatnit zásluhy na výzkumu.

Vsadím se, že to Bondurant poslal někoho, aby ukradl tu složku NASA z Karenina bytu.“

Farelli se nepřítomně poškrábal na bradě. „Takže máš za to, že Bonduranta praštili holí tihle bráchové?“

„Museli to být oni,“ řekl Jake. „Bondurant měl bezpochyby v sejfu tu složku NASA. Když tedy viděli příležitost ji ukrást, praštili ho holí, a použili k tomu Moranovu hůl, aby obvinění nepadlo na ně.“

„Nic z toho nemůžete dokázat,“ řekl Albert rádoby vyrovnaným hlasem.

„Ale můžu,“ blufoval Jake. „Ta složka sem jen tak sama nevkráčela. Prošla rukama řady lidí a každý na ní zanechal své otisky prstů. To znamená i vy, Karen Crandellová a Evan Bondurant. Kromě toho je šance, že se tam najdou taky otisky prstů toho chlápka, který ji ukradl z Karenina bytu. Sebereme ho a on usvědčí Bonduranta, čímž se kruh zcela uzavře. S tím, že vy dva budete čelit obvinění z vraždy.“

„Nezabil jsem ho,“ vyhrkl Benjamin. „Neměl jsem s tím nic společného.“

„A kdo tedy?“ zeptal se Jake rychle.

„Albert! On to udělal!“

„Drž hubu, Benjamine!“ zařval Albert. „Nic na nás nemají. Nic. Drž klapačku.“

„K čertu s tebou,“ zaječel na něj Benjamin. „Nehodlám strávit zbytek života v kriminále za něco, cos udělal ty.“

„O tom zabití jste tedy nic nevěděl?“ tlačil Jake zlehka.

„Přísahám,“ prohlásil Benjamin. „Nevěděl jsem o tom nic, dokud mi Albert druhý den neukázal tu složku.“

Jake pokrčil rameny. „Snad vám to porota uvěří.“

„Přísahám,“ řekl znovu Benjamin. „Udělal to on, ne já.“

„No, odvedeme vás na stanici a všechno to sepíšeme.“

Jake pohlédl na Farelliho. „Nasaď jim pouta a drž je odděleně, dokud nebudeme mít jejich výpovědi.“

„Jasně.“

Jake a Joanna vyšli na chodbu, kde minuli asi šest policistů. Všechny dveře byly otevřené a vykukovali z nich sekretářky, laborantky i technici. Přesto všude vládl klid a až děsivé ticho.

„Tak tohle měl být institut pro převratný vědecký výzkum,“ pronesla Joanna tiše. „Místo pro významné vědecké mozky. A podívej, co se z toho stalo, dům hrůzy.“

„Chamtivost to dokáže vždycky.“

Joanna se do Jakea zavěsila. „Víš, co řekl Sherlock Holmes o chamtivosti?“

„Ne, co?“

„Řekl, že chamtivost je zvláštním měničem lidského charakteru. Vyláká ven to nejhorší.“

„Amen,“ dodal Jake a stiskl knoflík u výtahu.

Kapitola 38

Lori přiběhla do forenzní laboratoře a spatřila Joannu u velké tabule. Právě mazala data o těch dvou mladých ženách, které zemřely při operaci.

„Vypadáš dobře,“ poznamenala Lori a potom pokynula Jakeovi, který zrovna telefonoval, na pozdrav.

„Cítím se tak,“ odvětila Joanna a odložila houbu.

„No tak to ještě vylepšíme.“ Lori pozvedla svazek laboratorních zpráv. „Ten toxin v injekční stříkačce je identický s toxinem získaným z mozku těch dívek. Moran z toho nevyvázne.“

Joanna přitakala. „Vražda prvního stupně s využitím zvláštních okolností.“

„Takže za to dostane jed do žíly sám,“ dodala Lori, zatímco se probírala zprávami. „Byl tam jeden poněkud neobvyklý nález. Jako by ten toxin v mozku Marci Gwynnové byl nějak zředěný.“

Joanna se nad tím nálezem na okamžik zamyslela a pak řekla: „Moran si po fatální reakci u Elizabeth Ryanové pravděpodobně uvědomil, že jsou ty nové čipy toxické, a tak je možná naředil v domnění, že se tím vyhne otravě u Marci Gwynnové.“

„Sviňák jeden,“ zhodnotila to Lori.

„To mi povídej.“

„Pořád nemůžu uvěřit, že se tak významný chirurg jako Christopher Moran dokáže změnit v chladnokrevného vraha,“ řekla Lori. „A skoro mu to prošlo, viď?“

Joanna vážně přikývla. „Když se doktor vydá cestou zla, je z něho ten nejlepší zločinec. Má znalosti i nervy.“

„To zní jako citát z Sherlocka Holmese.“

„Taky je,“ řekla Joanna. „A platí to dnes stejně jako tenkrát.“

„No, chválabohu, že jsme se Christophera Morana zbavili.“

Lori podala zprávy Joanně a podívala se na nástěnné hodiny. „Musím běžet, mám přednášku o střelných ranách a průstřelech. Vzala jsem útokem tvou sbírku diapozitivů.

Doufám, že ti to nevadí.“

„Vůbec ne,“ řekla Joanna a pak se zazubila. „A pamatuj si, že jestliže máte střelnou ránu, ale nemůžete najít průstřel, znamená to –“

„Že kulka je dosud v těle nebo že jste průstřel nehledali dost usilovně,“ odpověděla Lori bez váhání.

„Nandej jim to, děvče.“

Lori se na ni rovněž zazubila a rychle zkontrolovala seznam všech věcí, které měla udělat.

„Po přednášce se stavím pro dnešní Los Angeles Times.“

„Je tam něco, co bychom si měli přečíst?“

Lori povytáhla obočí. „Neslyšelas o tom článku?“

„O jakém článku?“ zeptala se Joanna nevinně.

„Je tam všechno o BRI a jejich napojení na CIA,“ řekla jí Lori. „Palcové titulky na přední straně zní: MEMORIÁLNÍ A MYŠLENKOVÁ ŠPIONÁŽ.“

„To asi přiláká pozornost každého, co?“

„A jak! Je tam dokonce úvodník, kterým redakce žádá Kongres, aby zahájil vyšetřování celé záležitosti.“

„Zajímalo by mě, kdo byl jejich zdrojem.“

Lori pokrčila rameny. „Řekli, že někdo vysoce postavený. Ale je jasné, že to musel být někdo z BRI.“

„To musel,“ souhlasila Joanna.

„No, musím letět,“ oznámila Lori. Zapnula si knoflíky svého laboratorního pláště a cestou zamávala Jakeovi na rozloučenou.

Joanna si prohlédla ty zprávy o Moranově jedu. I v malých dávkách okamžitě zabíjel mozkové buňky. V mysli zalétla opět ke Christopheru Moranovi a k úmrtím, která způsobil a pokoušel se zamaskovat. Oddělení patologie nyní postupně prověřuje Moranova úmrtí na operačním sále během uplynulých pěti let, aby bylo možno určit, zdali neexperimentoval i na jiných. Joanna se roztřásla hrůzou, když si představila Morana vpravujícího smrtelný jed do pacientova mozku. Nepopsatelný horor.

Jake zavěsil telefon, kráčel k ní a přitom vrtěl hlavou.

„Albert Rudd rozhodně není příliš bystrý.“

„Co se stalo?“

„Farelli prohledal jejich dům a našel svetr s krvavou skvrnou na rukávu,“ řekl Jake a sáhl pro cigaretu. „Rozbor DNA prokázal, že krev patřila Evanu Bondurantovi.“

„Takže máš uzavřený případ,“ shrnula Joanna. „Jen doufám, že ten jeho podělaný bratříček z toho nevyvážné příliš snadno.“

„V žádném případě,“ ujistil ji Jake. „Podle všeho je spoluviníkem a stráví spoustu času ve vězení, obzvlášť když k tomu přidáme tu závažnou krádež.“

Joanna se podívala, jak si Jake zapaluje cigaretu, vzala si ji, potáhla z ní a pak mu ji zase vrátila.

„Sečteno a podtrženo měla tedy Karen Crandellová pravdu. V BRI byli zloději všichni. Každý se snažil ukrást její práci.“

„No snad jedině Moran ne.“

„I Moran,“ řekla Joanna. „Ten vůbec jako první. Podle všeho přišla na myšlenku gelových čipů Karen, ne Moran.

Ona byla expertem na přenos elektrických vln v mozku, a Moran si myslel, že může bez jejích odborných znalostí implantovat ty čipy. Výsledek byl katastrofální. Karen by nikdy neexperimentovala na svých pacientech tak jako Moran.“

„A ten hajzl ještě pořád neprojevil vůbec žádnou lítost,“

zavrčel Jake.

„Lituje jedině toho, žes ho chytil.“

„Já vím.“ Jake potáhl z cigarety a věnoval Joanně dlouhý pohled. „Řekni mi pravdu. Dodalas do Los Angeles Times ten příběh?“

Joanna se sladce usmála. „Proč bych to dělala?“

„Víš, že je stejně nezastavíš.“

„Ale zpomalí je to.“

„Jak si to představuješ?“

„Protože teď se všechno provalilo,“ vysvětlovala Joanna. „Veškerý výzkum čtení myšlenek se pozdrží, zatímco bude speciální skupina vědců vyšetřovat celý projekt a informovat o svém šetření Kongres. A jde o velice žhavý problém, protože zahrnuje to nejrušivější vniknutí do soukromí, jaké si lze představit.“

„No, tvoje nezávislá vyšetřovací komise narazí na jednu obrovskou překážku,“ řekl Jake.

„A to jakou?“

„Ten počítačový program, který počítači umožňuje komunikovat s mozkem, a naopak.“

„CIA ho bude muset vydat.“

„Ne, nevydají ho.“ Jake zamáčkl cigaretu v popelníku.

„Podle mého zdroje zmíněná organizace tvrdí, že jejich

počítačová jednotka vyhořela a všechno bylo zničené. Což je samozřejmě blbost. Mají ten software ulitý někde v bezpečí.“

Joanna pokrčila rameny. „Vždycky je jen otázka času, než někdo vymyslí podobný program, který bude dokonce ještě lepší.“

„Džin už je opravdu vypuštěn z láhve,“ posteskl si Jake.

„A neexistuje způsob, jak ho dostat zpátky.“

„Teď ne.“

Jake sáhl do kapsy kabátu a vytáhl nějakou fotografii.

Podal ji Joanně se slovy: „Tady je pro tebe malé memento.“

Joanna si prohlížela ten obrázek. Byl trochu rozostřen, ale viděla na něm Jakea v plavkách stojícího na bílé písčité pláži. „Ta fotografie byla focená loni v létě, když jsme byli v Cancúnu?“

„Jo.“

„Nevzpomínám si, že bychom tam dělali nějaké fotky.“

„Taky jsme je nedělali,“ řekl Jake. „Tenhle obrázek byl na videu v Karenině kanceláři. Následoval za tím záběrem z Londýna.“

„Ježíši,“ sykla Joanna. „Když jsem ležela v komatu s tím katetrovým zařízením v mozku, katetr zaslal mé mozkové vlny do toho přístroje.“

„Přesně tak,“ souhlasil Jake. „Ten přístroj přečetl tvé myšlenky a nahrál je.“

„Neuvěřitelné,“ mumlala Joanna a nevěřícně potřásala hlavou.

Jake zamířil ke dveřím a přes rameno jí zamával.

„Uvidíme se později.“

Joanna nepřestávala zírat na fotografii a uvažovala, zdali by si ji neměla nechat zarámovat; vzápětí však tuto myšlenku zavrhla. Jen by jí připomínala to hrozné zranění, které utrpěla v BRI a kvůli němuž jen o vlásek unikla smrti.

Pomalu roztrhala obrázek na malé kousky a přemýšlela přitom o Karenině neuvěřitelném výzkumu lidské mysli.

Tolik to medicíně mohlo prospět, anebo taky uškodit. Vše záleželo na tom, kdo vědu kontroluje, ovládá a jak se poznatky aplikují. Teprve čas ukáže, jestli dobro převáží nad zlem. Jak řekl Jake, džin je už z láhve venku, ať pro dobré či zlé.